Žádná nostalgie

Společnost pro evropský dialog (SPED) a Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM (TAP) uspořádaly 7. dubna seminář k 40. výročí Pražského jara 1968. Na semináři přednesli své referáty PhDr. Jaroslav Šabata, Ing. Jiří Dolejš, místopředseda ÚV KSČM a poslanec PS PČR a prof. ing. Václav Průcha, CSc., člen Rady TAP ÚV KSČM. Jednání řídil Ing. Jiří Málek, předseda správní rady SPED a člen CV SDS. V téměř zaplněném konferenčním sále v budově ÚV KSČM se sešli členové SPEDu, TAPu s levicovými odborníky a aktivisty.

Jaroslav Šabata konstatoval úvodem, že nebývá častým hostem v budově ÚV KSČM. Ve svém referátu odmítl zjednodušené pohledy současnosti na aktivitu tehdejších špiček KSČ jako na pouhý boj o moc ve straně. Šlo podle něj o zápas směřující k překonání monopolu moci v podmínkách nastávajících společenských změn. Změny úzce souvisely s připravovanou nutnou ekonomickou reformou.

Tlak na vedení KSČ směřoval ke svolání mimořádného sjezdu KSČ jako akutní potřebě, jak změnit aktivitu strany, aby uměla zvládnout tyto nastávající společenské, politické a ekonomické procesy. Špičky strany se zalekly, že by vývoj ve straně mohl jít přes hlavy starého vedení. S rozhodnutím svolat sjezd KSČ se strana rozštěpila a část starého vedení prohlásila úsilí o obrodný proces za kontrarevoluci.

Vnitřní vývoj ve straně byl následkem myšlení lidí, že se angažovali, jak se angažovali. Potlačením Pražského jara, vstupem vojsk Varšavské smlouvy nebyly reformy poraženy, protože proti vojákům nestály žádné jim odpovídající síly. Povinností komunistů bylo vyjádřit svůj postoj a hájit demokratickou obnovu socialismu.

Jiří Dolejš připomněl, že KSČ v roce 1989 zrušila Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti z r. 1969. Nemělo by smysl, aby se KSČM neustále omlouvala za své chyby té doby. Bylo by nešťastné si myslet, že by komunisté byli retardovaní a neuvědomovali si důsledky potlačení Pražského jara na změny v r. 1989 a zánik KSČ. Je třeba se odrazit od závěrů ustavujícího sjezdu KSČM v roce 1990 vycházet z kompromisu, vyjádřeného v závěrech Kladenského sjezdu v roce 1992.

Vidí tehdejší situaci především v mezinárodních souvislostech, v nutnosti nastartování ekonomické reformy a změn ve společnosti. Konstatoval, že antisocialistické ohrožení bylo přeceněno, vstup vojsk byl neadekvátní, ale s tichým souhlasem USA.

Václav Průcha přiblížil Pražské jaro jako vyvrcholení nutných ekonomických změn v Československu. Tomu předcházely zmatky s reformami v Sovětském svazu. Naše národní ekonomika začala stagnovat, růst HDP se zpomaloval. Do roku 1965 byl růst naší ekonomiky nejpomalejší v Evropě.

To přímo souviselo se stagnací v RVHP. V polovině šedesátých let se trochu prosazovalo tržní hospodářství. Tržní změny umožňovaly podnikům hromadit neadekvátní peníze, které neuměly zhodnotit. Ale mezinárodně se podniky nebyly schopny propojit mezi sebou. Bylo potřebné uvolnění, které však centrální orgány nebyly schopny připustit.

Nadnárodní propojení ekonomik bylo možné jen prostřednictvím RVHP. Tlak na tyto změny byl také vyvolán růstem cen a dopady v sociální oblasti. Na úrovni podniků se začaly prosazovat Rady pracujících, usilující o jejich přímé řízení. Nebyla ale vyřešena součinnost Rad se státními institucemi. Tyto rady byly v roce 1969 zrušeny.

V roce 1970 byly reformy ukončeny, ale po „očištění od revizionistického nánosu“ některé nezanikly. V jiné podobě se prosadily v sociální oblasti a zejména v zemědělské politice KSČ. JZD bylo umožněno rozbíhat nezemědělskou výrobu. Toho se například chopilo JZD Slušovice a další. V následujících letech zaujalo československé zemědělství 6. místo na světě.

Závěrem položil několik otázek k možnostem ekonomické reformy a jejích dopadů na tehdejší rozvoj státu. V souvislosti s názory o reformování nereformovatelného, položil hypotetickou otázku. Co by se stalo, kdyby nedošlo k zásahu vojsk a ekonomická reforma se realizovala?

Po referátech následovala otevřená diskuze, ve které účastníci vyjádřili své různé pohledy na Pražské jaro 1968. Účastníci se shodli, že je správné o těchto věcech diskutovat v takto nebo i více širokém názorovém okruhu, což se dosud bohužel moc nedělo.

Obsah pojmu socializmus byl vojenským zásahem a následnou normalizací zmrzačen doma i mezinárodně. Pražské jaro bylo pokusem emancipovat společnost do demokratického socializmu, tehdy nazývaného Socializmem s lidskou tváří.

Uspořádání semináře by nemělo zůstat ojedinělou akcí jen k tomuto čtyřicátému výročí. Odkazem  Pražského jara 1968 je rehabilitace socialismu jako takového.

Vít Stanislav, člen SPED a SDS v Praze, 8. 4. 2007