Domácí úkol z pilnosti

Bohumil Hrabal napsal tuto esej na počátku druhého poločasu Pražského jara. Nevěděl sice o budoucnosti, co víme my dnes, ale otázky kladl proklatě dobré. (mn)

Žijeme v zemi, ve které více než tisíc let skotačí čiperný národ, který sice vždycky s jistým zpožděním, avšak pak s velkou intenzitou se dovede nadchnout pro krásné ideje, které zpravidla přicházejí z jiných zemí. Tento národ prožívá tyto ideje jako vlastní a dovede je dotáhnout ad absurdum. Tyto ideje přicházejí vždycky nevhod, vždycky se musí o ně bojovat, vždycky při tom tekla krev a vždycky ta ale nevhodně prolitá červená se ukázala jako prolitá vhodně a nová společnost anebo její jednotlivé stavy a třídy podle politické situace si přinutily přístup a vstup do onoho ohromného ubrusu, do jehož tkaniny si tento národ vetkal řvoucího lva.

V posledních deseti letech bylo v této zemi napsáno tolik nevhodných filosofických traktátů, uspořádáno tolik nevhodných výtvarných výstav, vydáno tolik nevhodných knih, sehráno tolik nevhodných divadel, natočeno tolik nevhodných filmů, v hospodách proneseno tolik nevhodných anekdot a politicky nevhodných debat, že nebylo divu, že v minulém roce jako echo toho všeho bylo na sjezdu spisovatelů proneseno tolik nevhodných projevů. Nikdo se však nenadál, už skoro nedoufal, že na konci minulého a na začátku tohoto roku bude v nadstavbě nadstavby našeho politického života otevřeno tolik nevhodných diskusí, učiněno tolik nevhodných usnesení, které jako vhodné označí všechno to, co sub specie cedníku cenzury bylo v minulých letech označeno v našem životě jako nevhodné. Vždyť dvacet let tento ohromný ubrus, do jehož tkaniny je vyšitý řvoucí lev a od roku osmnáct je doplněný nápisem: Pravda vítězí, tento ubrus obsadila historicky jen jedna třída, třída, která na sebe vzala odpovědnost za cokoliv, co se v této zemi stane. A ta třída převázala cípy tohoto ubrusu tak pevnými uzly a tyto uzly tak vhodně žárlivě střežila, že neslyšela všechny ty kritické a tedy nevhodné projevy zvenčí.

A tak stalo se to, co se pořád na světě nevhodně stává, že každá doba, každá společnost s tedy i třída má ve svém břiše zvolna a zákonitě se vyvíjející a rostoucí dítě, které když přijde jeho čas, roztrhne jemná prostěradla matčina lůna, ať matka chce nebo nechce. A tak se stalo, že z trojského koně uvnitř našeho ubrusu se prodrala skupina mužů, a když získala sílu, nevhodně rozvázala ty uzle ubrusu a bez krveprolití a tedy poprvé vhodně oproti duchu dějin odsypala všechny ty příliš a konvenčně vhodné a pozvala místo nich dovnitř všechny ty nevhodné, kteří to nejen s tím řvoucím lvem myslí dobře, ale pozváni byli i ti, kteří se cítí právi a soupodstatní s tím zavazujícím nápisem: Pravda vítězí.

Tato nevhodná skupina mužů byla a je vedena mladým mužem, který krásnou slovanskou slovenštinou vyjádřil onoho nevhodného společného jmenovatele snah a tužeb a přání a nadějí národa téhle země, mladým mužem, který rozumí a dovede uplatnit vtip a ironii, mladým mužem, který se obléká s pečlivostí šviháka, který má pořád zkontrolovaný bílý kapesníček, kravatu a vyčesaného kačírka jak Golonka, než tenkrát vyjel na led k sehrání onoho velkého hokejového zápasu, mladým mužem, který dovede skákat ze skokanského můstku po hlavě do vody, mladým mužem, který ví, že osud a vývoj lidské společnosti dvacátého věku je motivován vzpourou a nadějí, tvořivou individualitou a masami, které povstaly, mladým mužem, kterému ale někdy starosti a únava tak klovají játra za ten ohýnek, který přinesl, že vypadá jako kartuzián vracející se ráno z nočních modliteb nebo milenec za úsvitu od své krásné slečny.

Je tedy možné, že tato skupina mužů, která vzrušila svět, že nevhodně vykročila tři kroky vpřed, že tedy nyní bude muset udělat jeden, možná dva kroky nazpátek. Ale v politice je to všecko docela jinak, než v umění. V politice i ten jeden krok dopředu, ten sotva znatelný krůček je těžkopádným pohybem onoho skoro nepatrně vpřed se pohybujícího dobra, které, proti zrychlenému pochodu zla, je to, v co lze doufat, čemu věřit, to je ten progres, ze kterého lze žít, to je ten patrný posun, ten „přírůstek přírody“, jak říká a jak v něj doufá pantáta Hegel. Tedy větší míra svobody, větší míra informací.

Avšak budeme mít ještě tolik síly napsat další nevhodné filosofické traktáty, vydat další nevhodné knížky? Budeme ještě schopni uspořádat další nevhodné výstavy, natočit další nevhodné filmy? Budeme schopni vymyslet další nevhodné anekdoty, vést v hospodách další nevhodné řeči? Nebo budeme žít z renty rozvázaných a na vyšší fázi opět zavázaných uzlů? Děsívá mé často tušení, že duch dějin má smysl pro legraci a že při větší míře svobody a větší míře informací tiše uzavře všechny nevhodné kohoutky a skrz naše hlavy nám klidně nechá protékat vlažnou voděnku vhodnosti, aniž bychom co pozorovali. Ale uvidíme!

LL č. 19, 4. 7. 1968, Bohumil Hrabal