Otázky

Autor: Lubomír Ledl <lubomir.ledl(at)gmail.com>, Téma: Okolní události naąima očima, Vydáno dne: 11. 04. 2012

Bez ohledu na to kolik z toho, co člověk čte a slyší ohledně „magistrátních“ odposlechů je pravdivé a co jen trochu, nebo vůbec, vytane hned na mysli řada otázek

První problém spočívá v tom, že obsah publikovaných odposlechů ukazuje drasticky marasmus, v jakém se dlouhodobě pohybuje česká politika. Nebo si snad někdo myslí, že to co vyplavalo na povrch o rozhodování a hospodaření s veřejným majetkem v Praze v době odposlechů se týkalo jen Prahy, že jinde, jak na úrovni krajů, tak na celostátní úrovni to bylo jiné, nebo že se od té doby situace nějak dramaticky zlepšila?

Druhá otázka, která člověka okamžitě napadne je koho všeho a pod jakými záminkami BIS podobným způsobem sledovala, na koho všeho existují podobné a podobně „výživné“ fajly.

Jde „jen“ o hejtmany, poslance, senátory a členy vády? Nebo i o primátory, radní, nebo pro jistotu i zastupitele a magistrátní úředníky měst a městských částí – řekněme od 20.000 obyvatel výše? O manažery městských i soukromých společností a podniků, které ročně získají prostředky od eráru, řekněme minimálně 500, nebo 200, nebo 100 milionů korun? Nebo jsou kriteria „individuální“? Nakonec proč by se to nemohlo týkat všech občanů? Technologicky by ani to už dnes nebyl problém a telefonní operátoři by se určitě v případě potřeby nechali nějak přemluvit.

Kdo nese odpovědnost za to, že taková a podobná zjištění, včetně těch, které se na veřejnost zatím nedostala nevedla k zahájení ani jednoho trestního stíhání? Co v tom udělali předsedové vlád, kteří za to nesou hlavní odpovědnost – v tomto případě pánové Topolánek, Fišer a Nečas, ale také ministři od té doby vládnoucích týmů? To by mohla být otázka třetí.

Nebo se takové a podobné operace pořádají jen proto, aby byly takové složky „pro případ potřeby“, kdyby někdo zlobil?

Když si takové výsledky práce BIS (aspoň to na ni zatím vypadá), týkající se hlavního města může v případě potřeby pořídit soukromá bezpečnostní agentura, která zrovna plánuje výrazné rozšíření svých aktivit v Praze do politické oblasti, což je právě případ ABL v roce 2009, kdo další, za jakých podmínek a u koho si může podobné „nákupy“ pořídit.

A konečně: kdo, z jakých důvodů a podle jakých kritérií potom rozhoduje o tom, které z těchto informací, kdy a s jakým cílem potom uniknou neočekávaně a úplnou náhodou na veřejnost?

Ale možná bude nakonec lepší ani se raději neptat, protože každá z těch otázek sama o sobě je děsivá a bůhví, jakých odpovědí bychom se mohli dočkat.