Neříkám nic jiného

Autor: Karel Hvížďala <(at)>, Téma: 03. Rozhovory, diskuse, Zdroj: Mladý svět, Vydáno dne: 31. 03. 2008

nežž co si myslí šofér, nežž co si myslí paní, která uklízí, nežž co si myslí obyčejní lidé...
Rozhovor Karla Hvힾďaly s Janem Procházkou, místopředsedou Čs. svazu spisovatelů a spisovatelem Arnoštem Lustigem pro Mladý svět na jaře roku 1968. I kdyžž od rozhovoru uplynulo právě 40 let a mnohé reálie budou mladším generacím patrně cizí, neměly by některé obecné myšlenky rozhodně zapadnout. Alespoň na levici ne. Dluh je třeba splatit. (mn)

MS: Od 40. čísla byly Literární noviny převedeny ze sféry Svazu spisovatelů pod ministerstvo kultury a informací. Jaké byly podle vašeho názoru důvody této změny?

J. PROCHÁZKA: O důvodech jsem velice přemýšlel, neboť ty, které byly oficiálně řečeny a které nemusím jistě opakovat, kažždý si je přečetl v denním tisku, mě neuspokojovaly. Nevysvětlily podstatu věci.

Literární noviny — a mluvím o části jejich politické publicistiky — předběhly trochu svůj čas. Příliš brzo říkaly některé věci, které nám dnes připadají jako úplně samozřejmé. Na posledním zasedání ústředního výboru Svazu spisovatelů jsme kritiku, která se týkala politické publicistiky v Literárních novinách, odmítli. Domníváme se, žže linie, která byla v LN prosazována, je v naprostém souladu s tím, co se odehrálo na prosincovém a lednovém zasedání ústředního výboru strany. V podstatě jsme usilovali o to, aby se poměry u nás daly do pořádku, aby ČSSR byla země úspěšná, země, kde nebude kult tuposti, omezenosti atd. Usilovali jsme o věci, k nimžž na prosincovém a lednovém zasedání ÚV KSČ došlo. Publicistická činnost LN v minulosti je v naprostém souladu s tím, co se dnes děje.

Kdybych to měl říct z druhého konce, zdá se mi, žže byla strašlivá chyba, co se stalo. Převedení Literárních novin působilo jako naprosto svévolný akt přesily a násilí. Vyvolalo nežžádoucí odezvu, se kterou nikdo nepočítal. Sjednotilo všechny lidi na kulturní frontě, kromě periférie této fronty — kterou bych nechtěl brát vᾞně — ale v podstatě postavilo do opozice takřka všechno, co za něco na kulturní frontě stojí. Toho se v politice můžže dopustit jen člověk, který zná maximálně sečítání a odečítáni, ale užž ne malou násobilku.

Domníváme se, žže založžením Literárních listů se napravuje nejkřiklavější chyba, která se stala, a žže tento časopis bude přirozeným pokračováním toho, oč usilovaly Literární noviny. Proto také ÚV Svazu spisovatelů rozhodl, aby byla do své funkce povolána redakční rada bývalých Literárních novin, aby byl zpátky povolán do funkce její předseda Dušan Hamšík a samozřejmě i tři spisovatelé — redaktoři LN — vyloučení ze strany.

Bývalé LN byly kritizovány za to, žže přicházely s problémy, o nichž ještě nebylo na nejvyšších orgánech rozhodnuto. Vžždycky se říkalo: jdete s tím brzo, protože právě teď o tom začínáme jednat. Myslím, žže vůbec nevadí, kdyžž tisk mluví o spoustě věcí, které visí v povětří, bez ohledu na to, zda mocenské orgány o tom jednají či ne. I pro ministry a vedoucí činitele bude jenom poučné, kdyžž si ráno přečtou noviny, kde se dozvědí názory řady lidí na otázky, které budou právě toho dne ve vládě projednávat.

MS: Se změnou vydavatele došlo i k personálním změnám v redakci LN. Jak k těmto změnám došlo? Odešli původní redaktoři dobrovolně?

J. PROCHÁZKA: To je velice zvláštně položžená otázka. LN jenom zdánlivě přešly na jiného vydavatele. Ve skutečnosti jedny noviny byly zakázány a druhé vznikly.

MS: Proč jiný název: Literární listy místo Literární noviny?

J. PROCHÁZKA: Uvedu příklad z rodinného žživota. Někdy je mi jako vychovateli tří dcer velice obtힾné přiznat, žže jsem udělal chybu, ale vím, žže to chyba byla. Tak to nějak obejdu, dám vlastně za pravdu dětem, ale přitom neutrpí má prestižž. Přeberou si to, stejně si myslí své.

MS: Kdo bude v nové redakci pracovat?

J. PROCHÁZKA: Všichni, kteří pracovali v Literárních novinách.

MS: Nedělalo vám potힾe dát po půl roce starou partu dohromady?

J. PROCHÁZKA: Držžela pohromadě, až mě to překvapilo.

MS: Kde dělali, čím se žživili?

J. PROCHÁZKA: Všichni pracovali, publikovali v různých novinách. I pod nejrůznějšími jmény. Nebo psali věci, kterými naplníme první čísla Literárních listů.

MS: Co si myslíte o Literárních novinách, které redigoval dr. Jan Zelenka, CSc.?

J. PROCHÁZKA: Četl jsem jen jedno číslo. Myslím, žže něco tak špatného je přece jen i v našem tisku zvláštností.

MS: Hlavni oficiální výhrady proti starým LN byly, žže se zajímají spíše o celospolečenskou problematiku nežž o literární. Chcete se opět zabývat celospolečenskou problematikou?

J. PROCHÁZKA: Jistě. Kdyžž tone loď a má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stožžár. My se t잾ko můžžeme zabývat tím, jak kdo z nás píše nebo jaké píšeme verše, když žžijeme v nepřetržžitém zemětřesení. To se mi zdá naprosto logické.

MS: Ludvík Vaculík v rozhovoru „Slovo má L. Vaculík“ řekl, žže dobrá literatura je jen ta, která přivede lidi k revoluci. Domníváte se, žže to lze říci i o dobrých novinách a souhlasíte s ním?

J. PROCHÁZKA: Myslím, žže má pravdu, protožže revoluce je nepřetržžitá, Jakmile se zastaví, je to špatné. Jakmile začne být v určitém stadiu konzervovaná, je to velice špatné. To platí i o dobrých novinách. My jsme v LN chtěli, abychom v této revoluci byli jedním z platných hlasů.

MS: Kdybyste byl šéfredaktorem, v čem byste viděl konkrétně největší úspěch svých novin?

J. PROCHÁZKA: Myslím, žže úspěch novin je, kdyžž vám čtenáři napíší, žže jste napsali právě o tom, o čem oni přemýšlejí. Starým Literárním novinám se stávalo, žže říkaly věci, které byly v podvědomí národa.

A. LUSTIG: Za největší úspěch novin pokládám, žže píší pravdu a žže si získají takovou pověst a důvěru čtenářů, žže to, co napíší, pokládají za pravdivé. Toho mohou dosáhnout noviny, které nikdy nelžžou. Komunismus a pravda je rovnítko úměrné. Jakmile něco nefunguje, tak komunismus zůstává v pořádku, ale jeho služžebníci jsou mírně deformovaní.

MS: Profesor Goldstücker hovořil v televizním pořadu „Mezi čtyřma očima“ o jednom dočasném nezdravém jevu, a to o nevražživosti a podezíravosti vůči inteligenci. Z čeho podle vašeho názoru tento jev vyplývá a jak by se dal odstranit?

J. PROCHÁZKA: Myslím, žže to vyplývá z úrovně lidi, kteří tuto psychózu v národě rozšiřují. Protožže to není psychóza, která by byla tomuto národu vlastní. Ta nepramení zdola. Podezíravost byla po celá léta uměle pěstována mezi lidmi, kteří nedorostli svých funkcí a kteří ani jejich význam nepochopili. Jak se také ukázalo, nakonec se strana dostala do izolace, kdy byla dílem ignorována některými vrstvami této společnosti a její kontakt tu prakticky neexistoval. Například s inteligencí.

Myslím, žže vedoucí činitelé musí být lidé určitého typu, lidé vzdělaní, inteligentní, lidé s přirozenou toleranci. Nesmějí být popudliví, nesměji podléhat hněvu a nesmějí to být lidé zbrklí. Musí to být lidé, kteří vydržží poslouchat, když mluví také jiní. Všimněte si, žže u nás je řada činitelů, kteří ať přijdou komkoliv, ať je to schůze zaměstnanců lékáren, mlékáren či pekáren, musí mít všude od začátku do konce slovo. To je základní znak toho, žže se nehodí na svou funkci.

Velkorysý politik považžuje své místo pouze za prostředek k uplatňování idejí, kterým zasvětil žživot, zatímco politik malý považžuje své místo za cíl své politické kariéry. To je fantastický rozdíl. A jakmile politik nezjistí a nepochopí, žže jeho čas končí, není užž politikem. Jak se začne držžet křečovitě, stává se směšnou postavou. To se přihodilo, abych nechodil daleko, Adenauerovi.

A jak to odstranit? Když ministr Smrkovský říká, žže je třeba vyhlásit program národního usmíření, rozumím mu a myslím si, žže má pravdu. První krok ke všemu je snášenlivost. Je třeba, aby si lidé, v jejichžž rukou je moc, uvědomili, žže i jiné skupiny lidí s odlišnými názory mají na mysli dobro této země. Od tohoto základu vyjděme a pak je možžné diskutovat. Naše diskuse vžždycky končily tím, žže když jsme se dostali ke sporným bodům, cítili jsme, žže naši protiřečníci mají pocit, žže nám naše názory pošeptal Tigrid. Pak se ovšem nedá diskutovat.

Cesta tedy je, aby ti, v jejichžž rukou je moc, vůbec byli ochotni slyšet i názory opačné a aby byli ochotni se nad nimi zamyslet. Ale to je jen první krok. Dobré názory se hlavně musí realizovat. Pokud se z toho, co se říká, nezačnou vyvozovat závěry, tak mám pocit, žže i sebelepší vedení můžže prohrát svou šanci.

Neříkám nic jiného, nežž co si myslí šofér, nežž co si myslí paní, která uklízí, nežž co si myslí obyčejní lidé. Myslí si tot龞 co já.

A. LUSTIG: Podezíravost k inteligenci vyplývá z komplexu méněcennosti některých vedoucích, kteří nedorostli do svých funkcí. Neříkám všech vedoucích. V této zemi žžijí nejen dokonalí muzikanti a výborní řemeslnici, ale i lidé schopní vést tento stát. Myslím, žže nastala v roce 1945 a 1948 nová etapa. Ideály komunistické strany, respektive komunistického hnutí se naplnily v této zemi, která má jedny z nejlepších předpokladů na světě, protožže tu jsou největší demokratické tradice, výborný průmysl, chytří zemědělci a také schopní vedoucí. Ovšem, schopní vedoucí se bohužžel nedostali na všechna místa, kde měli být. Na některá místa se tragikomedií dějin dostali lidé, kteří nedorostli své funkce a nemohli zřejmě dobrovolně odejít. Z vysokých funkcí se málokdy odchází dobrovolně. K tomu Adenauerovi je opačný případ — Churchill. Den poté, kdy zapomněl, co bylo obsahem poslední schůze vlády, řekl: Užž nejsem schopen vést tuto vládu.

Měli jsme s Procházkou interview pro zahraniční rozhlas. Ptali se nás, „co říkáme této krizi“. Oba nás napadlo, žže je to jen částečná krize společnosti, ale zároveň je to určitý důkaz snahy o konsolidaci. Revoluce se konsoliduje, není spokojena sama se sebou. To je ohromná věc, taková zdravá sebekritika!

Není možžné tvrdit, žže jsme dosáhli ohromných úspěchů a zároveň postrádat takové věci, jako je třeba toaletní papír. Nemůžžeme vykládat o kulturní revoluci a zároveň stát čtyři hodiny frontu na česnek. Nemůžžeme vykládat o ohromných věcech, kdyžž zároveň tyto veliké věci jsou usvědčovány stovkami drobných nedostatků.

To všechno není tragédie. Naopak, protožže jak jsme komunisté, tak jsme optimisté a zdá se mi, žže je to cesta ven z určitého bludného kruhu, do kterého se dělnické hnutí dostalo po stránce ekonomické i ideové, poněvadžž velká soustava socialismu se dost značně rozklížžila. Možžná, žže všechno špatné je k něčemu dobré. To, žže se rozklížžila v určitém okamžžiku, můžže být základem vyšší jednoty tohoto hnutí.

Všichni slušní lidé chtějí socialismus, ale musí to být socialismus osvícený a pravdivý. To znamená sociálně dokonalejší řád, postavený na vědě a spravedlnosti. Lidé to chtějí už šest tisíc let, a tvrdě o to bojují.

Ptal se Karel Hvힾďala, foto Leoš Nebor

Mladý svět, 7/1968