Zemřel nám Bob

Tenhle text se mi ale vůbec nepíše lehce. Musím se však s vámi všemi podělit o smutnou zprávu, že 28. března zemřel ve věku 63 let náš přítel a soudruh Bohuslav Mikulášek.

Bob se pro mne nesmazatelně zapsal do pokusu o přerod české novodobé radikální levice. Vnímal jsem ho vždy jako renesančního člověka, který jde jako buldok plískanicí vpřed, předkloněn, aby odolal náhlým poryvům větru, který nepodléhá cinkání pozlátek a jen se neznatelně směje pod vousy při vábení sirén. Mravenčí práce při odstraňování bariér a dusících nánosů. Filozof a historik, co měl rád lidi.

Před pěti lety byl Bob jedním z těch, kdo odpověděli pro chystané výroční číslo časopisu Marathon na následující otázky: „V čem vidím největší problém současnosti? Jak přistoupit k jeho řešení?“. Bobova odpověď byla následující:

Určit nejdůležitější aktuální problém je mj. vždy otázka po tom, kdo ji klade i odpovídá. Ukáže se autorovo ledví, od vizionářství až po pragmatismus. Já, abych toho příliš na sebe neprozradil, jen tohle: pociťuji hluboké znepokojení nad tím, jak málo se toho za mého života v podstatě změnilo, když přece došlo k tolika společenským převratům, technickým vynálezům etc.

Obávám se proto, že lidstvo se řítí do nicoty (vybavuje se Váchal: do ďáblovy řiti), a nejenže to jakoby neví, ale hlavně nechce vědět. Změnit tuto přitažlivost, to by byla revoluce. Možná, že nás od ní dělí pouhý vlásek, tenký jak hranice mezi životem a smrtí. Pomoci tomuto procesu je rolí i malých a zanedbatelných tvorů – lištiček na vinici. A snad o to právě jde...

Takhle nějak se asi Bob viděl. Jenomže on byl nepochybně mnohem víc - byl to opravdový dělník na vinici levice. Díky, Bobe.

Kdo jste ho znali, věnujte mu tichou vzpomínku.

Milan Neubert, 31. 3. 2009