Zamylení k ideové konferenci SDS
Od časů svého politického dětství si dodnes pamatuji titulek článku a onen pocit vkročení do dosud zavřené komnaty, který jsem měl po jeho přečtení. Pravda, text si ji přesně nevybavuji, ale ono nastolení otázky, kterou jsem si do té doby nepoloil, i naznačení moných východisek jako něco ze zakázané komnaty, ve mně přetrvává. lo o text Milana Kundery Nesamozřejmost národa a je z roku 1967. Odtud jsem si půjčil nadpis tohoto spisku, onu otázku a moná trochu i přístup k problému.
Strana demokratického socialismu je realitou české politické scény ji mnoho let. Pouze pamětníci si vzpomenou, kdy a jak vznikla. Veřejnost moná ve své větině ani neví, e dosud existuje. Dokonce i mnozí z těch, kteří ji nemohli po jejím vzniku přijít na jméno, ji vzali na vědomí, pokud ne na milost. Jejích pár desítek členů se raduje, kdy jednou za dlouhý čas se její název objeví v textu ířeji distribuovaného tisku, jako je Právo či občas někdo z jejích lídrů je přizván do pořadu ČT vysílaném o půlnoci. Je její pobývání na českém politickém nebi vůbec opodstatněné, historicky i s pohledem kupředu?
Co je podmínkou její existence? Pominu-li právní náleitosti, pak je to její poslání opírající se o oprávněný smysl jejího politického bytí a místa v české politické krajině. Strany, jak praví učebnice politologie, jsou instituce, disponující stálou centrální a lokální organizační strukturou, která má svoji ideologii nebo program a která usiluje o dobytí a vykonávání (udrení) moci, a to ve volbách nebo jinými metodami (L.Cabada, M. Kubát a kol.: Úvod do studia politické vědy (2007)). Je nyní moné rozebírat kadý bod definice a konfrontovat ho s realitou. Nechám na kadém čtenáři, aby si na základě vlastní zkuenosti a znalostí udělal svoji kritickou analýzu. Jistě je mono najít dostatek faktů a vývodů vedoucí k odpovědi, e výe uvedená definice není v tomto konkrétním případě zcela naplněna. Tedy nejsou naplněny ony potřebné atributy. Zde by se celá úvaha mohla skončit. Ale pak by nelo o nesamozřejmost. V čem je skryt onen otazník? V tom, e politický ivot se nedá vdy vtěsnat do logické definice.
SDS je strana levicová, je to strana postkomunistická, je to strana eurokomunistická a je to strana klubového typu. A je to jetě politická strana!? Od svého vzniku (co byl proces postupného sjednocování toho, co bylo před tím fragmentováno) hledá svoji identitu mezi tradiční komunistickou formací a moderní sociální demokracií. Je třeba říci, e tento prostor je velice úzký a uplynulá léta ukázala, e ani levicová veřejnost si není zdaleka jista, e politický subjekt tohoto přechodného typu vůbec potřebuje. Ty, kteří s tímto tvrzením nesouhlasí, je mono odkázat na volební výsledky v různých volbách za posledních více ne deset let, kdy SDS kandidovala samostatně. Dalím prvkem, který svým způsobem odliuje SDS od jiných radikálně levicových politických subjektů, je její faktické přiznání, e se povauje za stranu postkomunistickou, by to nikde nepíe. Přitom postkomunismus je chápán jako hledání toho, co by mělo být po komunismu, reálném socialismu, ani by byly oputěny základní strategické komunistické cíle osvobozená společnost. Zároveň se přiklání k evropským radikálně levicovým silám tvořících integrovanou stranu Evropské levice, a ač v programových vyjádřeních těchto sil se to nedá explicitně najít (či ho verbálně odmítají), navazují na eurokomunismus 70. let minulého století. Ten vychází z politické konstrukce (jiná cesta k cíli ne leninská, spíe vak bolevická, rozuměj ruská) odliné od reálného socialismu. SDS jsou blízké strany v západní Evropě, které z tohoto konceptu vyly i kdy se ho následně formálně vzdaly, avak je to v nich a předevím v mnoha jejich členech starí generace, implicitně zakořeněno. Určitý odstup si udruje od sil a stran vycházejících z tradičních koncepcí budování komunismu a ji v mezinárodní oblasti, tak i na domácí půdě. Avak převáná část členské základny SDS má kořeny v komunistické minulosti. Nemám sice k ruce ádný sociologický výzkum, ale dovolím si intuitivně odhadnout, e u této členské základny jsou tyto komunistické kořeny výrazněji zality vodou Praského jara, ne u členstva současných českých tradičních komunistických uskupení. Ale tento odstup členstva i samotné SDS od ryzích komunistických tradic není neměnný, vyvíjí se i pod tlakem vnějích faktorů, včetně vln antikomunismu. V tuzemské politice dolo v posledních letech k pragmatické koexistenci SDS předevím s KSČM. Hříchy z minulosti a momenty, které si vzájemně někteří členové vyčítají a vyčítali, se pomalu stávají nedůleitou minulostí. Někdo umřel, někdo zapomněl, někdo to v sobě překousl a část pochopila, e budoucnost vyaduje spolupráci a tah na jednu branku. Do popředí se dostávají otázky praktické politiky a součinnosti zvlátě jako projevy levicových postojů vůči třetím stranám a vůči veřejnosti jako celku. Poněkud tomu napomohl i primitivní antikomunismus, který vechny, kdo se jen otřeli o komunismus hází do jednoho pytle, take vlastně i napomáhá vytváření pragmatické akční jednoty. Jen příkladmo sloení tříčlenné praské radikálně levicové reprezentace v zastupitelstvu Prahy zvolené na kandidátce KSČM nepostrádá kouzlo nechtěného. Co by tomu řekli různí politici i tak zvaní politici, kdyby jim někdo před takovými deseti, patnácti lety řekl, e mezi třemi lidmi lze vytvořit tak rozvinutý názorový levicový vějíř, který projde úspěně testem demokratické volby i zatím čtyřletou politickou praxí.
Podíváme-li se na programové dokumenty SDS, pak by svým způsobem měla tato strana blíe k programovým dokumentům sociální demokracie. Ale i současné programové dokumenty KSČM jsou velice politicky umírněné, take i zde mono nalézt programovou sblíenost. Je sice pravda, e v rámci KSČM je daleko irí názorová různost mezi jednotlivými členy i jednotlivými organizačními články, ne by vypovídaly oficiální dokumenty, ale důleité je povědomí veřejnosti, které ve poněkud názorově nivelizuje. A s takto braným zprůměrovaným politickým postojem komunistické strany dnes korelují i některé občanské levicové iniciativy nekomunistického typu.
Je-li relace KSČM SDS přece jen prvkem trvale přítomným v české politické sféře po celou dobu existence SDS, a procházela-li různými stádii i větími, či meními tenzemi, pak vztah SDS ČSSD vlastně nikdy neexistoval. Pomineme-li jednu epizodu, kdy byví předseda SDS chtěl v určitý moment převést stranu i její pokladnu do lůna ČSSD, co nenalo kladnou odezvu ani na jedné straně, pak SDS nikdy nebyla partnerem pro ČSSD. Pravděpodobně sociální demokracie jako celek ani nemá ponětí o existenci SDS a také ji k ničemu nepotřebuje. Pokud docházelo či dochází k určitým kontaktům, je to s některými členy ČSSD, kteří patří k jejímu levicovému křídlu a moná i určitým vnitrostranickým rebelům. V některých místech sice určitá spolupráce obou stran nebo jejích členů existuje a nala i odraz v komunální politice, ale to jsou výjimky nepotvrzující pravidlo. Pro ČSSD by moná bylo problematické i Bohumínské usnesení a úvaha, jak dalece by se vztahovalo i na SDS. Na druhou stranu členstvo SDS nepohlíí na sociální demokracii jako na sílu, která ví, e jiný svět je moný a bude k takovému cíli směřovat. Interpretuje ji jako sílu, která by chtěla lepí kapitalismus. Systémové změny ale nejsou pro sociální demokracii na programu dne.
Predikovat, kam by mohla, či chtěla SDS nadále směřovat, nejspíe vyaduje podívat se zpět, jakou cestu prola. Bezesporu po svém vzniku SDS měla představu o svém místě v české levicové sféře. Chtěla být moderní radikální levicí pro 21. století. Chtěla překonat zátě minulosti a jít cestou, která se v té době ukazovala jako úspěná jak v Polsku (A. Kwaniewski) tak na Slovensku (P. Weis a vládní účast SDL). Stavěla se proti dogmaticky chápané revolučnosti a interpretaci nedávné minulosti. Vystupovala proti tzv. stalinismu, i kdy samo chápání stalinismu bylo a je velice vágní. Tyto přístupy na jedné straně získávaly určitou podporu u radikálních, nicméně přinejmením nekomunisticky (pokud ne přímo antikomunisticky) orientovaných levičáků, spíe z intelektuálního (a středostavovského) prostředí. Na druhé straně naráely na nesouhlas a tvrdou kritiku od jednotlivců i dílčích struktur tzv. komunistické levice. Velkou masu levicových občanů ale spíe míjely. Větině z nich stačila existující nabídka, vlastně si z ní dovedla dostatečně vybrat. Tato pozice SDS byla sice v levicových kruzích hodnocena vcelku pozitivně ale nezískala větí podporu, která by se projevila buď volebním výsledkem, či aktivním vyhledáváním SDS jako alternativy, a případně jako zdroj personálního posílení strany. V průběhu let probíhaly z iniciativy jednotlivců v SDS, i na základě programového tápání a hledání irího zakotvení, určité námluvy se spřízněnými partnery (humanisté, sluníčka), avak vdy lo spíe o přání, které je otcem mylenky a to z obou stran. Ukázalo se, e nebyl nedostatek lídrů, ale nedostávalo se spíe aktivní a akceschopné členské základny, která by byla ochotna k uvaované fúzi. Členská základna SDS se profilovala jako vcelku kompaktní vnitřně stmelená skupina lidí se stejnými nebo velmi podobnými názory. A fakticky netouila po obnově a rozíření členské základny, zvlátě ne touto cestou. Pokud dolo k odchodu členů, jednalo se buď o zdravotní a věkové důvody, neschopnost se alespoň minimálně podílet na vnitrostranickém ivotě, osobní překáky jako změna bydlitě i pracovní ohroení, únava nebo ztráta reálné perspektivy. Naproti tomu spontánní příliv členů byl minimální. Osobně se domnívám, e ani větině členské základny nevadil tento personální vývoj, protoe čím více se strana proměňovala v politický klub spřízněných duí, tím byl mení zájem přijímat do klubu osoby, které by do takového stmeleného kolektivu sloitě zapadaly. Do dobrého klubu se také vstupuje obtíně a pouze na osobní doporučení stávajících členů. Dalím neokrajovým faktem můe být i to, e strana a drtivá větina jejích členů nemá výraznějí politické ambice a nejde jim o posty (někteří mají toto funkcionářské období ji dávno za sebou). Ti dnes politicky aktivní ji před mnoha lety migrovali do jiných politických subjektů, kde někteří z nich udělali i zajímavou politickou kariéru a ojediněle se takoví jedinci ke svému SDS-období dosud i hlásí.
Významným faktorem mnohaleté činnosti a určitým způsobem smyslem existence SDS je její evropský faktor. Zdá se, e její členská základna je v tomto směru velmi jednotná. Strana i její členové se povaují za součást evropské radikální levice. Levice, která není sice jednoznačně komunistického typu, ale je to levice přinejmením radikálně socialistická, mylenkově (i vnitřním přesvědčením jejích přísluníků) marxistická (i kdy moná marxistická s ohledem na mnohé odstíny, kterými marxismus proel od vydání Komunistického manifestu). Z toho důvodu se SDS hlásí ke straně Evropské levice a svojí mezinárodní reputaci získává právě aktivním působením některých svých členů v evropských radikálně levicových politických strukturách. Je potom poněkud paradoxní, e SDS a její funkcionáři s touto dobrou kartou velmi málo hrají na domácím politickém kolbiti. Dalo by se doloit, v kolika případech (občasná účast na televizních diskusích, publikování v tisku či webových médiích) se této karty pouilo a v jak velkém procentu případů se nepoukázalo na tento internacionální aspekt, ani kdy se to přímo nabízelo. Právě pro odliný přístup hegemona české radikální levice, KSČM k dominující evropské radikální levici, je pro SDS objektivně vytvářen politický prostor pro její nejen mezinárodní, ale i tuzemské působení. Odtrenost české radikální levice od hlavních evropských proudů a tendencí a jakési uzavření do sebe je dlouhodobým problémem, nejspíe asi i zdůvodnitelným objektivními podmínkami formování české radikální levice. Přijímání, i kritické, zahraničních impulsů a naopak zapojení do evropské diskuse je zanedbatelné a vůbec neodpovídá současné reálné politické pozici naich radikálně levicových sil odráející se ve volebních výsledcích. Zde dochází ke zpoďování, kdy objektivní podmínky volají po evropské provázanosti, avak setrvačnost mylení a pocitu obleené pevnosti přetrvává.
Určité naděje vyvolalo zapojení SDS do SPaS před dvěma lety. Na této platformě mohl vzniknout kanál, přivádějící evropské proudy skrze SDS do českého rybníka. Tato mylenka samozřejmě neznamená, e by toto bylo ostatními partnery s otevřenou náručí akceptováno. Naopak lze předpokládat, e by tomu bylo spíe naopak a jistě by to vedlo k řadě diskusí či ideových střetů. Avak v praxi se tento experiment ani neuskutečnil. Naopak SDS byla vnořena (nebo její představitelé ve SPaSu se nechali takto zatáhnout) do českého tradičního radikálně levicového prostředí, které místo hledání (moná problematického a neúspěného) nových cest a netradičních řeení, hledá problémy spíe v mezilidských relacích či přímo animozitách, které sice deklaruje vztah k prostému lidu, ale zároveň prokazuje jen velmi malou znalost společensko- politické atmosféry a pasivně přijímá absence vizí pro onu část občanstva, ke které se verbálně hlásí. To ve pak vede k tomu, e představa, e jiný svět je moný se ve finální podobě transformuje do rozvleklého řeení problému, kdo postaví a obslouí stánek na akci organizované někým jiným, bez reálného vlivu jak ovlivnit jak akci samotnou, tak její obsah i dalí vyuití, zatímco strategickým otázkám je věnována pozornost jen krátce a okrajově. Jako by se naplňoval jeden z Parkinsonových zákonů, e délka a sloitost jednání je přímo úměrná znalostem jednajících o daném předmětu jednání. Rok 2012 je moné bez jakýchkoliv pochybností označit jako rok, který přinesl určité naděje na změnu. Změny, které pak nastaly, ale jen výrazně posílily ty síly, které dlouhodobě naplňují koncepci neoliberalismu (nechám na kadém jeho vlastní definici tohoto fenoménu). Take rok 2012 je rokem prohry české levice jako takové, na které se malým písmem podílela i SDS. Přinejmením svojí pasivitou a netvůrčím přístupem. Tento rok ukázal v nahotě pozici různých občanských a politických subjektů a hnutí hlásících se k levici. Občanské iniciativy a hnutí z toho nevyly se títem, pozici radikální levice v celoročním skóre pak zachraňovaly kandidátky KSČM v krajských volbách. Ovem i ty (i pro pasivitu dalích partnerů) byly postaveny tradičně, take se nestaly základem a testem pro případnou a velmi nutnou nově formovanou radikálně levicovou platformu pro nadcházející supervolební rok 2014. To ale nelze v ádném případě vyčítat komunistům. Ve volbách 2014 dosaení cca 15 moná a 20 % pro radikální levici reprezentovanou, jak se to dnes jeví, jedinými reálnými kandidátkami na bázi KSČM (snad kromě obecních voleb v některých meních a malých místech) neřeí základní premisu, e jiný svět je moný. Nezdá se, e by tvůrci volební koncepce KSČM a hlavně její konkrétní realizátoři pro nadcházející volby měli brát větí ohled na dalí sloky radikálně levicového spektra (a také se větině z nich do toho ani moc nechce), zvlátě zajiuje-li tradiční postup určitý (skoro) jistý výsledek. A stále je ve vzduchu i nejasný podezřívavý pocit u faktických tvůrců komunistických kandidátek na lokální úrovni, e u některých pretendentů na kandidátská místa (zvlátě ta tzv. volitelná) jde předevím o tato místa a pak teprve o blaho celku. Koncepce kandidátních listin radikální levice pro rok 2014, tak, jak se nyní rýsuje, nevyřeí strategický problém, ale bude to vrabec v hrsti oproti jetě ani nedefinovanému holubovi kdesi v povětří. Take strategická změna bude snad přítě. Nebojím se říci, SDS zde i určitým zbytečným přizpůsobování se levicovému mainstreamu, a u to jsou občanské iniciativy či jiné vlivy, nepřinesla to, co snad mohla. A nejhorí je, e se o to jako celek ani nepokusila. Kdyby s tím někdo nesouhlasil a měl pocit, e je to nespravedlivé tvrzení, nech se podívá na výstupy strany z jednání jejích orgánů, základních článků, i na informace pro sdělovací prostředky či stranické webové stánky za poslední rok, dva. A e by se někde dlouhodoběji zapojovali straničtí představitelé do vcelku sledovaných diskusí na různých webech, je z kategorie přání téměř zboných.
Jetě jeden aspekt ovlivňuje politický ivot kadého subjektu. Tím je bilance nákladů a výnosů. Není tím myleno účetnictví (nebo pouze jen finanční otázka). Chod politické strany (i hnutí) musí naplňovat některé poadavky a ty mají své náklady finanční, personální, časové. Pro SDS je relativní nárůst tzv. fixních nákladů tohoto typu, tedy těch, která se musí platit při jakkoliv velké členské základně, alarmující a při zachování tohoto trendu, dlouhodobě likvidační. Ani program úspor k ničemu nevede. Obecně lze jít cestou omezování aktivit nebo rozíření stranické základny členstva, materiálních a finančních zdrojů či restrukturalizace, přičlenění se k případnému jinému subjektu nebo změna formy.
Čistě politologicky asi není silný objektivní důvod pro dalí samostatnou existenci SDS. Proti tomu můe být řada důvodů přesně opačných. Pro mne jedním z rozhodujících je to, e jde o srdeční záleitost. Zachování onoho lidského (i kdy dnes ji nevelkého) společenství spřízněných historií, volbou i osudem je pro mne důleitou hodnotou. To ale neříká, e je nutno zachovat formu, strukturu, právní subjekt. Dalí smysl vidím v onom, mnohými nepřijímaném, či přímo nenáviděném, evropanství. Chtěl bych na tomto místě textu upozornit, e v předcházejících řádcích nebyl ani jednou pouit termín Evropská unie. Jsem hluboce přesvědčen, e kdy psal Marx a Engels Proletáři vech zemí spojte se, neplatilo to jen pro revoluční roky 19. století. Dokonce i politickou strukturu Evropy jsem připraven akceptovat ve formě určité unie. Ale za podmínky, e dojde k jejímu resetu a budou načteny nesrovnatelně lepí operační systémy, které budou zaloeny na hlubokých systémových změnách. Pokud u nás v Česku nebude jiný aktivní radikálně levicový politický subjekt, který by tuto cestu hledal, spolupodílel se na její evropské tvorbě, pak SDS, či post-SDS má svůj raison d´etre.
Co je v existenci SDS samozřejmé? Zdá se, e jedno je jisté. Jako jedna alternativa můe platit, e strana nyní nepotřebuje okamité a zásadní změny. Ve stavu, ve kterém je, je schopna jetě určitou dobu existovat. Nicméně je téměř jasné, jak by se to dále vyvíjelo. Pak by platilo, e poslední zhasne.
Co se nabízí jiného? Těch moných variant je určitě dostatek. Jedna z nich se týká splynutí, sloučení, rozputění v jiném, více ivotaschopném politickém subjektu. Zde je hned několik otázek který subjekt by na takovou cestu přistoupil a za jakých podmínek; akceptovali by to členové SDS; lo by o ideovou spřízněnost, či spíe pragmatický kalkul atd.? Samozřejmě, e můe dojít i k vývoji, kdy nově nastavované celoevropské podmínky a vznik tzv. evropských stran dají monost SDS do těchto nových struktur přirozeně vplynout.
Jak by mohla vypadat role SDS v jiných českých politických strukturách, jako je např. politické hnutí, by mělo být obsahem nadcházejících úvah. Pokud by se realizoval záměr přetvořit SPaS na politické hnutí, pak SDS, jako jeho organická součást a jako jakýsi quasi samostatný politický klub integrovaný do tohoto hnutí by snad smysl mohl mít.
Samozřejmě na stole je i koncepce revitalizace SDS. To by vyadovalo výrazné posílení členské základny, zajitění nutného materiálního a finančního zázemí a hlavně nalezení místa v českém politickém spektru, které není dosud dostatečně obsazeno. Tato cesta by mohla mít jetě jeden vedlejí dopad, e by tento renovovaný politický útvar ztratil přitalivost pro otce a matky zakladatele. Pak by vlastně dolo k přenechání obchodní značky. Můj názor na tuto cestu je skeptický, ale tato skepse můe vycházet z velmi subjektivního pohledu. Tohoto řeení by se musela chopit nová krev, kterou ale kolem sebe nevidím.
Zdá se, e strana nemá problém se svojí ideologií a programem. Vdy v ní byli dobří stylisté i lidé s politickým rozhledem a levicovým cítění. Proti tomu stojí její malá realizační schopnost a moná i určitá zakořeněná, historicky podmíněná pasivita,daná politickou ontogenezí jejích mnoha členů. První v tomto odstavci je její předností, druhé obtíně napravitelným nedostatkem. Co s tím, je a bude na jejích členech, ale i na jejím politickém okolí, zda odtud dostane SDS případný impulz, čím by nejlépe přispěla české radikální levici. Zhasnout se nakonec dá vdycky.
Jiří Málek, 31. 3. 2013