Neodbytná pachu hrdinství

Bratři Mašínové jsou loutkami v novém panteonu
Spor o případ bratří Mašínů, který již po léta rozděluje českou společnost a jenž vygradoval udělením „premiérského“ vyznamenání, není sporem mezi pravicí a levicí. Není ani rozepří mezi nemnoha bojovníky za národní svobodu, kteří nezůstali sedět doma v teple za pecí, když hřmělo, a těmi, kdo nostalgicky vzpomínají na komunismus, respektive mlčící většinou.

Ve své podstatě je diskuse o bratrech Mašínových zásadním sporem o hodnoty. Spor mezi těmi, pro něž je život nejvyšší cennost, a těmi, kdo si myslí, že existují kvality, pro něž je možné životy druhých obětovat. Žijeme v civilizaci, pro niž je nejvyšší hodnotou individuální lidský život, jeho zrození, zachování i svobodné naplnění v duchu známého „pursuit of happiness“. Ti, kdo si myslí, že jsou hodnoty, pro něž je možno životy druhých obětovat, v podstatě přijímají komunistickou či jakoukoliv jinou totalitární logiku. Komunisté přece za cenu v dané době nepochybně inspirující vize vybudování svého ráje na zemi bez skrupulí obětovali životy milionů lidí, a to dokonce včetně životů svých vlastních soudruhů, s nimiž společně své pekelně spasitelské soukolí roztáčeli. Pokud dnes některé vykonavatele jejich násilí (např. prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou v procesu s Miladou Horákovou) společnost alespoň symbolicky soudně stíhá, je to naprosto na místě.

Slouhové a exponenti?

Je však naprosto nemístné, pokud tatហspolečnost glorifikuje činy lidí, kteří – vedeni stejnou bezohlednou logikou – proti komunismu bojovali a přitom zabíjeli nevinné lidi. Bratři Mašínové za sebou spolu se svými komplici zanechali krvavou stopu sedmi mrtvých. Podle jejich výkladu a výkladu těch, kdo se dnes snaží jejich příběh zařadit do novodobé národní mytologie, to prý byli slouhové a exponenti režimu. Označovat řadové policisty a účetní za protagonisty režimu je však stejně stupidní jako tvrdit, že všichni členové německé armády byli přesvědčení nacisté. Dovedeno do důsledku, v etatistickém totalitním systému by poskoky režimu museli být všichni s výjimkou kojenců a klientů psychiatrických léčeben, včetně učitelů, lékařů, lepičů plakátů a uklízeček.

Nejsem pacifisticky útlocitný a myslím si, že situace, kdy je na místě zabít druhého, jistě existují – například zrůdného despotu pošlapávajícího nejzákladnější principy, na nichž stojí morální common sense jakékoliv lidské společnosti, v sebeobraně útočníka usilujícího o integritu naši či nám blízkých (respektive jakýchkoliv druhých) lidí. Nic z toho však není případem bratří Mašínů. Oni přece nezabili Gottwalda či ministra Státní bezpečnosti, ale sedm bezejmenných lidí. Kvůli tomu se jim dnes připisuje nebývalá odvaha.

Budiž, v padesátých letech, kdy se mohl člověk dostat do oprátky opravdu a doslova za nic, bylo i podpálení stohu a prostřílení se na Západ aktem hrdinství. Nicméně loupení peněz, které mi nepatří, je gangsterstvím v každé době a podřezání svázaného člověka omámeného chloroformem není hrdinství, ale sprostá a nízká zbabělost. Připustíme-li, že v naší zemi se tehdy odehrávala skrytá občanská válka, pak toto je válečný zločin, nikoliv legitimní a heroický způsob boje, který by měl být vyzvedán bezmála jako vlastenecký příklad. Ani v zámořské militantní velmoci se jako vlastenecký příklad nevyzdvihuje vraždění vietnamských vesničanů či mučení iráckých zajatců.

Účel světí prostředky

To není akt hrdinství, ale akt teroru. Zavrženíhodnost či naopak morálnost našich činů není přece dána jejich historickým kontextem, ale skutkovou podstatou. Jezuitskou zásadu o účelu světícím prostředky žádný civilizovaný právní systém neuznává. Ode dneška bychom s takovou logikou museli glorifikovat i palestinské vrahy, kteří vraždí izraelské civilisty, protože se přece „oprávněně“ brání proti prokazatelnému izraelskému útlaku, který připouštějí i rezoluce OSN. Stejně tak členy al-Káidy, zabíjející po desítkách lidi, jejichž jediným proviněním je to, že se v nepravou chvíli ocitli na nesprávném místě, nebo třeba také Stalina, který proti jistě nespravedlivému carskému režimu bojoval gangsterským vylupováním bank, aby svým lupem podpořil bolševické revoluční hnutí.

Přirozeně, hranice mezi teroristou a bojovníkem za svobodu je velmi nejasná. I členy hnutí odporu po celé okupované Evropě označovala nacistická propaganda jako teroristy. Nicméně i zde ji lze vcelku bezpečně nalézt. Kdyby bratři Mašínové osvobozovali politické vězně z lágrů nebo zabili vysoké činitele establishmentu za tyto lágry zodpovědné, rád jim přispěji na pomník, stejně jako bych přispěl na pomník atentátníkům na Heydricha, který ke své ostudě dodnes nemáme.

Glorifikace činu bratří Mašínových jako by opravdu svědčila o fatální absenci hrdinů v českých zemích a silně tak připomíná poválečnou glorifikaci některých opožděných rádobypartyzánů, kteří na rozdíl od těch skutečných své členství ve Vlajce na pár posledních válečných dní vyměnili za národní odboj. Navzdory tomu si myslím, že ve všech neveselých i veselejších dobách našich dějin tu hrdinů bylo a je dost. Tichých nemediálních hrdinů, kteří schovávali své židovské sousedy, pomáhali rodinám vězněných nebo třeba dnes pomáhají lidem postiženým havárií, přírodní katastrofou či zasvětí život riskantnímu medicínskému výzkumu ve prospěch druhých. Hrdinou přece není ten, kdo život bere, ale kdo život dává nebo zachraňuje.

Chápu pana premiéra, oslavou takového nemediálního hrdinství se politické body sbírají hůře, jelikož je to v podstatě nudné a šedivé, a pro dnešní dobu málo akční. Jde o symbolická gesta zapadající do našeho čerstvě objeveného ultrapravičáctví a usilovně budovaného černobílého obrazu dějin, který hledá nové světce pro svůj kult a panteon. Společnost, která hranici mezi teroristou a hrdinou vymezuje nikoliv podle skutkové podstaty, nýbrž podle ideologické zakázky, jsme tu už víckrát v dějinách měli a myslel jsem si, že jsme se s ní rozloučili již před devatenácti lety. Což si vyznamenaní bratři neuvědomují, že tak byli sami poníženi jen na loutky theatra mundi naší maloměstské domácí politiky?

Velebit čin bratří Mašínů znamená přihlásit se přesně k oné zámořské kovbojské etice bezohledné a egoistické svobody, která ve jménu boje za ni rozbombardovává druhé země do doby kamenné, živí paranoidní strach z jiných kultur a bez jakékoliv schopnosti reflexe vnucuje světu své více než problematické civilizační a politické modely. V Evropě, která je možná opravdu kontinentem kolaborace, ale zároveň světadílem nejen morálních pochybení, nýbrž i pochybování a kritické reflexe, by se bratři Mašínové tak dobře a sebejistě cítit určitě nemohli. Většinová nepřízeň vůči jejich formě odboje není výrazem české ustrašenosti a nebojovnosti, ale v daném případě soudnosti, chtělo by se říci v našich krajích překvapivé a nečekané přítomnosti kritického rozumu a ideologické nezpovykanosti.

Autor je univerzitní učitel a lidskoprávní aktivista na volné noze.

A2 kulturní týdeník, č. 13/2008 (26. 3.), Lubor Kysučan