Další válka za demokracii aneb Příliš mnoho otázek
Autor: Miroslav Fiąer <(at)>,
Téma: Okolní události naąima očima,
Vydáno dne: 28. 04. 2011
Zásah do občanské války v Libyi je reprezentován veřejnosti jako podpora povstalců proti diktátorskému režimu. Po zkušenostech s Irákem, Afganistánem a Kosovem však musí soudnému pozorovateli v hlavě blikat celá plejáda výstražných světýlek. Hned po nich se ale objeví celá řada otázek.
Předně: koho vlastně NATO v Libyi podporuje? Nespokojené kmenové komunity z periférie státu? Frustrovanou mládež, která během demonstrace narazila na nějaké skladiště samopalů? Naštvané občany, kteří si řekli: "Gusto – pardon - Muammare, bude tu husto!"?
Dále: v čele tažení proti režimu jsou představitelé států, kteří se ještě před pár měsíci s dnešním vyvrhelem Kaddáfím dávali vidět jako nejlepší přítelé a obchodní partneři. Kde byla tehdy jejich dnešní principiálnost? Věřit tomu, že takové křišťálově čisté charaktery a takoví kovaní demokraté jako jsou Sarkozy a Berlusconi zajistí export evropských demokratických standardů kamkoliv, je stejně naivní jako věřit, že destilováním obsahu žumpy získáme Chanel č. 5.
A do třetice: kdo může ještě dnes věřit, že jde o podporu demokracie a humanity a ne o přístup k ropě?
O co ve skutečnosti šlo ve válce proti Iráku ať si zájemce přečte v příslušné kapitole Šokové doktríny aneb Vzestupu kalamitního kapitalismu od Naomi Kleinové – komentáře netřeba.
Bombardování – tenkrát ještě "humanitární" – už tu bylo kvůli obraně utlačovaných Albánců v Srbsku. Na troskách, které po něm zbyly, dnes funguje mafiánský stát Kosovo.
A kdy už se ti propagandisté naučí něco trochu jiného? Narážím na nejnovější případ znásilněné Iman Obajdiové. Nechci vypadat jako necitelný cynik, ale znásilněnou americkou zajatkyni už jsme tu měli v Iráku, v Kuvajtu zase děti vyházené z inkubátorů. Když bylo po všem, ukázalo se, že šlo o lži. Minulá zkušenost mne nutí k nejvyšší ostražitosti. Ochrana cti a bezpečí bezbranných žen a dětí je v našem civilizačním okruhu účinným nástrojem k získání sympatií – ostatně je tak používal ve své propagandě už kdysi Ku-klux-klan.
Přál bych obyvatelům Libye svobodu, štěstí a pokrok, ale po minulých výsledcích obdobných kampaní a s těmi, kdo jim je mají přinést nevěřím, že se jich dočkají.
Stejně jako k nim pod vedením našich politiků máme stále dál i my, Evropané.
Miroslav Fišer, Jihlava, 31. 3. 2011