Kdy jsme stáli posledních 20 let tváří v tvář neoliberální ideologii, málokoho z nás udivilo, že je nám předkládána jediná možná cesta. Není jiná alternativa! There is no alternative! Ta nepřítomnost údivu byla nepochybně dána také tím, že jsme byli před listopadem vychováváni v rámci marxismu-leninismu, který vlastně tvrdil totéž. Je jen jedna možná, a tudíž správná cesta, po které se dá jít.
S odstupem času vidíme, že marxistické učení časem a působením politiky zdegenerovalo na kvazináboženský katechismus. A podobně je možné nahlížet na komunistické strany jako na církve svého druhu. Cílem tohoto mého příspěvku je připomenutí jednoho polozapomenutého teoretického zdroje.
Během minulých programových diskusí jsme už narazili na Rosu Luxemburgovou a její filozofické a ekonomické přístupy, o kterých oficiální marxismus-leninismus příliš nehovořil. Rosa se v komunistickém hnutí objevovala spíše jako ikona, jako mučednice, asi podobně jako český Julius Fučík. Podobný osud postihl i významnou postavu italského komunistického hnutí, kterým je Antonio Gramsci.
Gramsciho osudy jsou velmi zajímavé. Patřil k zakladatelům italské komunistické strany a k bouřlivým diskutérům s Leninem. Při jednom návratu z Moskvy však byl Mussoliniho režimem uvržen do vězení a ještě před válkou zemřel. Ve vězení se ale věnoval intenzivně psaní a zachovaly se jeho Sešity z vězení, které byly do češtiny přeloženy jen částečně na přelomu 60. a 70. let.
Gramscimu byla cizí dogmatizace marxismu a každá marxistická ortodoxie: Marx nepsal nějaký stručný katechismus, nebyl žádný Mesiáš, který by po sobě zanechal nějaký řetěz podobenství, kategorické imperativy, nesporné, absolutní, kromě kategorií času existující normy, tak polemizoval v článku o Marxovi, co je třeba interpretovat jako jasné odmítnutí zjednodušujícího marxismu-leninismu.
Gramsci byl samozřejmě do značné míry leninistou, protože na Lenina navazoval a Říjnovou revoluci chápal jako ústřední teoretický a politický orientační bod. Ale on šel zřetelně za Lenina a u jeho rozlišování mezi podmínkami v Rusku a těmi na Západě představoval jasné odmítnutí jednotných revolučních a socialistických modelů, které později platily po celá desetiletí a které bránily přijetí vhodných strategií pro sociální změny a rozvoj reálného socialismu.
Důležitý moment u Gramsciho je ovšem také chápání komunismu jako integrálního humanismu. Právě nedostatky reálného socialismu vedou přes všechna pozitivní hodnocení faktorů jako sociální zabezpečení atd. a přes zohlednění imperialistického tlaku zvenčí k závěru, že se v žádném případě nejednalo o integrální humanismus, i kdy je nezbytné rozlišovat mezi Stalinovou érou a pozdějšími desetiletími.
Gramsciho dědictví poskytuje významné poznatky pro budoucnost komunistického hnutí, najdeme u něj vlastně odpověď, proč reálný socialismus nakonec ztroskotal, a to kvůli krizi hegemonie nebo krizi státu jako celku.
Základní Gramsciho teze byla, že revoluce není dokončena jedinečnou událostí převratu, ale jako velmi rozporuplný proces pouze tehdy, pokud nová panující třída vykonává své panství suverénním způsobem a pokud je toto stabilní panství založeno na hegemonii, chápané a schvalované podřízenými třídami jako vedení.
To je ten klíčový moment tedy vedoucí úloha komunistické strany, která není nadekretována zákonem, ale plyne samozřejmě z chování strany a jejího ukotvení ve společnosti.
Podle Gramsciho skončila buržoazní revoluce až zavedením parlamentní demokracie, tedy teprve až v roce 1871, přičemž zahájení revoluce datoval do revolučního roku 1789. Gramsci na tomto příkladu také dokumentoval schopnost vládnoucí třídy neustále obnovovat své panství a zároveň se bránit pokusům historicky nových tříd převést moc na sebe.
Z toho Gramscimu plynul závěr dlouhodobého chápání revoluce samozřejmě i pro komunismus jako regulovanou společnost. Gramsci odhadoval, že přechodné období bude pravděpodobně trvat staletí. Tolik času ovšem reálný socialismus nedostal. Socialismu se však za 70 let jeho existence nepodařilo najít potřebné odpovídající přirozené formy panství. Ústředním problémem byl do očí bijící nedostatek občanské společnosti, která je podle Gramsciho vedle státu základní kategorií pro výkon panství stálou snahou o udržení a dosažení politické, ideologické a kulturní hegemonie.
Podle Gramsciho se výkon moci sestává ze dvou různých funkcí z panství a z vedení, tj. hegemonie. Panství se vykonává proti těm, proti nimž se použije moc, tedy proti těm, kdo jsou vyloučeni z politické společnosti, avšak stále představují součást občanské společnosti. Hegemonie naopak vyrůstá z občanské společnosti a je politickým, duchovním, kulturním a morálním vedením ve společnosti, je to dosažený vliv na většiny. Hegemonie není nárokem, ale partnery schválenou, uznávanou vedoucí funkcí takové politické síly, která schopnost hegemonie vykazuje. Hegemonie spočívá v souhlasu, uznání, rovnoprávnosti a konsensu mezi těmi, které zahrnuje. Oproti tomu samo panství znamená i použití násilí. Normální výkon hegemonie v klasicky stávajícím parlamentním režimu se vyznačuje kombinací nátlaku a konsensu, které jsou různě vyvážené, aniž by nátlak příliš převažoval nad konsensem, nýbrž naopak existuje snaha dosáhnout toho, aby byl nátlak vnímán jako konsensus většiny
A tady jsme asi u jednoho hlavních důvodů kolapsu reálného socialismu. Na východě byl stát vším, občanská společnost nevznikla, neměla tedy ani formu, takže Gramsci zformuloval ústřední poznatek pro Západ tak, že stát je jen předsunutým zákopem, za ním se ukrývá robustní řetěz opevnění a kasemat. To ostatně dobře vidíme dnes kolem sebe: panující třída nemusí používat silové nástroje státu, po ruce jsou daleko sofistikovanějí mechanismy.
Pro nás v SDS je krach reálného socialismu systémovým problémem. A Gramsci tuto pozici podporuje. Kolaps socialismu nemůže být vysvětlován nevědeckými a subjektivistickými teoriemi spiknutí jako zradou Chruščova nebo Gorbačova, ale ani než pouze vnějším tlakem soutěže systémů po roce 1917. Ten byl nepopiratelně přítomen a v žádném případě ho nelze podceňovat. Kdyby ale byl hlavním důvodem, Sovětský svaz by se byl zhroutil u v občanské válce nebo po nacistické agresi v roce 1941.
Pro Gramsciho potenciální interpretaci krachu reálného socialismu máme tyto jeho základní argumenty:
Přiznávám, že jsem se s Gramsciho odkazem seznámil až dlouho poté, co jsme začali organizovat Spojenectví práce a solidarity. Je to škoda, mohlo nám to pomoci. Na druhou stranu je potěšující, že jsem nenašel žádný výrazný rozdíl mezi Gramsciho teoretickými vývody a našimi představami, i když jsme jim v minulosti nedávali stejné názvy.
Ještě než skončím, považuji za správné připomenout, že na Gramsciho odkazu byl mj. vybudován na Západě postmarxismus. Nepochybně by bylo správné podívat se i na tato bádání. Zájemce bych rád upozornil na to, že Rudolf Převrátil přeložil pěknou knížku Laclaua a Mouffeové Hegemonie a socialistická strategie. Doporučuji k přečtení, i kdy je to dost teoretická záležitost.
No a teď končím výzvou pojďme si Gramsciho pořádně přečíst.