No a protoe Země sovětů měla navíc to těstí, e lidovým komisařem financí byl tehdy velmi schopný bolevik idovského původu Grigorij Sokolnikov (příznačný ilegální pseudonym z carské éry Briliant), odehrály se v průběhu několika let doslova hospodářské zázraky. Jak nás informuje například poučný český časopis irým světem, který v 20. letech XX. století vydával Stanislav Nikolau, u třetí rok po hladomoru Sovětský svaz vyváel velké mnoství obilí a zlatý červoněc byl mimořádně silnou měnou
Změny probíhaly poměrně velmi rychle. Dobu u pouhý rok a půl po zahájení NEPu popisuje ve svém druhém benderovském románu Zlaté tele známý sovětský humoristický tandem Ilf a Petrov. Autoři načrtávají s trochou ironie svým zkratkovitým literárním stylem komtury té doby :
Koncem roku 1922 v Moskvě jezdila u v té době nová auta s křiálovými světly, po ulicích se valili zbohatlíci v tuleních čapkách a koících poditých vzorovanou koeinou. Do módy přicházely gotické střevíce s dlouhými pičkami a aktovky s kufříkovými řemeny a dradly. Oslovení občane začínalo vytlačovat obvyklé soudruhu a někteří mladí lidé, co si rychle uvědomili, v čem spočívá radost ze ivota, tancovali u po kavárnách onestep Dixi a dokonce foxtrot Slunečnice. Nad městem se neslo halekání vozků a ve velké budově komisariátu zahraničních věcí il krejčí Jehlička ve dne v noci fraky pro sovětské diplomaty odjídějící za hranice
Trh byl ovem kombinován s účelnými plánovacími metodami. Právě kdy NEP začínal, usedl poprvé do lavic univerzity v tehdejím Petrohradě (předtím do r. 1915 a dnes Sankt Petěrburg) 15letý syn profesora ekonomie tée univerzity. Vysokou kolu skončil v (tehdy u) Leningradě jako 19letý v roce 1925. A údajně bilanční materiál Nové ekonomické politiky sovětského Ruska z roku 1923 to byl, co tohoto později u naturalizovaného Američana Wassilye Wassilyovitche Leontiefa přivedlo na dráhu dlouholetého studia. Studia, které vyvrcholilo tzv. meziodvětvovou analýzou, za kterou tento největí ekonom klasické tradice dvacátého století nakonec dostal roku 1973 tzv. Nobelovu cenu za ekonomii
-.-.-.-.-.-
A teprve nějaký čas poté, co se sovětská ekonomika rozvrácená předtím občanskou válkou, hladomorem a válečným komunismem, vzpamatovala, bylo u mono se odváit experimentu s vezahrnujícím státním a quasistátním (pseudodrustevním) vlastnictvím výrobních prostředků, s původní socialistickou akumulací, s totálně řízeným plánovitým hospodářství a s nákladovou zpětnou vazbou
Experimentu zvaného reálný socialismus
Nový reálněsocialistický systém byl vnitřně stabilní, neustále se ovem reprodukoval jako systém relativně nedostatkový (nedostatkový, pokud jde o zboí a sluby) stejně jako je kapitalismus naopak relativně přebytkový (ve vazbě na produkovanou koupěschopnost) a to v míře, oč je takový kapitalismus čistí.
Reálně socialistický systém byl stabilní, ale právě proto jakékoli snahy o jeho pokrokový rozvoj jeho stabilitu a existenci ohroovaly. Mohli bychom dokonce říci, e to byl vlastně jediný moný model socialistického hospodaření, které se nemění spontánně v kapitalismus ekonomicky, ale a sociologicky, tedy vznikem třídy, která potřebuje překonat reálný socialismus a realizovat své bohatství, kontakty, schopnosti prostě kapitály veho druhu.
Mohli bychom to vechno takto říci, kdyby .
kdyby nebylo poměrně znatelně odliného jugoslávského modelu
-.-.-.-.-.-
Není asi sporu, e trh je zdatným a pilným chasníkem vdy, kdy je ve rozbouráno a reálný deficit veho, co existuje, je maximální. Jugoslávský model vak dokázal po dobu dlouhých 40 let, e i pro reálně vytvářenou (budovanou) socialistickou společnost nemusí být trh jenom zdatným chasníkem nad troskami, kterého je pak třeba jako proslulého mouřenína urychleně vyhnat
Ani NEP ani Jugoslávie nebyli zatím příli tématem nikdy a na to, e před rokem 1989 to jistě bylo právě z opačných důvodů ne po tomto roce. V letech před rokem 1989 u nebyl Tito tím krvavým psem jako za Stalina, nicméně byla to stále ta podivná, podezřelá revizionistická země a jetě dnes vidím v duchu před očima text, který znali vichni, kdo se pokoueli vycestovat mimo tzv. socialistické společenství rubriku spojenou s nejrůznějími situacemi a s označením pro kapitalistické státy a Jugoslávii
Je ale třeba si uvědomit, e syndikalistický socialistický reim výrobní samosprávy (který byl zesilován, a gradoval dokonce i uvnitř podniků v podobě základních organizací sdruené práce) se v Jugoslávii zformoval a po r. 1950, náhodou a vynuceně a ádný jiný socialistický stát Jugoslávii nenásledoval i kdy asi spí z důvodů ideových (podezření z revizionismu), ne z důvodů hospodářských.
Třebae se dnes vilo popisovat jugoslávský samosprávný model jako holé netěstí naprosto neslučitelné s normální standardní ekonomikou, ekonom Jan vejnar objektivně připomíná, e Jugoslávie byla spolu s Izraelem a jiní Koreou v 60. letech minulého století nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. Tedy ne na úplném začátku, jak je u socialistických států zvykem, kdy je základní industrializace pro reálný socialismus vhodným úkolem i prostředím, ale a ve fázi pozdějí, kdy se například u nás třetí pětiletka doslova rozsypala. V rámci socialistického Balkánu se jugoslávská ekonomika rozvíjela rozhodně spí nadstandardně ve srovnání s Bulharskem, Rumunskem, snad i Maďarskem Albánii nepočítaje. Faktem, o kterém asi nikdo nepochybuje, je skutečnost, e Slovinská socialistická republika (vlast největího soudobého nezápadního filozofa, který je nadto marxistou) byla v roce 1990 vyspělejí zemí ne Česká socialistická republika. Bylo vak Slovinsko v roce 1937 jako součást staré Kraljeviny Jugoslavije vyspělejí zemí ne historické české země v rámci tehdejí československé první republiky ?
O tom bych si dovolil pochybovat
Ano samosprávný model se zformoval a na počátku 50. let XX. století. A paradoxně jetě i dlouho po známém rozkolu z první poloviny roku 1948, po kterém byl sdělovacími prostředky ostatních socialistických států marálu Titovi udělen nový čestný titul Krvavý pes a jugoslávský reim označený za div ne faistický, byla Federativní lidová republika Jugoslávie mnohem ortodoxnějí ultrakomunistickou ekonomikou, ne vechny ostatní socialistické státy snad s výjimkou Albánie. V nové, lidově demokratické Jugoslávii tehdy jetě existovala ekonomika, kde na rozdíl od vech ostatních socialistických států včetně tehdejího ČSR (194850) bylo ve mimo zemědělství zestátněno a řízeno z centra .
Jene pak čas oponou trhnul.
Jugoslávský reim byl v naprosto zoufalé situaci. Jako ten nejortodoxnějí socialistický (lidově demokratický) stát světa opustil v letech 19467 západní kontakty, aby byl krátce poté bratrským Východem naopak odvren a oputěn sám a se zuřivými a zběsilými kletbami vesměs slovanských soudruhů vehnán do totální izolace.
A tak vedení strany a státu začalo modifikovat svou světonázorovou orientaci. Komunistická strana Jugoslávie podle rezoluce Informbyra (kominformy) v zajetí pionů a vrahů se začala dovolávat spí Marxe ne na Lenina o Stalinovi samozřejmě u dávno ani nemluvě. Jugoslávská ideologická reprezentace a tehdejí ideové thinktanky se rozloučily s ekonomickým etatismem, a to o to snadněji, e nebylo vcelku problém vhodné odkazy i u samotného Karla Marxe nalézt. Přinejmením alespoň v Kapitálu, v základním díle se těch několik Marxových poznámek o přechodné fázi od kapitalismu ke komunismu týká výlučně drustev a úvěru a nikoli jakkoli konkrétněji naznačených etatistických koncepcí, které pak Sověti nakonec vynalézali za pochodu. Ani ironický vztah tandemu klasiků k Bismarckovu etatismu nebyl ádným tajemstvím
Tento trend pak stále sílil a v 60. letech dokonce u přerostl oficiální postoje reimu. Ve vyvrcholilo tím, e se (hlavně v Chorvatsku) zformovala na státu nezávislá (dokonce i částečně opoziční) humanistická marxistická platforma kolem časopisu Praxis, která na jadranském ostrově Korčula dokonce pořádala zvlátní letní kolu.
Ve smyslu symboliky marxovské tradice z let 184752 se také Komunistická strana Jugoslávie přejmenovala a to vcelku logicky na Svaz komunistů Jugoslávie. Stalo se tak shodou okolností 100 let poté, co se ten původní Svaz komunistů Marxe a Engelse z roku 1847 v roce 1852 rozpadl. Take to vlastně vypadalo, jakoby po stoleté přestávce jugoslávtí soudruzi v roce 1952 na velikého Marxe jakoby navazovali a pokračovali, kde tento patriarcha vech komunistů skončil
I symbolika má prostě svou váhu
-.-.-.-.-.-
Jak u bylo naznačeno, jugoslávský syndikalistický socialismus radnických sovětů (dělnických rad) byl naprostou anomálií a nevznikl dobrovolně. Poté ale, co ho jugoslávtí komunisté bez velkého nadení z donucení aplikovali, nemohli u zpět ztratili by tvář. A tak si nalezli potřebná zdůvodnění, e právě to je to pravé, e právě oni naplňují původní záměry proslulého revolucionáře z Trevíru oproti tomu, co skutečný marxismus pokřivuje a deformuje.
Bylo to vynucené manelství z rozumu. Máme-li vak bývalému kandidátovi na prezidenta věřit, nedopadlo (navzdory tvrzením normalizačních komunistů stejně jako pravičáků a neoliberálů) zas tak úplně nejhůř. Změn by si model jistě vynucoval mnoho. Přinejmením vak byla prokázána alespoň v zásadě a v hrubých rysech monost dlouhodobé a relativně úspěné koexistence tohoto modelu a reality.
A to není zas tak málo
V Chrudimi dne 26. 4. 2009
Miroslav Tejkl