Namísto správného pochopení situace, změn v rámci libyjské společnosti a poučení se z vývoje událostí v Tunisku a Egyptě, Kaddáfí přitvrdil. Arogantním způsobem pokračoval v používání těžké vojenské techniky k umlčení opozice, což vedlo k protestu a revoltě mnoha důstojníků i různých jednotek a posádek libyjské armády. Kaddáfí ztratil nadvládu nad převážnou částí obyvatel a nejbohatšími oblastmi na ropu a plyn.
Tuto ztrátu chtěl vyrovnat čím dál tím více využitím své převahy vzdušných zbraní. Lidské ztráty, zejména mezi civilisty dosahovaly velkých počtů. Volání libyjských civilistů o pomoc vedlo k tomu, že Liga arabských států, poprvé ve své historii nejen zmrazila členství Libye, nýbrž požádala Radu bezpečnosti OSN o bezletovou zónu nad Libyí k ochraně civilistů, kteří se stali obětí Kaddáfího bestiálního bombardování a k zabránění páchání dalších zločinů proti lidskosti.
Rada bezpečnosti OSN přijala resoluci 1973, která nařizuje bezletovou zónu a ochranu civilistů v Libyi. Režim Kaddáfího v době kdy oznámil ústy svého ministra zahraničních věcí, že tuto resoluci akceptuje, vyslal do Benghází celý obrněný vojenský prapor. Na cestě nejdřív páchal kolektivní masakr v Aždábiji a v předměstí Benghází se potom neštítil použít proti svému národu zakázané kazetové bomby, než byl na základě aplikace této potřebné resoluce vytlačen. Tímto bylo zabráněno krvavé lázni v Benghází.
K zásahu zemí mezinárodní koalice by nemuselo dojít, kdyby arabské země, v rámci své rodiny, měly mechanismus, který by takovouto situaci vyřešil. Jenže podobnost těchto režimů, pokud jde o respektování vůle národů, není čistě náhodná. Gesto, které udělaly pro Radu bezpečnosti, by vůbec neučinily, kdyby tyto režimy nebyly pod tlakem povstání svých národů.
K takové resoluci by nedošlo kdyby režim Kaddáfího neměl bohatý registr zločinů v Berlíně, nad skotským Lockerbie, v Irsku, v Čadu, v súdánském Darfouru, v Maroku a v samotné Libyi, zejména ve vězení Abu Slim.
Agentury Public Relations, které Kaddáfí velmi dobře platí na úkor svého národa roztrubují po světě, že lid, nikoli rodina Kaddáfího je skutečným vládcem Libye, že všechno co se říká o porušování lidských práv je výmyslem sdělovacích prostředků, jde prý o „kulisu střelby“ a „moderní počítačovou hru“ , že ministři, velvyslanci a vojenské jednotky které přešli na stranu lidu je výmysl, že Alkáida představuje opozici, že Kaddáfí je obětí jako Miloševič a že jde o spiknutí jako v roce 1989 v bývalých socialistických zemích. Tato propaganda se soustředila na získání podvědomí veřejného mínění, když srovnávala nesrovnatelné a v době satelitů popírala nepopíratelné. Srovnávala Libyi šedesátých let, kdy nebyla vývozcem ropy s Libyí, kterou nutno porovnat s bohatými zeměmi vyvážejícími ropu jako Katar, nebo Emiráty, nikoli s chudými africkými zeměmi. Representovala Kaddáfího jako pokrokového vůdce bez ohledu na jeho antikomunistickou politiku vůči arabským komunistickým stranám a jako bojovníka proti imperialismu bez ohledu na historický vývoj a pojetí tohoto boje. V této souvislosti je nutno připomenout Zamyšlení s. Fidela Castra, který zdůraznil, že: „V jednáních na vysoké úrovni mezi Libyí a vedoucími představiteli NATO, žádný z nich neměl jakýkoliv problém s Kaddáfím. Země byla jistým zdrojem dodávek vysoce kvalitní ropy, zemního plynu a dokonce i draslíku. Problémy, které vznikly mezi nimi v prvních desetiletích, byly překonány. Strategická odvětví, jako je čerpání ropy a přeprava, byla otevřena pro zahraniční investice. Privatizace byla rozšířena na mnoho veřejných podniků. Svou blahodárnou roli při provádění těchto operací prováděl Mezinárodní měnový fond. Logicky, Aznar byl až nechutný ve své chvále Kaddáfího a po něm Blair, Berlusconi, Sarkozy, Zapatero a dokonce i můj přítel král Španělska, pochodovali před posměšným pohledem libyjského vůdce. Byli šťastní. Zbraně a především důmyslné nástroje represe vlastněné Libyí, byly dodány Spojenými státy, Británií a dalšími slavnými hostiteli Kaddáfího.“
Kaddáfí se domníval, že tyto vztahy mu zajistí volnou cestu k upevnění své moci na věčné časy a za každou cenu. Zapomněl, že Američané nedávno hodili přes palubu svého přítele Bin Aliho v Tunisku, Mubaraka v Egyptě a před tím Saddáma v Iráku, neboť již byli opotřebováni a odhaleni před svými národy.
Dlužno se ptat, kdo zavinil intervenci, v důsledku přijetí resoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973, a humanitární bombardování, na které konec konců doplácejí zejména synové ozbrojených sil Libye?. Libyjský lid, nebo mocichtivý a chorobný hazardér Kaddáfí?.
V Praze, dne 25. 3. 2011
Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc.