Neříkám nic jiného
Autor: Karel Hvížďala <(at)>, Téma: 03. Rozhovory, diskuse, Zdroj: Mladý svět, Vydáno dne: 31. 03. 2008
než co si myslí šofér, než co si myslí paní, která uklízí, než co si myslí obyčejní lidé...Rozhovor Karla Hvížďaly s Janem Procházkou, místopředsedou Čs. svazu spisovatelů a spisovatelem Arnoštem Lustigem pro Mladý svět na jaře roku 1968. I když od rozhovoru uplynulo právě 40 let a mnohé reálie budou mladším generacím patrně cizí, neměly by některé obecné myšlenky rozhodně zapadnout. Alespoň na levici ne. Dluh je třeba splatit. (mn)
MS: Od 40. čísla byly Literární noviny převedeny ze sféry Svazu spisovatelů pod ministerstvo kultury a informací. Jaké byly podle vašeho názoru důvody této změny?
J. PROCHÁZKA: O důvodech jsem velice přemýšlel, neboť ty, které byly oficiálně řečeny a které nemusím jistě opakovat, každý si je přečetl v denním tisku, mě neuspokojovaly. Nevysvětlily podstatu věci.
Literární noviny a mluvím o části jejich politické publicistiky předběhly trochu svůj čas. Příliš brzo říkaly některé věci, které nám dnes připadají jako úplně samozřejmé. Na posledním zasedání ústředního výboru Svazu spisovatelů jsme kritiku, která se týkala politické publicistiky v Literárních novinách, odmítli. Domníváme se, že linie, která byla v LN prosazována, je v naprostém souladu s tím, co se odehrálo na prosincovém a lednovém zasedání ústředního výboru strany. V podstatě jsme usilovali o to, aby se poměry u nás daly do pořádku, aby ČSSR byla země úspěšná, země, kde nebude kult tuposti, omezenosti atd. Usilovali jsme o věci, k nimž na prosincovém a lednovém zasedání ÚV KSČ došlo. Publicistická činnost LN v minulosti je v naprostém souladu s tím, co se dnes děje.
Kdybych to měl říct z druhého konce, zdá se mi, že byla strašlivá chyba, co se stalo. Převedení Literárních novin působilo jako naprosto svévolný akt přesily a násilí. Vyvolalo nežádoucí odezvu, se kterou nikdo nepočítal. Sjednotilo všechny lidi na kulturní frontě, kromě periférie této fronty kterou bych nechtěl brát vážně ale v podstatě postavilo do opozice takřka všechno, co za něco na kulturní frontě stojí. Toho se v politice může dopustit jen člověk, který zná maximálně sečítání a odečítáni, ale už ne malou násobilku.
Domníváme se, že založením Literárních listů se napravuje nejkřiklavější chyba, která se stala, a že tento časopis bude přirozeným pokračováním toho, oč usilovaly Literární noviny. Proto také ÚV Svazu spisovatelů rozhodl, aby byla do své funkce povolána redakční rada bývalých Literárních novin, aby byl zpátky povolán do funkce její předseda Dušan Hamšík a samozřejmě i tři spisovatelé redaktoři LN vyloučení ze strany.
Bývalé LN byly kritizovány za to, že přicházely s problémy, o nich ještě nebylo na nejvyšších orgánech rozhodnuto. Vždycky se říkalo: jdete s tím brzo, protože právě teď o tom začínáme jednat. Myslím, že vůbec nevadí, když tisk mluví o spoustě věcí, které visí v povětří, bez ohledu na to, zda mocenské orgány o tom jednají či ne. I pro ministry a vedoucí činitele bude jenom poučné, když si ráno přečtou noviny, kde se dozvědí názory řady lidí na otázky, které budou právě toho dne ve vládě projednávat.
MS: Se změnou vydavatele došlo i k personálním změnám v redakci LN. Jak k těmto změnám došlo? Odešli původní redaktoři dobrovolně?
J. PROCHÁZKA: To je velice zvláštně položená otázka. LN jenom zdánlivě přešly na jiného vydavatele. Ve skutečnosti jedny noviny byly zakázány a druhé vznikly.
MS: Proč jiný název: Literární listy místo Literární noviny?
J. PROCHÁZKA: Uvedu příklad z rodinného života. Někdy je mi jako vychovateli tří dcer velice obtížné přiznat, že jsem udělal chybu, ale vím, že to chyba byla. Tak to nějak obejdu, dám vlastně za pravdu dětem, ale přitom neutrpí má prestiž. Přeberou si to, stejně si myslí své.
MS: Kdo bude v nové redakci pracovat?
J. PROCHÁZKA: Všichni, kteří pracovali v Literárních novinách.
MS: Nedělalo vám potíže dát po půl roce starou partu dohromady?
J. PROCHÁZKA: Držela pohromadě, a mě to překvapilo.
MS: Kde dělali, čím se živili?
J. PROCHÁZKA: Všichni pracovali, publikovali v různých novinách. I pod nejrůznějšími jmény. Nebo psali věci, kterými naplníme první čísla Literárních listů.
MS: Co si myslíte o Literárních novinách, které redigoval dr. Jan Zelenka, CSc.?
J. PROCHÁZKA: Četl jsem jen jedno číslo. Myslím, že něco tak špatného je přece jen i v našem tisku zvláštností.
MS: Hlavni oficiální výhrady proti starým LN byly, že se zajímají spíše o celospolečenskou problematiku než o literární. Chcete se opět zabývat celospolečenskou problematikou?
J. PROCHÁZKA: Jistě. Když tone loď a má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stožár. My se těžko můžeme zabývat tím, jak kdo z nás píše nebo jaké píšeme verše, kdy žijeme v nepřetržitém zemětřesení. To se mi zdá naprosto logické.
MS: Ludvík Vaculík v rozhovoru Slovo má L. Vaculík řekl, že dobrá literatura je jen ta, která přivede lidi k revoluci. Domníváte se, že to lze říci i o dobrých novinách a souhlasíte s ním?
J. PROCHÁZKA: Myslím, že má pravdu, protože revoluce je nepřetržitá, Jakmile se zastaví, je to špatné. Jakmile začne být v určitém stadiu konzervovaná, je to velice špatné. To platí i o dobrých novinách. My jsme v LN chtěli, abychom v této revoluci byli jedním z platných hlasů.
MS: Kdybyste byl šéfredaktorem, v čem byste viděl konkrétně největší úspěch svých novin?
J. PROCHÁZKA: Myslím, že úspěch novin je, když vám čtenáři napíší, že jste napsali právě o tom, o čem oni přemýšlejí. Starým Literárním novinám se stávalo, že říkaly věci, které byly v podvědomí národa.
A. LUSTIG: Za největší úspěch novin pokládám, že píší pravdu a že si získají takovou pověst a důvěru čtenářů, že to, co napíší, pokládají za pravdivé. Toho mohou dosáhnout noviny, které nikdy nelžou. Komunismus a pravda je rovnítko úměrné. Jakmile něco nefunguje, tak komunismus zůstává v pořádku, ale jeho služebníci jsou mírně deformovaní.
MS: Profesor Goldstücker hovořil v televizním pořadu Mezi čtyřma očima o jednom dočasném nezdravém jevu, a to o nevraživosti a podezíravosti vůči inteligenci. Z čeho podle vašeho názoru tento jev vyplývá a jak by se dal odstranit?
J. PROCHÁZKA: Myslím, že to vyplývá z úrovně lidi, kteří tuto psychózu v národě rozšiřují. Protože to není psychóza, která by byla tomuto národu vlastní. Ta nepramení zdola. Podezíravost byla po celá léta uměle pěstována mezi lidmi, kteří nedorostli svých funkcí a kteří ani jejich význam nepochopili. Jak se také ukázalo, nakonec se strana dostala do izolace, kdy byla dílem ignorována některými vrstvami této společnosti a její kontakt tu prakticky neexistoval. Například s inteligencí.
Myslím, že vedoucí činitelé musí být lidé určitého typu, lidé vzdělaní, inteligentní, lidé s přirozenou toleranci. Nesmějí být popudliví, nesměji podléhat hněvu a nesmějí to být lidé zbrklí. Musí to být lidé, kteří vydrží poslouchat, kdy mluví také jiní. Všimněte si, že u nás je řada činitelů, kteří ať přijdou komkoliv, ať je to schůze zaměstnanců lékáren, mlékáren či pekáren, musí mít všude od začátku do konce slovo. To je základní znak toho, že se nehodí na svou funkci.
Velkorysý politik považuje své místo pouze za prostředek k uplatňování idejí, kterým zasvětil život, zatímco politik malý považuje své místo za cíl své politické kariéry. To je fantastický rozdíl. A jakmile politik nezjistí a nepochopí, že jeho čas končí, není už politikem. Jak se začne držet křečovitě, stává se směšnou postavou. To se přihodilo, abych nechodil daleko, Adenauerovi.
A jak to odstranit? Kdy ministr Smrkovský říká, že je třeba vyhlásit program národního usmíření, rozumím mu a myslím si, že má pravdu. První krok ke všemu je snášenlivost. Je třeba, aby si lidé, v jejichž rukou je moc, uvědomili, že i jiné skupiny lidí s odlišnými názory mají na mysli dobro této země. Od tohoto základu vyjděme a pak je možné diskutovat. Naše diskuse vždycky končily tím, že kdy jsme se dostali ke sporným bodům, cítili jsme, že naši protiřečníci mají pocit, že nám naše názory pošeptal Tigrid. Pak se ovšem nedá diskutovat.
Cesta tedy je, aby ti, v jejichž rukou je moc, vůbec byli ochotni slyšet i názory opačné a aby byli ochotni se nad nimi zamyslet. Ale to je jen první krok. Dobré názory se hlavně musí realizovat. Pokud se z toho, co se říká, nezačnou vyvozovat závěry, tak mám pocit, že i sebelepší vedení může prohrát svou šanci.
Neříkám nic jiného, než co si myslí šofér, než co si myslí paní, která uklízí, než co si myslí obyčejní lidé. Myslí si totéž co já.
A. LUSTIG: Podezíravost k inteligenci vyplývá z komplexu méněcennosti některých vedoucích, kteří nedorostli do svých funkcí. Neříkám všech vedoucích. V této zemi žijí nejen dokonalí muzikanti a výborní řemeslnici, ale i lidé schopní vést tento stát. Myslím, že nastala v roce 1945 a 1948 nová etapa. Ideály komunistické strany, respektive komunistického hnutí se naplnily v této zemi, která má jedny z nejlepších předpokladů na světě, protože tu jsou největší demokratické tradice, výborný průmysl, chytří zemědělci a také schopní vedoucí. Ovšem, schopní vedoucí se bohužel nedostali na všechna místa, kde měli být. Na některá místa se tragikomedií dějin dostali lidé, kteří nedorostli své funkce a nemohli zřejmě dobrovolně odejít. Z vysokých funkcí se málokdy odchází dobrovolně. K tomu Adenauerovi je opačný případ Churchill. Den poté, kdy zapomněl, co bylo obsahem poslední schůze vlády, řekl: Už nejsem schopen vést tuto vládu.
Měli jsme s Procházkou interview pro zahraniční rozhlas. Ptali se nás, co říkáme této krizi. Oba nás napadlo, že je to jen částečná krize společnosti, ale zároveň je to určitý důkaz snahy o konsolidaci. Revoluce se konsoliduje, není spokojena sama se sebou. To je ohromná věc, taková zdravá sebekritika!
Není možné tvrdit, že jsme dosáhli ohromných úspěchů a zároveň postrádat takové věci, jako je třeba toaletní papír. Nemůžeme vykládat o kulturní revoluci a zároveň stát čtyři hodiny frontu na česnek. Nemůžeme vykládat o ohromných věcech, když zároveň tyto veliké věci jsou usvědčovány stovkami drobných nedostatků.
To všechno není tragédie. Naopak, protože jak jsme komunisté, tak jsme optimisté a zdá se mi, že je to cesta ven z určitého bludného kruhu, do kterého se dělnické hnutí dostalo po stránce ekonomické i ideové, poněvadž velká soustava socialismu se dost značně rozklížila. Možná, že všechno špatné je k něčemu dobré. To, že se rozklížila v určitém okamžiku, může být základem vyšší jednoty tohoto hnutí.
Všichni slušní lidé chtějí socialismus, ale musí to být socialismus osvícený a pravdivý. To znamená sociálně dokonalejší řád, postavený na vědě a spravedlnosti. Lidé to chtějí už šest tisíc let, a tvrdě o to bojují.
Ptal se Karel Hvížďala, foto Leoš Nebor
Mladý svět, 7/1968