Zamyšlení k ideové konferenci SDS
Od časů svého politického dětství si dodnes pamatuji titulek článku a onen pocit vkročení do dosud zavřené komnaty, který jsem měl po jeho přečtení. Pravda, text si již přesně nevybavuji, ale ono nastolení otázky, kterou jsem si do té doby nepoložil, i naznačení možných východisek jako něco ze zakázané komnaty, ve mně přetrvává. Šlo o text Milana Kundery – Nesamozřejmost národa a je z roku 1967. Odtud jsem si půjčil nadpis tohoto spisku, onu otázku a možná trochu i přístup k problému.
Strana demokratického socialismu je realitou české politické scény již mnoho let. Pouze pamětníci si vzpomenou, kdy a jak vznikla. Veřejnost možná ve své většině ani neví, že dosud existuje. Dokonce i mnozí z těch, kteří ji nemohli po jejím vzniku přijít na jméno, ji vzali na vědomí, pokud ne na milost. Jejích pár desítek členů se raduje, když jednou za dlouhý čas se její název objeví v textu šířeji distribuovaného tisku, jako je Právo či občas někdo z jejích lídrů je přizván do pořadu ČT vysílaném o půlnoci. Je její pobývání na českém politickém nebi vůbec opodstatněné, historicky i s pohledem kupředu?
Co je podmínkou její existence? Pominu-li právní náležitosti, pak je to její poslání opírající se o oprávněný smysl jejího politického bytí a místa v české politické krajině. Strany, jak praví učebnice politologie, „jsou instituce, disponující stálou centrální a lokální organizační strukturou, která má svoji ideologii nebo program a která usiluje o dobytí a vykonávání (udržení) moci, a to ve volbách nebo jinými metodami“ (L.Cabada, M. Kubát a kol.: Úvod do studia politické vědy (2007)). Je nyní možné rozebírat každý bod definice a konfrontovat ho s realitou. Nechám na každém čtenáři, aby si na základě vlastní zkušenosti a znalostí udělal svoji kritickou analýzu. Jistě je možno najít dostatek faktů a vývodů vedoucí k odpovědi, že výše uvedená definice není v tomto konkrétním případě zcela naplněna. Tedy nejsou naplněny ony potřebné atributy. Zde by se celá úvaha mohla skončit. Ale pak by nešlo o nesamozřejmost. V čem je skryt onen otazník? V tom, že politický život se nedá vždy vtěsnat do logické definice.
SDS je strana levicová, je to strana postkomunistická, je to strana eurokomunistická a je to strana „klubového typu“. A je to ještě politická strana!? Od svého vzniku (což byl proces postupného sjednocování toho, co bylo před tím fragmentováno) hledá svoji identitu mezi tradiční komunistickou formací a „moderní“ sociální demokracií. Je třeba říci, že tento prostor je velice úzký a uplynulá léta ukázala, že ani levicová veřejnost si není zdaleka jista, že politický subjekt tohoto „přechodného“ typu vůbec potřebuje. Ty, kteří s tímto tvrzením nesouhlasí, je možno odkázat na volební výsledky v různých volbách za posledních více než deset let, kdy SDS kandidovala samostatně. Dalším prvkem, který svým způsobem odlišuje SDS od jiných radikálně levicových politických subjektů, je její faktické přiznání, že se považuje za stranu postkomunistickou, byť to nikde nepíše. Přitom postkomunismus je chápán jako hledání toho, co by mělo být po „komunismu“, reálném socialismu, aniž by byly opuštěny základní strategické komunistické cíle – „osvobozená společnost“. Zároveň se přiklání k evropským radikálně levicovým silám tvořících integrovanou stranu Evropské levice, a ač v programových vyjádřeních těchto sil se to nedá explicitně najít (či ho verbálně odmítají), navazují na eurokomunismus 70. let minulého století. Ten vychází z politické konstrukce („jiná cesta k cíli než leninská, spíše však bolševická, rozuměj ruská“) odlišné od reálného socialismu. SDS jsou blízké strany v západní Evropě, které z tohoto konceptu vyšly i když se ho následně formálně vzdaly, avšak je to v nich a především v mnoha jejich členech starší generace, implicitně zakořeněno. Určitý odstup si udržuje od sil a stran vycházejících z tradičních koncepcí „budování komunismu“ ať již v mezinárodní oblasti, tak i na domácí půdě. Avšak převážná část členské základny SDS má kořeny v komunistické minulosti. Nemám sice k ruce žádný sociologický výzkum, ale dovolím si intuitivně odhadnout, že u této členské základny jsou tyto komunistické kořeny výrazněji zality vodou Pražského jara, než u členstva současných českých tradičních komunistických uskupení. Ale tento odstup členstva i samotné SDS od „ryzích komunistických tradic“ není neměnný, vyvíjí se i pod tlakem vnějších faktorů, včetně vln antikomunismu. V tuzemské politice došlo v posledních letech k pragmatické koexistenci SDS především s KSČM. „Hříchy“ z minulosti a momenty, které si vzájemně někteří členové vyčítají a vyčítali, se pomalu stávají nedůležitou minulostí. Někdo umřel, někdo zapomněl, někdo to v sobě překousl a část pochopila, že budoucnost vyžaduje spolupráci a tah na jednu branku. Do popředí se dostávají otázky praktické politiky a součinnosti zvláště jako projevy levicových postojů vůči „třetím stranám“ a vůči veřejnosti jako celku. Poněkud tomu napomohl i primitivní antikomunismus, který všechny, kdo se jen otřeli o „komunismus“ hází do jednoho pytle, takže vlastně i napomáhá vytváření pragmatické akční jednoty. Jen příkladmo – složení tříčlenné pražské radikálně levicové reprezentace v zastupitelstvu Prahy zvolené na kandidátce KSČM nepostrádá kouzlo nechtěného. Co by tomu řekli různí politici i tak zvaní politici, kdyby jim někdo před takovými deseti, patnácti lety řekl, že mezi třemi lidmi lze vytvořit tak rozvinutý názorový levicový vějíř, který projde úspěšně testem demokratické volby i zatím čtyřletou politickou praxí.
Podíváme-li se na programové dokumenty SDS, pak by svým způsobem měla tato strana blíže k programovým dokumentům sociální demokracie. Ale i současné programové dokumenty KSČM jsou velice politicky „umírněné“, takže i zde možno nalézt programovou sblíženost. Je sice pravda, že v rámci KSČM je daleko širší názorová různost mezi jednotlivými členy i jednotlivými organizačními články, než by vypovídaly oficiální dokumenty, ale důležité je povědomí veřejnosti, které vše poněkud názorově nivelizuje. A s takto braným „zprůměrovaným“ politickým postojem komunistické strany dnes korelují i některé občanské levicové iniciativy nekomunistického typu.
Je-li relace KSČM – SDS přece jen prvkem trvale přítomným v české politické sféře po celou dobu existence SDS, a procházela-li různými stádii i většími, či menšími tenzemi, pak vztah SDS – ČSSD vlastně nikdy neexistoval. Pomineme-li jednu epizodu, kdy byvší předseda SDS chtěl v určitý moment převést stranu i její pokladnu do lůna ČSSD, což nenašlo kladnou odezvu ani na jedné straně, pak SDS nikdy nebyla partnerem pro ČSSD. Pravděpodobně sociální demokracie jako celek ani nemá ponětí o existenci SDS a také ji k ničemu nepotřebuje. Pokud docházelo či dochází k určitým kontaktům, je to s některými členy ČSSD, kteří patří k jejímu levicovému křídlu a možná i určitým vnitrostranickým rebelům. V některých místech sice určitá spolupráce obou stran nebo jejích členů existuje a našla i odraz v komunální politice, ale to jsou výjimky nepotvrzující pravidlo. Pro ČSSD by možná bylo problematické i „Bohumínské usnesení“ a úvaha, jak dalece by se vztahovalo i na SDS. Na druhou stranu členstvo SDS nepohlíží na sociální demokracii jako na sílu, která ví, že „jiný svět je možný“ a bude k takovému cíli směřovat. Interpretuje ji jako sílu, která by chtěla lepší kapitalismus. Systémové změny ale nejsou pro sociální demokracii na programu dne.
Predikovat, kam by mohla, či chtěla SDS nadále směřovat, nejspíše vyžaduje podívat se zpět, jakou cestu prošla. Bezesporu po svém vzniku SDS měla představu o svém místě v české levicové sféře. Chtěla být „moderní“ radikální levicí pro 21. století. Chtěla překonat zátěž minulosti a jít cestou, která se v té době ukazovala jako úspěšná jak v Polsku (A. Kwaśniewski) tak na Slovensku (P. Weis a vládní účast SDL). Stavěla se proti dogmaticky chápané revolučnosti a interpretaci nedávné minulosti. Vystupovala proti tzv. stalinismu, i když samo chápání „stalinismu“ bylo a je velice vágní. Tyto přístupy na jedné straně získávaly určitou podporu u radikálních, nicméně přinejmenším nekomunisticky (pokud ne přímo antikomunisticky) orientovaných levičáků, spíše z intelektuálního (a středostavovského) prostředí. Na druhé straně narážely na nesouhlas až tvrdou kritiku od jednotlivců i dílčích struktur tzv. komunistické levice. Velkou masu levicových občanů ale spíše míjely. Většině z nich stačila existující nabídka, vlastně si z ní dovedla dostatečně vybrat. Tato pozice SDS byla sice v levicových kruzích hodnocena vcelku pozitivně ale nezískala větší podporu, která by se projevila buď volebním výsledkem, či aktivním vyhledáváním SDS jako alternativy, a případně jako zdroj personálního posílení strany. V průběhu let probíhaly z iniciativy jednotlivců v SDS, i na základě programového tápání a hledání širšího zakotvení, určité „námluvy“ se spřízněnými partnery („humanisté“, „sluníčka“), avšak vždy šlo spíše o přání, které je otcem myšlenky a to z obou stran. Ukázalo se, že nebyl nedostatek lídrů, ale nedostávalo se spíše aktivní a akceschopné členské základny, která by byla ochotna k uvažované fúzi. Členská základna SDS se profilovala jako vcelku kompaktní vnitřně stmelená skupina lidí se stejnými nebo velmi podobnými názory. A fakticky netoužila po obnově a rozšíření členské základny, zvláště ne touto cestou. Pokud došlo k odchodu členů, jednalo se buď o zdravotní a věkové důvody, neschopnost se alespoň minimálně podílet na vnitrostranickém životě, osobní překážky jako změna bydliště i pracovní ohrožení, únava nebo ztráta reálné perspektivy. Naproti tomu spontánní příliv členů byl minimální. Osobně se domnívám, že ani většině členské základny nevadil tento personální vývoj, protože čím více se strana proměňovala v politický klub „spřízněných duší“, tím byl menší zájem přijímat do „klubu“ osoby, které by do takového stmeleného kolektivu složitě zapadaly. Do dobrého klubu se také vstupuje obtížně a pouze na osobní doporučení stávajících členů. Dalším neokrajovým faktem může být i to, že strana a drtivá většina jejích členů nemá výraznější politické ambice a nejde jim o „posty“ (někteří mají toto funkcionářské období již dávno za sebou). Ti dnes politicky aktivní již před mnoha lety migrovali do jiných politických subjektů, kde někteří z nich udělali i zajímavou politickou kariéru a ojediněle se takoví jedinci ke svému SDS-období dosud i hlásí.
Významným faktorem mnohaleté činnosti a určitým způsobem smyslem existence SDS je její „evropský“ faktor. Zdá se, že její členská základna je v tomto směru velmi jednotná. Strana i její členové se považují za součást evropské radikální levice. Levice, která není sice jednoznačně komunistického typu, ale je to levice přinejmenším radikálně socialistická, myšlenkově (i vnitřním přesvědčením jejích příslušníků) marxistická (i když možná marxistická s ohledem na mnohé odstíny, kterými marxismus prošel od vydání Komunistického manifestu). Z toho důvodu se SDS hlásí ke straně Evropské levice a svojí mezinárodní reputaci získává právě aktivním působením některých svých členů v evropských radikálně levicových politických strukturách. Je potom poněkud paradoxní, že SDS a její funkcionáři s touto dobrou kartou velmi málo hrají na domácím politickém kolbišti. Dalo by se doložit, v kolika případech (občasná účast na televizních diskusích, publikování v tisku či webových médiích) se této karty použilo a v jak velkém procentu případů se nepoukázalo na tento internacionální aspekt, ani když se to přímo nabízelo. Právě pro odlišný přístup hegemona české radikální levice, KSČM k dominující evropské radikální levici, je pro SDS objektivně vytvářen politický prostor pro její nejen mezinárodní, ale i tuzemské působení. Odtrženost české radikální levice od hlavních evropských proudů a tendencí a jakési uzavření do sebe je dlouhodobým problémem, nejspíše asi i zdůvodnitelným objektivními podmínkami formování české radikální levice. Přijímání, i kritické, zahraničních impulsů a naopak zapojení do evropské diskuse je zanedbatelné a vůbec neodpovídá současné reálné politické pozici našich radikálně levicových sil odrážející se ve volebních výsledcích. Zde dochází ke zpožďování, kdy objektivní podmínky volají po evropské provázanosti, avšak setrvačnost myšlení a pocitu „obležené pevnosti“ přetrvává.
Určité naděje vyvolalo zapojení SDS do SPaS před dvěma lety. Na této platformě mohl vzniknout kanál, přivádějící evropské proudy skrze SDS do českého rybníka. Tato myšlenka samozřejmě neznamená, že by toto bylo ostatními partnery s otevřenou náručí akceptováno. Naopak lze předpokládat, že by tomu bylo spíše naopak a jistě by to vedlo k řadě diskusí či ideových střetů. Avšak v praxi se tento „experiment“ ani neuskutečnil. Naopak SDS byla „vnořena“ (nebo její představitelé ve SPaSu se nechali takto zatáhnout) do českého tradičního radikálně levicového prostředí, které místo hledání (možná problematického a neúspěšného) nových cest a netradičních řešení, hledá problémy spíše v mezilidských relacích či přímo animozitách, které sice deklaruje vztah k prostému lidu, ale zároveň prokazuje jen velmi malou znalost společensko- politické atmosféry a pasivně přijímá absence vizí pro onu část občanstva, ke které se verbálně hlásí. To vše pak vede k tomu, že představa, že „jiný svět je možný“ se ve finální podobě transformuje do rozvleklého řešení problému, kdo postaví a obslouží stánek na akci organizované někým jiným, bez reálného vlivu jak ovlivnit jak akci samotnou, tak její obsah i další využití, zatímco strategickým otázkám je věnována pozornost jen krátce a okrajově. Jako by se naplňoval jeden z Parkinsonových zákonů, že délka a složitost jednání je přímo úměrná znalostem jednajících o daném předmětu jednání. Rok 2012 je možné bez jakýchkoliv pochybností označit jako rok, který přinesl určité naděje na změnu. Změny, které pak nastaly, ale jen výrazně posílily ty síly, které dlouhodobě naplňují koncepci „neoliberalismu“ (nechám na každém jeho vlastní definici tohoto fenoménu). Takže rok 2012 je rokem prohry české levice jako takové, na které se malým písmem podílela i SDS. Přinejmenším svojí pasivitou a netvůrčím přístupem. Tento rok ukázal v nahotě pozici různých občanských a politických subjektů a hnutí hlásících se k levici. Občanské iniciativy a hnutí z toho nevyšly se štítem, pozici radikální levice v celoročním skóre pak „zachraňovaly“ kandidátky KSČM v krajských volbách. Ovšem i ty (i pro pasivitu dalších partnerů) byly postaveny tradičně, takže se nestaly základem a testem pro případnou a velmi nutnou nově formovanou radikálně levicovou platformu pro nadcházející supervolební rok 2014. To ale nelze v žádném případě vyčítat „komunistům“. Ve volbách 2014 dosažení cca 15 možná až 20 % pro radikální levici reprezentovanou, jak se to dnes jeví, jedinými reálnými kandidátkami na bázi KSČM (snad kromě obecních voleb v některých menších a malých místech) neřeší základní premisu, že „jiný svět je možný“. Nezdá se, že by tvůrci volební koncepce KSČM a hlavně její konkrétní realizátoři pro nadcházející volby měli brát větší ohled na další složky radikálně levicového spektra (a také se většině z nich do toho ani moc nechce), zvláště zajišťuje-li tradiční postup určitý (skoro) jistý výsledek. A stále je ve vzduchu i nejasný podezřívavý pocit u faktických tvůrců komunistických kandidátek na lokální úrovni, že u některých pretendentů na kandidátská místa (zvláště ta tzv. „volitelná“) jde především o tato místa a pak teprve o „blaho celku“. Koncepce kandidátních listin radikální levice pro rok 2014, tak, jak se nyní rýsuje, nevyřeší strategický problém, ale bude to „vrabec v hrsti“ oproti ještě ani nedefinovanému holubovi kdesi v povětří. Takže strategická změna bude snad příště. Nebojím se říci, SDS zde i určitým zbytečným přizpůsobování se levicovému mainstreamu, ať už to jsou občanské iniciativy či jiné vlivy, nepřinesla to, co snad mohla. A nejhorší je, že se o to jako celek ani nepokusila. Kdyby s tím někdo nesouhlasil a měl pocit, že je to nespravedlivé tvrzení, nechť se podívá na výstupy strany z jednání jejích orgánů, základních článků, i na informace pro sdělovací prostředky či stranické webové stánky za poslední rok, dva. A že by se někde dlouhodoběji zapojovali straničtí představitelé do vcelku sledovaných diskusí na různých webech, je z kategorie přání téměř zbožných.
Ještě jeden aspekt ovlivňuje politický život každého subjektu. Tím je bilance nákladů a výnosů. Není tím myšleno účetnictví (nebo pouze jen finanční otázka). Chod politické strany (i hnutí) musí naplňovat některé požadavky a ty mají své náklady – finanční, personální, časové. Pro SDS je relativní nárůst tzv. fixních nákladů tohoto typu, tedy těch, která se musí „platit“ při jakkoliv velké členské základně, alarmující a při zachování tohoto trendu, dlouhodobě likvidační. Ani program „úspor“ k ničemu nevede. Obecně lze jít cestou omezování aktivit nebo rozšíření stranické základny – členstva, materiálních a finančních zdrojů či restrukturalizace, přičlenění se k případnému jinému subjektu nebo změna formy.
Čistě politologicky asi není silný objektivní důvod pro další samostatnou existenci SDS. Proti tomu může být řada důvodů přesně opačných. Pro mne jedním z rozhodujících je to, že jde o „srdeční“ záležitost. Zachování onoho lidského (i když dnes již nevelkého) společenství spřízněných historií, volbou i osudem je pro mne důležitou hodnotou. To ale neříká, že je nutno zachovat formu, strukturu, právní subjekt. Další smysl vidím v onom, mnohými nepřijímaném, či přímo nenáviděném, evropanství. Chtěl bych na tomto místě textu upozornit, že v předcházejících řádcích nebyl ani jednou použit termín Evropská unie. Jsem hluboce přesvědčen, že když psal Marx a Engels „Proletáři všech zemí spojte se“, neplatilo to jen pro revoluční roky 19. století. Dokonce i politickou strukturu Evropy jsem připraven akceptovat ve formě určité unie. Ale za podmínky, že dojde k jejímu resetu a budou načteny nesrovnatelně lepší operační systémy, které budou založeny na hlubokých systémových změnách. Pokud u nás v Česku nebude jiný aktivní radikálně levicový politický subjekt, který by tuto cestu hledal, spolupodílel se na její evropské tvorbě, pak SDS, či post-SDS má svůj raison d´etre.
Co je v existenci SDS samozřejmé? Zdá se, že jedno je jisté. Jako jedna alternativa může platit, že strana nyní nepotřebuje okamžité a zásadní změny. Ve stavu, ve kterém je, je schopna ještě určitou dobu existovat. Nicméně je téměř jasné, jak by se to dále vyvíjelo. Pak by platilo, že „poslední zhasne“.
Co se nabízí jiného? Těch možných variant je určitě dostatek. Jedna z nich se týká splynutí, sloučení, rozpuštění v jiném, více životaschopném politickém subjektu. Zde je hned několik otázek – který subjekt by na takovou cestu přistoupil a za jakých podmínek; akceptovali by to členové SDS; šlo by o ideovou spřízněnost, či spíše pragmatický kalkul atd.? Samozřejmě, že může dojít i k vývoji, kdy nově nastavované celoevropské podmínky a vznik tzv. evropských stran dají možnost SDS do těchto nových struktur přirozeně vplynout.
Jak by mohla vypadat role SDS v jiných českých politických strukturách, jako je např. politické hnutí, by mělo být obsahem nadcházejících úvah. Pokud by se realizoval záměr přetvořit SPaS na politické hnutí, pak „SDS“, jako jeho organická součást a jako jakýsi quasi samostatný politický klub integrovaný do tohoto hnutí by snad smysl mohl mít.
Samozřejmě na stole je i koncepce revitalizace SDS. To by vyžadovalo výrazné posílení členské základny, zajištění nutného materiálního a finančního zázemí a hlavně nalezení místa v českém politickém spektru, které není dosud dostatečně obsazeno. Tato cesta by mohla mít ještě jeden vedlejší dopad, že by tento renovovaný politický útvar ztratil přitažlivost pro „otce a matky“ zakladatele. Pak by vlastně došlo k přenechání obchodní značky. Můj názor na tuto cestu je skeptický, ale tato skepse může vycházet z velmi subjektivního pohledu. Tohoto řešení by se musela chopit „nová krev“, kterou ale kolem sebe nevidím.
Zdá se, že strana nemá problém se svojí ideologií a programem. Vždy v ní byli dobří stylisté i lidé s politickým rozhledem a levicovým cítění. Proti tomu stojí její malá realizační schopnost a možná i určitá zakořeněná, historicky podmíněná pasivita,daná politickou ontogenezí jejích mnoha členů. První v tomto odstavci je její předností, druhé obtížně napravitelným nedostatkem. Co s tím, je a bude na jejích členech, ale i na jejím politickém okolí, zda odtud dostane SDS případný impulz, čím by nejlépe přispěla české radikální levici. Zhasnout se nakonec dá vždycky.
Jiří Málek, 31. 3. 2013