Ricardova linie v politické ekonomii není předchůdcem neoklasické ekonomie.
Tou je linie Adama Smitha, která popravdě sice obsahuje zárodek pro oba směry, ale zejména dále pokračuje jako teorie výrobních nákladů a přes Johna Stuart Milla ústí do Marshallovy neoklasické ekonomie.
Naproti tomu Ricardo rozvinul pracovní teorii hodnoty, kde – na rozdíl od nákladové teorie hodnoty – neplatí čím víc nákladů, tím víc hodnoty (i kdyby společensky nutných nákladů). Ricardo neměl příliš nástupců, kteří vytrvali na jeho pozici - ten nejvýznamnější, McCulloch, ho v podstatě zradil.
Na Ricardově cestě proto kromě Ricarda samotného důsledně a trvale setrval jen známý anglický literát a narkoman de Quincy, a samozřejmě Marx a jeho žáci…
Rakouská škola odmítá hodnotu založenou na sčítání položek výrobních nákladů, stejně jako Ricardo a de Quincey.
A Marx pochopitelně…
Ricardiána i rakušana spojuje Ricardův efekt…
* * * * *
Kapitalismus se blíží na rozcestí.
Čím kapitálově saturovanější je systém starého vyspělého světa (každý nově zprovozněný reálný produktivní kapitál na Východě zvyšuje nadbytečnost nějakého produktivního kapitálu na Západě), čím nižší přirozené zisky tu existují v reálné ekonomice, tím víc - právě ve smyslu Ricardova efektu - systém vypuzuje pracovní sílu a nahrazuje ji jinými faktory a navíc je odkázán na používání umělých peněz a dluhu – bez toho druhého by ostatně už dnes beztak nepřežil a zkolaboval by…
Zadlužování ale podle mého mínění nemůže pokračovat donekonečna
Massa standardní pracovní síly je odkázána k rostoucí nezaměstnanosti, protože Ricardův efekt vede k nahrazování práce stroji a velký náhradní sektor „pro všechny“ už neexistuje - jako v dobách, kdy zemědělství nahradil průmysl a průmysl potom nahrazoval terciér a masové úřednictvo…
Důvodem pro toto nahrazování je skutečnost, že výrobce těží zisk, který je ve vztahu trade-off se mzdou (méně jednoho, znamená více druhého a naopak)
* * * * *
Má-li stará bohatá část civilizace důstojně sociálně přežít, nezbývá než aby dominující roli přebytku v rámci čistého produktu (společenských důchodů) nahradilo něco jiného než zisk.
Nejlépe podíl na daňových výnosech, které reálné produktivní výdaje daného výrobce ve veřejných rozpočtech vyvolaly.
Zisk by existoval dál – jen by v novém systému nedominoval, v kapitalismu dominuje…
Tento podíl jako forma přebytku nad náklady není vůči mzdě ve vztahu trade-off.
A tendence vyrábět efektivně a na trzích nezmizí – výrobce s příliš vysokými náklady by nebyl schopen prodat ani za náklady, protože jeho podíl na daňovém výnosu, který svými reálnými výdaji vytvořil v daňovém systému, a který za to dostal, by se v příliš vysokých nákladech utopil – nebyl by potom převisem nad těmito náklady.
Pokud by podíl na daňových výnosech, reálnými produktivními výdaji vyvolaný spolu s tržbami přesahoval náklady, byl by tento převis normálně zdaněn – stejně jako zisky předtím…
Právo na podíl na daňových výnosech by nevznikalo z přímých nákladů na suroviny a energii – mzdové přímé výdaje by tento podíl vytvářely…
Tendence k pracovně úspornému pokroku by byla ztlumena v prospěch opačného, kapitálově úsporného pokroku…
Mimořádné zisky by existovaly, ale jinak produkce by ani tak neprohloubila jako spíš víc ignorovala saturaci (saturace by nebyla tolik bariérou), zvýšila by vytížení kapacit, produkci a nabídkovou hladinu, snížila cenovou hladina, vygumovala většinu standardního zisku a zrušila jeho vedoucí úlohu jako formy přebytku (pro kapitalismus je přece typické a definiční, že dominující formou přebytku je zde zisk a ne renta nebo daně). Takto vysoká hladina produkce a nízkých cen by zvýšila kupní sílu stejného nominálního počtu peněžních jednotek u široké veřejnosti…
* * * * *
Zkrátka dnešní subvencované zemědělství není něčím výjimečným.
Je jenom předchůdcem, průzkumníkem, vanguardem kapitálově silně saturovaného systému, který se už nemůže donekonečna dále zadlužovat a kde cirkulující a celospolečensky hodnotově vzato zhodnocující se subvence (při té cirkulaci) obsluhují celou reálnou ekonomiku – nejen udržují zvláštní režim dotovaného zemědělství jako dnes…
Pouze k tomu potřebuje reformu daňového systému provedenou s ohledem na výše uvedený cíl a zavedení Tobinovy daně jako startéru…
Celá záležitost není tak převratná v normálním životě, jak by se mohlo zdát s ohledem na okolnost, že by mělo jít o změnu systémovou (zisk vyklízí pozici dominující formy přebytku v systému v prospěch jiné formy přebytku)…
Vždyť výrobce je beztak spojen se státními úřady povinnostmi vést účetnictví, dostává různé vratky atd. … Z hlediska normálního života by se nezměnilo nic moc.
Jenom zpětně, jak říká předseda SDS Milan Neubert, by se určitá změna dala vyhodnotit jako systémová změna…
V Chrudimi dne 12. 8. 2010 (psáno pro website SDS) Miroslav Tejkl