Italská levice dosáhla letos významného mezníku, kdy se poprvé nedostala do parlamentu, a tak upadla do politické bezvýznamnosti. Lucio Magri v této souvislosti napsal zajímavou práci, tak trochu zpověď a vyznání (v New Left Review 51, květen-červen 2008). V dalím uvedu velmi telegraficky jen některé z mylenek Lucio Margi.
Margi má dosti pohnutou minulost. Po válce vstoupil do komunistické strany Itálie. Tam zpochybnil a kritizoval význam sovětské cesty a zaloil urnál Il Manifesto. Byl za to vyloučen ze strany v roce 1970. V roce 1980 byl do strany opět přijat.
Ve výe uvedené práci Margi připomněl případ krejčího z Ulmu, který v 16. století nabyl přesvědčení, e má zařízení, jeho pomocí bude moci létat. Přesvědčil biskupa a ten mu dovolil vyzkouet zařízení letem z věe kostela. Let skončil tragicky. Italský komunista, Pietro Ingrao, přirovnal tehdejí mylenku krejčího létat, (podobně jako Bertolt Brecht), současnému osudu mylenky komunizmu. Nicméně lidé dnes o několik století později přesto létají.
Italtí komunisté ji vypili kalich hořkosti do dna. Nemají co ztratit, přili ji o vechno. Něco podobného se povedlo dříve Francouzům. Dalí politické strany levice (první generace poznámka T.V.) to jetě čeká. Tato skutečnost vak můe napomoci lepímu chápání reality, proto jejich zkuenosti a poselství, nyní ji bez předsudků, mohou být zajímavé.
Straidlo, které obcházelo Evropu, říkají, se zdá být konečně pohřbeno, se ctí pro někoho, s nenávistí pro jiné a s lhostejností pro větinu, protoe jim ji nemá co říci. Augusto del Noce, jeden z nejlepích mozků z řad protivníků levice řekl, e komunisté současně prohráli i vyhráli. Katastrofálně prohráli ve svém prométheovském úsilí změnit chod dějin slibujíc lidem svobodu a bratrství, dokonce bez přítomnosti Boha a při vědomí, e jsou smrtelní. Vyhráli jako nutný činitel v urychlení globalizace kapitalistické modernity a jejich hodnot: materialismu, hédonismu, individualismu a etického relativismu. Katolický konzervativec del Noce tvrdí, e předvídal výjimečnou heterogenezi těchto konců, i kdy má málo důvodů být nimi potěen.
Nový kapitalismus údajně vykazuje novinku, e i kdy se dostane do krize nebo zaznamená neúspěch, systém přesto dokáe obnovit základ své síly nebo vzájemné závislosti a zničit, nebo podvodem oklamat, své antagonisty. Systém vyzývá a současně pohřbívá své hrobaře. (Viz také podobné názory S. ika, T.V.)
Mezi nový arzenál kapitalismu, kromě jiných věcí, patří financializace. Financializace vytváří nezaslouený příjem s fanatickým sledováním okamitého zisku jako svým dvojčetem, tím vak zbavuje trh kritérií, kterými tento měří vlastní účinnost, nebo usuzuje o tom, co vyrábět.
Sňatek z rozumu mezi asijskou a americkou ekonomikou umonil překvapivý vzestup prvního, zatímco garantoval imperiální zisky druhému a dovolil mu spotřebovávat nad jeho poměry.
A jednou, ve vzdálené budoucnosti, kapitalizmus vyčerpá svoji uitečnost a bude muset být nahrazen, toto nebude mít nic společného s tím, co levice (dosud) dělala, nebo myslela. Taková je skutečnost, co musí kadý politik uznat, nebo se zabývat těkáním na měsíc.
Ty slabé síly levice, co odváně čelí kolapsu po 1989 roce, po létech práce ve zmatené společnosti, zůstávají marginální a roztěpeni mezi a uvnitř sebe. Co do voleb, dostávají 5-10 procent v Evropě a jsou vystaveny dilematu mezi minoritním radikalizmem a volebními pakty, kdy obtíná omezení je dále oslabují. Strany přitom pracují v ekonomickém prostředí, je se vyvíjí rozdílným směrem.
Říjnová revoluce je přitom obecně pokládána za velkou iluzi uitečnou v jistých momentech a v očích několika; ale netěstí jako celek, identifikovanou se stalinizmem ve své nejgrotesknějí verzi a odsouzenou v kadém ohledu svým konečným výsledkem. Odsouzení pokračuje dále a zahrnuje celou zkuenost se socialismem a odtud se rozvětvuje do radikálních sloek buroazních revolucí a osvobozeneckých bitev koloniálních národů.
Klasik marxismu by řekl, e jsme opět v období, kdy starý svět je schopen generovat barbarismus, ale nový svět, který by ho nahradil, se neobjevil.
Drastické shrnutí důvodů pro tuto slepou uličku je schopnost kapitalismu se hluboce a trvale měnit, důkazem čeho je neoliberalismus a unilateralismus, je původní poslání světového kapitalistického systému dovedl do extrému. Jeho rysy jsou:
Existuje unifikace světa pod praporem specifické hierarchie, s převánou mocí na vrcholu. Tento systém zdánlivě funguje decentralizovaně, ale kritická rozhodnutí jsou přijímaná centralizovaně těmi, co mají rozhodující monopoly v tomto pořadí:
Překonat takový systém vyaduje:
Osvobozeni (v důsledku skutečného vývoje) od mýtu dobytí státní moci oportunistickou jakobínskou meninou, levice má jetě méně důvodů se podepsat pod naději, e posloupnost rozptýlených revolucí nebo malé reformy se spontánně slijí do velké transformace.
Současná situace vyaduje, aby levice, která se utápí v chaosu, reflektovala otázku komunizmu vůbec. Potřeba reflexe, ne rehabilitace nebo restaurace znamená, e jedna fáze skončila a e nová éra vyaduje radikální inovaci těchto teoretických a praktických tradicí, je nutno promyslet co do původu, vývoje a výsledků. Magri říká komunizmu, protoe nemá na mysli texty, ve kterých mohou být znovu objeveny trvalé pravdy, nebo lechetné úmysly, je (navíc) zaznamenaly výrazný pokles.
Mám na mysli, říká Margi, celou historickou zkuenost, je ustavila téma antikapitalistické revoluce vedené dělnickou stranou, organizované ve stranách, v Itálii a leckde jinde a po desetiletí přitahovala miliony lidí do tohoto podnikání. Toto hnutí vedlo a vyhrálo světovou válku, vládlo velkým státům, ovlivňovalo společnost a osud světa; a je na konec a ne náhodou degenerovalo a bylo těce poraeno. Pro dobro nebo zlo, nechalo své znamení na celém století.
První úkol pro novou éru pak je načrtnout bilanci ve smyslu pravdy a je na počátku přesvědčení jakékoli a závěry ke kterým se dospěje; bez fabrikování faktů, bez nabízení omluv, nebo oddělení proité zkuenosti od jejího kontextu. Cílem musí být vyčlenění přínosů rozhodujícím a trvalým historickým pokrokům; uznat ohromnou cenu, kterou stály dosaené teoretické pravdy a způsobené intelektuální přehmaty.
Pokud se vyhneme takovým úvahám a budeme pokládat dvacáté století za hromadu popele, kdy odstraníme ze záznamů velké revoluce, rozhořčené třídní bitvy, velké kulturní konflikty, které je protkávaly a socialismus a komunismus, který je animoval, nebo vechno zredukujeme na střetnutí mezi totalitarizmem a demokracií bez rozliování rozdílného původu a cílů totalitarizmu, nebo konkrétní politiky demokracie - si nejen pohráváme s dějinami, ale zbavujeme politiku její váně a argumentů potřebných ke konfrontaci jak starých dramatických problémů, které vyplavaly na povrch, tak nových, co se objevily a je vyadují hluboké změny a racionální debatu.
Závěr.
Nejsou tyto mylenky také relevantní a poučné pro nás?
Tibor Vako, 20. 10. 2008