Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné

Rozhovor Haló novin s Milanem Neubertem, předsedou Strany demokratického socialismu.

Proč podle vás levice prohrála sněmovní volby?

Nejsem sice profesionální politolog, ale těch důvodů porážky vidím hned několik. Bezprostřední příčinou je skutečnost, že se levici – a teď mám na mysli celé spektrum různě sociálně, ekologicky a svobodomyslně orientovaných uskupení – nepodařilo přitáhnout nerozhodnuté voliče tak jako pravicovým volebním stranám. Tuto skutečnost potvrdily průzkumy agentury SC&C. Voliči strany TOP 09 a strany Věci veřejné se rekrutovali z více než dvaceti procent z minulých nevoličů, zatímco část levicově smýšlejících voličů prostě zůstala doma.

A důvod?

K dlouhodobým příčinám podle mne patří nepřítomnost ideové vize. Levice všech odstínů je v zásadě jen obranářská, nebuduje a nenabízí široce společensky přijatelnou vizi budoucí společnosti. Pro většinovou společnost není hodnověrným vůdcem. Levice jako celek je programově vyčpělá a je podle mne vnímána jako nemoderní.

Pokud jde o krátkodobé příčiny, je zřejmé, že kampaň ČSSD byla špatná. Profilovat se na tématech, která jsou společensky marginální, je krátkozraká politika. Pokračovalo se v tématech připravených pro předčasné volby, velká část energie se utopila v útocích doprava či doleva, ale nešlo se k podstatě věci – ČSSD se vůbec nepodařilo přesvědčit společnost, že kroky vedoucí k zadlužení ČR způsobily fakticky pravicové vlády zavedením »rovné« daně zvýhodňující bohaté. Když přišlo předvolební finále, ČSSD oznámila ústy Jiřího Paroubka, že očekává bezprecedentní vítězství. Dal byste svůj hlas takové straně, ke které sice tíhnete, ale ne zas tak moc? Za situace, kdy vlastně už ani váš hlas nepotřebuje?

Jak byste zhodnotil fenomén Paroubek? Byl Jiří Paroubek pro autentickou levicovou politiku přínosem, nebo spíše přítěží?

Pominu-li krátké období po odchodu Stanislava Grosse, kdy objektivně pomohl sociální demokracii politicky se stabilizovat, hodnotím jeho přínos spíše negativně. Pro většinovou českou společnost je to osobnost zjevem i chováním nepřijatelná. Nelze si dělat iluze – ať bude v čele ČSSD kdokoliv, média ho budou démonizovat a cíleně ostouzet. Jenže Paroubek jim k tomu dodával obrovský prostor, nahrával jim na smeč, jak mohl. Dokonce bych sportovní terminologií řekl, že se i pokusil hrát s nimi zápas. Bylo by nefér nepřipomenout pár hezkých returnů, které se mu podařily, třeba když »nám vrátil Elvise«. Na druhou stranu dokázala druhá strana – tedy média – až příliš často ukázat i jeho druhou tvář, tvář funkcionáře starých struktur s podivnými, následně špatně komentovanými gesty. V tomhle ohledu jeho asi největším úletem byl pojem »obyčejní lidé«, který podle mne urazil a odradil řadu potenciálních voličů ČSSD.

Mimochodem - fenomén Paroubek znamenal podle mého názoru pro samotnou KSČM určitý volební přínos. Podle průzkumů totiž KSČM získala i část těch voličů, kteří minule volili ČSSD. Takhle vyhraněná by ale situace na levici být neměla. To není dobře ani pro KSČM, ani pro ČSSD.

Jak byste okomentoval výsledek KSČM? Úspěch, či neúspěch?

Pro mne jako člověka, který stojí politicky nalevo a který dobře ví proč, to nemůže být nic jiného než bolestná porážka. KSČM ztratila skoro sto tisíc hlasů v porovnání s volbami v roce 2006, přišla o čtrnáct procent voličů, v Praze téměř o dvacet. To jsou čísla, která musí být pro každého komunistu šokující a hlavně alarmující. Uvědomme si, že takto dopadly volby v situaci, kdy během hospodářské krize přišlo o práci velké množství lidí, a kdy jsme svědky neustálých útoků na pilíře sociálního státu. Takže výsledek KSČM hodnotím jako jednoznačný strategický neúspěch. Jako předseda levicové politické strany k tomu samozřejmě pragmaticky dodám, že zachování počtu mandátů poslaneckého klubu KSČM je pozitivní jev pro celou společnost i pro stranu samotnou, že je to také důležitý faktor, který bude v dalších čtyřech letech hrát svou pozitivní roli a může být takticky využit.

Kde jsou rezervy, ze kterých by komunisté mohli ještě čerpat?

Myslím si, že rezervy existují značné. Levici podstatně poklesl koaliční potenciál a jako celku jí klesla schopnost rezonovat se společností. KSČM, ale i celá radikální levice se s tímto problémem vyrovnává dlouhodobě, ale těmito volbami se naše řady rozšířily i o ČSSD. Ukazuje se dnes v plné nahotě – možná těžko přijatelné pro některé komunisty i pro některé sociální demokraty – že ČSSD i KSČM jsou jen dva z proudů historické levice, která stojí jako celek před nutností transformace.

Z tohoto konstatování pro mne vyplývá jednoznačný závěr, který my jako Strana demokratického socialismu prosazujeme už dlouho, že bez spolupráce všech složek na levici nebude její hledání cesty úspěšné a že nebude schopna stát se hegemonem ve společnosti. Společnost musí vnímat levici jako myšlenkový kotel, který připravuje její pozitivní budoucnost. Nemohu mluvit za KSČM, ale osobně pro ni nevidím lepší cestu než otevřít se nejrůznějším levicovým proudům, stojícím dnes mimo parlamentní struktury, a připravovat hrací pole pro budoucí širokou spolupráci celé levice, oslovující celou středolevě orientovanou společnost. A současně věřit, že to pochopí i nové vedení ČSSD, třeba jen pod dojmem parlamentních výsledků na Slovensku.

Chceme-li oslovit velkou část společnosti, musíme znát její skutečné preference. Tady nejde jen o sledování preferencí sociologickými průzkumy, ale musí se jednat o co nejširší diskusi, které se zúčastní různé věkové, zájmové i profesní společenské vrstvy. Demokracie je diskuse, a to je přece jednoznačně to, čemu věříme a co má ve svém důsledku vést k žádoucí společenské změně.

Je pro levici stále ještě výhoda, že má na politické scéně dvě silné strany?

Vztah ČSSD a KSČM podle mne patří k dlouhodobým problémům levice. ČSSD kampaňovitě útočí na KSČM, dlouhodobě ji kritizuje za nemodernost, za nedostatečné vyrovnání se s minulostí apod. Jenže v těchto volbách se zřetelně ukázalo, že ČSSD trpí v zásadě podobnými problémy. A přesto tu trvá ona vzájemná rozhádanost a útočnost, která taky odrazuje potenciální voliče levice. Ono je totiž voliči podvědomě jasné, že hledat a najít onu společensky přijatelnou vizi budoucnosti nemůže evidentně ani jedna z obou velkých levicových stran sama.

Jak chápat nástup dvou nových stran – TOP 09 a Věci veřejné?

Jejich nástup byl podle mne velmi úspěšnou, dlouhodobě plánovanou marketingovou strategií. Troufnu si to s jistotou povědět až teď po parlamentních volbách na Slovensku. Podobná národní mentalita, podobně vytvořené subjekty, podobná marketingová masáž, podobný výsledek. I tam přišly nové »podnikatelské« strany s cílem provázat své zájmy s následnou možností jejich přímé politické podpory.

Jakou roli v tom sehrála média?

Média jsou pro úspěšně prováděnou marketingovou nebo propagandistickou strategii samozřejmě klíčovým nástrojem. Vzpomínám na slova již zemřelého přítele Jirky Hájka, který dlouhá léta fungoval jako šéfredaktor různých českých novin a časopisů, že média sice formálně informují, ale daleko častěji pod politickým vlivem cíleně formují. Na tom se podle mne nezměnilo nic ani dnes – jen se nahradil politický vliv vlivem ekonomickým, stejně jako se nahrazuje politika podnikatelskými záměry rozhodujících hospodářských uskupení. Proto se nelze divit, že obsah médií má pravicový charakter.

Tady vidím velký úkol, který stojí před celou levicí – je třeba usilovat o nestrannost a objektivnost veřejnoprávních médií. A znovu podtrhuji – před celou levicí dohromady. Druhou možností je pak usilovat o společné soukromé médium, které by napomáhalo tvorbě oné společensky přijatelné vize budoucnosti. Rozhodně by v něm neměl být prostor ani pro exkomunikaci komunistů, ani pro znevažování sociálních demokratů, ani pro výsměch zeleným iniciativám. A to říkám jako člověk, který je pro dostavbu jaderné elektrárny.

http://www3.halonoviny.cz/articles/view/203947
Haló noviny, 26. 6. 2010 Jan STERN