Chtěl bych v úvodu výrazně prohlásit, e zmíněná publikace Jana Kellera pronikavě obohatila chudičké portfolio levicově orientované literatury a představuje podle mého názoru dalí kvalitativní skok v odborném i názorovém vývoji osobnosti autora, který si právem získal velkou autoritu, a to nejen mezi levicově orientovanou veřejností. Myslím, e by bylo banální zdůvodňovat pozitivní ocenění Kellerovy knihy tím, co je charakteristické pro jeho kadou publikaci či vystoupení úpornou snahu co nejpřesněji odrazit společenskou realitu, a to nejen povrchním empirickým popisem, ale proniknutím do vnitřní hlubinné logiky povrchová fakta spojující. Právě v tom je myslím tato kniha úspěnějí ne autorovy práce jiné. Jako stoupenec autentické (nikoli dogmatické) marxistické metodologie, která od 60 let 20. století v Československu i Česku byla prakticky udupána stratifikační metodologií, která ovládla celou sociologickou frontu, pravicovou a levicovou, včetně KSČM, si vak zvlátě cením následující skutečnosti. Autor zde nejen dokázal překročit meze současné sociologie konec konců ovládnuté ideologií buroasie (před listopadem i minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu) a říznout hluboko do ledví současného kapitalismu, ale dokázal se i kriticky zamyslet nad mezemi samotné sociologické metodologie a poukázat na její neschopnost adekvátně postihovat podstatné společenské procesy. Přitom tuto metodologii dokázal překročit a sblíit se v podstatných momentech se závěry, ke kterým ji dříve dospěli i nestalintí marxističtí badatelé, bohuel zbavení předlistopadovou elitou nebo podmínkami současného kapitalismu (případně obojím), ale i sterilitou sociologické komunity, moností své názory dostat do veřejnosti. V tomto smyslu připomínám např. minulou elitou doslova do ilegality zahnaného, ji zemřelého Antonína Fleka, Miloslava Formánka, Frantika Neuila či vlastní maličkost. Samozřejmě netvrdím, e J.Keller pouze opakuje mylenky uvedených autorů, jeho kniha obsahuje celou řadu momentů, které ly i za rámec těchto mylenek, nelze nepřipomenout i autorovu schopnost shromádit i dílčí empirická fakta a kriticky vytěit bohatou literaturu, mám vak pouze na mysli shodu metodologickou. V tom spatřuji hlavní klad zmíněné knihy.
Při této recenzi si nekladu za cíl to, co by seriózní recenzent udělat měl, tj. přiblíit v kostce obsah knihy, naopak brzy se ukáe, co bylo mým skutečným cílem.
Přesto chci jako odrazový můstek připomenout, e autor kriticky reflektuje různé proudy dosavadní sociologické literatury, které dlouhá léta konstruovaly falené obrazy sociální struktury tzv. postindustriální společnosti. Jejich společným znakem byla představa o zmizení či alespoň zmírňování podstatných rozdílů mezi společenskými skupinami a v závěrečné fázi na přelomu tisíciletí dokonce i představa o nemonosti postihnout společné znaky skupin vzhledem k totální atomizaci a individualizaci společnosti. Vem podobám takovýchto názorů nastavuje Jan Keller kritické zrcadlo a neváhá přiznat, e řadu těchto hypotéz realita vyvrátila bezprostředně po jejich publikování. Vrcholu své kritičnosti vůči soudobému kapitalismu dosahuje tam, kde do změti nejrůznějích hledisek stratifikace společnosti, ve kterých nezřídka převaují hlediska povrchová, braná z oblasti ivotního stylu, vzdělání, výe příjmu, sebehodnocení nebo společenské prestie, vnáí to poslední, z marxismu přebrané a objektivně určující hledisko podílu na nadhodnotě vytvořené skutečně pracujícími lidmi. Svou chmurnou analýzu současného kapitalismu dovádí do podoby konstatování, e u ve společnosti vůbec nejde o větí či mení míru nerovnosti, se kterou pracovaly sociologické teorie, ale o naprostou nesouměřitelnost světů, ve kterých ijí tři základní společenské kategorie elita (členěná na dvou skupin, do nich u v podstatě nelze vystoupat z dolních pozic ádným mobilitním výtahem), deklasovaní (dle definice autora ti, kteří nejsou dobří ani k vykořisování) a pestrá směs více či méně vyprofilovaných středních vrstev, které soupeří o místo na slunci, i kdy pomalu začínají chápat, e ti nahoře se jim vzdalují do výin stále nepředstavitelnějích, zatímco k těm zcela dole mohou mít u brzy oni sami a zvlátě jejich potomci a nepříjemně blízko. (str. 174). Tolik v kostce autor a buď mu za to čest a sláva.
A teď přichází ten moment posuzování autorova textu, na který vnímavějí čtenář ji patrně čeká a tím je kritika autora z pozic nestalinského marxismu. Nestalinský marxista si toti při čtení Kellerovy knihy musí velmi často povzdechnout, oč dále a hlouběji by autor mohl proniknout, kdyby se dokázal zcela oprostit od stratifikační metodologie i jejího pojmového aparátu a vyuít naopak té metodologie, zejména v oblasti sociální strukturace, která je obsaena ji ve stěejních dílech K.Marxe (a později i V.I.Lenina) a ke které bylo i v dobách tzv. protosocialismu a dokonce i po velkém třesku ledacos přidáno.
Hlavním problémem Kellerova výkladu je, e není s to zásadně překonat hlavní slabinu stratifikační metodologie tj. neschopnost rozliit ty faktory, které vymezují třídně sociální (mono pouít i výrazu sociálně ekonomickou) strukturu společnosti, a kriteria související se strukturací sociálně profesní. Strukturace na třídy a dalí sociálně ekonomicky specifické skupiny je toti v marxismu dána různými výraznými či pouze odstínovými rozdíly vlastnického postavení chápaného nikoli právně, ale jako rozdíl činných vlastnických funkcí. Z tohoto hlediska např. námezdně zaměstnaný řídící pracovník v kapitalistické továrně není přísluníkem dělnické třídy nikoli díky charakteru práce, ale v důsledku toho, e s jeho prací je spojen výkon určité vlastnické funkce kapitalisty. Není třídou, ale je specifickou skupinou pohybující se mezi dělnickou třídou a buroasií.
Naproti tomu při sociálně profesní strukturaci nejde vůbec o vlastnictví, ale o čistě technický, odborný charakter vykonávané činnosti pro obivu a s ním spojené některé druhotné znaky, jako je kvalifikace, vzdělání, sloitost či tvořivost práce, výe příjmu, ivotní styl daný těmito faktory apod. Z tohoto hlediska představují různé skupiny např. klasičtí dělníci obsluhující stroje mechanickou prací při nízké kvalifikaci a vzdělání a moderní dělníci typu inenýrské obsluhy automatizované továrny, tvůrců počítačových programů či námezdně zaměstnaných vědeckých dělníků v továrnách na prodejné vědecké poznatky tedy přísluníci tée třídy.
Obě tyto role dané zařazením v třídně sociální či sociálně profesní struktuře se samozřejmě doplňují či kříí u konkrétních lidí a ovlivňují i jejich motivaci a vědomí. Dlouhodobě prvotní a určující je v marxismu role daná třídně sociální, na odstínech vlastnictví či nevlastnictví zaloené struktuře.
Tento rozdíl stratifikační metodologie prostě nezná, a proto míchá neustále dohromady do nechutné marmelády hruky s jablky skupiny a zájmy na bazi vlastnického odstínu i skupiny na bazi profesního a vzdělanostního rozdílu, z čeho pochopitelně vzniká neuvěřitelný zmatek, protoe se v zmatených myslích stratifikátorů kříí a ruí tendence působící v třídně sociální struktuře a tendence ve struktuře sociálně profesní a oni si neumějí vysvětlit realitu.
Korunu vemu dává i eklekticismus plynoucí z odmítnutí materialistického pojetí dějin stratifikačními koncepcemi, tj. jejich neschopnost rozliit prvotní a určující faktory, jako jsou ekonomické vlastnické faktory a druhotné a odvozené faktory z oblasti sebeuvědomění či vůbec vědomí tříd a skupin. Stejnou váhu tudí ve stratifikačních koncepcích mají jak reálné vlastnické postavení, např. míra podílu na vykořisování či nadhodnotě, jako to, za co se přísluná skupina povauje, jaké společenské ideologické iluze sdílí.
Ke chvále autora je nutno uvést, e instinktivně, bohuel nikoliv vědomě a přesně, dokáe větinou z těchto změtenic vyhmátnout to správné jádro a dobrat se tak a k poznání faktu, e pro strukturaci je podstatné ekonomické postavení přísluných skupin, jejich místo v procesech vykořisování.
Nanetěstí vak výe zmíněné stratifikační pojetí skupin autor sdílí ve svém pojmovém aparátu a jednotlivé pojmy, jako je třída či střední vrstva, uívá do značné míry svévolně a bez patřičného vymezení, případně s vymezením z pozic marxismu silně napaditelným.
V důsledku toho neúměrně navazuje na tradiční sociologické pojetí středních vrstev. Tento pojem je podle marxismu umělým a neivotným konstruktem, který dává násilně dohromady skupiny z různých tříd a sociálně ekonomických skupin a snaí se je vymezit v podstatě sociálně profesními charakteristikami či charakteristikami vědomí, jako je např. výe platu, sebehodnocení, iluze o svém postavení, vzdělání apod. V důsledku toho musí nevyhnutelně dojít k zásadně chybným závěrům.
Ve svém stěejním pojetí tří nesouměřitelných světů, z nich jeden svět středních vrstev klesá nezadritelně na úroveň světa deklasovaných, se Jan Keller mýlí v tom, e nevidí střední vrstvy jako třídně hluboce rozpornou i odlinou směsici částí dělnické třídy (její nové moderní sloky tzv. kognitariátu), maloburoasie, dvojakých skupin na rozhraní mezi třídami (vykořisovaní, ale vlastnické, ideologické či politické funkce kapitalisty vykonávající nií řídící pracovníci), dle Marxe neproduktivní pracovníky placené z osobního důchodu kapitalisty či přerozdělení mezd a zisků pomocí daní vybíraných státem apod. Kadá z těchto skupin má ale dlouhodobě odliné a různě progresivní zájmy. Tím, e popíeme jejich příjmový i společenský sestup, nejsme jetě s to analyzovat potenciál a zainteresovanost na společenské přeměně, které tyto skupiny mají, i kdy jsou zatím ovládnuty ideologií buroasie, co rozhodně není konečný stav.
Místo úlohy středních vrstev proto nestalinský marxista akcentuje nové oddíly dělnické třídy (dělnickou třídu samozřejmě v marxismu nemůeme vymezovat fyzickým charakterem práce a samozřejmě zahrnuje i pracovníky slueb tady je nutno Marxe poopravit) výe zmíněný kognitariát Sám technický charakter jeho práce nemonost kapitálu si ji plně vlastnicky podřídit jako práci obsluhy stroje vyzbrojuje kognitariát i vlastnicky pro roli hrobařů kapitalismu, která se jistě bude odehrávat jiným způsobem, ne předpokládali klasikové. Odtud by autor mohl dojít i k akcentu samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví jako rozbuky adjustující tento potenciál.
Při zaujetí marxistické metodologické pozice (podotýkám, e její podstatná část je vyloena u v Marxově stěejních dílech, např. v Teoriích o nadhodnotě, byla ale v dalích letech, včetně protosocialismu, totálně ignorována v tom pokračují ostatně i sociologové spojení s KSČM) pak čtenář můe nadeně souhlasit s mnoha konkrétními závěry Jana Kellera, ale řadu dalích ovem musí odmítnout. Zkrátka pociuje potřebu převrátit si Jana Kellera z hlavy na nohy.
To vak rozhodně není na újmu skutečnosti, e Jan Keller pomáhá dostat poznání kupředu a jako svěí pramen zavlauje pou současného společenskovědního poznání. A to by měl být základní závěr, který si čtenář udělá z mé, moná a příli tiplavé, recenze.
Josef Heller (člen CSTS ÚV KSČM)