Teď naposledy jsem se k této otázce vracel několikrát během posledních dvou měsíců poté, co česká levice prohrála volby a co mi začalo docházet, že problém levice je patrně podstatně horší, než jsem si kdy dovedl představit. Z postvolebních prohlášení, ale hlavně z praktických kroků obou hlavních hráčů na levici - tedy ČSSD a KSČM - pro mne zatím vyplývá, že se k překonání tohoto problému nijak nepřibližují, že jejich interní diskuse, pokud vůbec probíhají, nejdou k meritu věci.
Že levice - nejen ta česká - nemá politický program, který by byl v souladu s vědomím značné části společnosti a se zájmy progresivních společenských sil, to se sice v posledních dvaceti letech neustále připomíná, ale přesto nikde žádný program ani v zárodečné formě nevzniká. Ti dva velcí levicoví hráči sice prošli určitým "programovým záchvěvem", ale jinak investují (bezúspěšně) více méně jen do pragmatických kroků (volební kampaně), a ti malí - včetně SDS - nemají nejrůznější zdroje, aby do fundovaného programového vybavení investovat mohli.
Dlouhodobě si ovšem úspěšnou levici bez pořádného programu dnes ani představit neumím. Skutečný politický program sice dnes nemá ani konzervativní pravice, jenomže ta se bez něj za podmínky své stávající kulturní hegemonie prostě obejde. Setrvačnost vědomí a reálně fungující potřeby značné části voličů zkrátka odvedou svou práci a stačí je jen trochu podpořit mediální masáží.
Jinými slovy - levice s malým nebo velkým "L" dnes stojí před dilematem - buď vytvoří uspokojivý projekt budoucnosti a na něm postavený program, nebo bude dál dělat, že je vše v pořádku, a bude se postupně chystat na odchod do zapomenutí. Vzhledem k tomu, že se na té druhé variantě odmítám podílet, považuji za správné a pro mne asi jedině možné, vrhnout zbytky sil do pokusu dát dohromady platformu pro tvorbu levicového programu. Dobře si však po minulých zkušenostech uvědomuji, že to není vůbec jednoduchá věc, a to z celé řady důvodů, které v tuto chvíli nechci rozebírat.
Pro dnešek chci zůstat výhradně u problému charakteru levicové vize, shrnuté do chybějícího levicového programu. Neumím si dost dobře představit, že základem takového projektu budoucnosti by mohlo být jiné než vědecké uchopení stávajícího společenského stavu a z něho vycházející, dobře zargumentovaná a logicky i jinak věcně udržitelná cesta do budoucnosti.
Tvorba základu tohoto vědeckého uchopení musí rozhodně ležet na bedrech společenských věd, kde ale předně narážím na otázku, zda veškeré činnosti skrývající se pod střechou společenské vědy jsou skutečně vědou. Část komunity společenských "vědců" podle mne za reálného socialismu kolaborovala vědomě či nevědomě s mocí a dnes za reálného kapitalismu je služkou režimu opět. Tuto skutečnost by měla levice nepochybně reflektovat, a to způsobem, který by byl co nejobjektivnější. Co z těchto odborných činností s nálepkou "věda" tedy lze za vědu skutečně považovat? Jak to nejlépe rozlišit? To je první z mých otevřených otázek.
Podívám-li se na společenské vědce stojící mimo mainstream - a hledat je na začátku jinde by byla podle mne patrně chyba -, vidím tam především jednotlivce nebo malé skupinky, kteří a které budují i dlouhodobě své hypotézy, teorie a modely, ale kteří a které mezi sebou dostatečně nekomunikují a nenaplňují tak jednu z důležitých podmínek skutečně vědecké práce. Mnohdy jim rozumím, co je k jejich uzavřenosti vede, jinými slovy kdo nebo co za to může, ale otázka (druhá) jejich využitelnosti pro tvorbu levicového programu prostě leží na stole.
A dále: když se v diskusích dostaneme k nějakému předmětu společenských věd, získávám občas pocit, že společenští vědci obecně až příliš lpějí na tom, že se metoda dané společenské vědy musí kvůli svému objektivně jinému předmětu studia nutně radikálně lišit od metody jiných věd. A já si kladu otázku (třetí), jak dalece je tento rozdíl přístupu objektivně nutný.
Moje čtvrtá otázka je pak spojena s mírou využití marxismu pro tvorbu nového levicového paradigmatu. Vedle skutečnosti, že jeho jazyku řada lidí nerozumí, tu mám ještě dost velký osobní problém: jsem si vědom toho, že mám tendenci marxismus (jakkoli mne někdo může napadnout že deformovaně a nekompetentně) při přípravě programu aktivně využívat, ale mé vědecké základy získané na Univerzitě Karlově mne trochu varují, že takové rozhodnutí může být významně subjektivistické a že proto musím hned od počátku zatáhnout do diskuse i jiné, korigující pohledy a přístupy.
Nemá cenu vypočítávat další otázky, ty se budou ostatně postupně vyjevovat v budoucí diskusi, kterou považuji za nezbytnou. V dalším textu budu proto raději psát třeba i trochu neuspořádaně o věcech, které mne napadají, když se na své čtyři otázky dívám, a kterými bych chtěl diskusi stimulovat. Začnu od konce.
Když jsem se po listopadu 1989 vyrovnal s poznáním, že se marxismus-leninismus za reálného socialismu přednášel na školách podobně jako v jiných zemích náboženství a že tato situace měla patrně svou analogii i ve vývoji oboru jako takového, snažil jsem se později vrátit k marxismu intenzivním samostudiem. Špatně broušený nůž sice mohu jako svůj osobní nástroj zahodit, ale stále ještě existuje možnost, že jinak prováděným broušením půjde starou kudlu s výhodou použít.
Při svém samostudiu jsem dospěl k názoru, že se z Karla Marxe stal velmi rychle naprosto důsledný materialista a determinista, pro něhož se zcela stíral rozdíl mezi přírodními a společenskými zákony, nebo jak on sám říkal, zákony historickými. Mám za to, že Marx vůbec nedělal zásadní rozdíl mezi přírodními a společenskými vědami, jak později činily generace marxistických filozofů po jeho smrti.
Pro Marxe byl přírodním procesem i vlastní ekonomický vývoj. Kdo nevěří, nechť si vezme třeba jen I. svazek Kapitálu, kde Marx mluví o "přírodních zákonech kapitalistické výroby." A není to prosím jenom nějaká chyba překladu ve smyslu záměny "přírodního zákona" za "přirozený zákon". Nic takového. Zkrátka a dobře, Marx byl podle mého názoru stoprocentně přesvědčen, že je možno podobně jako v přírodovědě najít ve společnosti hybné síly, studovat příslušné momenty a potenciály a nakonec formulovat zákony a zákonitosti společenského vývoje.
Pro dokreslení přijměte krátkou citaci z 23. kapitoly věnované "všeobecnému zákonu kapitalistické akumulace" (nejdřív česky, pak totéž německy):
Pohyb zákona poptávky a nabídky práce na této základně dovršuje despocii kapitálu. Proto jakmile dělníci odhalí tajemství, jak se mohlo stát, že čím více pracují, čím více vyrábí cizího bohatství a čím více roste produktivní síla jejich práce, tím nejistější se pro ně stává i možnost jejich fungování jako zhodnocovacího prostředku kapitálu; jakmile odhalí, že stupeň intensity konkurence mezi nimi samými závisí úplně na tlaku relativního přebytečného obyvatelstva; jakmile se proto snaží prostřednictvím trade-unionů atd. organisovat plánovitou součinnost mezi zaměstnanými a nezaměstnanými, aby odstranili nebo zmírnili ničivé následky tohoto přírodního zákona kapitalistické výroby pro dělnickou třídu - spustí kapitál a jeho patolízal, ekonom, povyk o porušování věčného a takřka svatého zákona nabídky a poptávky. Každé spojení mezi zaměstnanými a nezaměstnanými ruší totiž čistou hru tohoto zákona.
Die Bewegung des Gesetzes der Nachfrage und Zufuhr von Arbeit auf dieser Basis vollendet die Despotie des Kapitals. Sobald daher die Arbeiter hinter das Geheimnis kommen, wie es angeht, daß im selben Maß, wie sie mehr arbeiten, mehr fremden Reichtum produzieren und die Produktivkraft ihrer Arbeit wächst, sogar ihre Funktion als Verwertungsmittel des Kapitals immer prekärer für sie wird; sobald sie entdecken, daß der Intensitätsgrad der Konkurrenz unter ihnen selbst ganz und gar von dem Druck der relativen Übervölkerung abhängt; sobald sie daher durch Trade's Unions usw. eine planmäßige Zusammenwirkung zwischen den Beschäftigten und Unbeschäftigten zu organisieren suchen, um die ruinierenden Folgen jenes Naturgesetzes der kapitalistischen Produktion auf ihre Klasse zu brechen oder zu schwächen, zetert das Kapital und sein Sykophant, der politische Ökonom, über Verletzung des "ewigen" und sozusagen "heiligen" Gesetzes der Nachfrage und Zufuhr. Jeder Zusammenhalt zwischen den Beschäftigten und Unbeschäftigten stört nämlich das "reine" Spiel jenes Gesetzes.
Nikde jsem nenarazil na to, že by Marx dělal nějaký zásadní rozdíl mezi společenskou a přírodní vědou. Samozřejmě - Marx byl přesvědčen, že správná cesta k vědeckému zkoumání společenského života vede přes zkoumání jeho materiálního obsahu, výrobního procesu, kde podle sebe našel klíč k zákonitostem společenského vývoje. Na tom stavěl svou teorii. Ale po formální stránce vědecké metody Marx nedělal žádný rozdíl ve vztahu k jednotlivým vědám.
Asi je vhodné zmínit se na tomto místě o "dialektickém a historickém materialismu", který je s Marxem tak často spojován a který je často považován za jeho metodu. Můj pohled je poněkud jiný. Dialektiku jako vědu o obecných zákonech pohybu podle mne Marx (ale patrně i Engels) považoval za formální vědu podobně jako my dnes běžně matematiku a skutečně ji používal jako součást své vědecké metody. S dialektikou Marx neustále vědomě pracoval, na mnoha místech ji aktivně používal při hledání vnitřních rozporů, při hledání vlastností podsystémů. Aplikoval na zkoumané objekty nejen kategorie, ale i zákony dialektiky - zákon jednoty a boje protikladů, zákon přechodu změn kvantitativních ve změny kvalitativní a naopak, zákon negace negace. Platnost a správnost použití dialektických přístupů však Marx nikde nestanovil, fakticky jen vždy odkazoval na praktickou zkušenost. Např. Engels v Anti-Dühringovi říká následující: "Příroda je zkušebním kamenem dialektiky, a musíme přiznat moderní přírodní vědě, že pro tuto zkoušku snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá, a tím dokázala, že v přírodě se všechno děje konec konců dialekticky, a ne metafyzicky."
Dost podstatně jiná je podle mne situace s historickým materialismem. To je pojem, který vznikl až daleko později; asi se vyvinul z Engelsova termínu "materialistické pojímání dějin", ale podle mne není součástí Marxovy vědecké metody, nestojí u něj jako apriorní předpoklad jako dialektika. Samozřejmě, podle Marxovy hypotézy jsou dějiny součástí objektivního historického (přírodního) procesu, kde "v poslední instanci" není místo pro subjekt. Proto také Marx nikdy formálně neposuzoval (oproti marxistům-leninistům), je-li nějaký vývoj žádoucí nebo nežádoucí, s takovou kategorií prostě Marx-vědec nepracoval. On pouze kladl otázku, zda je daný vývoj historicky nutný nebo ne.
Marxovo pojímání vědy se tedy podle mne nedá vnímat jinak, než že pro něj neexistoval zásadní rozdíl mezi společenskými a přírodními vědami. Těžko si ostatně umím představit, že by jinak Engels vzpomínal na Marxe při jeho pohřbu v Londýně v březnu 1883 následujícími slovy:
"Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostou skutečnost, dosud skrytou pod ideologickými nánosy, že lidé musí jíst, pít, bydlet a šatit se, dříve než mohou provozovat politiku, vědu, umění, náboženství atd.; že tedy výroba bezprostředních hmotných životních prostředků, a tím každý daný stupeň hospodářského vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvinula státní zřízení, právní názory, umělecké a dokonce i náboženské představy lidí oné doby a z ní proto také musí být vysvětlovány, a nikoli naopak, jak se dělo dosud. Nedosti na tom. Marx objevil též zvlátní pohybový zákon dnešního kapitalistického výrobního způsobu a jím vytvořené měšťácké společnosti. Objevem nadhodnoty bylo náhle do věci vneseno jasno, zatím co všechny dřívější výzkumy jak měšťáckých ekonomů, tak i socialistických kritiků byly blouděním v temnotách."
Opusťme ale nyní klasiky a vraťme se zpátky obecně k vědě a k její metodě. Vždyť o to nám dnes musí jít především.
Jako podklad k diskusi připojuji několik základních citací. Ta první je přepis hesla VĚDA ze sovětského Filozofického slovníku z roku 1975. který vyšel v překladu Nakladatelství Svoboda v roce 1976:
VĚDA - oblast výzkumné činnosti, směřující k vytváření nových poznatků o přírodě, společnosti a myšlení, zahrnující všechny podmínky a momenty tohoto vytváření: vědce a jejich znalosti a schopnosti, kvalifikaci a zkušenosti, dělbu a kooperaci vědecké práce; vědecké ústavy, experimentální a laboratorní zařízení; metody vědeckovýzkumné práce, pojmový a kategoriální aparát, systém vědecké informace a rovněž veškeré existující poznatky, které jsou buď předpokladem, prostředkem, nebo výsledkem vědecké činnosti. Tyto výsledky mohou být rovněž jednou z forem společenského vědomí. Věda není vůbec omezena na přírodovědu nebo exaktní vědy, jak se domnívají pozitivisté. Představuje ucelenou soustavu, zahrnující historicky se měnící vzájemný vztah součástí: nauky o přírodě a společnosti, filozofie a matematických věd, metody a teorie, teoretických a aplikovaných výzkumů. Věda je nutný důsledek společenské dělby práce; vzniká po oddělení duševní práce od fyzické, s přeměnou poznávací činnosti ve specifický druh činnosti zvláštní, zpočátku nepočetné skupiny lidí. Předpoklady pro vznik vědy se objevily v zemích starého Východu: v Egyptě, Babylóně, Indii a Číně. Zde se hromadí a vysvětlují empirické poznatky o přírodě, o společnosti, vznikají zárodky astronomie, matematiky, etiky a logiky. Toto duchovní dědictví východní civilizace bylo přijato a zpracováno v ucelenou teoretickou soustavu ve starém Řecku, kde se od 4. století př. n. l. objevují myslitelé, kteří se zabývají vědou profesionálně a kteří se distancovali od náboženské a mytologické tradice. Od té doby a do průmyslové revoluce je hlavní funkcí vědy funkce vysvětlovací; její základní úkol je poznáním rozšířit horizont vidění světa, přírody, její součástí je též člověk. Teprve když vzniká strojová velkovýroba, vytvářejí se podmínky pro přeměnu vědy z faktoru převážně nazíravého v aktivního činitele samotné výroby. Jako hlavní úkol je nyní stanoveno poznat přírodu, aby byla přetvořena a přebudována. V souvislosti s tímto jejím technickým zaměřením začíná převládat komplex fyzikálně chemických disciplin a příslušné aplikované výzkumy. V podmínkách moderní vědeckotechnické revoluce dochází k nové zásadní přestavbě vědy jako systému. Aby věda mohla uspokojovat potřeby moderní výroby, musí se vědecké poznatky stát majetkem velké armády odborníků, inženýrů, organizátorů výroby a dělníků. V samotném pracovním procesu na automatizovaných pracovištích se od dělníka požaduje široký vědeckotechnický rozhled, zvládnutí základních vědeckých znalostí. Věda se mění v bezprostřední výrobní sílu a praktická realizace vědeckých výsledků spočívá nyní v jejím tvůrčím uplatnění. Z hlediska perspektiv komunistické výstavby není toto tvůrčí uplatnění již prostředkem, ale samo o sobě účelem. Z toho plynou příslušné požadavky na vědu, která se již nemá orientovat pouze na techniku, ale též na člověka, na neomezený rozvoj jeho intelektu, jeho tvůrčích schopností, kultury, myšlení, na vytváření hmotných a duchovních předpokladů pro jeho všestranný, harmonický rozvoj. V souvislosti s tím nabývá věda nových charakteristických rysů. Nekráčí ve šlépějích techniky, ale předstihuje ji, stává se vedoucí silou v rozvoji materiální výroby. Vytváří se jako ucelený, integrovaný organismus, strukturálně členěný podle problémů, nikoliv podle disciplín. Dokonce celá škála vědeckých výzkumů (jak v oblasti přírodních, tak i společenských věd) podněcuje ovlivňování společenské výroby. Jestliže dříve se věda vyvíjela jako izolovaná společenská instituce, tak nyní začíná pronikat do všech oblastí společenského života; vědecké znalosti a vědecký přístup jsou nutné jak v materiální výrobě, tak v ekonomice, politice, ve sféře řízení a vzdělávací soustavě. Proto se věda rozvíjí rychlejším tempem než kterákoliv jiná oblast činnosti. V socialistické společnosti je rozvoj vědy a zavádění jejích výsledků do výroby nejdůležitější podmínkou zrychlování vědeckotechnického pokroku, budování materiálně technické základny komunismu. Ke svému úplnému rozkvětu potřebuje věda, aby zvítězily komunistické společenské vztahy. Avšak komunismus rovněž potřebuje vědu, bez níž nemůže ani zvítězit, ani se úspěšně rozvíjet, neboť komunistická společnost je společnost vědecky řízená, vědecky organizovaná společenská výroba a reprodukce života, tedy panství člověka nad přírodou, založené na vědě.
Nic zásadního proti takto formulovanému textu o vědě nemám, ale nemohu ho - ani nějakou jeho část - považovat za pracovní definici vědy, která by mi dokázala pomoci rozhodnout, zda je daná disciplína vědou nebo ne-vědou. Podobně se mi zdá, že neposkytuje rozumný návod ke stanovení vhodné vědecké metody.
Přeskočme nyní pár desetiletí. Podíváme-li se do Wikislovníku, najdeme pod pojmem VĚDA následující:
Lidská činnost zabývající se poznáváním skutečnosti pomocí soustavného a systematického pozorování, experimentování a studia vlastností, zákonitostí a vztahů objektů, vytvářející soustavu verifikovaných formulovaných znalostí.
Zajímavá je anglická definice vědy, tedy SCIENCE tamtéž, která ukazuje na to, že slovo SCIENCE má v angličtině čtyři různé významy:
Necháme-li stranou varianty 2 a 3 popisující archaický obsah nebo obsah používaný výhradně v teologii, zbývá nám varianta 1, která od 14. století znamená zvláštní disciplínu nebo obor studia, především takový, který se zabývá měřitelnými nebo systematickými principy na rozdíl od intuice nebo přirozené schopnosti, a konečně varianta 4, která je od 18. století chápána jako kolektivní disciplína studia dosahovaného vědeckou metodou a současně suma znalostí touto disciplínou a touto metodou získaná.
Poslední význam je podle mne asi nejbližší české definici VĚDY uvedené výše s tím, že se verifikovatelnost a verifikovanost skrývají pod pojmem vědecké metody. Pohled na heslo VĚDECKÁ METODA, tedy SCIENTIFIC METHOD nám skutečně poskytne tento obsah:
A method of discovering knowledge about the natural world based in making falsifiable predictions (hypotheses), testing them empirically, and developing peer-reviewed theories that best explain the known data.
Toté v mém překladu do češtiny:
Metoda odhalování poznání o přírodním světě založená na tvorbě falzifikovatelných predikcí (hypotéz), která je testuje empiricky a která rozvíjí ty teorie, které nejlépe vysvětlují známé údaje a které jsou výsledkem hodnocení vědecké práce jinými lidmi, kteří jsou experty ve stejném oboru (peer review).
Dále doporučuji podívat se na aktuální verzi hesla VĚDA na Wikipedii, které je poměrně chudé, kusé a zjevně nedodělané oproti anglické verzi ke slovu SCIENCE. Z něj pro naši diskusi přeložím některé pasáže:
Věda (Science)
Věda (z latinského slova scientia znamenajícího znalost) je v nejširším smyslu každou systematickou znalostí, která je schopna vyústit ve správnou předpověď nebo spolehlivý (hodnověrný) výsledek. V tomto smyslu se může pojem věda (science) týkat vysoce odborné techniky, technologie nebo praxe.
Ve svém dnešním omezenějším smyslu se věda (science) týká systému získávání znalostí založeného na vědecké metodě nebo i uspořádané soustavy znalostí získaných takovým výzkumem. Jedná se o "systematické podnikání ve sběru znalostí o světě a v organizaci a zhušťování znalostí do testovatelných zákonů a teorií." Tento článek se zaměří na vědu (science) v tomto omezenějším smyslu, jemuž se někdy říká experimentální věda a zároveň poskytne širší historický kontext vedoucí k modernímu chápání slova věda (science).
Od středověku do osvícenství měla "věda (science)" víceméně ten samý široký význam jako "filozofie". Počátkem 19. století se začala z filozofie vydělovat "přírodní filozofie" (která se později vyvinula do toho, co se dnes nazývá "přírodními vědami". V mnoha případech "věda (science)" nadále znamenala hodnověrné znalosti o libovolném tématu, stejně jako se dnes používá v širším smyslu v moderních termínech knihovní věda, politická věda nebo počítačová věda. Ve dnes užším smyslu slova "science" se na přírodní filozofii stále častěji odkazovalo jako na "přírodní vědu (science)", jakmile se tato propojovalo s rozšiřujícím se systémem dobře definovaných zákonů (počínaje Galileovými zákony, Keplerovými zákony nebo Newtonovými pohybovými zákony). Od počátku 19. století se slovo "věda (science)" začalo stále více spojovat především s disciplinárním studiem přírodního světa (tj. ne-lidského světa). To někdy nechalo studium lidského myšlení a společnosti v lingvistickém vakuu, které se dnes zaplnilo klasifikací těchto oblastí studia jako sociálních věd.
...
Ve 20. století se rozšířilo moderní pojetí vědy (science) jako zvláštního druhu znalosti o světě, kterou provozuje vydělená skupina a provozuje ji jedinečnou metodou. To dalo legitimitu řadě oblastí jako jsou "vědecká" medicína, inženýrství, reklama nebo mateřství. Po roce 1900 narůstaly i vazby mezi vědou a technologií. ...
Richard Feynman popsal svým studentům vědu (science) následovně: "Principiální definice vědy je následující: Testem veškeré znalosti je experiment. Experiment je jediným soudcem vědecké "pravdy". Co je ale zdrojem znalosti? Odkud pocházejí zákony, které se mají testovat? Experiment sám pomáhá tyto zákony vytvářet v tom smyslu, že poskytuje tipy. Ale potřebná je i představivost, aby se z těchto tipů vytvořila velká zobecnění - uhádnout pod nimi skryté nádherné, jednoduché, ale velmi podivné vzory. A pak přichází znovu experiment, abychom znovu potvrdili, zda to byl správný tip." Feynman také poznamenal: "... existuje tu rozšiřující se hranice neznalosti... věcem se učíme, abychom se je znovu odučili nebo, a to spíše, abychom je poopravili."
Vědecká metoda
Vědecká metoda se snaží vysvětlit události v přírodě reprodukovatelným (opakovatelným) způsobem a využít svých zjištění k tvorbě užitečných předpovědí (predikcí). Děje se tak částečně sledováním přírodních jevů, ale také experimentováním, které se snaží simulovat přírodní události za řízených podmínek. Vcelku vzato, vědecká metoda umožňuje řešit vysoce kreativní problém při minimalizaci všech efektů subjektivních předsudků (sklonů) ze strany uživatelů (zejména sklon hledat důkazy potvrzující vlastní postoj - confirmation bias).
Základní a aplikovaný výzkum
I když část vědeckého výzkumu představuje aplikovaný výzkum specifických problémů, pochází velká část našeho poznání ze základního výzkumu taženého zvědavostí. Právě to vede k možnostem technologického pokroku, který nebyl plánován či dokonce někdy nebyl ani představitelný. Tohle zaznamenal Michael Faraday, když v odpovědi na otázku "na co je základní výzkum užitečný?" údajně odpověděl: "Pane, a k čemu je užitečné nově narozené dítě?". ...
Experimentování a tvorba hypotéz
Na základě pozorování jevů vytvářejí vědci model. Je to pokus popsat či zobrazit jev pomocí logického fyzikálního nebo matematického vyjádření. Jakmile se shromáždí empirická fakta (svědectví), mohou vědci navrhnout hypotézu, která jev vysvětluje. Hypotézy mohou být formulovány za použití principů jako je úspornost (tradičně známá jako "Occamova břitva") a obecně se od nich očekává, že budou hledat souhlas - soulad s ostatními skutečnostmi souvisejícími s daným jevem. Toto nové vysvětlení se použije k tvorbě falzifikovatelných (verifikovatelných) předpovědí, které jsou testovatelné experimentem nebo pozorováním. Pokud se hypotéza ukáže být neuspokojivou, je modifikována nebo zavržena. Experimentování je ve vědě důležité především proto, aby se napomohlo ustavit kauzální vztahy (a zabránilo se korelačnímu klamu). ...
Jakmile hypotéza přežije testování, může být přijata do rámce vědecké teorie. To je logicky odůvodněný, vnitřně nerozporný model nebo rámec popisující chování jistých přírodních jevů. Teorie typicky popisuje chování mnohem širších souborů jevů než jednotlivá hypotéza - obvykle je do jednotlivé teorie logicky sloučeno velké množství hypotéz. Teorie je tedy hypotézou vysvětlující různé jiné hypotézy. Proto jsou teorie formulovány za pomoci těch samých vědeckých principů jako hypotézy.
Při provádění experimentů mohou mít vědci tendenci dávat přednost jedněm výsledkům před druhými, a tak je důležité aby věda (science) jako celek tuto tendenci (bias) eliminovala. Toho lze dosáhnout pečlivým návrhem experimentů, průhledností a důkladným hodnotícím systémem (peer review) jak experimentálních výsledků, tak samotných závěrů. Jakmile jsou výsledky experimentu oznámeny či publikovány, je v praxi normální, že je nezávislými výzkumníky podruhé prověřeno, jak byl výzkum proveden, a konají se podobné experimenty, aby se určilo, jak závislé tyto výsledky mohou být.
Jistota a věda (science)
Oproti matematickým důkazům je vědecká teorie empirická, a je proto vždy otevřena falzifikaci, jakmile je prezentováno nové svědectví. Proto není žádná teorie považována striktně za jistou, protože věda pracuje s předpokladem omylnosti. Věda je naopak hrdá na to, že činí předpovědi s vysokou pravděpodobností a má na paměti, že nejpravděpodobnější událost nemusí vždy nastat. ...
Teorie jen málokdy vedou k výrazným změnám našeho chápání. ... I když existují známé případy jako teorie relativity, které vyžadovaly úplnou změnu koncepce, jedná se o pouhé výjimky. Znalosti ve vědě se shromažďují postupnou syntézou informace z jednotlivých experimentů, různými výzkumníky, přes různé oblasti vědy; jde spíš o šplhání než o skákání...
... Vědec klonící se ke skutečně vědecké metodě by měl správně zpochybňovat sám sebe, i když má zrovna pravdu. ... Měl by se vyvarovat hledání "magické kulky", tedy klamu jediné příčiny. Vědec by se tedy neměl ptát "Co je příčinou něčeho", ale spíše "Jaké jsou nejvýznamnější příčiny něčeho". To se týká především více makroskopických oblastí vědy (např. psychologie, kosmologie). Výzkum samozřejmě často analyzuje najednou jen několik faktorů, ale je třeba je pak vždy přidat k dlouhému seznamu faktorů, které je třeba uvažovat. ...
...
Matematika
Matematika je pro vědy podstatná. Důležitou funkcí matematiky ve vědě je její role při vyjádření vědeckých modelů. Podobně pozorování a sběr měření, ale i tvorba hypotéz a předpovědí vyžadují často extenzivní využití matematiky. Pro fyziku jsou např. podstatné aritmetika, algebra, geometrie, trigonometrie a další. Téměř každá oblast matematiky má své uplatnění ve vědě, včetně takových "čistých" oblastí jako je teorie čísel nebo topologie.
Statistické metody, které jsou matematickou technikou sběru a analýzy dat, umoňují vědcům dosahovat vysoké hladiny věrohodnosti a rozsahu variace experimentálních výsledků. Statistická analýza hraje fundamentální roli v mnoha oblastech přírodních i společenských věd.
...
Předmětem diskuse je otázka, zda samotnou matematiku považovat za vědu. Někteří myslitelé pohlížejí na matematiky jako na vědce, kde jsou fyzikální experimenty nepodstatné nebo považují matematické důkazy za ekvivalentní experimentům. Jiní nevidí matematiku jako vědu, protože ta nevyžaduje experimentální prověřování svých teorií a hypotéz. Matematické teorémy a formule se získávají logickým odvozením ze systému axiomů spíše než kombinací empirického pozorování a logického uvažování, které je základem vědecké metody.. Obecně se matematika označuje za formální vědu, zatímco přírodní a společenské vědy za vědy empirické.
...
Filozofie vědy
Filozofie vědy snaží se porozumět podstatě a oprávněnosti vědeckého poznání. Ukázalo se obtížné poskytnout definitivní popis vědecké metody, která může sloužit k jednoznačnému odlišení vědy od ne-vědy. Proto jsou oprávněné argumenty týkající se toho, kde přesně tyto hranice jsou, které jsou známy jako problém vymezení (demarkace). Existuje nicméně soubor základních pravidel, která mají široký konsensus mezi filozofy vědy a uvnitř vědecké společnosti samotné. Existuje např. univerzální shoda, že vědecké hypotézy a teorie musí být schopny nezávislého testování a verifikace jinými vědci, aby mohly být vědeckou komunitou přijaty.
Ve filozofii vědecké metody existují různé názorové koly. Metodologický naturalismus tvrdí, že vědecké bádání se musí držet empirického studia a nezávislé verifikace jako proces, který má být vhodný pro vývoj a hodnocení vysvětlování pozorovatelných přírodních jevů. Metodologický naturalismus proto odmítá nadpřirozená vysvětlení, argumenty od autorit a zaujatá pozorovací studia. Kritický racionalismus místo toho tvrdí, že nezaujaté pozorování (bias) není možné a že vymezení (demarkace) mezi přirozenými a nadpřirozenými vysvětleními je libovolné; proto místo toho navrhuje falzifikovatelnost za orientační bod empirických teorií a falzifikaci jako univerzální empirickou metodu. Kritický racionalismus se zastává schopnosti vědy zvyšovat rozsah testovatelných znalostí, ale je současně proti její autoritě tím, že zdůrazňuje její vlastní (inherentní) omylnost. Proto navrhuje, že věda by se měla spokojit s racionálním odstraňováním chyb ve svých teoriích, a neusilovat o jejich verifikaci... Instrumentalismus odmítá představu pravdy a zdůrazňuje pouze užitečnost teorií jako nástrojů k vysvětlení a předpovědi jevů.
...
Filozofické kritiky
Historik Jacques Barzun nazval vědu "za víru stejně fanatickou jako jiné v historii" a varoval před použitím vědeckého myšlení k potlačování úvah o smyslu neoddělitelného od lidské existence. Mnoho nedávných myslitelů, jako Carolyn Merchantová, Theodor Adorno a E. F. Schumacher zvažovali, že vědecká revoluce ze 17. století posunula vědu od zájmu o pochopení přírody nebo vědomí k zájmu o manipulaci přírodou obsluhování, tj. k zájmu o moc, a že vědní důraz na manipulaci přírodou vede nevyhnutelně k manipulaci s lidmi. Vědní zájem o kvantitativní míry vedl ke kritice, že je věda neschopna rozpoznat důležité kvalitativní aspekty světa.
Filozof vědy Paul K. Feyerabend přišel s myšlenkou epistemologického anarchismu, podle které neexistují žádná užitečná a bezvýjimečná metodologická pravidla ovládající rozvoj vědy a růst znalosti a že sama myšlenka, že věda může nebo by se měla řídit nějakými univerzálními a danými pravidly, je nerealistická, zhoubná a škodlivá pro samotnou vědu. Feyerabend navrhuje pohlížet na vědu jako na ideologii podobně jako na náboženství, magii a mytologii a považuje dominanci vědy ve společnosti za autoritářskou a nespravedlivou. Tvrdí rovněž (spolu s Imre Lakatosem), že demarkační problém odlišení vědy od pseudovědy není na objektivním základě možný a tudíž fatální k pojetí vědy běžící podle pevných, univerzálních zákonů.
...
Profesor Stanley Aronowitz vyčítá vědě, že operuje s předpokladem, že jedinou přijatelnou kritikou vědy je taková, která je vedena v metodologickém rámci, který si věda vytvořila sama pro sebe. Že věda trvá na tom, že pouze ti, kdo byli uvedeni do její komunity skrze systém výchovy a akademických pověření, jsou kvalifikováni k provádění takové kritiky. Aronowitz také prohlašuje, že když vědci považují za absurdní, aby fundamentalističtí křesťané používali odkazy v bibli k podpoře pravdivosti bible, že vědci sami používají stejnou taktiku používáním vědeckých nástrojů k řešení diskusí týkajících se její vlastní platnosti.
Psycholog Carl Jung věřil, že ačkoli se věda pokouší rozumět celé přírodě, že experimentální metoda vyvolává umělé a podmíněné otázky, které vyvolávají stejně umělé odpovědi. Jung místo těchto umělých metod doporučoval testování světa holistickým způsobem.
...
Tak myslím, že už jsem věci věnoval dost času a že jako základ pro diskusi o vědě, použitelné pro tvorbu nového levicového programu, by to snad mohlo postačovat.
Milan Neubert, 6. 9. 2010