Kolonizace duší

EU a s ní i Česká republika vstupují na prahu léta 2011 do dalšího přelomového období. Na jednu stranu bylo v těchto červnových dnech definitivně rozhodnuto o přijetí Chorvatska jakožto 28. člena unie….na druhou stranu již nějakou dobu můžeme pozorovat počátek drolení měnové unie v obavách o osud Řecka.

Řecko je již druhou testovací zemí, která z důvodů platební neschopnosti upadne (je jen otázkou kdy) do ještě většího otroctví, než se nalézala dosud a s ní i ostatní (chudší) země EU. Podstatou této záležitosti nejsou peníze (alespoň nikoli na prvním místě), ani ztráta výsostné suverenity a „držby území“ v řeckých rukou – to je již dáno trajektorií nastoupenou dávno předtím, než se případ předluženého Řecka (kterému nyní diktuje dietu IMF, ECB a další vlivné a vlivové instituce), dostal do hledáčku světových médií. Podstatou procesu je sadistická vášeň kolonizovat již nikoli jen majetky, půdu a v konečném důsledku movité věci vysoké historické hodnoty, ale přímo duši každé žijící bytosti, každého žijícího tvora a to již hned při jeho narození. Touha vlastnit majetky je již zcela přehlušena touhou vlastnit i duše.
Když jeden nebo malá skupina lidí získává nepřiměřeně – Jan Keller by asi řekl nesouměřitelně – mnoho, tak to časem omrzí, jako dítě omrzí nová hračka, často již po několika hodinách. Lidé zaměření na hromadění majetku, když dosáhnou dostatečně mnoho, se věnují nikoli jen hraní golfu – to by snad ještě bylo v pořádku, ale ve svých mamonem zotročených myslích plánují a spřádají mnohem záludnější hru. Když mohou ovládat (dnes prostřednictvím moderních technologií) neslyšně se pohybující kapitál, který nejenže často mizí nebo jen načas „zaparkuje“ v nějakém daňovém ráji, ale je též použit k naprostému ovládnutí ekonomiky nějaké země, mohou také vytvářet podmínky pro politickou destabilizaci celých regionů – což není nic jiného, než počítačová realtime strategie, jen oběmi této hry jsou skuteční lidé.
Jakmile takto otrávená a znuděná mysl ztratí zájem o získávání majetku – nikoli opravdově, protože na pozadí svého podvědomí dnem i nocí pracuje na jeho udržení a neustálém rozšiřování – začne se zajímat o něco mnohem přitažlivějšího: kolonizaci duší… Nadnárodní kapitál dnes již zcela jistě bez jediného výstřelu může spolknout nikoli jen ekonomiku nějaké země vhodné velikosti ovládnutím nejprve klíčového průmyslu nebo služeb oné vyhlédnuté kořisti, poté všech plošných médií v zemi (čili jazykového prostoru), ale přímo uvrhnout do „otroctví bez konce“ všechny její obyvatele.
Dnes již se příliš mnoho nemluví o ISLANDU, protože po faktickém bankrotu země přestane být další osud prostých obyčejných lidí zajímavý. Hra se postupně přesouvá na kontinent, protože cílem je uvrhnout do otroctví právě oněch 501 miliónů obyvatel EU – ne 350 tisíc Islanďanů, kteří de-facto byli předkrmem k hlavnímu chodu, jímž má být celý Europrostor. Koho by také zajímal sopečný atol (navíc 2/3 roku pokrytý ledem), který jistě možná kdysi dobře posloužil jako nepotopitelná letadlová loď uprostřed Atlantiku, když je tu sousto mnohem větší, chutnější a pro oko přitažlivější? Kdo by chtěl dnes ještě takovou zbytečnost, když onu zlou hru s dluhovými pastmi lze hrát na mnohem zajímavějším území a ve velkém??

Jak to všechno vlastně začalo: touha „být“, byla zcela vytěsněna touhou „mít“ a to na všech úrovních společnosti bez ohledu na sociální stratifikaci. Téměř všichni lidé chtějí stále vylepšovat svoji životní úroveň, někteří však rychleji než ostatní a jiní ještě rychleji, než je to fyzikálně a biologicky možné. Je jistě oprávněné mít možnost založit rodinu a jí opatřit nějaký dobrý prostor k žití, zajistit sobě a blízkým rozumnou existenci a dožít se případně co nejvyššího věku v relativně dobrém zdraví. Ne vždy v dějinách lidské společnosti byla tato práva nezcizitelná a zdá se, že míříme k uspořádání, které bude tato práva opět omezovat, jiné je jen to, že i ti, kteří dosud pod praporem humanismu a s liberálními doktrínami na rtech hlásali a hlásají „svobodu“ „odpovědnost“, „prosperitu“ a „tradice“sami sobě i jiným, kteří si toho ani často nejsou vědomi, chystají osud, který je přesným opakem toho, co hlásají. Tradici a odpovědnost lze přeci zprivatizovat velmi jednoduše, současný establishment v ČR nám to předvádí ve všech barvách a vůních, proč tedy ne i svobodu a prosperitu?
Ty dvě posledně jmenované jsou totiž určeny jen pro úzkou skupinu lidí horních vrstev, ale je to jen jejich domněnka – oni sami jsou natolik vtaženi do hry s lidskými osudy, že též upadají do otroctví – otroctví, jež představuje nikdy nekončící závislost na hraní oné zlé hry, která vrcholí kolonizací co možná největšího počtu duší.
Nejspíše budu onálepkován jakožto tvůrce další bezvýznamné konspirační teorie, jak se to děje mnohým, mnohde ve světě, ale pro české občany (a myslím tím VŠECHNY občany, nikoli jen členy občanské demokratické strany a jejich voliče, jak to má na mysli Nečas, když hovoří o občanech) již tady, přímo na našem území, je mnoho důkazů k tvrzením, která předkládám v tomto článku.

Ovládnutí klíčového průmyslu:
Na konci II.sv.války, kdy již bylo zřejmé, že se západním spojeneckým vojskům nepodaří osvobodit celý prostor bývalého Rakouskouherského mocnářství, a tak v oněch otrávených myslích vznikl záludný plán na zničení klíčového průmyslu, který by údajně byl jistou kořistí Rudé armády, která by se paradoxně nemusela zastavit v Berlíně, ale stejnou rychlostí pokračovat až k Anglickému kanálu (právě proto byla ve skutečnosti otevřena druhá fronta). Takže se bombardovaly klíčové strojírenské podniky, a to na obou stranách budoucí demarkační linie (pro jistotu), i když bylo nad slunce jasné, že fašistické Německo je pro svoji spásu již nemůže nijak využít, protože byly odříznuty jakékoli zásobovací trasy. Jaksi se tento záměr nepodařilo zcela úspěšně zvládnout, nebo budovy a stroje lze zničit, nikoli technologické patenty a řemeslný um a znalosti lidí. Pravda, poválečný vývoj to v prostoru, který se dnes trefně nazývá Visegrádská čtyřka zbrzdilo, ale nezastavilo. Když přeskočím oněch 40 let, o kterých si dnes lze přečíst leccos, ale hlavně leccos hanlivého, a posunu se k počátku novodobých dějin ČR, pak nelze nezmínit tzv. „úspěšnou privatizaci“ provedenou koncernem VolksWagen – to byl start scénáře, který vyvrcholil likvidací podniků patřících do tzv. národního stříbra: obuvnický a textilní průmysl, a jehož poslední kapitolu přehledně dokumentoval Vít Janeček ve svém letos dokončeném dokumentu „Závod ke dnu“, veškerého lehkého strojírenství (zejm. textilního strojírenství), nakonec padlo Solo Sušice, sklárny a porcelánky, v neposlední řadě OP Prostějov.
Co nelze dobýt zbraněmi lze zprivatizovat, za účelem buď převzetí efektivní výroby, nebo naopak utlumení domněle neefektivní výroby s její následnou likvidací, nebo přeměnou v montovnu, kterou lze přesunout kamkoli po kolejích nebo po silnici. Tím se postupně vytvářela závislost na cizím kapitálu, který tak úspěšně dokončil první etapu svého „Grand Design“, a to vůbec nezmiňuji dnes již encyklopedické heslo: „český klondajk“, který v tomto „Velkém Plánu“ hraje jen epizodní roli.
Druhá kapitola byla realizována paralelně s první nebo s minimálním fázovým posunem: ovládnutí českého mediálního prostou zahraničním kapitálem….začátek tohoto představení úspěšně odstartoval dnes již senilní Václav Klaus a to výrokem: že nezná „žádné špinavé peníze“ – vrcholem (čili katarzí) byla tzv. Televizní krize, která nebývale zpestřila vánoční konec milénia a vstup do třetího tisíciletí našeho věku. Smutným epilogem je dnes již praktická neexistence kvalitně zpracovaných a nekomentovaných informací předkládaných české veřejnosti z média vlastněného plně v českých rukou, nadto politicky nezávislého. Hlídací pes demokracie byl po zásluze vykastrován a přeměněn v poslušného palácového pinče.
Třetí kapitolou je privatizace nejprve kultury, poté školství a končí to veřejným prostorem a veřejnými službami. Nechtěnou falešně zazpívanou árií k tomuto dějství je letos poprvé realizovaná tzv. státní maturita, kde se mnoho studentů „odkopalo“ a je vidět ohanbí jejich odkrytého vědomí. Naprosto fatální nedostatky ve vzdělání jaksi tu a tam prosakovaly již dříve, ale opravdovou pohromou pro všechny zúčastněné byl konec letošního školního roku na středních školách – dokonce se nesmí ani říkat a psát, které ze škol dopadly nejhůře. Pitoreskní případ Fakulty práv na ZČU v Plzni je jen špičkou ledovce, který sice neodezněl dodnes, ale devalvuje hodnotu vzdělání, za nějž si pravděpodobně budoucí generace ještě navíc budou muset připlácet (bez naděje na lepší kvalitu). Již nějakou dobu také všichni platíme, tzv. zdravotnické poplatky, které jsou ve své podstatě protiústavní, ale to jen dokazuje, že cesta do otroctví je zpestřena různými „lahůdkami“, které odvádějí pozornost těch, kteří po ní jdou, aby nepřemýšleli o něčem dalekosáhleji významnějším, totiž o posledním dějství: kolonizaci duší.
A důkazy k poslednímu dějství? Není jich zatím mnoho, ale nemohu se nezmínit např. o exekutorské maffii, jejíž hrubé praktiky bijí do očí a která ruku v ruce s justiční mafií likviduje především ty, kteří se nemohou nebo dost dobře nedokážou bránit, především však ty, kteří podlehli falešnému pozlátku a dali přednost lákavému „mít“ před ošuntělým „být“. Pozoruhodný je též případ sídliště bývalých podnikových bytů OKD, které „zprivatizoval“ Bakala – jedná se o kolonizaci duší v malém, lakmusový papírek, který má sloužit jako ukazatel toho, co lidé v ČR jsou ochotni snášet.

Řešení? Prosím?
Scénář kolonizace duší je již téměř naplněn – a jak doba postupuje, zdá se definitivní zotročení velkého počtu lidí neodvratné. Cesta ven z úplného pádu do propasti otroctví je „do kopce“, protože jsme dosud šli stále „z kopce“, čili je a bude namáhavá.
Dokáže každý sám bez pomoci omezit své nároky? Dokáže každý sám odolávat pokušením, jež ho vábí na cestu do zkázy a tlakům, které jej nezadržitelně posouvají k okraji propasti? Rozumí dnes ještě někdo slovům „půst“ nebo „odříkání“? Lze vůbec po člověku denně rozptylovaném, demoralizovaném a duševně vyčerpaném chtít nějaký druh sebekázně a disciplíny, kterou mu měli, ale nevštípili předchozí generace? Dokáže si vůbec někdo sundat růžové bulíky, které mu na nos věší dnešní establishment? Má snad někdo pocit, že ne zcela srozumitelně předkládané kroky směřující ke snížení vnitřního i vnějšího zadlužení povedou k ozdravení společnosti?

Červen 2011        David Severin