Kronika místodržľení v Čechách (výňatek)

Autor: Jiří Hochman <(at)>, Téma: 10. Části knih a dalších textů, Zdroj: Reportér, Vydáno dne: 05. 08. 2008
Výňatek tento v ročence Reportéra ku konci roku 1968 vyąel, zdokumentovav schopnost národa českého srandu ze sebe i z okolí si dělati, a to v dobách lehkých i nelehkých. Komu Vídeň s Moskvou splývati bude a kdo za Mutajem Cutajem Maa velkého uvidí, ten na správné stopě jest a události pak roku onoho v perspektivě jiné spatřiti můžľe. (mn)

Jmenný rejstřík (z kapitol VI. A VII.):

VI. Vídeň na Čechy se dívá

Říš Rakouská nikdy na to si stěžovati nemohla, že by odpůrců a nepřátel málo měla, vždy spíš více. A tak i v těch dobách, kdy v Čechách ty patálie vypukly, co o nich zprávu podáváme, jinak nebylo.

Turci od poledne i přes Uhry dotírali, vládce bavorský se s Paříží tajně proti Vídni domlouval a Prus, ten vždy byl hotov se přidat, o saském knížeti, zrzounovi poťouchlému raději mluviti netřeba.

K tomu ještě ta věc nemilá se stala, že Hunové se zase pohnuli, co dvacet let už v přátelském spolku s Vídní stáli, a chán jejich, Mutaj Cutaj, hanlivě o pánech regentech veřejně promlouval. S Huny vojna sice v tu ránu nehrozila, neboť byť jich mnoho, mezi sebou se nyní spíše řezali a Mutaj Cutaj, se svými biřici vzájemně se rubajícími, těžko by mohl polem vytáhnout. Žádného klidu však říši od Hunů a chána jejich nadlouho nekynulo a to páni regenti ve Vídni
dobře věděli.

Proto také ve Vídni na to osvícení v Čechách nerudně pohlíželi, co je v Praze pan Dubík z Dubova vyhlásil, a hned ještě před Velkou nocí na vojsko pomysleli, jak z Čech ty zprávy došly o rozbrojích, když Šína jenerál k Turkům utekl. Však nebylo žoldnéřův nezbyt a s Huny napravo, Turky nalevo a jinými nepřáteli napříč ani maršálkové nevěděli, kam se s vojskem dříve vrtnout.

Místo císaře tenkrát ještě věku dětského, říši dva regenti vládli, mocní štýrští páni, a jim ku radě a ku pomoci ještě císařská korunní rada. Z pánů regentů mocnější, co hlavní slovo měl ve věcech říšských, pan Leopold kardinál vídeňský, jenž v červeném klobouku chodil a mocným hlasem se vyhovářel. Druhý z regentů, povahy mírnější i ducha bystřejšího než pan kardinál, arcivévoda von Kurzhof. Ten však méně znamenal, a kdyby pan kardinál si tak usmyslel, že na Čechy hned po neděli žoldnéře vypraví, a kdyby jich hned měl pohotově, a kdyby pan arcivévoda se tomu opřel, snadno bylo by ho překonati.

Zvláště pak když pana kardinála od nějakých s Čechy tirátů i ostatní páni zrazovali, a nejvíce pán von Schuschlaub, mocný člen císařské rady, jenerál řádu jezuitského. Ten velké slovo měl už u starého císaře a u toho před ním, a kolika císařům sloužil, už skoro nikdo nepamatoval. Jen to o něm po ratejnách si lidé štěbetali, že pán von Schuschlaub i další císaře a regenty předrží, buď jich kolik buď.

Bylť pán von Schuschlaub velký strážce víry a též jmění a statků církevních, a tím v říši proslul, jak kacéřství každé, často i co ho nikdo nepoznal, on však hned poznal a tvrdě trestati kázal. A byla kacéřstva v různých dobách různá, však i sama víra původní teď už kacéřstvím, ale k tomu měl pán von Schuschlaub svůj řád jezuitský, školomety, dráby a koniáše, by mu v té práci těžké a nevděčné věrně pomáhali. Ani jich však, svých pacholků různých, nešanoval, a jednou za rok a někdy i častěji jich do velké lodi chrámu svatoštěpánského tolik nahnal, co se jich tam vešlo, a tam jich ve víře tak utvrzoval řečí dlouhou, až je utvrdil.

Z těch pak ve Vídni nejmocnější pan kardinál Leopold to byl, co ještě v prosinci v Praze pobýval, když pan Nowota s panem Hendřichem arcibiskupem byli na zemském sněmu ve při, jak již napsáno.

V době, kdy se vše semlelo, ty různice co Šína jenerál, ničema nemravný, způsobil, Vídeň ani v Čechách žádnou garnizonu vojska císařského neměla, neb je všechny proti Turkům do Uher povolala a jiným pak proti Hunům lehnouti nařídila, a v Čechách jen místní folkšturm zůstal, co jim u dvora „venclů“ přezdívali, valné důvěry v ní nemajíce. Nadto pak, co ten komoří pražský, místodržitelský, Lomikar z Lomnice, ještě svou slepotou tomu Šínovi erár skoro o všechno okrásti nechat, ani těch venclů snadno užíti nemožno, jakž i mezi nimi i jenerály a hejtmany jejich nejeden kverulant. Snadno bylo již v lednu panu maršálku von Donnerwetter pánům regentům raditi, „vencly na ně udeřte“, však páni regenti dobře věděli skrze depeše pana Lomikara, že s vencly leda na Turka, ale na vlastní to těžko, neb vencl s venclem spíše basu drží, ať v civilu, či ve zbroji.

Věru nemile se věci v Čechách ubíraly, a navíc ještě i chátra ve Vídni se od formanů mnohé dozvěděla a všelicos se pak o panech regentech po krčmách a ratejnách vídeňských povídalo, jak o tom bretšnajdři hned zprávy pánu von Schuschlaub přinášeli a ten pak hned panu Leopoldovi, kardinálu.

Tak proto hned císařská rada rozhodla, že v Rakousích žádnou nákazu kacéřskou nedovolí, a pan kardinál hned první pastýřský list vydal svým věrným Vídeňákům, a v něm to stálo, že v Praze kacíři se proti hodnému panu Nowotovi z Letnic a Příušnic postavili a že páni regenti tomuto mocně pomohou, aby ty lumpy vzdorné tvrdě ztrestal.

Pak ještě jeden pastýřský list pan kardinál vydal, a to v něm pravil, že jisté temné síly, co jich však blíže nevylíčil, se v mocnářství proti Bohu, a hlavně proti církvi, buntují, s Turky a Huny se domlouvají, a na to aby si Vídeňáci dobrý pozor dali a ničemu nenaslouchali, co jim jiní namlouvají než páni regenti a pán von Schuschlaub. Tomu Vídeňáci dobře rozuměli, protože jak pan kardinál jen tak nejasně o piklech mluvil, to pak kdekoho mohli skřípnout a také skřípli, a každý přiznal, že kul pikle, i když nekul.

A když ten druhý pastýřský list vydal, vrchního císařského maršálka si pan kardinál do Schönbrunnu povolal, pána von Donnerwetter. A jemu přikázal, aby tajně něco z vojska, co proti Turkům leží, k Čechám vypravil, Vlachů a Švejcarů nejlépe, co se s Čechy nedomluví. Jim aby pak vytroubiti nechal, že ne do bitvy, však jenom na malé manévry císařské že táhnou, by lépe krajinu kolem Hostýna poznali, kam prý se Turek chystá zjara udeřit.

Ještě však než maršálek von Donnerwetter v kasárnech z kočáru vylezl, pan kardinál už v přestrojení za kupce levantského do jiného kočáru nastupoval, a tajně do Saska se ubíral, za knížetem saským zrzavým, jehož jméno Holbich.

Kníže saské, Holbich, ve Vídni seminář studoval, ale nedostudoval, jednak že propadl z latiny, jednak že se mu trůn předčasně uprázdnil. Domluva s ním by tak snadná nebyla, kdyby mu pan kardinál hned za pomoc proti Čechům Kladsko nepřislíbil, i kus Slezska, ale jak to přislíbil, Holbich kníže hned horlivě se panu kardinálu zavázal, a tak si plácli. A jak si plácli, hned posla do Prahy vypravili k panu Dubíkovi z Dubova, aby ten hned na bešprechung do Němec přijel bez meškání, a to do města Míšně.

Pomoc tu, co pan kardinál od knížete Holbicha žádal, onen rád přislíbil, neboť by to byla vojna snadná a výhodná a žoldnéři pana Holbicha ještě i cestu do Čech dobře znali, co tam poslední výpravu loupežnou před třiceti lety, ještě za knížete Adolfa pořádali. A Holbich, liška podšitá, hned celé své vojsko svolal a podél cesty z Čech, kudy pan Dubík z Dubova se do Míšně bráti měl, mu rozložiti se přikázal, aby pan Dubík, povahy holubičí, až tu zpřež mnohou tam uvidí, spíše odporu nekladl a Sasíků raději, až hodina udeří, do země vpustil.

A zatím co pana Dubíka z Dubova čekali, pan kardinál po hradbách městských chodil a zle si sám sobě vyčítal, na to že nedohlédl, by rádci starého císaře, co před mnoha lety v Praze kacíře potírali s pomocí pánů českých, když v Čechách místodržícím pan Gottes, důkladněji se přičiňovali. Proč, místo kacířů urozených, spíše písaře nerubali, slote jednu mizernou, vždyť nač vlastně v Čechách písařů, stačí jích mít ve Vídni a i tam s nimi nejedna patálie.

A i na to pan kardinál teď s lítostí vzpomínal, jak když v prosinci v Praze pobýval v té při mezi panem Nowotou a panem Hendřichem, že hned rázně nezakročil, že je nepřiměl se rychle mezi sebou dohodnout a té žabomyší vojny nechat, jako by na tom záleželo, kdo koho při vrhcábech napaloval.

Tak pozdě pan Leopold kardinál bycha po hradbách míšeňských honil, a to lilo jako z konve a drábi, co nad ním červené paraple celou tu dobu nosili, byli na kůži promoklí a kýchali velice, drábi, co si je pan kardinál s sebou z Vídně přivezl i ti sasští, místní, co mu jich pan Holbich jako tělesnou stráž přidělil.

Ješté kýchali, když k ránu třetího dne nato kočár s panem Dubíkem z Dubova od poledne prašnou cestou se blížil k bráně Pražskou zvané, a když ji pacholci páne Holbichovi s vrzotem rozvírali.

VII. Míšeňské obeslání

O tom, proč pan kardinál si pana Dubíka zrovna do Míšně k tomu v Čechách nijak milovanému Holbichovi obeslal, a ne třeba rovnou do Vídně, se pak četněkrát i mezi učenými pány diškurze vedly, ale k ničemu nevedly, a jen to se myslelo, že pan kardinál z toho to udělal, že Čechy ani neznal, jen pana Nowotu a pana Hendřicha nebo Coldréna, co když do Vídně jezdili, stejně mu jen radili.

A o tom, jak vlastně v Míšni pan kardinál z Vídně s Holbichem saským k panu Dubíkovi z Dubova hovořili a co on jim hovořil, nikdo nic přesného neví, a jen se dohaduje. Však přece něco se z tajných komnat zámku míšeňského ven vyneslo o tom jednání, a zprávy ty od slouhů a děvek co pánům futro a pití nosili pocházejí, co přeslechli a jak to bylo.

A to pravily děvky a také slouhové to říkali co pánům na zámku míšeňském posluhovali, že pan Dubík z Dubova tam jenom dvakrát promluvil, na začátku a na konci, a na začátku že řekl „Pochválen buď pán Ježíš Kristus“ a na konci, když odcházel, se tak s panem kardinálem a panem Holbichem loučil, že pravil: „Zaplať jim za všechno Pán Bůh“, a s tím že odešel a do Prahy se vrátil, ale nic si nenesl, takže slouhově a děvky nevěděli, za co děkoval, a navíc mu ještě Sasíci jednoho koně ze zpřežení jeho ukradli a sežrali a jednoho vozku znásilnili.

Ale zato pan kardinál Leopold i kníže saský, Holbich zrzavý, hojně prý k panu Dubíkovi promlouvali, latinou i německy a ten prý jen s hlavou svěšenou naslouchal, jak hromovali, zvláště pan kardinál, ale pak i kníže Holbich se osmělil a tak prý na pana Dubíka zařval, až dole ve dvoře z toho řevu dostal jeden turecký zajatec psotník a hned umřel, což kočové dosvědčují.

A tak prý na pana Dubíka řvali, jak se osmělil a jak si dovolil, a to že mu nedarují a že prý jim všem ukáží, v Čechách a na Moravě a ve Slezsku i těm v Kladsku, ale jak o Kladsku mluvil, jen se pitvořil kníže Holbich, však už zálusk si dělal, a pan Dubík to asi hned pochopil a proto tak tu hlavu věšel, že to tušil, jak ta rebelie mečem cizím skončí.

A marně jim pan Dubík z Dubova prý vysvětlit chtěl, co si na pergamen předem napsal, s sebou přivezl a v Míšni pak zapomněl. To jim vůbec říci nemohl, protože ti dva pořád na něj řvali a k řeči ho ani nepustili, jen na začátku a na konci, a s tím i pan Dubík odjel, a když se vracel, zase mu tam kníže Holbich své pacholky zbrojní na obě strany rozestavil, aby to dobře pan Dubík viděl, co zemi Českou čeká, jestli se nepokoří.

A když odjel, ještě se pan kardinál s panem Holbichem sami radili, a ještě krakowského vojvodu Golonku si přizvali, ale na čem se uradili, nikdo se nedozvěděl, snad jen to, že se ještě dál radit usnesli, a to ve Vídni.

V Čechách pak skoro nikdo o tom jak v Míšni pana Dubíka seřvali se nedozvěděl, jen páni v Menším sněmu, a písařům jen tolik řekli, že v Míšni nic se nedělo, že hodný kníže Holbich narozeniny svého svaka slavil, a k tomu že sousedy přizval, a že se přátelsky hodovalo a co se toho koně, co Sasíci panu Dubíkovi sežrali, a toho vozky, co mu znásilnili, dotýče, nestalo se prý to v Míšni, ale kdesi během cesty až doma.

Zato ve Vídni, když se pan kardinál z Míšně vrátil, hned písaře co je v šatlavách proseli si povolali a tam jim o tom jak teď psáti řekli, a aby teď kacíře české nešanovali a rovnou do nich řezali, a lidu to četli, o tom jak lůza v Čechách věrným přátelům Vídně, jako panu Nowotovi, zle ubližuje, a že nejlepší z katolických pánů pražských, jako pan Coldrén a pan Hendřich, arcibiskup, že úpěnlivě o pomoc volají, a ta pomoc že bude nutná, a že k tomu též daně se budou vyšší vybírati hned od svatodušních svátků, aby na vojsko bylo dost grošíků. A pán von Schuschlaub, jenerál řádu jezuitského, aby lidu vídeňskému tu hrůzu co v Čechách vládne názorně ukázal, nechal jednoho po ulicích ukazovat, co měl záda od biče rozhadrovaná, ale z vídeňské šatlavy, a o tom však nechal tvrdit, že právě z Čech utekl. A jiní horlivci pak na rynk hromadu knedlíků českých navalili a je spáliti chtěli, ale zapáliti je nemohli, a knedlíky nehořely, a to za špatné znamení lid hned uváděl, a též to, že do rána pak všechny knedlíky z rynku zmizely.

A že císařský maršálek pomalu vojska shromaždoval, to pan arcibiskup udělal, že pana Dubíka z Dubova ještě do Vídně povolal a s ním ještě Smrka z Jestřebí, jehož ve Vídni hrubě neradi měli, a ještě pana Černína z Chudenic, a všichni tři hned přijeli, a též s sebou ještě jednoho slezského páni vzali, Běláka krejčíka, co ve Slezsku teď nejmocnějším. A zase nikdo se pořádně nedověděl, o čem tam jednali, jen to se vědělo, že při tom byl i pan kardinál, i arcivévoda von Kurzhof, i pán von Schuschlaub, jezuitů jenerál, a i jeden další jenerál, to od vojska. A o tom se pravilo, že ten, spíš na koně než na salóny přivyklý, tam začal o dragounech císařských panu Dubíkovi rovnou vykládat, jak na ně je spolehnutí a jak s radostí budou kacíře rubat, že pan von Kurzhof se do toho musel vložit a české pány upokojovat, že ten jenerál, Jupič se jmenoval a u vojska byl hlavním feldkurátem, to tak zle nemyslel a že jen tak vůbec o kacířích mluvil a spíše Turky měl na mysli než Čechy.

A zase se čeští páni na čele s panem Dubíkem do Prahy vrátili a zase skoro nic lidu neřekli, až teprve když z toho zlá krev byla, teprve pak přes písaře poříčské, co panu Šestkovi posluhovali, to páni z Menšího sněmu rozhlásiti dali, že do Vídně jel pan Dubík a druzí páni jenom na lustrajs a že pana kardinála jen náhodou v Prátru potkali a ten je pak na hrad pozval a tam že popili a porozprávěli, tak jako v Míšni, a lid aby se nezneklidňoval, a jenerál Jupič že celý národ pozdravuje.

Co se pana kardinála týče, a také pána von Schuschlaub, je ta poslední návštěva z Čech moc nerozradostnila, a ještě dvě depeše dostal pan kardinál, jednu od pana Hendřicha arcibiskupa z Prahy a jednu od pana Nowoty, jenž na Orlovec se uchýlil, a oba krutě si stěžovali a na pomoc Vídeň volali před chátrou. I svolal pan kardinál do Vídně novou poradu, a na ní Holbicha, kníže saské zrzavé přizval, a vojvodu krakowského Golonku a bavorského vládce Župana, a s těmi všemi tu věc Čechů se týkající diškutýroval, jakž všeho panstva se týkala. .A tajně velice ti čtyři jednali, dráby před každé dveře postavili a když skončili, nikomu nic neřekli a tiše se rozešli, jen Holbich tam ještě zůstal, neboť prý při těch poradách dostal červenku a vykurýrovat ji musí. Ale za pár dní stejně odjel.

A u toho zatím skončili, jen vojska dál připravovali a též do Čech mnoho zvědů vyslali, a také deputace různé, a na konec ještě sám arcivévoda se do Čech tiše vypravil, ale jak písařům pan Zvonimír, pán na Císařské louce pražské, pravil, přijel pan arcivévoda ne s nějakým poručením, ale jen proto, že mu ranhojiči povětří změniti nařídili a o českém pravili, že na neduhy jeho bude nejlepší. A když se panu arcivévodovi už po pár dnech náramně zdravotně ulevilo, zas do Vídně odjel.

To však se pak záhy stalo, že jízdní posli do Prahy dorazili z hraničních krajů se zprávou, že císařští tam přitáhli, s vozy a koňmi, a též že Sasíci se na hranicích houfují. Byl z toho velký poplach v Praze a lid na kancelář místodržitelskou i na Sněm hrubě dotíral, a tak pan Dubík Zvonimíra na cimbuří zase vyslal, aby k písařům hovořil. A tak k nim hovořil pán z Císařské louky, aby se lid nijak neobával, to že páni v Menším sněmu vše dobře vědí a dávno že se to strojilo, císařské manévry docela malé, co nutné jsou, aby vojsko Turka řezat se dobře přihotovilo, kdyby přitáhl. A pan Dubík že všem pozdravy vzkazuje a aby raději zahrady a pole obdělávali a pořád neremcali, že kancelář místodržitelská a Menší sněm že všechno dobře zařizují, a též zařídí.

Ale dusno bylo nad celým královstvím, i nad celou říší, neboť to nikdo s jistotou nevěděl, co Vídeň udělá.

Reportérova ročenka, 1968, Jiří Hochman