Fenomén Bátora

Začnu určitou kritikou. Nemyslím si, že pro autentickou levici je dostatečné pouze plavat v hlavním proudu dnes znějící kritiky, která vidí problém v tom, co nyní říká pan Bátora a že se v minulosti »spustil« s tím, co je označováno jako extrémní pravice.

Pomineme-li variantu, že nejde vůbec o jmenovaného a o pravicový extremismus, ale o nové rozdání vládní moci, pak já to vidím tak, že kvůli jednomu člověku, přehlížíme širší názorový proud. Ten proud, který je celoevropský a má růstový potenciál mezi občany. Velmi rádi zůstáváme u starých schémat, jako je pouhé dělení pravice-levice, nebo jak říkal premiér Nečas, že určité extremistické jevy jsou nám importovány. Ale tady vystupuje na povrch cosi, co se formuje do »třetí síly«, která se snaží reflektovat názory tuzemských občanů. Ti jsou více a více přesvědčeni, že stávající politické struktury nedostatečně, či vůbec nereagují na bolesti společnosti. Tato síla čerpá inspiraci populisticky z pravice i levice. A hlavně získává příznivce z obou stran politického spektra. Je nepodstatné vymezovat se vůči Ladislavu Bátorovi, podstatné je vymezit se a reagovat na ideovou náplň sdělení, které je jím reprezentováno. Toto současné sdělení nehovoří o rasové nesnášenlivosti, antisemitismu a fašismu hákových křížů či vysokých lesklých holínek, atributů, které známe z historie. Jaké je to aktuální sdělení, se kterým bychom si měli dělat starost? Chcete-li ho vidět, podívejte se na diskusní příspěvky ve všemožných blozích takových renomovaných novin, jako je iDnes, iHned apod. A tyto tiskoviny nečtou okrajové skupiny občanstva. Jsou to spíše »úspěšní« příslušníci střední třídy, kteří chtějí mít spokojený, klidný život, podle svých představ, bez rušení těmi zdola. Jsou to ale také ti, kteří patří do skupiny tzv. decision makers, těch, kdo formují rozhodnutí ve všemožných oblastech českého ekonomického i politického života. Zde se odráží, jasně či spíše skrytě, ale v rozsahu nahánějícím obavu, vzdalování se od toho, co považujeme za odkaz takových revolučních událostí, jako byla Velká francouzská revoluce, desetiletí bojů za politickou i sociální emancipaci neprivilegovaných a zmenšování sociálních i politických nerovností. Jakoby řešení otázky sociální spočívalo v posilování asociálnosti. To co dnes vidíme, není fašismus, či nacismus oné verze 01 z první poloviny minulého století, kdy si evropská společnost nevěděla rady po 1. světové válce. Tehdy, se vedle komunistické perspektivy, fašismus a jeho odnože jevily jako životaschopné i pro ty, kteří byli poráženi kapitalismem. Sociálně přijatelné řešení, boj proti těm, kdo lidi ožebračují a hledání jednoznačně definovaného nepřítele bylo to, co oslovovalo velké skupiny občanstva. V Německu se terčem stali Židé, v Itálii se prosazoval korporativismus, ve Španělsku kombinace katolicismu a vyřizování si účtů s levicí. Dnes jde o to, co charakterizujeme možná poněkud nepřesně jako pravicový populismus. Je to aktuální a dynamická alternativa prvních dekád 21. století, jakýsi upgrade minulého fašismu, tzn. verze 02. Je to i odpověď na sociální nejistotu vyvolávanou globalizací i hledání určitých jistot v národním rámci. Zrodila se i jako reakce na post-materialistickou levici vznikající v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Alternativa založená na pravicové tržní ideologii, politickém autoritarizmu a obav z »těch jiných«. To je ono strašidlo, které začíná obcházet Evropu a kterého by se měli Evropané obávat. To je totiž skutečná cesta do otroctví, byť oslazená výdobytky nejnovějších technologií a relativního dostatku pro velkou část občanů. Jak toto přijímají naši obyvatelé? Nezanedbatelné části občanů zní mnoho myšlenek prezentovaných touto koncepcí přitažlivě. Dokonce i ti, kteří mají sociální cítění, vidí v navrhovaných řešeních možnou alternativu neoliberální přítomnosti. Opět to není nic nového. Zkušenosti z Německa 30. let ukazují, že mnozí z původních příznivců komunistů posléze podporovali, přinejmenším pasivně, nacionální socialismus. To nijak neoslabuje památku těch, kteří aktivně proti nacismu bojovali a v tomto boji padli. I dnes vidíme přesun části občanů od vlažné podpory levice k takovým politickým koncepcím, jako je například LePenova Národní fronta, či italská Liga severu nebo dokonce i maďarský Jobik. Tyto příklady a řada dalších dosvědčují, že koncepce pravicově populistické »třetí cesty«, po které jsme již v minulosti v Evropě vykročili, nebude spontánně odmítnuta. Právě tak, jako Salazarovo Estado novo v Portugalsku, režim generalissima Franca či i mnohými českými demokraty vychvalovaný Pinochet v Chile nebyly masově odmítány »obyčejnými lidmi«. Při nejmenším byly mlčenlivě pasivně přijímány. Představitelé těchto režimů nacházeli v určitých obdobích i nezanedbatelnou oblibu a podporu u občanů, přesto, že určitě nešlo o příspěvek ke kultivaci lidstva.
K čemu ta exkurse do minulosti a různých částí Evropy? Proto, abychom si uvědomili, že »fenomén Bátora« není jen česká záležitost. Je to součástí trendů v našem civilizačním okruhu. Je to viditelný projev hlubinných politických proudů, které mění chápání společensko-politické mapy. To, co se zdálo po 2. světové válce jako překonané, se znovu vynořuje. V jiné formě, ale ne v tak odlišném obsahu.
Co s tím lze dělat? Určitě nemá smysl formálně protestovat proti formě. Problém je v obsahu. Z mého úhlu pohledu to vidím v nedostatečné kvalitě alternativního obsahu levicové alternativy. Tady se otvírají velmi těžko odpověditelné otázky. Jak lze řešit současné problémy, a jsou řešitelné v rámci stávajícího systému nebo vyžadují zásadní systémové změny? Vím, že mnozí čtenáři jsou přesvědčeni, že mají odpověď, ale problém je, že na jednoznačné odpovědi se významné skupiny občanů s levicovým zaměřením shodují jen velice obecně a nemluvě již o společnosti jako celku. A jak víme, ďábel se skrývá v detailu. Určitě ale cesta nevede přes pouhou kritiku pana Bátory a cesty jakou se dostal na ministerstvo školství. Teď je určitě důležitější například to, jak řešit napětí ve Šluknovském výběžku a poslední problémy zrozené v neomalené honbě za dosažení zisku realitních firem vyčištěním výnosných lokalit ve vnitrozemí, která se kloubí s voláním po přitvrzení boje proti »nepřizpůsobivým« a jejich uklizení z očí »řádných« občanů. Zde se krásně slučuje zisk s voláním občanů po pořádku. Zároveň se daří věc prezentovat tak, aby společenské rozpory zůstaly zakryty. Je to bohužel pro levici kvadratura kruhu – jak najít efektivní řešení v situaci, kdy velká většina občanů si nedovede představit žádnou variantu mimo kapitalismus, a která se nedomnívá, že mnoho ze současných problémů jsou hluboce zakořeněny právě v tomto kapitalismu. Bohužel sílí přesvědčení, že řešení narůstajících systémových konfliktů a společenského napětí je možno dosáhnout, při zachování stávajícího systému, určitým zmenšením demokratického prostoru, a že tato cena pro společnost za větší »pořádek« není velká. Já si to nemyslím a to s panem Bátorou nemá vůbec nic společného. Možná, že Ladislav Bátora bude »obětován«, ale obávaný trend to neovlivní ani trochu.

Haló noviny,  31. 8. 2011, Jiří Málek