Nepodstatné volby v Německu

Pozdě v neděli večer 30. srpna jsem si prohlížel internet a hledal aktuální informace o výsledku důležitých zemských voleb v Německu.

Naše zpravodajské servery mlčely jak o průběhu voleb, tak o jejich předběžných výsledcích. A o komentář se nedalo zavadit vůbec. Jedinou výjimkou byl server Aktualně.cz, který byl jediný aktuální.

Podíval jsme se na stránky Spiegelu. Tam byla série volebních fotografií. Zaujaly mne fotografie radujících se starších i docela mladých příznivců Die LINKE v nějakém volebním středisku v Sársku. Nejspíše žurnalisté v Německu cítí daleko intenzivněji to, co jsme u nás v mainstreamových médiích ani v pondělí dopoledne ještě pořádně nezaznamenali. Die Linke, či chcete-li transformovaní a modifikovaní komunisté, radikální socialisté, levicoví zelení, odboráři a mnoho dalších levicových proudů, všichni spojení v jednu formaci, se rozhodujícím a rozhodným způsobem zjevili na politickém teritoriu, kde si mnozí mysleli, že tam nikdy nemohou vstoupit. V západních spolkových zemích, nyní konkrétně v Sársku se ziskem 20 procent hlasů. A vstoupili tam jako strana, která se neopírá o nostalgii, o vzpomínání na minulost, ale jako strana naděje. Alespoň o tom mi vypovídaly obličeje na fotografiích. Je brzy cokoliv oslavovat. Politický život je nelehký a plný zvratů, je to cesta nahoru i dolů. Ale jejich cesta do nicotnosti by dnes mohla přijít jen v případě jejich vážných chyb.

Z čeho vyrostl takový politický výsledek? Z charismatického Oskara Lafontaina? Samozřejmě, že také, ale nejen. Myslím si, že to hlavní byla rezonance programu z pocitů oné pětiny voličů. Dále, že Levice (s velkým L) našla cestu k srdcím i myslím mladých, středně věkových i starších voličů. A hlavně, že našla témata rezonující v Saarbrückenu i v Drážďanech či Erfurtu. V místech s tak odlišnou historickou i sociální zkušeností i politickou mentalitou.

Neodpustím si vztyčený prst na naše české levicové poměry. Určitě při rozhodování voličů nehrála významnější roli diskuse o ideové a ideologické čistotě a pravověrnosti (nebo levověrnosti?) teoretických pouček a věčných pravd a jejich hlasatelů. Také nešlo o historické analýzy či výčitky. Strana, která v sobě bez bratrovražedných střetů snese bývalého buržoazního spolkového ministra financí, Sáru Wagenknechtovou, představitelku komunistické platformy, transformovaného eurokomunistu evropského záběru a významu Lothara Biskyho, či Hanse Modrowa, posledního ministerského předsedu NDR a další, má něco, co obohacuje celou evropskou radikální levici. Je směšné německým přátelům vyčítat ideovou nepevnost , revizionismus atd. Lidem je to totiž úplně jedno. Ti chtějí řešit jejich problémy, když to nejde komplexně, tak alespoň co jde. Voliči bývají někdy soudnější než mnohá stranická zdravá jádra. A naši čeští lidé myslí a jednají stejně. To bychom měli mít na paměti i před našimi parlamentními volbami.

Zdá se, že po tomto víkendu se lze zeptat: kde soudruzi z Německa neudělali chybu a naopak, kde našli nová řešení?

Haló noviny, 5. 9. 2009

Jiří MÁLEK, Společnost pro evropský dialog