Italská levice dosáhla letos významného mezníku, kdy se poprvé nedostala do parlamentu, a tak upadla do politické bezvýznamnosti. Lucio Magri v této souvislosti napsal zajímavou práci, tak trochu zpověď a vyznání (v New Left Review 51, květen-červen 2008). V dalším uvedu velmi telegraficky jen některé z myšlenek Lucio Margi.
Margi má dosti pohnutou minulost. Po válce vstoupil do komunistické strany Itálie. Tam zpochybnil a kritizoval význam sovětské cesty a založil žurnál Il Manifesto. Byl za to vyloučen ze strany v roce 1970. V roce 1980 byl do strany opět přijat.
Ve výše uvedené práci Margi připomněl případ krejčího z Ulmu, který v 16. století nabyl přesvědčení, že má zařízení, jehož pomocí bude moci létat. Přesvědčil biskupa a ten mu dovolil vyzkoušet zařízení letem z věže kostela. Let skončil tragicky. Italský komunista, Pietro Ingrao, přirovnal tehdejší myšlenku krejčího létat, (podobně jako Bertolt Brecht), současnému osudu myšlenky komunizmu. Nicméně lidé dnes – o několik století později – přesto létají.
Italští komunisté již vypili kalich hořkosti do dna. Nemají co ztratit, přišli již o všechno. Něco podobného se povedlo dříve Francouzům. Další politické strany levice („první generace“ poznámka T.V.) to ještě čeká. Tato skutečnost však může napomoci lepšímu chápání reality, proto jejich zkušenosti a poselství, nyní již bez předsudků, mohou být zajímavé.
Strašidlo, které obcházelo Evropu, říkají, se zdá být konečně pohřbeno, se ctí pro někoho, s nenávistí pro jiné a s lhostejností pro většinu, protože jim již nemá co říci. Augusto del Noce, jeden z nejlepších mozků z řad protivníků levice řekl, že komunisté současně prohráli i vyhráli. Katastrofálně prohráli ve svém prométheovském úsilí změnit chod dějin slibujíc lidem svobodu a bratrství, dokonce bez přítomnosti Boha a při vědomí, že jsou smrtelní. Vyhráli jako nutný činitel v urychlení globalizace kapitalistické modernity a jejich hodnot: materialismu, hédonismu, individualismu a etického relativismu. Katolický konzervativec del Noce tvrdí, že předvídal výjimečnou heterogenezi těchto konců, i když má málo důvodů být nimi potěšen.
Nový kapitalismus údajně vykazuje novinku, že i když se dostane do krize nebo zaznamená neúspěch, systém přesto dokáže obnovit základ své síly nebo vzájemné závislosti a zničit, nebo podvodem oklamat, své antagonisty. Systém vyzývá a současně pohřbívá své hrobaře. (Viz také podobné názory S. Žižka, T.V.)
Mezi nový arzenál kapitalismu, kromě jiných věcí, patří financializace. Financializace vytváří nezasloužený příjem s fanatickým sledováním okamžitého zisku jako svým dvojčetem, tím však zbavuje trh kritérií, kterými tento měří vlastní účinnost, nebo usuzuje o tom, co vyrábět.
Sňatek z rozumu mezi asijskou a americkou ekonomikou umožnil překvapivý vzestup prvního, zatímco garantoval imperiální zisky druhému a dovolil mu spotřebovávat nad jeho poměry.
Až jednou, ve vzdálené budoucnosti, kapitalizmus vyčerpá svoji užitečnost a bude muset být nahrazen, toto nebude mít nic společného s tím, co levice (dosud) dělala, nebo myslela. Taková je skutečnost, co musí každý politik uznat, nebo se zabývat štěkáním na měsíc.
Ty slabé síly levice, co odvážně čelí kolapsu po 1989 roce, po létech práce ve zmatené společnosti, zůstávají marginální a rozštěpeni mezi a uvnitř sebe. Co do voleb, dostávají 5-10 procent v Evropě a jsou vystaveny dilematu mezi minoritním radikalizmem a volebními pakty, kdy obtížná omezení je dále oslabují. Strany přitom pracují v ekonomickém prostředí, jež se vyvíjí rozdílným směrem.
Říjnová revoluce je přitom obecně pokládána za velkou iluzi – užitečnou v jistých momentech a v očích několika; ale neštěstí jako celek, identifikovanou se stalinizmem ve své nejgrotesknější verzi a odsouzenou v každém ohledu svým konečným výsledkem. Odsouzení pokračuje dále a zahrnuje celou zkušenost se socialismem a odtud se rozvětvuje do radikálních složek buržoazních revolucí a osvobozeneckých bitev koloniálních národů.
Klasik marxismu by řekl, že jsme opět v období, kdy „starý svět je schopen generovat barbarismus, ale nový svět, který by ho nahradil, se neobjevil“.
Drastické shrnutí důvodů pro tuto slepou uličku je schopnost kapitalismu se hluboce a trvale měnit, důkazem čeho je neoliberalismus a unilateralismus, jež původní poslání světového kapitalistického systému dovedl do extrému. Jeho rysy jsou:
Existuje unifikace světa pod praporem specifické hierarchie, s převážnou mocí na vrcholu. Tento systém zdánlivě funguje decentralizovaně, ale kritická rozhodnutí jsou přijímaná centralizovaně těmi, co mají rozhodující monopoly v tomto pořadí:
Překonat takový systém vyžaduje:
Osvobozeni (v důsledku skutečného vývoje) od mýtu dobytí státní moci oportunistickou jakobínskou menšinou, levice má ještě méně důvodů se podepsat pod naději, že posloupnost rozptýlených revolucí nebo malé reformy se spontánně slijí do velké transformace.
Současná situace vyžaduje, aby levice, která se utápí v chaosu, „reflektovala“ otázku komunizmu vůbec. Potřeba reflexe, ne rehabilitace nebo restaurace znamená, že jedna fáze skončila a že nová éra vyžaduje radikální inovaci těchto teoretických a praktických tradicí, jež nutno promyslet co do původu, vývoje a výsledků. Magri říká „komunizmu“, protože nemá na mysli texty, ve kterých mohou být znovu objeveny trvalé pravdy, nebo šlechetné úmysly, jež (navíc) zaznamenaly výrazný pokles.
Mám na mysli, říká Margi, celou historickou zkušenost, jež ustavila téma antikapitalistické revoluce vedené dělnickou stranou, organizované ve stranách, v Itálii a leckde jinde a po desetiletí přitahovala miliony lidí do tohoto podnikání. Toto hnutí vedlo a vyhrálo světovou válku, vládlo velkým státům, ovlivňovalo společnost a osud světa; a jež na konec – a ne náhodou – degenerovalo a bylo těžce poraženo. Pro dobro nebo zlo, nechalo své znamení na celém století.
První úkol pro novou éru pak je – načrtnout bilanci – ve smyslu pravdy ať je na počátku přesvědčení jakékoli a závěry ke kterým se dospěje; bez fabrikování faktů, bez nabízení omluv, nebo oddělení prožité zkušenosti od jejího kontextu. Cílem musí být vyčlenění přínosů rozhodujícím a trvalým historickým pokrokům; uznat ohromnou cenu, kterou stály dosažené teoretické pravdy a způsobené intelektuální přehmaty.
Pokud se vyhneme takovým úvahám a budeme pokládat dvacáté století za hromadu popele, když odstraníme ze záznamů velké revoluce, rozhořčené třídní bitvy, velké kulturní konflikty, které je protkávaly a socialismus a komunismus, který je animoval, nebo všechno zredukujeme na střetnutí mezi totalitarizmem a demokracií – bez rozlišování rozdílného původu a cílů totalitarizmu, nebo konkrétní politiky „demokracie“ - si nejen pohráváme s dějinami, ale zbavujeme politiku její vášně a argumentů potřebných ke konfrontaci jak starých dramatických problémů, které vyplavaly na povrch, tak nových, co se objevily a jež vyžadují hluboké změny a racionální debatu.
Závěr.
Nejsou tyto myšlenky také relevantní a poučné pro nás?
Tibor Vaško, 20. 10. 2008