Socialismus v Evropě: zkušenosti a poučení z 20. století a vyhlídky pro 21. století

Projev Lothary Biskyho, předsedy Strany evropské levice (EL), na Mezinárodním oddělení ÚV KS Číny během návštěvy oficiální delegace EL v Čínské lidové republice

Drazí soudruzi,

především mi dovolte - a to i jménem delegace Evropské levice - vyjádřit mé poděkování za tuto možnost nabídnout svůj pohled a názor na zkušenosti a vyhlídky socialismu ve 21. století. Je to téma rozhodně zralé pro plodnou výměnu názorů mezi Stranou evropské levice a čínskou komunistickou stranou. Maje toto na mysli, doufám. že se seznámím s vašimi pohledy na evropský vývoj a vaše zkušenosti z vývoje v Číně, a těším se na zajímavou výměnu názorů.

Ve 20. století jsme z dlouhodobého pohledu viděli první pokusy o vytvoření společnosti založené na myšlenkách Marxe a Engelse, společnosti zbavené vykořisování a útisku, která by všem lidem zaručila podíl na blahobytu a šanci svobodně vyjadřovat svou osobnost. Neexistuje argument, že by byl tento pokus jiný než legitimní, zejména když - jako v mé vlasti - přišel jako odpověď na katastrofu, kterou byla druhá světová válka.

Musíme se však také zabývat skutečností, že státní socialismus v Evropě na konci 20. století bez výjimky selhal - a to především a zejména ve své mateřské zemi, v Sovětském svazu.

Období 1989/1990 je také geopoliticky rozhodujícím počátečním bodem této analýzy. Kolaps státního socialismu ve východní a střední Evropě není vnitroevropskou či asijskou událostí, ovlivnil běh světové historie a jeho dopady stále pociujeme.

Podívejme se na počáteční podmínky pokusu o utvoření skutečně socialistické společnosti. Tam, kde poprvé došlo k pokusu o jeho vývoj po vítězství bolševické revoluce - v Rusku a v zemích, které se později staly Sovětským svazem - byly pro rozvoj socialistické společnosti, jak si umíte představit, podmínky mizerné. Z velké části bylo území Sovětského svazu v porovnání s kapitalistickými zeměmi nerozvinuté. Ještě stále mocné byly i feudální vztahy. Země byla také oslabena válkou. A navíc, občanská válka a útok spojeneckých sil následoval hned po vítězství v revoluci, takže potřeba konsolidovat svou moc utvářela politiku komunistů. Konsolidace moci, jak byla teoreticky založena Marxem a Engelsem a poté jasně zdůrazněna Leninem, zůstala vůdčím principem socialistických/komunistických stran v zemích státního socialismu až do jejich kolapsu.

Z těchto počátečních podmínek Sovětský svaz - a později další socialistické státy, za různých podmínek - uspěly ve stimulaci významného ekonomického růstu po konsolidaci socialistického systému ve společnosti. To byl základ úspěchů ve vědě, v technologiích i v kultuře a bylo to doprovázeno i jasným zlepšováním životní úrovně. Ne bez důvodu se proto řada lidí ve východní Evropě dívá zpět na období socialismu jako na období relativně vysoké životní úrovně a v určitém ohledu i kulturního rozkvětu. Určitá společenská homogenita přes rozdílný způsob života, ve městech i na venkově, mezi dělníky i intelektuály, byla chápána jako výraz společenské rovnosti.

Je však zapotřebí mít na paměti, že boj za konsolidaci moci a k tomu potřebná síla - třeba při násilné kolektivizaci zemědělství - současně jak chránily existenci nového společenského systému, tak omezovaly jeho rozvoj od samého počátku.

Dokud úspěchy - ekonomický, vědecký, technický a kulturní - ospravedlňovaly panující moc, většina společnosti nový společenský systém podporovala, i když se snad pro něj osobně nerozhodli. Jakmile však povýšenecká politika a státní intervence začaly překážet rozvoji společnosti, jakmile životní úroveň stagnovala, jakmile se staly pohromou pro intelektuální a kulturní život, začalo být stále více jasné, že fasáda systému musí být podepírána drancováním ekonomiky a - snad ještě hůře - za cenu životního prostředí. Lidé se začali odvracet od státu i od vládnoucích stran a v v konfliktu mezi systémy přešli k jasně efektivnějšímu společenskému modelu.

Společenský pořádek založený zásadně na spolupráci ne-li všech lidí, tedy alespoň jejich velké většiny, může používat sílu ke kompenzaci takových situací jen po jistou dobu. Tento pohled časem pronikl i do vedení národních stran, to však už bylo pozdě. To, co bylo koncipováno jako opatrné otevírání ventilů, nenasměrovalo tlak nutné reformy do konstruktivních kanálů, ale stalo se místo toho otevřením zdymadel, což částečně překvapilo i západní mocnosti studené války.

Původní národní strany se musely vyrovnat s důvody své porážky. Na mimořádné konferenci německé SED-PDS to nᚠsoudruh Michael Schuman, který pak zemřel tragicky velmi mladý, vysvětlil takto:

„Symptomy tohoto zneužití moci jsou teď zřejmé:

• koncentrace moci v rukou arogantních autokratů, řízení ekonomiky řídícím centrem, které nechápe základní požadavky ani společenské výroby a blahobytu, ani kvality života populace,
• usměrňování a byrokratizace kultury, vědy a vzdělávání, vzbuzující kritiku ze zahraničí,
• politická represe občanů naší republiky a kriminalizace disentu,
• transformace médií do informační poušti a do odpudivého propagandistického stroje,
• marginalizace řadových členů strany ve všech rozhodovacích vnitrostranických procesech.

V takovém prostředí zneužití moci se rozšířilo bahno korupce a prospěchářského obohacování. Nesnesitelné úlety despotismu mezi vládnoucí elitou a její napodobování na nižších úrovních přivedly naši stranu do hanby. Mezi vůdci a lidem se otevřela hluboká trhlina stejně jako mezi vedením strany a stranickými masami. Z jednotlivců a skupin, které chtěly změnu, vyrůstalo rozsáhlé lidové hnutí. Požadovalo na ulicích svá práva a zemi hrozil kolaps daný masovým exodem.

Hnutí za obnovu socialismu je svým způsobem revolučním hnutím. Členové politbyra hanobili hnutí lidu jako kontrarevoluci a chtěli ho potlačit silou. Ve skutečnosti se za této situace stali oni kontrarevolucionáři.“

Ale v období 1989/1990 byly analyzovány i ty příčiny, které leží hlouběji v historii komunistického a socialistického hnutí 20. století a které jsem se snažil načrtnout výše. I to bylo nutné. Deformace a nevýslovné zločiny stalinismu nediskreditovaly pouze odpovědné politiky a jejich strany, ale i myšlenku socialismu mezi lidmi. V citovaném projevu řekl Michael Schuman za stranu jako celek: „Neodvolatelně se rozcházíme se stalinismem jako se systémem.“ Tohoto základního konsensu bylo dosaženo i v roce 2004 při založení Strany evropské levice v Římě jako trvalého úkolu při rehabilitaci historie socialistického hnutí v Evropě.

Socialisté z bývalých socialistických zemí - pokud ve svém zklamání socialismus neopustili - se poučili nejvíce právě v období 1989/1990: Občanská a společenská práva jsou neoddělitelná; svoboda a spravedlnost jsou dvě strany téže mince. Mít jedno bez druhého vede k deformované společnosti.

Kolaps státního socialismu měl vliv i na levicové strany v západní, severní i jižní Evropě. I jejich existence byla spojena s úspěchy socialistického tábora: to bylo dáno částečně jejich výstavbou, částečně tím, že je společnost jejich vlastních zemí viděla jakoby spojené s vývojem střední a východní Evropy. Na tuto výzvu nalézaly různá řešení. Ta byla rozložena od slepé obrany ke kritické konfrontaci, vedoucí ke konstruktivnímu rozvoji levicové teorie a politické praxe. A byla tu ještě jedna věc: ve svých přístupech ke klíčovým záležitostem, které před ně stavěly jejich společnosti, kombinovaly [tyto strany] „klasické“ socialistické postoje, které především vyplývaly ze stranicko-politických úvah, s myšlenkami a zkušenostmi „nových společenských hnutí“ s jejich ekologickými, feministickými a jinými emancipačními přístupy. Toto bohatství zkušenosti si přinesly s sebou do Evropské levice. I když se za socialisty nepovažují všichni členové Evropské levice, úvahy o evropském socialismu 21. století z těchto zkušeností hodně získávají.

Myšlenky o výhledech socialismu ve 21. století vycházejí z těchto různých zdrojů a zkušeností. Proto se stalo nutně samozřejmým, že vedle klíčového poučení ze zkušeností socialismu 20. století - z neoddělitelnosti občanských a společenských práv - je vysoká hodnota přikládána pluralismu názorů v diskusích uvnitř strany. Nikdo nemá úplné, vše obsahující odpovědi na složité společenské problémy rozvinutého neoliberálního kapitalismu. Z toho důvodu existují k tomuto problému uvnitř Evropské levice různé přístupy. Z těchto diskusí chce Evropská levice odvodit společné odpovědi a nabídky pro společnost, předkládající alternativu k neoliberální společnosti v Evropě a na světě. EL chce nabídnout společnost, která je ekologicky a ekonomicky udržitelnější, společensky férovější a kde panuje větší rovnost mezi pohlavími. Otázka stojí takto: jak rozvineme společnost, kde solidarita smiřuje svobodu s rovností?

Levice se po historické porážce dostala do hluboké krize. Dodnes je je uvnitř společnosti v defenzivě. Ale stále silnější jsou hlasy volající po alternativním světě, po alternativách k převažujícímu neoliberalismu. Tyto alternativy jsou podstatné: současný kapitalismus převádí proroctví Komunistického manifestu do reality. Cituji:

„Společnost je pojednou vržena zpět do stavu dočasného barbarství ... Protože společnost má příliš mnoho civilizace, příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Výrobní síly ... zmohutněly příliš pro tyto vztahy ... Buržoazní vztahy se staly tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvořily. - Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným ničením celé masy výrobních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím čelit.“ (celý text ZDE)

Globální konkurence směrovaná k nižším daním, sníženým důchodům a nekvalifikované práci má jednoho vítěze: finanční kapitál. Ten si dokáže zajistit obchodní výnos i z mrtvého kšeftu. Nebojuje-li obchod proti politice, pak bude nejprve zničena ekonomická podstata, stejně jako ekonomická moc v regionech, a bude minimalizována šance na vytvoření soběstačných ekonomických struktur a schopnost měnit společensko-ekonomickou zaměstnanost. Po takové přeměně v pouš nebude mít politika schopnost konstruovat budoucnost. Politika je - jak to Fausto Bertinotti jasně vysvětlil - v krizi.

Pro Evropskou levici - stejně jako pro další subjekty společenského spektra - je to nepřijatelné. Abychom mohli získat zpět politickou moc ke změně, abychom mohli mít moderní opoziční přístup, je pro mne důležité, aby Evropská levice zůstala multistranickým projektem a vyvíjela se směrem, kterým vyrazila. Pluralismus není vedlejší, ale znamená společné definování významných politických cílů z velmi různých zdrojů, stanovisek, životních zkušeností a idejí. Velkým výzvám se můžeme postavit, jedině když zkombinujeme zkušenosti odborů s myšlenkami hnutí svobodného softwaru, když budeme bránit sociální kampaň ve městech a na venkově i svobodný výzkum a studium na univerzitách spolu s mírovým hnutím a ekologickými iniciativami. Tyto různé politické zkušenosti potřebujeme, abychom - řečeno slovy Fausta Bertinottiho - vytvořili kritickou masu, jejíž politické alternativy budou slyšet a které si vynutí cestu ke společenské diskusi.

Fausto Bertinotti shrnul úkol stojící před námi ve svém projevu „Massa Critica. E nuovo soggetto Politico. Come correre e cercare la strada“: Má-li vzniknout nonové politické téma, „musíme jednat rychle a současně hledat cestu“. Ve svém projevu se ptal, odkud přijde veřejná identita pro alternativu.

Má odpověď je možná trochu jednoduchá, ale já si nemyslím, že ji budeme muset hledat dlouho. Vezměme si, co platilo dlouhou dobu pro kulturní konflikty během tvrdé práce na transformační analýze globalizovaného kapitalismu, socialismu 21. století, zejména to byla shoda na otevřenosti jiným zkušenostem, jiným kulturám, jiným přístupům při hledání řešení - vše pro společný cíl.

Levice musí při svém hledání socialismu 21. století odpovědět na otázky ekonomického základu spravedlivé společnosti - ekonomického základu, který nabídne základnu  pro společenskou rovnost, po níž toužíme, a který současně uchrání přírodní zdroje a nespotřebuje je. Levice musí uvažovat o novém uspořádání státu, trhu a občanské společnosti - důležitém tématu moderní socialistické teorie - v němž budou plodně spojeny aktuální funkce odpovědného státu, ovládaného společností, příspěvek občanské společnosti a civilizační pokrok realizovaný trhem. Současně musí Levice rozvíjet myšlenky na vzdělávání lidí na celém světě, který se mění stále rychleji, myšlenky na kulturní diverzitu ve světě, který se stále sbližuje a v němž neoliberální kapitalismus obětovává kulturní statky v zájmu vykořisování, myšlenky, které chápou mírová řešení mezinárodních problémů jako plodnou půdu pro inovaci společenského vývoje.

V rozvoji své politiky počítá Evropská levice i s příležitostmi, které globalizace vedle známých rizik přináší, jako s evropskou integrací, svobodou a rovností, ekologicky udržitelným ekonomickým vývojem, demokratizací a rovností pohlaví.

Peking, 11. září 2008

Anglický originál pro potřeby SDS přeložil Milan Neubert..