Řádný XII. sjezd SDS, který se sešel v Praze dne 16. listopadu loňského roku, analyzoval průběh a výsledky mimořádných voleb do PSP ČR a hledal příčiny nenaplnění očekávání spojených s postupným formováním podmínek a platforem pro spolupráci politických stran, odborů a společenských organizací i občanských iniciativ levicového zaměření (platforma STOP vládě a jarní demonstrace v r. 2012, výsledky voleb do krajských zastupitelstev, průběh a výsledky přímé volby hlavy státu) a důvody rozpadu postupně se rodícího společného, resp. paralelního postupu po prezidentských volbách.
Převažujícím názorem delegátů sjezdu bylo přesvědčení, že platformy vzniklé v době arogantní a asociální pravicové koaliční vlády měly z velké části politicky pragmatické důvody své existence a že tyto platformy skomíraly, až zmizely současně se zánikem důvodů, které asi stály u jejich zrodu.
SDS si je vědoma toho, že Česká republika je názorově velmi roztříštěná a že velká část její populace navíc dospěla k závěru o nepodstatnosti ideového ukotvení politických stran. Lidé stranám nevěří a již si zvykli na to, že ať zvolí jakoukoliv stranu, dostanou pokaždé téměř stejnou politiku.
Názorová roztříštěnost (asi odpovídající roztříštěnosti zájmů) vede občanskou společnost k propojování zatím pouze v jednotlivých případech, kdy došlo k situacím, které ono propojování ZVENKU negativně iniciovaly. Jakmile ale tato situace zmizí, ad hoc vzniklé struktury se rozkládají a zůstávají pouze ty, které jsou založeny na nějakém pozitivním programu, na nějaké vizi. To je důvodem, proč - byť silně oslabeno - přežilo první rok nové koaliční vlády Spojenectví práce a solidarity.
Sjezd SDS rozhodl, že je třeba zahájit programovou diskusi včetně svolání programové konference. Hlavním smyslem tohoto rozhodnutí bylo zahájení přípravy kontrolovatelného a realistického střednědobého programu, který by mohl částečně překonat ideové roztříštění levice. Z diskuse na sjezdu zároveň vyplynulo, že by tato diskuse měla být vůči společnosti co nejotevřenější a že by se měla pokusit zohlednit i představy širší levice, bude-li to možné.
Celostátní výbor strany se otázkou programové diskuse zabýval od počátku svého posjezdového mandátu. Museli jsme ale konstatovat, že rozpad levicových uskupení, zahájený nejpozději politickou krizí v červnu 2013, pokračoval dramaticky po skončených volbách. Na počátku roku 2014 už byla většina levicových platforem ze společenského hlediska prakticky mrtvá. Jedinou výjimkou bylo Spojenectví práce a solidarity, na němž se SDS aktivně podílí, ale i tady jsme zaznamenali výrazný úbytek zájmu o kooperaci, a to i ze strany KSČM.
Když jsme se problémem zabývali, dospěli jsme k závěru, že velká část levicových aktivistů zastává názor, že je třeba vytvářet v dané situaci jen ad hoc struktury, zabývající se konkrétními problémy, které rezonují alespoň s částí občanské společnosti. Jmenujme třeba problémy s exekutory, církevní restituce nebo problém rusko-amerického konfliktu na Ukrajině a jeho mediální obraz.
Jen malá část levicových aktivistů byla a je zásadně nespokojena s neexistencí společné platformy a byla ochotna věnovat svůj čas diskusi o možném novém levicovém subjektu. Těchto diskusí jsme se v Praze a po internetu od začátku roku jménem SDS aktivně účastnili a společně jsme hledali programový průnik, který byl možný právě v oblasti střednědobého programu. Většinu takto vzniklých tezí naleznete mezi body, které CV SDS doporučil k programové diskusi.
Asi je na tomto místě správné zastavit se na chvíli u otázky KSČM a jejího ukotvení ve společnosti. Česká společnost v této otázce vykazuje jistou jevovou schizofrenii. KSČM má na jednu stranu relativně vysoké (myslím v celoevropském měřítku) volební preference a výsledky, ale naráží na poměrně nízkou ochotu lidí se s ní veřejně identifikovat, neřku-li do ní vstupovat. Potvrdilo se to, jak v činnosti SPaSu, tak v diskusích o novém možném subjektu v posledním roce. O tomto jevu víme. Fakticky se nezměnil za celých dvacet let, kdy se naše cesty s KSČM rozešly.
Když jsem dostal před doplňovacími volbami do senátu na Praze 10 otázku, proč se SDS nevyhraňuje ostřeji proti KSČM, odpověděl jsem takto: prvních deset let po štěpení komunistického hnutí jsme hledali svou identitu včetně rozdílů od ostatních levicových proudů. Našli jsme je jak v pohledu na minulost, tak v pohledu na vzdálenou budoucnost. Zároveň jsme však zjistili, že ani jedno z toho obyčejné lidi nezajímá. Těm jde především o současnost a blízkou budoucnost. Proto se SDS snažila v posledních deseti letech hledat naopak projekty, které nás s KSČM i ČSSD spojují a které by mohly umožnit změnit celkový neoliberální kurz České republiky po roce 1989. Proto jsme se mimo jiné podíleli aktivně na činnosti Spojenectví práce a solidarity.
Po loňských i letošních volbách je ale situace dramaticky jiná. V prvních volbách teoreticky možný a námi upřednostňovaný levicový blok ČSSD a KSČM neuspěl. Ve druhých letošních volbách nedokázala KSČM převzít voliče, kteří se mohli odvrátit od ČSSD s ohledem na její reálně středovou politiku kvůli koalici s ANO a KDU-ČSL. To je vážná situace, které jsme se loni na sjezdu SDS obávali a proč CV SDS dostal úkol probrat hodnocení parlamentních voleb s KSČM. Naše nabídka na oficiální setkání vedení stran však byla – byť mile a soudružsky – odmítnuta.
S odstupem let je možné prohlásit, že se komunistické hnutí dostalo po roce 1989 možná do neřešitelné situace. Problém není jen v tom, že vedení KSČM nezvládlo na počátku 90. let situaci - ať už z osobních, nebo teoretických důvodů – a že se nedokázalo dohodnout. Osobně si myslím, že kdyby zvítězilo křídlo, k němuž patříme my, že by možná přejmenovaná KSČM nasedla na trajektorii komunistických stran v ostatních zemích „tábora socialismu“ a během nějaké doby by v nějakém „sociálně demokratickém dresu“ vzhledem k zájmům aparátu strany zanikla. Vývoj v Česku byl ale jiný – KSČM udržela vlajku komunistického hnutí, ale nepodařilo se jí splynout s občanskou veřejností. To není odsudek, ale popis reálného stavu.
SDS je dnes na křižovatce. Z nejrůznějších důvodů nelze očekávat od KSČM, že v tuto chvíli výrazně změní svou politiku vůči občanské společnosti. Nepochybně bude pokračovat v levicové, sociálně orientované parlamentní politice, nepochybně bude i nadále existovat globální podpora KSČM ve společnosti. Co však bez výrazné vnitřní změny KSČM nelze očekávat, to je větší identifikace společnosti se stranou, tedy přesvědčení většího množství lidí, aby se cítili být součástí této strany a neměli problém do ní vstoupit.
SDS je postkomunistickou stranou, řada z nás se stále cítí být komunisty. To je důvod, proč si já osobně myslím, že se SDS musí v dalším roce věnovat nejen střednědobému programu, ale i obecným teoretickým otázkám dalšího postupu.
Co si možná nemůže dovolit KSČM – snad ze strachu některých o své pozice či strachu většiny z možného rozkolu – to si může a podle mne musí dovolit SDS. Jasně definovat svou pozici nejen k současnosti, ale i k minulosti a vzdálené budoucnosti. Jasně definovat a jasně to veřejně říkat.
Dnešním dnem programová diskuse nekončí, ale její veřejná část naopak začíná. Dnešní příspěvky a diskuse budou zaznamenány a budeme se k nim na webu a v nové mailové konferenci postupně vracet. Až do sjezdu na podzim příštího roku.