Byl to jen »hon« na Jiřího Paroubka?

Pravicoví publicisté a novináři strašili před volbami voliče »neodpovědnou« levicí.

     Paroubek ohrozí s tichou podporou komunistů naši svobodu a budoucnost. Dovedou nás k bankrotu jako v Řecku, četli a slyšeli jsme na každém kroku. Po dvaceti letech fungování demokracie v této zemi trochu obehraná písnička.
     Vážení spolutvůrci veřejného mínění, kterých se to týká! Vedle vzájemných gratulací byste si mohli spolu se spřízněnými politiky položit i sebekritickou otázku. Dali jste svůj um a schopnosti do služeb republice prospěšné věci? Čemu například prospěla houstnoucí atmosféra občanské nesnášenlivosti spjatá s vaší, podle mne často nepřijatelně podpásovou protilevicovou agitací?
V jednom se jistě shodneme. Mementem v pozadí letošních voleb bylo znechucení lidí nad stavem »věcí veřejných«. Ten je ale důsledkem hodnotové krize celého systému globálního kapitalismu. Levice zde není hlavním aktérem. Mimochodem. Řecko dovedla do současné situace pravicová vláda! Nazývejme věci pravými jmény. Zhrubnutí a zdivočení polistopadové společnosti také nemá na svědomí vámi stále deklasovaná radikální levice. Nejspíš ji stále vylučujete ze hry i proto, že je v tomto ohledu »nepřizpůsobivá«! Že proti dnes všude servírovanému módnímu individualismu a egoismu prosazuje v parlamentu i komunální politice něco jiného - svoje hodnotově a sociálně jinak pojaté mezilidské vztahy, ať už je nazveme jakkoli. Zdá se, že vám na ní paradoxně nejvíce vadí právě tento rys. To, co je spolu s legitimní snahou o vyvážení jednostranně očerňovaného obrazu předlistopadové éry (a účinkování obyčejných lidí v ní) jejím originálním přínosem. Hlavním smyslem existence vůbec!
       Čím nesmyslnější je v současném rámci multipolárního světa a EU představa návratu například éry autoritářského socialismu sovětského typu (ve vaší cíleně diskreditační terminologii komunismu), tím víc proti této chiméře ve veřejném prostoru mobilizujete. Můžete nám vysvětlit proč? Máte zájem na skutečném dialogu na toto téma? Kdo by se vracel zpět k tragické praxi stalinismu, dané mimo jiné i širším dějinným a dobovým kontextem? Nepodepsal se snad svými zakonzervovanými systémovými vadami – v prvé řadě nedostatkem svobody projevu, oponentury a opozice - na známých tragédiích, zbytečných obětech a nakonec i selhání jinak nadějného sovětského experimentu? Dnešní monarchistické strany také nikdo nepodezírá z tajných plánů na restauraci »zločinného« feudalismu a návrat před rok 1789. Podobně dnes nehrozí žádný »konec demokracie v Česku« od současné reformistické ani radikální levice. Dokažte nám opak!
     Chtěné i nechtěné plody vašeho jednostranného působení bijí stále víc do očí: Zelenkův volební klip Přemluv bábu. Výsledky studentských voleb organizovaných Člověkem v tísni. Píšťalky a vejce pro Paroubka. Kravály na předvolebních mítincích. Červenou barvou natřená budova pražského sídla KSČM. Dnešní mladý člověk aby se vážně bál veřejně přiznat, že volil »politicky nekorektně« - dal svůj hlas ČSSD nebo dokonce »vrahounům« komunistům. O členství v této straně ani nemluvě. Není už jen to vážný důvod pro diskusi o fungování demokracie v této zemi?
     Žádný div, že se zde leccos přestává líbit už i některým rozumnějším z vás. Vedoucí reportérského oddělení MF Dnes Jana Blažková ve vydání svého domovského listu z konce dubna například vymezila skrytou totalitní povahu výše zmíněného Zelenkova klipu, připomínajícího dobové agitky z padesátých let minulého století. Podobný názor vyjádřil na stránkách svého blogu i politolog Jiří Pehe. »Bolševická nesnášenlivost« tohoto dílka podle něho znamená, že »demokracie u nás není zdaleka v bezpečí«.
Že je situace vážná, dokazují i četnější vstupy filozofa Václava Bělohradského do aktuální politické debaty. Jeho stať »Čtyři důvody proč volit levici« (Právo, 19. 5.) nenechává na vašich protilevicových argumentech a chování nitku suchou. Poukazuje na »teroristické využívání přívlastku levicový k zastrašování každého kritika systému«. Připomíná základní ideu celé české transformace vyjádřenou větou »Měníme systém, a ne lidi«. S odvoláním na ni odmítá »hysterickou démonizaci« dnes Paroubka a zítra »kohokoli z nás«. Zmiňuje koncepci tzv. otevřené společnosti filozofa Karla Poppera, která tuto ideu inspirovala a která znamená vytvoření systému minimálně závislého na vlastnostech lidí, se zabudovanou možností demokratické změny, kde žádný diktátor nemá šanci, protože pravidla systému mu to nedovolí.
     Médiím se v ní v této souvislosti vzkazuje: »Démonizace politických lídrů je důkazem špatně fungující mediální scény a je vždy nebezpečnější než tito lídři sami«. Klíčová věta celé statě hovoří sama za sebe: »Brutální pravicový diskurz bourá sociální předpoklady demokracie, proto kdo dnes volí levici, nevolí jen sociální demokracii, volí demokracii.«
Proč vlastně tolik vadil Jiří Paroubek? Proč bylo nutné vytvořit jeho odpuzující mediální obraz, nad kterým se pozastavil dokonce i exprezident Havel? Pro vysvětlení nemusíme chodit daleko. Ať je dnes už bývalý předseda ČSSD svou povahou jakýkoli, ať jednal pod jakýmikoli vnitrostranickými i vnějšími tlaky, jedno mu podle mne nebylo možné z hlediska radikální levice upřít a z hlediska nesnášenlivé pravice odpustit. Jako pragmatik užívající obyčejný selský rozum chápal nejspíše levici (přinejmenším perspektivně) jako celek a přirozenou protiváhu pravice.
     Na rozdíl od svých dvou předchůdců se proto postavil proti hlavnímu proudu a označil účelově démonizovanou KSČM za možného tichého spojence při sestavování případné menšinové vlády ČSSD. Svatokrádežná vzpoura podobného druhu proti nedotknutelným kánonům antikomunismu se nejspíš nepromíjí. »Hon« na Paroubka tak, zdá se, nebyl ničím jiným než zástupnou formou »honu« na českého komunistu. Předstupněm bezděčného útoku na »otevřenou společnost« Karla Poppera a v ní zabudovanou »institucionalizaci změny«, jako vůbec nejzákladnějšího předpokladu skutečné demokracie.

Jan RITTER, Praha, Haló noviny,  12. května 2010.