O správné správě

Nad texty V. I. Lenina
(Další ze 40 let starých textů, napsaných koncem roku 1968 po obsazení ČSSR armádami Varšavské smlouvy).

Zkušenosti a poznatky, které nově nabýváme, nejsou jen přírůstkem k dosavadním znalostem. Zároveň korigují a obohacují ty, jež jsme získali v minulosti. Současný čtenář, který pročítá Leninovy texty věnované státnímu a hospodářskému aparátu, je čte, vnímá a chápe jinak než čtenář z doby »předlednové«. Přistupuje k nim z hlediska diskusí o stavu naší ekonomiky a jejích organizačních forem, z hlediska, úvah o demokratických perspektivách našeho politického systému. Jeho snaha o porozumění už nebude nebo nemusí být rušena tehdy šířenou představou, že existující organizační formy jsou »jedině možnými« formami, že všelijaké nedostatky nejsou produktem těchto forem, ale odchylkou od jejich zásad. Od chvíle, kdy se obžaloba »odchylek« proměnila ve veřejném mínění v obžalobu »zásad«, není už asi možné číst tyto Leninovy texty jako něco dávno minulého, historického: jsou — a dalo by se říci i bohužel — nanejvýš aktuální.

Mám na mysli hlavně ty, jež pocházejí z doby, kdy po revolučním rozbití starého aparátu bylo třeba na jeho troskách vybudovat aparát nový, socialistický. Aparát, jehož autorita by nevyplývala jen z mocenských oprávnění, ale a především z důvěry a podpory lidu (demokracie) i z toho, že je reprezentantem rozumu (racionalizace). Optimální sjednocení demokracie a odbornosti, což je i dnes náš velký problém, probojovával Lenin se stále větší důrazností a v podmínkách pro nás dnes těžko představitelných. Náš start k socialismu byl z hlediska ekonomického rozvoje i organizačních a správních forem daleko příznivější. Měli jsme podniky, jejichž organizační struktura patřila k vrcholným výsledkům kapitalistických racionalizačních snah (Baťa). Tehdejší Rusko bylo však ekonomicky rozvrácené, zaostalé, s převahou maloburžoazních elementů vymykajících se organizujícímu vlivu centra. Byla to situace, v níž se jako nejosvědčenější prostředek nabízelo to nejjednodušší — přísně centralistická mocenská organizace.

Ale nejjednodušší není, vždy nejlepší. Lenin neuvažoval jen o moci, ale o proletářské, lidové moci; neuvažoval jen o centralismu, ale o demokratickém centralismu. Neuvažoval jen o nutnosti aparátu, ale o předpokladech účelné a hospodárné organizační struktury aparátu. Chtěl vytvářet stát pro společnost, která se má obejít bez státu. Proto slyšíme od nejvášnivějšího obránce socialistického státu i nejpřísnější kritiku jeho nedostatků: »Už pět let se lopotíme, abychom zlepšili svůj státní aparát, je to však pouhé lopocení, které za pět let dokázalo jen to, že není k ničemu, že je zbytečné, ba dokonce škodlivé. Toto lopocení budilo zdání, že pracujeme, ve skutečnosti však zaneřádilo naše instituce a zatemnilo nám mozky.«

Leninova kritika se týká toho, že státní aparát nebyl s to realizovat hlavní úkol, který vyvstal před sovětskou mocí — prakticky organizovat. Píše: »Organizovali jsme za cara tisíce, a za Kerenského statisíce lidí. To nic není, to v politice nic neznamená. To byla přípravná práce, to byla přípravka. A dokud se vyspělí dělníci nenaučí organizovat desítky miliónů, dotud nebudou socialisty a tvůrci socialistické společnosti...« Obrací pozornost k organizačním a správním otázkám, k předpokladům a principům dobrého vedení a dobré práce a — přirozeně — k těm, kdo mohou nejlépe tento úkol zajistit. Klade na stát úkol plánovitě, soustavně a veřejně organizovat výběr nejlepších pracovníků pro hospodářství, výběr nejlepších administrativních á organizačních odborníků. Přechod k novým úkolům, jež stavějí do popředí praktické vedoucí a organizátory, je ovšem »pro štáb vedoucích z předchozího období, uzpůsobený převážně k agitátorským úkolům... velmi obtížný«. Je však nutno, konstatuje Lenin, aby jak vedoucí pracovníci, tak masy pochopili nutnost této přeměny. »Vždyť je úplný nesmysl,« píše na jiném místě, »aby nejvážnější, nejskvělejší komunisté, o jejichž opravdovosti nikdo, kdo má zdravý rozum, nepochybuje, byli ustanovováni tam, kam bylo nutno dát šikovného a svědomitého obchodního příručího, který bude mnohem lépe konat svou práci než nejopravdovější komunista.«

Je to zdůraznění odbornosti — proti diletantství, provizóriu, nekulturnosti a neracionálnosti, je to »technokratický« aspekt problému. Zároveň má být odbornost součástí demokratické struktury, má být pod demokratickou kontrolou. Nemá být výsadou, ale budoucností — v menším nebo větším rozsahu — každého občana. Lenin viděl řešení této antinomie v koncepci dělnicko-rolnické inspekce. Měla v sobě zahrnovat oboje: 1. měla být nástrojem zdokonalování státního aparátu, který nejen kontroluje metody a výsledky práce, ale zároveň i učí nejlepším metodám a formám organizace. Proto v ní měli pracovat nejaktivnější lidé vybíraní na základe nejpřísnější zkoušky; 2. současně měla být školou správy a řízení pro nejširší vrstvy. Píše: »... k spolupráci v dělnicko-rolnické inspekci přibrat veškeré pracující masy a zejména ženy. Za tím účelem ustavovat v jednotlivých místech seznamy... vyloučit přitom úředníky atd. — všechny ostatní popořádku přibírat k spolupráci v dělnicko-rolnické inspekci.«

To je ovšem plán, představa, nikoli reálná dělnicko- rolnická inspekce, o níž — jak psal Lenin — kdekdo ví, že žádná jiná instituce není hůře organizovaná. Rostoucí naléhavosti, s níž Lenin usiloval o realizaci tohoto plánu, odpovídá i vzrůstající tvrdost v kritice byrokratismu. Lidovému komisaři financí píše: »Celá práce všech hospodářských orgánů trpí u nás nejvíce byrokratismem. Z komunistů se stali byrokrati. jestliže nás něco zničí, pak to bude tohle.« Byrokratismus ochromuje racionálnost práce aparátu, neboť rozumnost, účelnost a hospodárnost utápí ve formálnostech, organizátorskou práci v papírování. Ochromuje demokratismus, neboť odcizuje státní a hospodářský aparát potřebám společnosti.

V souvislosti s kritikou byrokratismu formuluje Lenin řadu praxeologických — jak bychom dnes řekli — principů, jejichž souhrnné zpracování nám dodnes chybí a které by bylo jistě nekonečně bohatší, než ukazuje jejich redukce v hesle »hlavní v organizační práci je správný výběr lidí a kontrola plnění usnesení«. Nepokládal vlastní úvahy o organizačních principech za vyčerpávající — naopak. Zdůrazňoval nutnost studia zahraničních zkušeností, studia Taylorova systému, nutnost poslat několik lidí do nejvyspělejších kapitalistických zemí, aby prostudovali problematiku organizace a správy a opatřili příslušnou literaturu. Pokládal za »bezpodmínečně nutné určit, kdo bude odpovídat za to, že budeme seznamováni s evropskou a americkou technikou, a to účelně, včas a prakticky, ne byrokraticky«. Žádal, aby byla vypsána soutěž na vypracování dvou nebo více učebnic o »organizaci práce vůbec a práce administrativní zvláště«.

Jaký byl osud tohoto programu, je známo. Dělnicko-rolnická inspekce byla v roce 1934 zrušena a na její místo nastoupil byrokratický kontrolní aparát, který se sotva mohl projevit jako »škola pro přípravu ke správě státu«. Studia nad vědeckou organizací práce a teorií správy byla zastavena s odůvodněním, že podléhají buržoazním vlivům. Kampaně proti kosmopolitismu vedly k přehlížení výsledků nejpokročilejších kapitalistických zemí, k zastavení přílivu informací.

Kritika a postupné odstraňování těchto a jiných deformací daly Leninovým textům novou životnost a aktuálnost. Na vlastní kůži jsme se sami přesvědčili o významu organizační a správní problematiky. Nový systém řízení hospodářství má být takovou »reorganizací«, jež by — řečeno Leninovými slovy — skoncovala s těmi »reorganizacemi, k nimž dochází proto, že svůj aparát dostatečně neznáme«. Má být racionální a demokratický, má zajistit rozvoj socialistických společenských vztahů. V jiné situaci a na jiné úrovni tedy usilujeme o realizaci Leninova programu.

Od doby jeho vzniku učinila ovšem teorie organizace i teorie správy obrovské pokroky, s nimiž se stále ještě teprve seznamujeme a vyrovnáváme. Poznali jsme, jak nevyhovující organizační formy brzdí efektivnost práce. Poznali jsme špatné důsledky řízení, jež nerespektuje nebo nezná povahu sociálních a psychických vztahů v kolektivu, jež vychází ze zjednodušeného nazírání na člověka. Dnes už nevidíme v organizaci jen systém formálně stanovených vztahů, takže hlouběji chápeme Leninův výrok, že za dosažené je třeba pokládat »jedině to, co se stalo součástí kultury, každodenního života, co se stalo zvykem«: nové organizační formy nemohou plně projevit své možnosti, pokud v nich přežívají kultura a zvyky dřívějších forem, a průvodní obtíže vyplývající jak z těchto přežitků, tak z rozrušení staré a ještě nezakotvené nové kultury nemohou být argumentem proti nové organizaci.

Hledáme nové, dokonalejší organizační formy politického, hospodářského a kulturního života, v nichž by se plněji projevil jeho socialistický a demokratický charakter. I dnes je k tomu možno použít Leninova pokynu, který se — vytržen z kontextu — stal bohužel bezobsažnou transparentovou frází: »Chceme-li nově přetvořit náš státní aparát, musíme si stůj co stůj vytyčit tento úkol: za prvé — učit se, za druhé — učit se, a za třetí — učit se, a potom dbát na to, aby naše vědomosti nezůstaly mrtvou literou nebo módní frází... aby vědění opravdu pronikalo lidem do krve, aby se stávalo plně a opravdu nedílnou součástí jejich života.«

»V lidových masách jsme přece jen pouhá kapka v moři
a můžeme vládnout jedině tehdy, budeme-li správně
vyjadřovat to, co si lid myslí.«
V. I. Lenin, Spisy sv. 33, str. 302.

»Masa musí mít právo volit si odpovědné vedoucí
pracovníky. Masa musí mít právo vyměňovat je, masa
musí mít právo znát a prověřovat každý sebemenší
krok v jejich činnosti.«
V. I. Lenin, Spisy sv. 27, str. 207.

»... revolucionáři jsou s to sehrát svou úlohu jen jako
předvoj skutečně životaschopné a pokrokové třídy.
Předvoj plní úkoly předvoje jen tehdy, dokáže-li
neodtrhnout se od mas, které vede, a dokáže-li masy
skutečně vést kupředu. Bez svazku s nekomunisty
v nejrůznějších oborech činnosti nelze o nějakém
úspěšném komunistickém budování vůbec mluvit.«
V. I. Lenin, Spisy sv. 33, str. 225.

Politika, 7. 11. 1968, F. Blanenský