Začnu těmi, koho nalevo považujeme za ty úspěšné ve volebním závodě. Své poražené a vítěze si rozebere pravice sama.
Obecně posílila levice. Je možné s někým polemizovat, kdo je do ní počítán. Pro mne je rozhodujícím kritériem, jak se přinejmenším naplňuje ono více než dvě stě let staré heslo: volnost, rovnost, bratrství. Voliči levice, ať již sociálních demokratů, komunistů a dovoluji si do toho zahrnout i mnohé kandidáty z řad Severočechů, či SPOZ nejsou jednolitá masa. Velká část z nich ctí heslo Velké francouzské revoluce, ale zdaleka ne všichni jsou přesvědčeni, že jak napsal Marx, svobodný rozvoj jedince je podmínkou svobodného rozvoje všech. Svým způsobem to bylo vidět ve druhém kole senátních voleb, kde získávala právě „umírněná“ levice i na úkor levice radikální. Z pohledu právě tzv. radikální levice, kterou reprezentovaly kandidátky KSČM je dobré se nad některými výsledky voleb zamyslet. Nad těmi, které nebyly patrné ihned po uzavření volebních místností. Celkové levicové posilování v české společnosti neznamená zásadní posun v poměru mezi těmi, kterých je daleko více a kteří vidí svůj cíl „jen“ v nápravě kapitalismu a návratu k „sociálnímu státu“ a těmi, kteří jsou ve svých představách radikálnější. Pro ně nejsou případné systémové změny nepřekonatelným tabu. To ale neznamená, že jsou okamžitě pro revoluční řešení v duchu představ minulého století. Toto rozložení levicových sil je sice dostatečné pro prosazení změny v řízení společnosti a odstranění neoliberální pravice od kormidla, ale obtížněji bude schopné formovat realistický a reálný program, přijatelný pro široké masy levicových voličů. Zde nejde jen o šířku měřenou počtem, ale i o šířku v představách a tužbách. A zde se zjevují ti poražení. V levicových kruzích se diskutují různé modely a zkušenosti z celého světa. Píše se o socialismech pro 21. století. Hovoří se o participativním rozpočtu, o nutnosti posílení přímého vlivu občanů na rozhodovací procesy, volá se po rehabilitaci družstevnictví, diskutují se různé komunitní a lokální aktivity a další solidární způsoby překonávání globalizačního tlaku. Jak se tyto myšlenky a návrhy projevily ve volbách, ať již krajských, kde by nejspíše mělo být těžiště, ale i senátních? Vlastně se neprojevily. A čím to bylo? Nešlo o to, že nebyly do voleb připuštěny. Bylo to proto, že jejich zastánci a propagátoři rezignovali na to, aby se pokusili je dostat do krajských zastupitelstev. Nevím o žádném významnějším reprezentantovi participace, družstevnictví, ochrany nájemníků, sociálnějšího přístupu k seniorům, či zastánce práv pacientů, že by kandidoval. Bylo to snad proto, že stáli ve frontě a nikdo je nechtěl na kandidátky? Neznám takový případ. Spíš jsem slyšel, že se oni sami a hlavně názorové skupiny, občanská sdružení, či organizace, které reprezentují ani nepokusily je do boje vyslat. Naivní výmluva, že nemají možnost být na volitelných místech je nesmysl. V těchto volbách nebyla nevolitelná místa. Jen nebyli kandidáti reprezentující různé levicové vize, kteří by byli ochotni jít do demokratické soutěže. Jistě, ti, kteří připravovali radikálně levicové kandidátky, tedy hlavně KSČM, nečekali netrpělivě na tyto návrhy. Z vnitrostranických diskusí i jednání měli potřebný počet tradičních návrhů. Ale minimálně ve většině krajů a okresů bylo možno jednat a kandidátky dotvořit. A pravděpodobně by takové tématické oživení přispělo k možnosti poněkud dále posunout kladný volební výsledek. Tito z vlastní viny nezúčastnění byli jedni z poražených. Výsledky dále prokázaly, že občané nečekají na nový výstřel z Aurory. Kandidátka strany stojící nalevo od KSČM a která obsahově přímo vychází z tradiční marx-leninské revoluční teorie i praxe získala oproti krajským kandidátkám KSČM pouze 2,7 %. To zásadněji neovlivnilo rozložení klíčových krajských politických sil. Což také nebylo jejich vítězství.
Politika vedení KSČM v posledním období, kdy jí bylo někdy vyčítáno, že je pragmatická, málo zásadová a revoluční, byla zvolena efektivně. Je to potvrzení obecnějšího poznatku, který získali třeba v Řecku ale i jinde v Evropě, že je-li společensky potřebná širší občanská fronta, pak „revoluční“ zásadovost nepomáhá vytvářet levicový občanský konsensus. Česká levice je vnitřně velmi rozličná, mnohobarevná a různě navázána na evropské i národní levicové proudy. To samo již vylučuje jakési mechanické sjednocení, vytvoření jednoho monolitu. Žádná evropská zkušenost neukazuje, že cesta vede tudy. Naopak, schopnost integrovat onu radikálně levicovou různorodost a především ji transformovat do přesvědčivých představ oslovujících občany, hlásících se k již zmíněným myšlenkám jak Velké francouzské revoluce, tak i Komunistického manifestu, dovoluje přemýšlet o zásadnější systémové změně a případně i její realizaci ku prospěchu většiny občanů. A to by bylo uskutečnitelné právě v zastupitelských klubech na krajské, obecní, ale i parlamentní úrovni. Pak už zbývá jen poslední krok, aby tyto vize byly přijatelně představeny občanům a získaly souhlas s jejich uskutečňováním. Možnosti tu jsou, ale zdá se, že nebyly plně využity, alespoň prostřednictvím voleb. Je nyní na občanských iniciativách, ale i levicových politických stranách a hnutích, aby rychle našly cesty, jak levicový názorový kvas přenést do praktické politiky. Tyto volby určitě nebyly poslední a široká radikální levice si zaslouží ještě výraznější zastoupení a důraznější hlas. Současná systémová krize kapitalismu vyžaduje demokratické systémové změny i za účasti české radikální levice.
Jiří Málek