Fenomén Rusko

Určitě to platí i o 9. květnu, letos již 65. výročí osvobození Prahy Rudou armádou.
Asi se těžko najde někdo, kdo by popíral, že zejména od počátků období národního obrození hrál fenomén Rusko v pokusech o národní emancipaci mimořádně důležitou roli. Panslavismus, obdiv k velké slovanské mocnosti, blízkost jazyků, kulturní tradice a řada dalších faktorů se staly silnou zbraní v boji proti sílící germanizaci, ale i za politické postavení, které bylo v habsburské říši »Českému království« trvale odpíráno. A to přesto, že ekonomicky by Rakousko–Uhersko znamenalo bez českých zemí a Moravy velmi málo. Rusko se tak stávalo pomalu jedinou nadějí, a skutečný stav carského impéria byl většinou druhořadý a nepodstatný.
Troufám si tvrdit, že vztah k Rusku, resp. k Sovětskému svazu, hrál v našich dějinách vždy mimořádně důležitou roli a tamní vývoj a změny byly vždy přijímány spíše pozitivně a se sympatiemi. Tak například Masaryk i Beneš hodnotili »velkou ruskou revoluci« spíše se snahou chápat a vysvětlovat příčiny, které k ní objektivně vedly, než křečovitě a nenávistně odsuzovat, jak bylo tehdy zvykem. Stejně tak uznávali pozitivní roli Sovětského svazu pro postavení ČSR a usilovně bojovali proti snahám jej izolovat. Nebylo tedy náhodou, že to bylo právě v Československu, kde se Rudé armádě dostalo na konci minulé globální války asi nejupřímnějšího a nejvřelejšího přivítání, když rozum, city i tradice kráčely ruku v ruce.
V několika prvních letech po únoru 1948 se stalo běžnou praxí, v řadě oblastí života společnosti, bohužel, neblahou, působení sovětských poradců. To většinou vedlo k vynuceným změnám každodenní politiky KSČ, od opouštění jejího programu až po uplatňování importovaných nezákonných stalinských metod. Toto rozsáhlé přímé a každodenní negativní zasahování do života naší země nebylo však z hlediska veřejnosti tak na očích. Opravdu vážnou ranou pozitivnímu vztahu Čechů a Slováků k východnímu sousedu se tak fakticky staly až důsledky špatných rozhodnutí politiků, která vyvrcholila vojenskou invazí a obsazením Československa pod sovětským velením v srpnu 1968.
Poté, co ve druhé polovině osmdesátých let nastaly zásadní globální politické změny, a po listopadu 1989 přestalo Československo patřit do »sovětské politické sféry«, zdálo se, že nastaly všechny nutné podmínky pro nebývalý rozvoj opravdu rovnoprávné a výhodné spolupráce s naším východním sousedem (tehdy). Přestože Československo (a později Česká republika) mohlo těžit z ohromného množství kontaktů, vztahů, polohy, tradic, výsadního postavení, které mělo, nestalo se tak. Nestalo se tak především z důvodů ideologických, z důvodů politické malosti a ignorance většiny nové politické reprezentace.
A tak jsme se stali svědky poněkud absurdní situace. Na jednu stranu těžilo Československo (a později Česká republika) z rozsáhlých a výhodných investic ze šedesátých až osmdesátých let, ať už stabilními a levnějšími dodávkami surovin, plynu za tranzit nebo výhodným splácením »rublových úvěrů dolarovými komoditami« atd., na druhou stranu se začaly uměle blokovat kulturní, politické a další kontakty, i ekonomicky výhodné projekty, jako by to všechno bylo najednou nežádoucí. Skutečnost, že někdo umí rusky nebo že studoval v Sovětském svazu, se stávala spíše důvodem ke skryté nebo otevřené diskriminaci, zoufalým tempem se přejmenovávaly ulice a náměstí a tak dále… Ještě před pár lety jsme byli například svědky masového »dobrovolného« odchodu absolventů prestižního Moskevského institutu mezinárodních vztahů z české diplomacie.
Teprve v poslední době se zdá, že si část naší politické elity začíná uvědomovat, že taková politika je přinejmenším krátkozraká a naší zemi škodí, a některé věci se začaly vracet alespoň k normálu. Doufám proto, že i ten letošní 9. květen bude příležitostí nejen ke vzpomínce na osvobození, ale také k dalšímu pokroku v osvobozování se od negativních emocí a předsudků ve vztahu k Rusku. A to nejen v naší zahraniční politice.

Lubomír Ledl, místopředseda SDS