Jednota levice a budoucnost

Jeden politický komentátor, jehož názorů si přinejmenším vážím, mi v reakci na můj rozhovor „Kdo, když ne levice? Jak, když ne společně?“ (Haló noviny 23.2.2009) napsal takovýto názor: „Již mnoho lidí nejrůznějšího politického zaměření se shoduje, že současná krize s sebou může přinést konec dosavadního společenskopolitického uspořádání. Nikdo si však netroufne předpovědět alespoň v hrubých rysech, co to bude. Jaká by byla úloha levice (všech odstínů) v tomto procesu? To je věc, která mě velmi zajímá - ale od levicových politiků jsem zatím žádné myšlenky na toto téma nikde nezahlédl ani nezaslechl.“

Na jednu stranu by se dalo říci, že tyto obavy jsou „předčasné“. Kapitalismus podle mého názoru stále ještě nevyčerpal možnosti dalších kroků k prodloužení stávajícího stavu. Dosud plnil roli garanta dalšího vývoje „správným směrem“ hlavně trh a neoliberální koncepty, teprve nyní začalo „dosavadní společenskopolitické uspořádání“ a síly s ním bytostně spojené používat k ochraně svých zájmů ve větším rozsahu stát a jeho instituce. Stále ale jde primárně o „ekonomické nástroje“. Mocenské nástroje (zejm. policie, armáda) nebyly dosud použity v množství „větším než malém“. Další prostor je v oblasti „organizační a teritoriální restrukturalizace“ (oblíbeným tématem je například „rozpad“ USA, odtržení jižních států, institucionální integrace pacifického regionu a následné postupné odpoutání pacifické části USA od zbytku federace a další, více či méně nepravděpodobné varianty). Často se také hovoří o prostoru další expanze s použitím rozvojových zemí, masové investice do nějakého nového převratného technologického zázraku (např. v energetice plazma-fůze), které už jsou možná z hlediska základního výzkumu na „použitelné“ úrovni připraveny apod.

To všechno a v nejrůznějším možném představitelném mixu vytvoří podmínky pro neustále pokračující a prohlubující se jakoby revoluční přeměny světa, aniž by vlastně došlo k jakékoli reálné změně z hlediska podstaty toho „dosavadního společensko politického uspořádání světa“.

Navíc to někdy vypadá, jakoby si celou krizi někdo vymyslel, aby bylo možné snáze „privatizovat státní rozpočty“ (platit náklady dalšího rozvoje soukromého sektoru z veřejných prostředků) a omezit komplikace, které způsobuje „sociální stát“, respektive likvidovat jeho zbytky (alespoň dosavadní praxe tomu nasvědčuje).

Jsme tak svědky absurdní situace, kdy „protikrizová opatření vedou v podstatě k upevňování pozic těch sil, které jsou za vznik (resp. hloubku) krize odpovědné a to navíc nástroji, které do ní svět přivedly.

Tento nepříliš povzbudivý stav ale v žádném případě nesnižuje naléhavost druhé části otázky v úvodu (Jaká by byla úloha levice (všech odstínů) v tomto procesu?). Spíše naopak. V situaci, kdy ve světě probíhá integrace a globalizace na úrovni bankovního / finančního sektoru, ale také výrobního / produktivního kapitálu, částečně i na úrovni struktur státní byrokracie (tedy sil, jejichž zájmy hájí, zjednodušeně řečeno, pravice), téměř vůbec neprobíhají podobné procesy „na druhé straně“. Tedy v rovině nevládních struktur, politických stran, odborů, zájmových a profesních sdružení, nebo já nevím čeho všeho, co by mělo být schopno formulovat a prosazovat požadavky a zájmy těch, kteří v žádném případě v současné době taktovku v ruce nedrží, nehledě na svou početnost.
Dokonce ani na národní úrovni není levice a ani ta tzv. autentická levice (mám na mysli síly, které usilují o systémovou změnu) většinou schopna překonat nejrůznější spory (z celkového pohledu spíše „méně významné“), do kterých je navíc často uměle vmanipulovávána. Zvláště efektivní roli hraje v tomto směru například sociální demokracii vnucovaný antikomunismus.

Současný stav a vztah levice k integraci a globalizaci mi tak z tohoto pohledu připomíná trochu počátek průmyslové revoluce, kdy zavedení nových technologií přineslo skokový růst produktivity práce a zisků pro jedny a „ti ostatní“ měli dvě možnosti. Rozbíjet stroje, protože jim braly práci a zisky šly jen ku prospěchu vlastníků, nebo se „dát dohromady“ a uvědomit si možnost zformulovat a společně hájit své zájmy. A že je pro to třeba něco konkrétně udělat. Dnes to tak trochu vypadá, že jsme stále spíše ve stadiu diskuse, jestli integrace a globalizace ano, nebo ne a jestli by vlastně nebylo lepší ty stroje pro jistotu rozbíjet.
V takovéto situaci může přinést krize skutečně dramatické změny, ale jen v tom duchu, o kterém se zmiňuji nahoře.

Nebo se také může stát, že důsledky tohoto vývoje stejně jako rozpory a všeobecná frustrace překročí únosnou mez (třeba i díky „neregulované“ chamtivosti těch, co to plus minus ovládají). Pak může snadno přijít ke slovu síla nějaké negativní destruktivní verze nějaké ideologie, která „ovládne masy a místo změny dojde k fakticky neřízené a nekontrolované destrukci. A těmi důsledky mám na mysli nejen „čistě“ sociální oblast, ale i ekologické, kulturní a další obdobné. A bude jedno, jestli ta ideologie bude mít barvu „euroatlanticky“ hnědou (neofašismus, neonacismus apod.), „globálně“ zelenou (islámskou), nebo jinou. Tady bych rád parafrázoval snad dvacet let starý výrok Milana Kundery, že charakteristickým rysem globalizace je fakt, že není kam utéci, nebo se schovat.

Aby mohla levice (a všechno ostatní, co mám v tuto chvíli z tohoto hlediska pod tímto pojmem na mysli) hrát v tomto směru nějakou roli v hledání cesty, jak navázat na kapitalismus, jaký jsme ho dosud znali, čeká ji dlouhá cesta. Díky různým faktorům, máme také velké zpoždění, protože se tak nějak nevyvíjíme. Mnohé dnes nasvědčuje tomu, že žádná politická strana či seskupení nejsou schopny dát takovou nabídku způsobu života společnosti, které by v současnosti dala podporu většina veřejnosti.

Každý nástroj a každá příležitost, nebo iniciativa, které umožní poukazovat na současný stav, rozpory, hrozby a jejich projevy a na možnost i nutnost se jim postavit dřív, než bude pozdě, tak může hrát důležitou roli. Za naprosto klíčové ale považuji, zda si všichni připustíme, nebo uvědomíme nezbytnost akční spolupráce v tomto směru a to nejen na mezinárodní, kde jsme celkem zajedno, ale především na národní úrovni. Dlužno podotknout, že v tomto ohledu je KSČM dál, než naprostá většina jiných evropských stran autentické levice.

Vím, že nabízím více problémů a otázek, než odpovědí, ale třeba vyvolám diskuzi, která nás přivede o něco blíže k odpovědi na otázku, která stojí v úvodu.

Lubomír Ledl