Jmenný rejstřík (z kapitol VI. A VII.):
VI. Vídeň na Čechy se dívá
Ří Rakouská nikdy na to si stěovati nemohla, e by odpůrců a nepřátel málo měla, vdy spí více. A tak i v těch dobách, kdy v Čechách ty patálie vypukly, co o nich zprávu podáváme, jinak nebylo.
Turci od poledne i přes Uhry dotírali, vládce bavorský se s Paříí tajně proti Vídni domlouval a Prus, ten vdy byl hotov se přidat, o saském kníeti, zrzounovi poouchlému raději mluviti netřeba.
K tomu jetě ta věc nemilá se stala, e Hunové se zase pohnuli, co dvacet let u v přátelském spolku s Vídní stáli, a chán jejich, Mutaj Cutaj, hanlivě o pánech regentech veřejně promlouval. S Huny vojna sice v tu ránu nehrozila, nebo by jich mnoho, mezi sebou se nyní spíe řezali a Mutaj Cutaj, se svými biřici vzájemně se rubajícími, těko by mohl polem vytáhnout. ádného klidu vak říi od Hunů a chána jejich nadlouho nekynulo a to páni regenti ve Vídni
dobře věděli.
Proto také ve Vídni na to osvícení v Čechách nerudně pohlíeli, co je v Praze pan Dubík z Dubova vyhlásil, a hned jetě před Velkou nocí na vojsko pomysleli, jak z Čech ty zprávy doly o rozbrojích, kdy ína jenerál k Turkům utekl. Vak nebylo oldnéřův nezbyt a s Huny napravo, Turky nalevo a jinými nepřáteli napříč ani marálkové nevěděli, kam se s vojskem dříve vrtnout.
Místo císaře tenkrát jetě věku dětského, říi dva regenti vládli, mocní týrtí páni, a jim ku radě a ku pomoci jetě císařská korunní rada. Z pánů regentů mocnějí, co hlavní slovo měl ve věcech říských, pan Leopold kardinál vídeňský, jen v červeném klobouku chodil a mocným hlasem se vyhovářel. Druhý z regentů, povahy mírnějí i ducha bystřejího ne pan kardinál, arcivévoda von Kurzhof. Ten vak méně znamenal, a kdyby pan kardinál si tak usmyslel, e na Čechy hned po neděli oldnéře vypraví, a kdyby jich hned měl pohotově, a kdyby pan arcivévoda se tomu opřel, snadno bylo by ho překonati.
Zvlátě pak kdy pana kardinála od nějakých s Čechy tirátů i ostatní páni zrazovali, a nejvíce pán von Schuschlaub, mocný člen císařské rady, jenerál řádu jezuitského. Ten velké slovo měl u u starého císaře a u toho před ním, a kolika císařům slouil, u skoro nikdo nepamatoval. Jen to o něm po ratejnách si lidé těbetali, e pán von Schuschlaub i dalí císaře a regenty předrí, buď jich kolik buď.
Byl pán von Schuschlaub velký stráce víry a té jmění a statků církevních, a tím v říi proslul, jak kacéřství kadé, často i co ho nikdo nepoznal, on vak hned poznal a tvrdě trestati kázal. A byla kacéřstva v různých dobách různá, vak i sama víra původní teď u kacéřstvím, ale k tomu měl pán von Schuschlaub svůj řád jezuitský, kolomety, dráby a koniáe, by mu v té práci těké a nevděčné věrně pomáhali. Ani jich vak, svých pacholků různých, neanoval, a jednou za rok a někdy i častěji jich do velké lodi chrámu svatotěpánského tolik nahnal, co se jich tam velo, a tam jich ve víře tak utvrzoval řečí dlouhou, a je utvrdil.
Z těch pak ve Vídni nejmocnějí pan kardinál Leopold to byl, co jetě v prosinci v Praze pobýval, kdy pan Nowota s panem Hendřichem arcibiskupem byli na zemském sněmu ve při, jak ji napsáno.
V době, kdy se ve semlelo, ty různice co ína jenerál, ničema nemravný, způsobil, Vídeň ani v Čechách ádnou garnizonu vojska císařského neměla, neb je vechny proti Turkům do Uher povolala a jiným pak proti Hunům lehnouti nařídila, a v Čechách jen místní folkturm zůstal, co jim u dvora venclů přezdívali, valné důvěry v ní nemajíce. Nadto pak, co ten komoří praský, místodritelský, Lomikar z Lomnice, jetě svou slepotou tomu ínovi erár skoro o vechno okrásti nechat, ani těch venclů snadno uíti nemono, jak i mezi nimi i jenerály a hejtmany jejich nejeden kverulant. Snadno bylo ji v lednu panu marálku von Donnerwetter pánům regentům raditi, vencly na ně udeřte, vak páni regenti dobře věděli skrze depee pana Lomikara, e s vencly leda na Turka, ale na vlastní to těko, neb vencl s venclem spíe basu drí, a v civilu, či ve zbroji.
Věru nemile se věci v Čechách ubíraly, a navíc jetě i chátra ve Vídni se od formanů mnohé dozvěděla a velicos se pak o panech regentech po krčmách a ratejnách vídeňských povídalo, jak o tom bretnajdři hned zprávy pánu von Schuschlaub přináeli a ten pak hned panu Leopoldovi, kardinálu.
Tak proto hned císařská rada rozhodla, e v Rakousích ádnou nákazu kacéřskou nedovolí, a pan kardinál hned první pastýřský list vydal svým věrným Vídeňákům, a v něm to stálo, e v Praze kacíři se proti hodnému panu Nowotovi z Letnic a Příunic postavili a e páni regenti tomuto mocně pomohou, aby ty lumpy vzdorné tvrdě ztrestal.
Pak jetě jeden pastýřský list pan kardinál vydal, a to v něm pravil, e jisté temné síly, co jich vak blíe nevylíčil, se v mocnářství proti Bohu, a hlavně proti církvi, buntují, s Turky a Huny se domlouvají, a na to aby si Vídeňáci dobrý pozor dali a ničemu nenaslouchali, co jim jiní namlouvají ne páni regenti a pán von Schuschlaub. Tomu Vídeňáci dobře rozuměli, protoe jak pan kardinál jen tak nejasně o piklech mluvil, to pak kdekoho mohli skřípnout a také skřípli, a kadý přiznal, e kul pikle, i kdy nekul.
A kdy ten druhý pastýřský list vydal, vrchního císařského marálka si pan kardinál do Schönbrunnu povolal, pána von Donnerwetter. A jemu přikázal, aby tajně něco z vojska, co proti Turkům leí, k Čechám vypravil, Vlachů a vejcarů nejlépe, co se s Čechy nedomluví. Jim aby pak vytroubiti nechal, e ne do bitvy, vak jenom na malé manévry císařské e táhnou, by lépe krajinu kolem Hostýna poznali, kam prý se Turek chystá zjara udeřit.
Jetě vak ne marálek von Donnerwetter v kasárnech z kočáru vylezl, pan kardinál u v přestrojení za kupce levantského do jiného kočáru nastupoval, a tajně do Saska se ubíral, za kníetem saským zrzavým, jeho jméno Holbich.
Kníe saské, Holbich, ve Vídni seminář studoval, ale nedostudoval, jednak e propadl z latiny, jednak e se mu trůn předčasně uprázdnil. Domluva s ním by tak snadná nebyla, kdyby mu pan kardinál hned za pomoc proti Čechům Kladsko nepřislíbil, i kus Slezska, ale jak to přislíbil, Holbich kníe hned horlivě se panu kardinálu zavázal, a tak si plácli. A jak si plácli, hned posla do Prahy vypravili k panu Dubíkovi z Dubova, aby ten hned na beprechung do Němec přijel bez mekání, a to do města Míně.
Pomoc tu, co pan kardinál od kníete Holbicha ádal, onen rád přislíbil, nebo by to byla vojna snadná a výhodná a oldnéři pana Holbicha jetě i cestu do Čech dobře znali, co tam poslední výpravu loupenou před třiceti lety, jetě za kníete Adolfa pořádali. A Holbich, lika poditá, hned celé své vojsko svolal a podél cesty z Čech, kudy pan Dubík z Dubova se do Míně bráti měl, mu rozloiti se přikázal, aby pan Dubík, povahy holubičí, a tu zpře mnohou tam uvidí, spíe odporu nekladl a Sasíků raději, a hodina udeří, do země vpustil.
A zatím co pana Dubíka z Dubova čekali, pan kardinál po hradbách městských chodil a zle si sám sobě vyčítal, na to e nedohlédl, by rádci starého císaře, co před mnoha lety v Praze kacíře potírali s pomocí pánů českých, kdy v Čechách místodrícím pan Gottes, důkladněji se přičiňovali. Proč, místo kacířů urozených, spíe písaře nerubali, slote jednu mizernou, vdy nač vlastně v Čechách písařů, stačí jích mít ve Vídni a i tam s nimi nejedna patálie.
A i na to pan kardinál teď s lítostí vzpomínal, jak kdy v prosinci v Praze pobýval v té při mezi panem Nowotou a panem Hendřichem, e hned rázně nezakročil, e je nepřiměl se rychle mezi sebou dohodnout a té abomyí vojny nechat, jako by na tom záleelo, kdo koho při vrhcábech napaloval.
Tak pozdě pan Leopold kardinál bycha po hradbách míeňských honil, a to lilo jako z konve a drábi, co nad ním červené paraple celou tu dobu nosili, byli na kůi promoklí a kýchali velice, drábi, co si je pan kardinál s sebou z Vídně přivezl i ti sastí, místní, co mu jich pan Holbich jako tělesnou strá přidělil.
Jeté kýchali, kdy k ránu třetího dne nato kočár s panem Dubíkem z Dubova od poledne pranou cestou se blíil k bráně Praskou zvané, a kdy ji pacholci páne Holbichovi s vrzotem rozvírali.
VII. Míeňské obeslání
O tom, proč pan kardinál si pana Dubíka zrovna do Míně k tomu v Čechách nijak milovanému Holbichovi obeslal, a ne třeba rovnou do Vídně, se pak četněkrát i mezi učenými pány dikurze vedly, ale k ničemu nevedly, a jen to se myslelo, e pan kardinál z toho to udělal, e Čechy ani neznal, jen pana Nowotu a pana Hendřicha nebo Coldréna, co kdy do Vídně jezdili, stejně mu jen radili.
A o tom, jak vlastně v Míni pan kardinál z Vídně s Holbichem saským k panu Dubíkovi z Dubova hovořili a co on jim hovořil, nikdo nic přesného neví, a jen se dohaduje. Vak přece něco se z tajných komnat zámku míeňského ven vyneslo o tom jednání, a zprávy ty od slouhů a děvek co pánům futro a pití nosili pocházejí, co přeslechli a jak to bylo.
A to pravily děvky a také slouhové to říkali co pánům na zámku míeňském posluhovali, e pan Dubík z Dubova tam jenom dvakrát promluvil, na začátku a na konci, a na začátku e řekl Pochválen buď pán Jeí Kristus a na konci, kdy odcházel, se tak s panem kardinálem a panem Holbichem loučil, e pravil: Zapla jim za vechno Pán Bůh, a s tím e odeel a do Prahy se vrátil, ale nic si nenesl, take slouhově a děvky nevěděli, za co děkoval, a navíc mu jetě Sasíci jednoho koně ze zpřeení jeho ukradli a serali a jednoho vozku znásilnili.
Ale zato pan kardinál Leopold i kníe saský, Holbich zrzavý, hojně prý k panu Dubíkovi promlouvali, latinou i německy a ten prý jen s hlavou svěenou naslouchal, jak hromovali, zvlátě pan kardinál, ale pak i kníe Holbich se osmělil a tak prý na pana Dubíka zařval, a dole ve dvoře z toho řevu dostal jeden turecký zajatec psotník a hned umřel, co kočové dosvědčují.
A tak prý na pana Dubíka řvali, jak se osmělil a jak si dovolil, a to e mu nedarují a e prý jim vem ukáí, v Čechách a na Moravě a ve Slezsku i těm v Kladsku, ale jak o Kladsku mluvil, jen se pitvořil kníe Holbich, vak u zálusk si dělal, a pan Dubík to asi hned pochopil a proto tak tu hlavu věel, e to tuil, jak ta rebelie mečem cizím skončí.
A marně jim pan Dubík z Dubova prý vysvětlit chtěl, co si na pergamen předem napsal, s sebou přivezl a v Míni pak zapomněl. To jim vůbec říci nemohl, protoe ti dva pořád na něj řvali a k řeči ho ani nepustili, jen na začátku a na konci, a s tím i pan Dubík odjel, a kdy se vracel, zase mu tam kníe Holbich své pacholky zbrojní na obě strany rozestavil, aby to dobře pan Dubík viděl, co zemi Českou čeká, jestli se nepokoří.
A kdy odjel, jetě se pan kardinál s panem Holbichem sami radili, a jetě krakowského vojvodu Golonku si přizvali, ale na čem se uradili, nikdo se nedozvěděl, snad jen to, e se jetě dál radit usnesli, a to ve Vídni.
V Čechách pak skoro nikdo o tom jak v Míni pana Dubíka seřvali se nedozvěděl, jen páni v Mením sněmu, a písařům jen tolik řekli, e v Míni nic se nedělo, e hodný kníe Holbich narozeniny svého svaka slavil, a k tomu e sousedy přizval, a e se přátelsky hodovalo a co se toho koně, co Sasíci panu Dubíkovi serali, a toho vozky, co mu znásilnili, dotýče, nestalo se prý to v Míni, ale kdesi během cesty a doma.
Zato ve Vídni, kdy se pan kardinál z Míně vrátil, hned písaře co je v atlavách proseli si povolali a tam jim o tom jak teď psáti řekli, a aby teď kacíře české neanovali a rovnou do nich řezali, a lidu to četli, o tom jak lůza v Čechách věrným přátelům Vídně, jako panu Nowotovi, zle ubliuje, a e nejlepí z katolických pánů praských, jako pan Coldrén a pan Hendřich, arcibiskup, e úpěnlivě o pomoc volají, a ta pomoc e bude nutná, a e k tomu té daně se budou vyí vybírati hned od svatoduních svátků, aby na vojsko bylo dost groíků. A pán von Schuschlaub, jenerál řádu jezuitského, aby lidu vídeňskému tu hrůzu co v Čechách vládne názorně ukázal, nechal jednoho po ulicích ukazovat, co měl záda od biče rozhadrovaná, ale z vídeňské atlavy, a o tom vak nechal tvrdit, e právě z Čech utekl. A jiní horlivci pak na rynk hromadu knedlíků českých navalili a je spáliti chtěli, ale zapáliti je nemohli, a knedlíky nehořely, a to za patné znamení lid hned uváděl, a té to, e do rána pak vechny knedlíky z rynku zmizely.
A e císařský marálek pomalu vojska shromadoval, to pan arcibiskup udělal, e pana Dubíka z Dubova jetě do Vídně povolal a s ním jetě Smrka z Jestřebí, jeho ve Vídni hrubě neradi měli, a jetě pana Černína z Chudenic, a vichni tři hned přijeli, a té s sebou jetě jednoho slezského páni vzali, Běláka krejčíka, co ve Slezsku teď nejmocnějím. A zase nikdo se pořádně nedověděl, o čem tam jednali, jen to se vědělo, e při tom byl i pan kardinál, i arcivévoda von Kurzhof, i pán von Schuschlaub, jezuitů jenerál, a i jeden dalí jenerál, to od vojska. A o tom se pravilo, e ten, spí na koně ne na salóny přivyklý, tam začal o dragounech císařských panu Dubíkovi rovnou vykládat, jak na ně je spolehnutí a jak s radostí budou kacíře rubat, e pan von Kurzhof se do toho musel vloit a české pány upokojovat, e ten jenerál, Jupič se jmenoval a u vojska byl hlavním feldkurátem, to tak zle nemyslel a e jen tak vůbec o kacířích mluvil a spíe Turky měl na mysli ne Čechy.
A zase se četí páni na čele s panem Dubíkem do Prahy vrátili a zase skoro nic lidu neřekli, a teprve kdy z toho zlá krev byla, teprve pak přes písaře poříčské, co panu estkovi posluhovali, to páni z Meního sněmu rozhlásiti dali, e do Vídně jel pan Dubík a druzí páni jenom na lustrajs a e pana kardinála jen náhodou v Prátru potkali a ten je pak na hrad pozval a tam e popili a porozprávěli, tak jako v Míni, a lid aby se nezneklidňoval, a jenerál Jupič e celý národ pozdravuje.
Co se pana kardinála týče, a také pána von Schuschlaub, je ta poslední návtěva z Čech moc nerozradostnila, a jetě dvě depee dostal pan kardinál, jednu od pana Hendřicha arcibiskupa z Prahy a jednu od pana Nowoty, jen na Orlovec se uchýlil, a oba krutě si stěovali a na pomoc Vídeň volali před chátrou. I svolal pan kardinál do Vídně novou poradu, a na ní Holbicha, kníe saské zrzavé přizval, a vojvodu krakowského Golonku a bavorského vládce upana, a s těmi vemi tu věc Čechů se týkající dikutýroval, jak veho panstva se týkala. .A tajně velice ti čtyři jednali, dráby před kadé dveře postavili a kdy skončili, nikomu nic neřekli a tie se rozeli, jen Holbich tam jetě zůstal, nebo prý při těch poradách dostal červenku a vykurýrovat ji musí. Ale za pár dní stejně odjel.
A u toho zatím skončili, jen vojska dál připravovali a té do Čech mnoho zvědů vyslali, a také deputace různé, a na konec jetě sám arcivévoda se do Čech tie vypravil, ale jak písařům pan Zvonimír, pán na Císařské louce praské, pravil, přijel pan arcivévoda ne s nějakým poručením, ale jen proto, e mu ranhojiči povětří změniti nařídili a o českém pravili, e na neduhy jeho bude nejlepí. A kdy se panu arcivévodovi u po pár dnech náramně zdravotně ulevilo, zas do Vídně odjel.
To vak se pak záhy stalo, e jízdní posli do Prahy dorazili z hraničních krajů se zprávou, e císařtí tam přitáhli, s vozy a koňmi, a té e Sasíci se na hranicích houfují. Byl z toho velký poplach v Praze a lid na kancelář místodritelskou i na Sněm hrubě dotíral, a tak pan Dubík Zvonimíra na cimbuří zase vyslal, aby k písařům hovořil. A tak k nim hovořil pán z Císařské louky, aby se lid nijak neobával, to e páni v Mením sněmu ve dobře vědí a dávno e se to strojilo, císařské manévry docela malé, co nutné jsou, aby vojsko Turka řezat se dobře přihotovilo, kdyby přitáhl. A pan Dubík e vem pozdravy vzkazuje a aby raději zahrady a pole obdělávali a pořád neremcali, e kancelář místodritelská a Mení sněm e vechno dobře zařizují, a té zařídí.
Ale dusno bylo nad celým královstvím, i nad celou říí, nebo to nikdo s jistotou nevěděl, co Vídeň udělá.
Reportérova ročenka, 1968, Jiří Hochman