Tato sociální demokracie je už jen slupka

Autor: Oskar Lafontaine <(at)>, Téma: 03. Rozhovory, diskuse, Vydáno dne: 26. 02. 2008

V době, kdy se O. Lafontaine rozhodoval o své účasti na budování nové německé LEVICE, poskytl rozhovor listu Süddeutsche Zeitung. Přinášíme jeho hlavní myšlenky (vynechány byly časové a osobní odkazy, nepříliš zajímavé nebo nesrozumitelné pro českého čtenáře), jsou zajímavé přinejmenším jako úvaha nad politickou kulturou a mají svůj význam i pro posuzování politiky české sociální demokracie.

SZ: Před několika lety padlo  jednom rozhovoru s vámi: "Jsou soudruzi, kteří by vás rádi viděli v PDS." Tehdy jste odpověděl: "Budou teď trochu bláznit" Nyní chcete kandidovat na otevřené kandidátce PDS. Začal jste sám bláznit?
L:
Jsme o pár let dál a v úplně nové situaci. Teď máme ve spolkovém sněmu jen strany Hartzu IV a Agendy 2010. Politiku spjatou s těmito technokratckými šiframi odmítá většina lidí.
Za tohoto stavu je třeba pokusit se nabídnout novou politiku. PDS se za 16 let od pádu zdi změnila. Vznikne teď nová levice, která postaví protinávrh politice "koalice všech stran". Na tom se chci podílet.
SZ: Ještě jedno vyjádření Lafontaina: "PDS je všechno jiné, než levicová strana. Se svobodou si lidé PDS skutečně nespojují". A dnes je PDS vtělenou svobodou?
L:
Nový program PDS přejímá podstatné prvky sociálně demokratické programatiky. Mezi jiným přihlášení se k demokracii a tržnímu hospodářství, ke svobodě podnikání a zisku.
SZ: PDS se nadále hlásí ke "konečnému společenskému cíli socialismu". Platí to i pro vás?
L:
Kdo chce sociální tržní hospodářství, ten musí překonat čistý kapitalismus. Ostatně věřím, že proces diskuse v uplynulých 15 letech přinesl také členům PDS dvojí poznání:
Za prvé: kapitalismus dělá tu chybu, že podřizuje člověka ekonomice.
Za druhé: komunismus a stalinismus udělal tu chybu, že podřídil člověka straně a státu. Potřebujeme ale takové uspořádání společnosti, kde člověk nebude podřízen ani ekonomice, ani státu, ani straně. To je cílem demokratického socialismu.

(...)

SZ: Zpátky k nové levicové straně. Nové strany přitahují sektáře. Věříte, že s takovou nově založenou stranou lze dělat rozumnou politiku?
L:
Ano, Situace je podobná jako v době, kdy vznikala strana zelených. Zavedené strany se nestaraly o ekologii. Dnes je tu zase podobná slepota u stran ve spolkovém sněmu. Všechny mají neoliberální programy, všechny dělají politiku podnikatelských svazů. Proto jsem si jist, že se nová strana, která vzniká, stane ve volbách do spolkového sněmu třetí nejsilnější stranou.
SZ: Tenkrát neměly etablované strany žádné pochopení pro ekologii. Nyní se ale zdá, že se zase znovu probouzí jejich smysl pro sociální otázky, který kdysi patřil k jádru politiky SPD i Unie.
L:
Ale tomu už u stran Hartzu IV nebo Agendy 2010 nikdo nevěří. Příliš často se občanům něco před volbami slibovalo ― a nedělala to jen Schröderova vláda ― a po volbách se realizoval pravý opak.
SZ: A proč by měli občané věřit Lafontainovi?
L:
Protože to myslím natolik vážně, že jsem odstoupil z všech svých funkcí. Protože už to takhle dál nejde. Zrada na voličích se stala politickou hodnotou. Proto je dnes jen k smíchu, když SPD a CDU požadují vyšší mzdy. Už roky kázaly o politice "mzdové zdrženlivosti". Za posledních deset let se tak v Německu snížily reálné mzdy o 0,9 %, v EU stouply o 7,4 %, v Nizozemí o 11,9 %, ve Velké Británii o 25,2 %.
SZ: Je WASG osel, na němž dojede Lafontaine do spolkového sněmu?
L:
WASG a PD jsou strany, jejichž programy a členy beru zcela vážně. Pokoušejí se založit novou levicovou stranu a dělat levicovou politiku. Na tom se chci podílet.
SZ: Jste, stejně jako Angela Merkelová, fyzik. Býval jste kdysi Jamesem Wattem SPD, tím, kdo rozjížděl sociálně demokratický parostroj. Máte skutečně chuť a sílu dělat nyní totéž pro novou stranu?
L:
Každopádně jsem se chtěl jako dítě válečné vdovy zasazovat o to, aby se v Německu správně jednalo s nezaměstnanými, s penzisty, s pracujícími. Koneckonců je pozoruhodné už to, jak samotný nástup nové levicové strany ovlivnil politiku v Německu ― všimněte si, jak se Merkelová a Schröder začali přimlouvat za zvyšování mezd. Salto mortale během několika týdnů.
SZ: Chtěl byste být šéfem opozice ve spolkovém sněmu?
L:
Když se mi podaří získat poslanecký mandát, rozdělíme si práci v opozici. Tak se to rýsuje.
SZ: S Gysim?
L: Ano, s Gysim a dalšími. Momentálně tu probíhá jakési karnevalové představení: mně i Gysimu se vyčítá, že děláme politiku jen abychom uspokojili svou marnivost.
SZ: To přece není nepravda.
L: Gysi i já se denně obdivujeme tomu, jak málo marniví jsou Schröder a Fischer, Merkelová a Westerwelle a stydíme se, že nemůžeme dosáhnout takové míry skromnosti.
SZ: Ale oni neopustili své funkce.
L: To sedí! Já jsem byl 25 let ve veřejných funkcích a byl jsem mnohokrát volen. Nikdo ze současných vedoucích představitelů se nemůže vykázat tak dlouhou dobou ve funkcích. Neodešel jsem z pohodlnosti, ale protože bych byl musel zradit své přesvědčení.
Kultura politického odstoupení se v Německu ztratila. Mnozí, kteří by vlastně měli odstoupit, se vracejí s obojetnými vyjádřeními, a zůstávají. Ve skutečnosti se vyhýbají odpovědnosti za své chyby.
SZ: Chcete tím opravdu říci, že vaše odstoupení ze všech funkcí bylo aktem politické kultury?
L:
Ano, byl to důsledek toho, že jsem se nemohl podílet na Schröderově politickém obratu. Nebyl jsem připraven na to, abych se dopouštěl jedné zrady na voličích za druhou.
SZ: Možná jste zradil ty, kteří vám dali důvěru. Nikdy vám není líto, že jste odhodil funkcí, kterou zastávali August Bebel, Kurt Schumacher a Willy Brandt?
L:
Samozřejmě že jsem se stále znovu s tímto rozhodnutím trápil, taky jsem ho litoval. Ale neviděl jsem tehdy jako šéf strany už žádnou možnost, jak bych mohl působit ve stopách těch svých velkých předchůdců, které jste právě jmenoval.
SZ: Jednou jste napsal, že jste si špatně spočítal následky svého dostoupení pro SPD, a za to že se omlouváte.
L.
Ano. Nedokázal jsem si představit, že se SPD vyvine ze strany sociální spravedlnosti ve stranu Hartzu IV a Agendy 2010, která je ještě nadto pyšná na to, že se podílí na útočných válkách, odporujících mezinárodnímu právu.
SZ: Schröder a Fischer chtěli tím, že se Německo podílí na válce v Kosovu, ukázat, že rudozelená koalice dokáže převzít odpovědnost.
L:
Porušení mezinárodního práva je a zůstane nezodpovědné. Zabíjení nevinných lidí v někdejší Jugoslávii a v Afghánistánu, to nejsou žádné vedlejší škody. Na válkách, při nichž se bezohledně bombardují města a vesnice, se Německo nesmí podílet.
SZ: Vy máte přece také zodpovědnost za vývoj, který vyčítáte SP ― protože jste odešel.
L:
Tak argumentují v SPD mnozí. Je to také pokus, jak se vyvléci z vlastní zodpovědnosti. Demokratické strany nemohou za svůj programový vývoj činit zodpovědným jednotlivce, ať už je význam předsedy strany jakýkoliv.
SZ: Od vašeho odstoupení se říká, že Lafontaine nemá žádný smysl pro povinnost a pro čest. Patří tyto vlastnosti k vámi opovrhovaným sekundárním ctnostem?
L:
Ve svých funkcích jsem dokázal, že to bez sekundárních ctností nejde. Jako ministerský předseda a předseda strany jsem pracoval 15 hodin denně, denně jsem předváděl píli, přesnost a spolehlivost. Ale až dodnes ještě mnozí Němci nepochopili, že tyto sekundární ctnosti mohou být uplatněny v každém systému. Člověk může být pilný, spolehlivý a přesný při dobrých i při zlých činech.
SZ: Po vašem odstoupení byla vaší ctností především uraženost.
L:
Ne. Především jsem byl zděšen vývojem v SPD.
SZ: Je tedy výtka o uražené ješitnosti zcela nesprávná?
L:
Nikdy bych nemohl popírat, že jsem ješitný. A nikdy bych také nepopíral, že je mne možné urazit. Ale ptám se, jaký stupeň sebepoznání mají ti, kteří jiným předhazují ješitnost a urážlivost.
SZ: Doba mezi 16. březnem 1995 a 11. březnem 1999, od sjezdu v Mannheimu až po útěk z Berlína ― co pro vás dnes znamená toto období?
L:
Ohražují se proti slovu útěk. Když odstoupil Schröder z předsednictví strany, nikdo nepoužil slovo útěk. Odstoupení je odstoupení. Na svou práci ve funkci předsedy se ohlížím zpátky rád. Tehdy se podařilo SPD programově obnovovat, zejména v hospodářské politice; dařilo se nacházet správnou odpověď na globalizaci.
Bohužel byla tato politika r. 1999 opuštěna s tím výsledkem, že SPD stojí před hromadami střepů: pěti miliony nezaměstnaných a zvýšenou sociální nerovností. Tato SPD je už jen slupkou.
SZ: Kdyby slupka zase získala obsah, kdyby se tedy SPD proměnila - byl byste v ní zase doma?
L: Nemohu spekulovat příliš daleko do budoucna. Teď jsou věci takové, jaké jsou. V nejbližších letech půjde o to, vybudovat znovu levicovou sílu poté, co se toho SPD sama vzdala.

(...)

SZ: Jak důležitá je pro vás pomsta konkurentu Schröderovi?
L. Všude čtu o svém "odvetném tažení". To má, stejně jako označování mého odstoupení za útěk, diskreditovat moje politické představy. Odvetné tažení prot Schröderovi provedl Schröder sám. Teď stojí před střepy jak výsledkem své politiky. Žádný kritik by neměl šanci proti kancléři, který vede úspěšnou politiku.
SZ: Co je vaší nejslabší vlastností?
L:
Jednou z mých slabin je, že nedokážu v těžkých situacích objasnit, oč mi jde. Ukážu to na roce německého sjednocení: Nepodařilo se mi, abych lidem sdělil, že moje odmítání měnové unie v kursu jedna ku jedné nebylo žádným nepřátelstvím vůči východním Němcům, ale vycházelo z obavy, že z nich bude brzy příliš mnoho nezaměstnaných.
SZ: Tehdy jste byl kandidátem na kancléře - a stal jste se obětí atentátu. Změnil vás tento atentát?
L.
Vnitřně jsem se stal zranitelnějším. To přetrvává, i když se už vnější zranění zahojila. Poučil jsem se, že mohou být důležitější věci než krátkodobé politické úspěchy. Od té doby s pokouším dělat politiku tak, aby neohrozila můj vztah s rodinou.
Také to vysvětluje moje odstoupení r. 1999. Jsem a zůstávám člověkem politickým. Ze všech sil se ale snažím uvést do souladu svůj rodinný život a politiku. Nesmím proto nechávat moc místa deformacím, jaké jsou spojeny s politikou. Je prostě jedno docela jednoduché pravidlo: musíte se naučit říkat ne.
SZ: Ne k čemu?
L.
K úplnému pohlcení politikou.
SZ: Jste antikapitalista, na trhu se ale uplatňujete jako dobrý kapitalista - jako autor, při vystoupeních v televizi, jako autor sloupků v Bildu.
L:
To patří mezi potměšilosti. Píšu knihy a pracuji jak publicista. U mně je ale zvykem kárat mne za to, co dělají také ostatní novináři a politici, totiž že dostávám honoráře. Zdá se, že jde o hledání další záminky, jak mne zostudit, protože se vyslovuji pro sociální spravedlnost. Ani Brandt, ani Lassale nebo Bebel neptřili k příjemcům sociální podpory.
SZ: A co kritika z řad SPD, že píšete právě do Bildu, ta je také zcela neoprávněná?
L:
Tuto kritiku jsem nikdy nepřijímal. To jsou lidé, kteří nikdy nečetli Gramsciho.
SZ: Co má Antonio Gramsci, spoluzakladatel italské kominustické strany, společného s Bildem?
L:
Gramsci prosazoval, že levice musí přispívat do masových publikací. Ať se to sociálním demokratům líbí nebo ne: Bild si kupují voliči, které musíme oslovovat. Ostatně se všichni moji kritici rádi cpou do Bildu.
SZ. Patří jeden vše vyjasňující rozhovor s rivalem Schröderem k tomu, čeho byste se rád ještě dožil?
L:
Po svém odchodu jsem opakovaně takový rozhovor veřejně nabízel. On nereagoval. Nemůžu se celý život zabývat Schröderem. Teď se koncentruji na to, abych napomohl změně kursu německé politiky.

Süddeutsche Zeitung, 15. června 2005 http://www.sueddeutsche.de/deutschalnd/artikel/987/54933/9/print.html

Překlad jh