Únor 1948 je součástí národních dějin jako výsledek historického vývoje předválečného i poválečného Československa

Autor: Miroslav Grebeníček <(at)>, Téma: 03. Rozhovory, diskuse, Zdroj: Haló noviny, Vydáno dne: 04. 03. 2008

Rozhovor s poslancem Miroslavem Grebeníčkem
Dějiny lze vykládat nejrůznějšími způsoby.

Dnes je v médiích i oficiálních výkladech patrný monopol pravice, kdy se opět nepohodlná fakta zamlčují, zkreslují a utlumují, nebo se překrucují alternativní názory. Jak jako levicový politik, vybavený erudicí historika, vnímáte tuto tendenci a pokusy pravice o uzákonění její ideologické interpretace poválečného vývoje Československa?

Kritizuje-li se dnes komunistické hnutí, je všechno dovoleno, všechno se může tvrdit a nic netřeba prokazovat. Říkají tomu přehodnocení či vyrovnání se s minulostí, což samo o sobě představuje účelový nesmysl. S minulostí se nemůžeme vyrovnat, nemůžeme ji ani profackovat, ani se s ní pomilovat, historie se dá jenom poznávat.

Jistě, historie každého hnutí je citlivou politickou záležitostí, která se často stává oblastí střetávání ideových zájmů různých společenských sil. Dějiny však nelze moralizovat, je nemoudré stěžovat si na ty či ony formy průběhu, hodnotit je z hlediska viny, hříchu a pokání za to, k čemu došlo, či co se neuskutečnilo. Proto by měly být posuzovány objektivně a spravedlivě, ne podle not těch, kdož jsou zrovna u moci a jejichž zásluhou je historie opět poněkud jiná, než ve skutečnosti byla. Žádné falšování historie nezmění nic na tom, že KSČ se zrodila z nejlepších tradic československého dělnického hnutí, že si vydobyla pevné místo na československé politické scéně, a že ji nelze vydělit z národní historie.

Po celou dobu trvání první republiky se KSČ stavěla do čela dělnických bojů za práci, chleba, za spravedlivější, lidštější společnost. Byla ovšem i období neúspěchů, kdy KSČ ztrácela sepětí s lidmi, jelikož se podřizovala i takovým pokynům z ústředí Kominterny, které nevycházely z reálného hodnocení společenských poměrů u nás a poškozovaly její autoritu. Komunisté však sbírali zkušenosti, a to zejména v dobách světové hospodářské krize a nástupu fašismu, kdy vybojovávali velké zápasy ve jménu vykořisťovaných, potlačovaných, ve jménu národních zájmů a obrany vlasti.

Ovšem ti, kteří v naší vlasti vlastnili všechno, i patent na vlastenectví, republiku zaprodali Hitlerovi. Tomu Hitlerovi, který 4. června 1938 prohlásil: Tvrzení, že chci válku, je lež. Starám se jen o upevnění míru... Německo jej nikdy neporuší. Lidé, kteří říkají, že chci válku, urážejí moje city.

Za necelých 20 let své moci, od roku 1918 do roku 1938, přivedla buržoazie lid pod tyranii hitlerovského Německa, kdy zakusil národ za šest let fašistické okupace snad více utrpení než za 300 let habsburské poroby, a kdy mu hrozilo úplné vyhlazení.

V období po mnichovské zradě prožila KSČ léta nejtěžší. Není jistě náhodou, že KSČ byla zakázána již v roce 1938, tedy před příchodem fašistických okupantů. V protifašistickém boji pak ztratila 25 tisíc členů. Utrpěla tedy značné ztráty, ale do dnů svobody vstupovala se ctí. Její autorita nabytá v protifašistickém boji byla v očích poválečné české veřejnosti nesmírná.

Dnes právě toto období její existence je zoufale zamlčováno. Pravicová propaganda se neštítí vymazávat z našich dějin ani národní hrdiny, kteří obětovali v boji proti fašismu své životy. Proto pokládám za morální povinnost bránit a ctít historickou pravdu a připomenout i těch 28 485 členů KSČ, kteří ihned po osvobození začali rozvíjet svou činnost a naplňovat čisté ideály, ke kterým se i my dnes hlásíme.

Česká pravice a média vnucují veřejnosti, že to, co se odehrálo v letech 1945 až 1948, bylo komunistickým spiknutím. Jaký je váš pohled na společenský pohyb bezprostředně po osvobození republiky a čemu přičítáte skutečnost, že KSČ v roce 1946 přesvědčivě vyhrála volby do Národního shromáždění.

I když vláda USA slavnostně podepsala spojenectví se Sovětským svazem v antifašistické koalici a zavázala se bojovat všemi prostředky proti hitlerovskému Německu, americké monopoly si tuto spolupráci vysvětlovaly po svém. H. Truman ji již 24. června 1941 vyjádřil slovy: Uvidíme-li, že vyhrává Německo, budeme pomáhat Rusům. Bude-li vyhrávat Rusko, budeme pomáhat Německu, ať se co nejvíce pobijí. Druhá světová válka pak změnila od základu mapu světa. Německo, Itálie a Japonsko byly poraženy, význam Velké Británie a zejména Francie silně poklesl. Osud světa se ocitl v rukou dvou supervelmocí - USA a SSSR. Přitom USA a Velká Británie musely respektovat výrazný podíl SSSR na společném vítězství. Již v Jaltě v únoru 1945 byla přijata deklarace o osvobozené Evropě, která stanovila, že osvobozené národy mají právo vytvořit si takové demokratické instituce, které si samy zvolí. Interpretace tohoto dokumentu byla však limitována rozdělením sfér vlivu, a tedy rozdílným výkladem. O sférách vlivu svědčí např. fakt, že v Řecku potlačila britská armáda v letech 1946-1947 většinový komunistický protifašistický boj, protože tato země patřila k britské zájmové sféře.

Jiná situace byla ale v Československu, kde bezprostřední osvobození Rudou armádou navodilo odlišnou situaci. Vývoj v letech 1945-1948 byl ovlivňován i celou řadou dalších faktorů. Zkušenost světové hospodářské krize 30. let, Mnichova 1938, který prakticky znamenal krach politického systému první republiky i ztrátu důvěry v západní spojence, vedla obyvatelstvo Československa k nespokojenosti a požadavkům zásadních změn v osvobozené republice. KSČ ovlivňovala vyústění této nespokojenosti do požadavku nutnosti přeměny celé československé společnosti.

Již na počátku tohoto pozoruhodného zápasu novodobých československých dějin, na počátku národní a demokratické revoluce, v době Slovenského národního povstání ukázala se kvalitativní rozdílnost politických koncepcí, tak jak byly do té doby vytvořeny a v r. 1944 již prezentovány představiteli protifašistického odboje. Šlo o dva zřetelné tábory, které se lišily jednak svým třídním východiskem ke společenským skutečnostem, jednak metodami, jimiž chtěly tyto skutečnosti přetvářet. Nebylo pochyb o tom, že neměl naději na získání podpory ten politický program, který by neusiloval o hluboké změny nejen v oblasti politické, ale také ekonomické, sociální a kulturní.

Skutečnost, že tento boj byl veden komunistickou stranou na široké základně demokratických sil, které se spojily ke svržení fašistické nadvlády, výrazně ovlivňovala politický vývoj v Československu i po osvobození. Klement Gottwald mnohokrát zdůraznil, že ...lid nepřipustí, aby se v osvobozené republice vrátila k moci ona vrstva finančního, průmyslového a agrárního velkokapitálu, která dříve republikou vládla a která na celé čáře zbankrotovala. Je jasné, že sociálně vzato může být nositelem vládní moci v osvobozené republice jen blok dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence, prostě blok pracujícího lidu měst a venkova.

Politika Národní fronty byla vedena snahou vyvodit z historických zkušeností důsledné závěry. Nekomunistická reprezentace však rozhodně nechtěla naplnit rámec Košického vládního programu. K politické aktivitě odpůrců KSČ přispěla i měnící se mezinárodní situace, protifašistická koalice dostávala první vážné trhliny. Atomové vydírání ostatního světa USA posílilo i sebevědomí, postoje, myšlení a konkrétní činnost československé buržoazie. Kolaborantská buržoazie se začala sbližovat s antifašistickou a obnovovala staré kontakty.

Prvním velkým měřením sil mezi komunisty a jejich odpůrci byla předvolební kampaň a plně demokratické parlamentní volby v květnu 1946. Bylo to v době, kdy už mnozí občané nabyli určité vlastní zkušenosti s novou politikou, kdy už poznali nový charakter lidově demokratického státu, a kdy také poznali, kdo se proti tomuto vývoji staví a kdo ho brzdí. Komunistická strana za rozhodující nástroj své agitace považovala rozsáhlý program výstavby republiky. Ústřední heslo KSČ - Republice více práce, to je naše agitace - samo o sobě vyjadřovalo něco nového, s čím se pracující v předvolebních kampaních dosud nesetkali. Po porážce fašismu, tedy krajní pravice, nastal i v Československu všeobecný posun doleva. Již v březnu 1946 měla KSČ milion členů. Důležité byly i její pozice v masových organizacích. Výsledkem pak bylo volební vítězství, kdy komunisté získali celostátně 38 procent hlasů, v českých zemích dokonce 40%. Podle parlamentních zvyklostí Československé republiky se stal předsedou vlády reprezentant nejsilnější politické strany - předseda KSČ Klement Gottwald.

Proč strany v Národní frontě až do února 1948 dlouhodobě spolupracovaly při naplňování společného Košického vládního programu a dvouletky, když současná pravice a média tvrdí, že to prý bylo pro nekomunisty nevýhodné, a že to dělali s odporem.

Programový dokument, který předložil Gottwald parlamentu jménem vlády, vstoupil do povědomí veřejnosti a do československé historie jako Budovatelský program. Nová vláda Národní fronty Čechů a Slováků ho předkládala jako soubor nevyhnutelných opatření k obnově republiky postižené válkou a k zabezpečení socialistických perspektiv. Veřejnost se utvrzovala v názoru, že KSČ má nejen nejaktuálnější program rozvoje republiky, ale také osobnosti a členy ochotné a schopné jej naplňovat. Vypovídají o tom i archivní materiály obsahující výzkumy veřejného mínění z let 1946-47. S revizí pozemkové reformy souhlasilo 61% lidí, 69% se stavělo za Budovatelský program a 81,6% za vládu vedenou K. Gottwaldem. V KSČ se tenkrát mluvilo o specifické československé cestě k socialismu. Stalin to připustil při návštěvě Gottwalda v Moskvě. Tedy specifická cesta, ovšem v sovětském modelu.

Toto období vlastní národní cesty KSČ ukončila studená válka. Vytlačení komunistických stran z vlád v Itálii a Francii utvrdilo Moskvu v názoru, že v zemích sovětského vlivu komunistické strany musejí získat monopol moci revolučními prostředky a udržet jej za každou cenu. Právě v těchto mezinárodních podmínkách spěla KSČ k rozhodujícímu okamžiku v zápasu o uchopení moci.

Je zřejmé, že v letech 1945-47 ztroskotal pokus o spolupráci dvou politicky odlišných křídel, která stála v počátcích osvobozené republiky. Koncem roku 1947 došlo k posunu i na Slovensku. I zde se totiž vedl otevřený zápas o to, kam mají republika a Slovensko dospět, zda prohlubováním lidově demokratického režimu k řešení socialistickému, jak o tom napsal Gustáv Husák, nebo odbouráváním revolučních vymožeností lidu zpět k čistému kapitalistickému, s jeho formální demokracií. Po bouřlivých událostech na Slovensku na podzim 1947 se rozpory projevující se ve všech sférách sociálně politického života v republice stále více prohlubovaly a směřovaly k rozhodující mocensko politické srážce.

Již v září 1947 při založení Informačního byra jako odezvy na Churchillův projev ve Fultonu po jeho výzvě ke sjednocení anglosaských zemí a k vytvoření vojensko-politických bloků proti SSSR a státům lidové demokracie, kde rovněž pustil do oběhu známou tezi o železné oponě, rozdělil A. A. Ždanov svět na dva tábory - imperialismu a míru. Řeč byla o agresivitě amerického imperialismu a o jeho úsilí o světovládu, jíž může čelit jedině svazek lidově demokratických zemí společně se SSSR. KSČ byla kritizována za přeceňování parlamentní cesty a spolupráci s ostatními stranami. Úkol zněl - urychlit boj o moc.

Jak hodnotíte objevující se tvrzení, že komunisté se v roce 1948 mohli obávat o výsledek nadcházejících voleb a že KSČ začínala ztrácet podporu veřejnosti? A jaký smysl měla v tomto kontextu demise části vlády?

Na přelomu roku 1947-48 byly prý i vzhledem k mezinárodní situaci jen dvě možné cesty: Buď hegemonie KSČ energickým potlačením jejích protivníků nebo stejně rozhodné a ještě tvrdší potlačení komunistického tábora, které by se stěží obešlo bez občanské války. Stále důraznější prosazování vlivu KSČ ve všech rozhodujících oblastech života společnosti naráželo pochopitelně na sílící odpor těch stran, v nichž se soustřeďovali lidé odmítající komunistické představy o budoucím vývoji republiky. V českých zemích to byly především národně socialistická a lidová strana, na Slovensku pak Demokratická strana. Právě někteří vedoucí funkcionáři Demokratické strany udržovali přímé kontakty s představiteli luďácké emigrace. To umožnilo orgánům ministerstva vnitra prezentovat situaci na Slovensku jako protistátní spiknutí. Po zatčení řady vysokých činitelů Demokratické strany, za souhlasu nejen komunistů a sociálních demokratů, ale i národních socialistů a lidovců, byla situace na Slovensku řešena ve prospěch Národní fronty Čechů a Slováků, a tím také v zájmu Komunistické strany Slovenska.

Ve stále komplikovanější mezinárodněpolitické situaci, kdy naše republika byla vlastně poslední zemí ve sféře vlivu Sovětského svazu, kde ještě nebyla rozhodnuta otázka, kdo s koho, byl vlastně předznamenán celý další vývoj. Navíc postup ministrů národně socialistické, lidové a Demokratické strany komunistům situaci ulehčil. Po jejich demisi 20. února 1948 Gottwald jménem KSČ zásadně odmítl všechny návrhy na jednání o kompromisu a trval na vlastním řešení celé situace.

Jaké místo má podle levicového politika v národních dějinách období let 1945 a 1948 a jak hodnotíte současnou pravicí zatracované historické osobnosti té doby, Edvardem Benešem počínaje a Klementem Gottwaldem konče?

Ne, nechci mistrovat historii. Ta totiž není o variantách, ale o faktech. Těm, kteří KSČ dali v únoru 1948 svoji důvěru, dělníkům, rolníkům, drobným živnostníkům, mnoha umělcům a dalším příslušníkům inteligence, mládeži, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější a svobodnější společnost. Únor 1948 nebyl žádným komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách , ale především revolučním vystoupením, které mělo podporu širokých vrstev lidí. Skutečnost, že dovršení vítězství komunistů proběhlo v Praze v krátké době pouhých šesti dnů, že bylo odvráceno riziko občanské války, byla podmíněna mnoha faktory. Základní podmínkou byla určující role Rudé armády při osvobození Československa. Součástí tohoto výchozího bodu byl však i zápas československých protifašistických sil o spolupodíl na tomto osvobození. K objektivním faktorům patřila nejen početnost dělnictva průmyslově vyspělé země, ale i značná síla komunistické strany. Právě v těchto mezinárodních a vnitřních podmínkách spěla KSČ k rozhodujícímu okamžiku v zápase o upevnění moci.

Únorové události v roce 1948 nebyly samozřejmě žádným pučem, komunisté získali moc za souhlasu většiny obyvatelstva, s využitím ústavních zákonů a parlamentních zvyklostí. 25. února 1948, kdy bylo jasné, že KSČ má situaci pevně v rukou, musel prezident Beneš, chtěl-li vyloučit případné ozbrojené střetnutí, přijmout demisi ministrů a doplnit vládu podle předloženého návrhu K. Gottwalda. Proto odmítám přitakávat módnosti bulvárního antikomunismu, který se dostal dokonce i do školních učebnic. Lze ovšem souhlasit s těmi historiky a publicisty, kteří prohlašují: Tak či onak se únor 1948 odehrál sice na hraně, leč v rámci platné (prvorepublikové) ústavy.

10. března 1948 vyslovilo Národní shromáždění důvěru vládě K. Gottwalda, 9. května byla všemi hlasy přítomných poslanců schválena nová ústava. Na jejím základě se 30. května 1948 konaly druhé poválečné parlamentní volby, kterých se účastnilo 93,5% oprávněných voličů a pro jednotnou kandidátku Národní fronty bylo odevzdáno 89,7% hlasů. Po abdikaci E. Beneše, který novou ústavu odmítl podepsat, byl 14. června 1948 prezidentem zvolen K. Gottwald. Spolu s tím probíhaly po celé republice politické a personální změny. Bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl však velký. Výrazněji se projevil až při XI. všesokolském sletu na přelomu června a července, a potom počátkem září 1948 při pohřbu E. Beneše.

Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl k tomu, že relativně nejvýraznější opoziční sílu představovala katolická církev, která jako jediná odmítla dát prohlášení o loajalitě nové vládě. Nejčastějším výrazem odporu proti novému režimu byla vedle pasivní rezistence emigrace, pro niž se rozhodli mnozí příslušníci majetných vrstev, představitelé politických stran, publicisté, vyšší důstojníci armády, bezpečnosti a dalších institucí spojených s dřívější mocí.

Charakter dalšího vývoje naší země zásadně limitovaly vnější podmínky, které určily model socialismu i cesty a prostředky. Vedle atmosféry studené války a ostré konfrontace do dvou částí rozděleného světa, tu beze vší pochyby působil limitující vliv sovětského modelu socialismu. Ten přijímala většina našich občanů souhlasně, což bylo spojeno nejen s vděčností za osvobození, ale i s nadějí, že SSSR bude spolehlivějším spojencem, než byli naši předmnichovští patroni. Ovšem tím, že KSČ se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně založila na své budoucí problémy. Mám na mysli především nepřijatelné praktiky odhalené XX. sjezdem KSSS. Mám na mysli i to, k čemu došlo u nás na začátku 50. let. Tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať jde o Husa, Rosenbergovy, Slánského či Horákovou. Ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitálu nebo zájmy komunismu. Rozumím však těm, kteří si kladou otázku, zda je přímá trestněprávní odpovědnost občana Gottwalda a politické organizace KSČ za smrt Milady Horákové a jaký je naopak podíl těch 116 tisíc národních socialistů, kteří vstoupili po roce 1948 do KSČ nebo spolupracovali v obrozené Národní frontě.

Nesouhlasím s Václavem Havlem, který v září 1993 komentoval poválečné prožitky Čechů a Slováků tvrzením, že způsobilost přijmout bez velkého odporu komunistickou totalitu byla jedním z nepřímých důsledků mnichovského traumatu. Jde o klamání, účelové tvrzení člověka, který nemůže nevědět, že tenkrát šlo o něco úplně jiného, že mnozí prožívali něco velkého a nadějného.

Haló noviny, 3. 3. 2008, František Vybíral