Po druhé světové válce se pro Československo otevřela nová cesta společenského vývoje. Porážka fašismu a významná úloha, kterou při ní sehrál Sovětský svaz, vyzvedla ve světovém měřítku do popředí demokratické a levicové síly. Vznikly nové celosvětové organizace, do ustavení kterých se promítla válečná spolupráce zemí, bojujících proti fašismu. V jednotlivých evropských zemích zesílily levicové tendence. Došlo ke znárodňování některých sektorů ekonomiky, různé vládní plánovací orgány pokračovaly i po válce ve svých funkcích a vznikaly nové, zesílila státní sociální politika. Pozice socialistických a komunistických stran v některých zemích západní Evropy (Francie, Itálie, Belgie, Velká Británie) posílily natolik, že v prvních třech zemích se představitelé komunistických stran dokonce stali členy nově vzniklých vlád svých zemí.
Evropský posun doleva byl výraznější a koncepčněji založený v zemích, které byly osvobozeny Rudou armádou a ocitly se v zájmové sféře Sovětského svazu. Československo, jež mezi ně patřilo, mělo pro socialistické směřování mimořádně výhodné podmínky: početnou a vyspělou dělnickou třídu, zkušenou komunistickou stranu, která si svou účastí v protifašistickém odboji získala vysoký společenský kredit, živou paměť obyvatelstva na neřešené sociální problémy první republiky a na mnichovské selhání dřívějších západních spojenců, hlubokou vděčnost sovětské armádě za osvobození země. Dokonce i nekomunistické složky domácího odboje požadovaly, aby národní osvobození bylo provázeno také osvobozením sociálním. Mělo k tomu sloužit částečné znárodnění, plánování hospodářství, zvýšení spotřebních důchodů nejširších vrstev. Postoje komunistického odboje byly ještě radikálnější, rezoluce IV. prozatímního ústředního výboru KSČ požadovala přímo zestátnění celého velkoprůmyslu, bank a předání velkostatkářské půdy rolníkům.
Potřebu podstatných politických a hospodářských změn po porážce fašismu byla nucena akceptovat také londýnská exilová vláda. Na společných poradách londýnské vládní reprezentace, moskevského vedení KSČ a Slovenské národní rady (koncem března 1945 v Moskvě) se tak dospělo ke konkrétní dohodě o programu příští vlády v poválečném Československu. Byl vyhlášen v osvobozených Košicích 5. dubna 1945 jako program národní a demokratické revoluce. Nehlásil se ještě k socialismu, ale otvíral mu dveře dokořán. Záměrem KSČ bylo získat podporu obyvatelstva k tomu, aby národní a demokratická revoluce postupně přerostla v revoluci socialistickou.
Příznivé mezinárodní podmínky pro obrat Evropy do leva netrvaly dlouho. Válečné spojenectví vítězných mocností, jehož svorníkem byl jen společný boj proti fašismu, skončilo a do popředí opět vystoupily zásadní ideové a politické rozpory mezi Sovětským svazem na jedné straně a západními velmocemi v čele s USA na straně druhé. Již v březnu 1946 spustil W. Churchill ve svém proslulém fultonském projevu mezi kapitalistické země a rodící se tábor socialismu pomyslnou železnou oponu. O rok později formuloval americký prezident Truman oficiálně doktrínu boje proti komunismu, jeho zadržování a zatlačování se stalo jedním ze základních kamenů dlouhodobé americké zahraniční i vnitřní politiky. Započala studená válka; která trvala po celou dobu koexistence kapitalistického a socialistického systému. V některých obdobích se zostřovala (berlínská krize 1948 – 49, karibská krize 1962), v jiných zmírňovala (dohody o odzbrojení 70. a 80. let), v některých se proměnila na válku horkou (Řecko 1946 – 49, korejská válka 1950 – 1953, Vietnam 1964 – 1973, Afghánistán 1979 – 1989).
Studená válka se všemi jejími viditelnými i neviditelnými projevy a důsledky (od nákladných závodů ve zbrojení přes embargo na obchod se strategickým zbožím, diverzní a špionážní akce až po dlouhodobý a promyšlený systém propagandy) provázela celé období budování socialismu i u nás a měla na jeho průběh a formy výrazný vliv.
KSČ si byla ve svých strategických úvahách velmi dobře vědoma specifických historických podmínek, ve kterých se bude rozvíjet socialistická revoluce v Československu. Rozpracovala proto myšlenku zvláštní československé cesty k socialismu, odlišné od ruské proletářské revoluce. Po osvobození sáhla k její praktické realizaci, zpočátku s jednoznačnými sympatiemi ze sovětské strany ( dokonce s osobní podporou Stalina). Jejím politickým východiskem byla vláda Národní fronty a vznik národních výborů, vytvořených na stejném demokratickém principu – „lidem volených, pod neustálou kontrolou lidu stojících a až na další lidem odvolatelných.“
Konfiskace majetku domácí velkoburžoazie, zkompromitované spoluprací s okupanty, spolu s majetkem Němců a Maďarů, představitelů okupační moci, měla být úvodem k dalším rozsáhlým majetkovým změnám, všeobecně přijímaným jako akt dějinné spravedlnosti.
S podporou lidu se setkal i odsun sudetských Němců uskutečněný z rozhodnutí vítězných velmocí, který byl zákonitým důsledkem angažovanosti sudetských Němců na straně nacismu, jejich boje proti československému státu, českému národu i demokracii.
V zemědělství se dostala na pořad dne pozemková reforma. Komunistická strana Československa v prvních poválečných volbách v r. 1946 potvrdila své postavení vedoucí síly Národní fronty (získala 38 % hlasů – v českých zemích 40 %), mohla sestavit vládu a nabyla rozhodující vliv také v národních výborech. Vznikla tím poprvé možnost rozvíjet socialistickou revoluci pokojnou, parlamentní cestou, přesvědčit většinu národa, hledajícího po hrůzách války nový, lepší život, že socialismus k němu povede. „Za většinu národa“ bylo tehdy hlavním politickým heslem KSČ.
Princip národní fronty, v tehdejší době koncipované jako „Národní fronta dělníků, rolníků, živnostníků, pracující inteligence a části české a slovenské buržoazie“ pronikal celou státní správou, od vlády až k národním výborům, které byly zřízeny jako orgány s velkou rozhodovací samostatnosti. V ekonomice začal působit silný státní sektor (vytvořený z převážné části z konfiskátů a z podniků, spadajících pod znárodňovací dekrety z r. 1945). Státní podniky fungovaly „podle zásad obchodního podnikání“, měly postavení samostatných právnických osob a stát neručil za jejich závazky. Do jeho rozpočtu odváděly pouze své přebytky. V jejich vnitřním řízení se postupně prosazoval systém, posléze nazvaný SPH (socialistické podnikové hospodářství), který vznikl z racionálních prvků baťovské organizace výroby, zbavených její antisociální povahy. Ve všech podnicích byly zřízeny závodní rady, sestavené ze zaměstnanců, které měly velkou spolurozhodovací pravomoc, garantovanou zvláštním dekretem. Ředitelé národních podniků mohli být jmenování až po předběžném schválení Ústřední rady odborů, třetinu členů představenstev národních podniků volili zaměstnanci ze svých vlastních řad. Hospodářský plán, s nímž se počítalo jako se samozřejmostí, neměl být zákonem, schvalovaným zákonodárným sborem a adresně rozepisovaným na podniky, ale oporou pro strategické chování podniků. Vedle státních podniků pak zůstávala značná část podnikatelské sféry, včetně sektoru obchodu a služeb, v soukromých rukou; o některých konfiskovaných podnicích, fungujících pod národní správou mělo být teprve rozhodnuto. V Československu se tak rozvíjela specifická smíšená ekonomika, v níž měl rozhodující váhu znárodněný sektor.
Revoluční proces, který se v ČSR rozvíjel od konce druhé světové války, měl původně charakter revoluce národní a demokratické. Příznivé okolnosti průběhu této revoluce, které umožnily, aby v Československu nedošlo k tak vyhroceným vnitropolitickým střetům jako v jiných zemích (např. v Polsku nebo Jugoslávii), dávaly naději na její další pokojný vývoj. Do něho však zasáhly vnější vlivy. Studená válka se zostřovala a SSSR se rozhodl důrazněji chránit své zahraniční zájmy. V září r. 1947 bylo pro koordinaci činnosti komunistických stran ustaveno Informbyro.
Už na jeho prvním zasedání A.A. Ždanov kritizoval francouzské a italské komunisty za jejich účast v buržoazních vládách a nepřímo i české komunisty za „iluze o parlamentní cestě k socialismu“. Marshallův plán pomoci poválečné hospodářské obnově evropských zemí (1947) byl Sovětským svazem odmítnut pro politické cíle, které sledoval, a jeho příkladu následovala – proti svému původnímu rozhodnutí – i ČSR. Sovětský svaz tvrdě naléhal na urychlení socializačních procesů ve všech lidově demokratických státech. Tato změna v přístupu SSSR značně ovlivnila další průběh revoluce v ČSR a zesílila jeho konfliktnost.
I bez zahraničních vlivů se situace v ČSR zostřovala. V polovině r.1947 se objevily vážné hospodářské potíže, které postihovaly i pracující vrstvy a které souvisely mimo jiné se zastavením pomoci USA. Ekonomickou situaci zkomplikovalo mimořádné sucho, jehož dopady na vnitřní trh pomohl s mimořádnou obětavostí vyřešit SSSR. Potíže poválečné hospodářské rekonstrukce způsobily i další disporporce na trhu, ze kterých začal těžit černý trh a novodobí zbohatlíci a spekulanti, tzv. šmelináři či keťasové. Tyto zbohatlické vrstvy disponovaly značnými prostředky na korupci a získávaly si výrazný vliv v nekomunistických stranách. KSČ se snažila řešit situaci ve prospěch pracujících lidí ve městě i na venkově požadavky další pozemkové reformy a dalšího znárodnění, návrhem na zavedení milionářské dávky pod heslem „Ať platí bohatí“ i jinými způsoby. Národně demokratická revoluce začala přerůstat v revoluci sociální směřující ke vzniku první historické formy socialismu.
V politických stranách se začaly aktivizovat pravicové síly nepřátelské politice Národní fronty a spolupráce s KSČ. Nekomunistické strany bránily snahám KSČ posílit úlohu společenských organizací a odborů. Na Slovensku, kde měly pravicové síly představované Demokratickou stranou, do které se uchýlilo mnoho bývalých luďáků, většinu, došlo k politické krizi, při které proti politice Demokratické strany aktivně zasáhli odbojáři i organizace rolníků. Ke konfliktu došlo i o pozice v Bezpečnosti, kterou ovládala do značné míry KSČ.
Vyvrcholením vývoje byl pokus tří pravicových stran zvrátit vývoj demisí jejich ministrů, která měla přivodit pád vlády a vytvoření vlády úřednické. Při tomto střetnutí se ukázalo, že zatímco buržoasní strany spoléhaly pouze na zákulisní manévry a politikaření, na straně KSČ vystoupily široké lidové vrstvy a významné společenské organizace. Přes silné pozice KSČ v mocenských složkách a vytvoření Lidových milicí jako ozbrojené organizace dělníků a zaměstnanců nebyly to tyto složky, které rozhodly mocenský boj. Únor 1948 nebyl násilným ozbrojeným pučem, jak tvrdí polistopadoví vítězové, ale hlubokým a demokratickým revolučním procesem vyjadřujícím zájmy výrazné většiny společnosti a uskutečňovaným s jejím aktivním souhlasem.
Na této skutečnosti nic nemění ani určité momenty utilitárního využívání mocenského aparátu ze strany KSČ zahrnující i některé excesy, ani vnější tlak stalinského vedení SSSR, který vedl k opuštění koncepcí specifické československé cesty k socialismu a převzetí sovětského modelu odbourávajícího demokracii a svými dopady v konečné instanci nevhodného pro československé poměry. Nemění na ní nic ani vážné deformace první formy socialismu, zejména vykonstruované politické procesy a antihumánní formy mocenského tlaku použité proti odpůrcům, ale i proti mnoha nevinným lidem, včetně stoupenců socialismu.
Zahraniční i domácí odpůrci socialismu a jimi zneužití dezorientovaní lidé samozřejmě neuznali demokraticky přijaté řešení únorové krize a legitimitu socialistického zřízení a v rozporu se zájmy většiny zahájili aktivní odpor, k jehož různým formám zahrnujícím i teror a ničení společného majetku se dnes hrdě hlásí a požadují, aby byly jejich aktivity oceněny jako „třetí odboj“. I oni nesou nemalou odpovědnost za atmosféru a oběti padesátých let. Spolu se svými mnohými listopadovými a polistopadovými následníky nesou ale i odpovědnost za to, že nebylo možné pokračovat po cestě sociální spravedlnosti a že obnovená zbohatlická elita a její pravicová politická reprezentace dnes vede nemilosrdnou ofenzívu proti životní úrovni a sociálním jistotám většiny občanů.
KSČM se poučila z chyb sovětského modelu první historické formy socialismu, zejména z negativních důsledků odbourání demokracie a samosprávy charakteristické pro období 1945 – 48. Hlavní poučení z tohoto období i ze samotného února 1948 vidí v tom, že nová forma socialismu musí vznikat humánním způsobem a demokraticky, mít demokratický a samosprávný charakter a opírat se o aktivní podporu a důvěru občanské veřejnosti. Právě toto poučení si bude při vzpomínce na 60. výročí vítězství socialistické revoluce v r.1948 připomínat.
http://www.kscm.cz/index.asp?managepreview=ok&thema=3805&category=&language=1&item=37283
(Staženo 26.2.2008)