Kapitalismus se střetl po dovršení klasické fáze svého vývoje s krizovými otřesy - Začátek 20. století znamenal v zemích, kde buroasní revoluce proběhla nedůsledně, kde skutečnost byla odrevolučněna (jak říká maďarský básník Endre Ady) díky shnilému kompromisu mezi buroasií a starými vrstvami , e nastává - řečeno slovy Hegelovými - rozloení jednoty pojmu a reality[1] a tím skutečnost přestává být skutečností; rozchod podstaty a jevu poukazuje na pouhou iluzívnost, stínovitost reality. Nejostřeji vystupuje tento aspekt v Německu, v Rakousku-Uhersku, na severu Evropy a v Rusku. Moderní společnost dává díky rozíření styků stále větí monosti, na druhé straně jich vak zároveň stále větí procento také maří. Monost a skutečnost se rozcházejí - monost je kategorie přesahující realitu odcizenou svému pojmu; monost směřuje v očích intelektuálů té doby k naplnění, k celkovosti - ovem jenom v tendenci.[2] Nejsilněji byly tímto vývojem postieny střední vrstvy, vázané na sféru zprostředkování, zvlátě na byrokracii, která má dát této iluzívní slupce platnost skutečnosti. Není-li společenská realita schopna pojmu, své organické syntézy, uvolňují se jednotlivé její prvky, nespoutané ádnými zákony. Realita má v celku na sobě peče kafkovské tíivé iluze, je to běh na prázdno. Detaily jsou realistické, a příli realistické, ale celek je neorganickým konglomerátem, iluzí skutečnosti; realita se zvrací ve svůj opak, protiklady v sebe libovolně přecházejí.[3] Kategorie monosti ukazuje, e realita není něčím pevným a její struktury rovně ne; jednotlivé prvky tvoří změ uvolněných protikladů a organický celek je nemoný - moný je pouze mechanický konglomerát. Fragment převládá nad celkem, parcialita nad totalitou: snad právě proto se kategorie totality stala pro lidi typu Lukácse ústřední. Svět se mění v pestrý kaleidoskop bez vnitřní zákonitosti
Vnitřní rozklad buroasní kultury vedl k nastolení klimatu příznivého pro pohrdání humanismem a racionalitou minulé evropské kulturní tradice. Na druhé straně zhroucení staré buroasní kultury, její úpadek a rozklad vedly řadu četných intelektuálů k hledání a nalezení nového společenského zakotvení. Jím se stal pokus o socialistickou proměnu světa, počínající vítězstvím boleviky vedené revoluce v Rusku.
Z atmosféry rozkladu se ale zrodil jiný pokus o obnovu světa, faistické hnutí, jeho nejvýraznějím příkladem je nacismus v Německu.
Německé dějiny jsou bohaté na paradoxy: na jedné straně krajní nároky racionality, na druhé straně útoky na ni a znevaování její role ve společnosti i v lidském poznání. ideová příprava faismu byla v německém prostředí spojena s destrukcí racionalistických tradic německé kultury, s bezbřehým kultem iracionality a pudovosti. Ve dvacátém století nemůe být progresívní iracionalismus; daleko spíe platí Mefistův výrok z Goethova Fausta: Jen zhrdej rozumem a věděním, /člověka darem nejlepím;/ a jen tě čarovnými díly /svých lí a lstí duch alby sílí -/ a bez podmínky mám tě hned![4]
Málokteré téma bylo v poslední době tolik analyzováno, jako faismus; literatura o něm jde do tisíců poloek. Zvlátě buroasní autoři se zabývají problémem totalitní společnosti a pokouejí se zejména po pádu berlínské zdi toto téma zneuít proti socialismu lacinými analogiemi s dobou stalinských deformací socialismu. Jak pochybené toto srovnávání je, je zbytečné dodávat...[5] Faismus je případ totálně manipulované společnosti[6] a tento fakt zasluhuje osvětlení, na faismu vystupují do popředí ve vyostřené podobě určité znaky celé kapitalistické formace.
Jednou z nejdiskutovanějích knih, které se dotýkají faismu, je Lukácsova kniha ŤZničení rozumuť z roku 1953.[7] Autor sleduje invazi iracionality do poklasického německého buroasního mylení, zvlátě filosofického. Kolem knihy se strhla bouře, Lukácsovu práci nazývali dogmatickou (jistý vliv doby studené války tu je patrný), vyčítali mu nepřesnou interpretaci toho či onoho myslitele, ale pozornosti uniklo to, e György Lukács tu narazil na neobyčejně významný problém.
Faismus vyrostl z rozsáhlých krizových otřesů kapitalistické formace ve 20. a 30. létech tohoto století. Krize jsou ovem předevím selháním sféry zprostředkování. V této souvislosti je nutno říci, e kapitalistická společnost je jako celek racionální společenskou skutečností. A u G. W. F. Hegel věděl, e společenská racionalita je dosaitelná na úrovni celku a e (v rovině dílčího) je zprostředkována iracionalitou. Vynikající analýzy toho nacházíme zejména ve ŤFenomenologii duchať a ve ŤFilosofii právať.[8] Hegelovské podněty zuitkovával výrazně Max Weber, mu, který se snad nejvíc ze vech buroasních myslitelů 19. a 20. století zabýval problémem společenské racionality. Ve svém díle ŤProtestantská etika a duch kapitalismuť[9] ukazoval, jak proces racionalizace světa a společnosti (Entzauberung der Welt, demagizaci světa pokládá Weber za hlavní obsah moderních dějin) byl zprostředkován náboenskou etikou asketického protestantismu, tedy iracionální formou. Max Weber také ukázal na zprostředkující význam charismatu (zvl. charismatické osobnosti vůdce) při dosahování společenské racionality (i kdy charisma spíe analyzoval jako minulostní fenomén), politické vůdcovství má charismatický ráz.[10] Podle Webera jakýkoli pokus ovlivňovat masy nutně obsahuje určité charismatické prvky.[11]
Ale problém má jetě komplexnějí ráz. Ve vech antagonistických třídních společnostech je společenská racionalita zprostředkována iracionalitou, čím vyspělejí je daná formace, tím výraznějí uvedené zprostředkování je. Daná historicky určitá forma zprostředkování společenské racionality iracionalitou kulminuje vdy ve třetí, imperiální fázi vývoje. Tak např. v antické formaci vidíme v době 6. - 4. století př.n.l. převahu racionalismu v kultuře, ale je to jen zdání; tento jev byl umoněn ivelnou samozřejmostí společenské syntézy v otrokářských démokraciích. U krize antické polis vyostřila význam náboenství a iracionality vůbec pro společenskou syntézu (první to pochopili sofisté) a kult iracionality, náhodnosti, osudovosti, prostupují helénistickou dobu. Vrcholu ovem dosahuje zprostředkující význam iracionality v poslední fázi. Jeden z Augustových hlavních záměrů byla stabilizace římského náboenství a starořímských ctností. Křesanství bylo v době císařství pociováno jako ruivá konkurence, jako to, co naruuje společenskou syntézu. Období 3. - 4. století vzestup iracionality dovruje: svědectvím toho jsou dominát s boským kultem císaře, snahy o vyuití theúrgického novoplatonismu pro obnovu antického náboenství atd. Podobně i feudální formace zná po prvních krizových otřesech vyuití zprostředkující funkce iracionality, růst smyslové kultury, kultu svatých, ostatků, mariánského kultu atd. Proto u od 14. století nastává reakce na to v podobě asketického a ikonoklastického odmítání smyslové kultury, kultury vládnoucí třídy, za ní se skrývalo násilí. Vrcholnou podobu smyslové kultury zaloené na iracionalitě nacházíme ovem v období baroka, kdy se feudální společenská syntéza stala váným problémem. Nejklasičtějím příkladem je barokní kultura v Čechách.[12] Inkviziční teror a strach z něj působí také jako iracionální, zprostředkující činitel společenské racionality po celou dobu od vrcholného feudalismu.[13]
Kapitalismus v jistém ohledu zprostředkování společenské racionality iracionalitou dokonce jetě stupňuje. Postupně se upevňují prvky iracionality od běného, kadodenního jednání (zboní fetiismus atd.) a po nejkomplikovanějí útvary společenského vědomí. Kapitalismus tedy není jen epochou racionalismu a zruení iracionality ve vztahu ke světu, nýbr si ponechává (a rozvíjí) iracionalitu jako svůj zprostředkující moment. Ukazuje se to např. i na tak evidentní formě iracionality, jako je náboenství. Daniel Bell volá po náboenské obnově jako po prostředku stabilizace soudobého kapitalismu.[14] Můe vůbec náboenství za kapitalismu zmizet? Karel Marx výstině říká, e náboenský odraz (Widerschein) skutečného světa můe vůbec zmizet teprve tehdy, a vztahy praktického vedního ivota se lidem začnou jevit jako průhledné a rozumné svazky lidí mezi sebou a s přírodou. Podoba společenského ivotního procesu, tj. materiálního výrobního procesu ivota, shodí ze sebe mystický mlný závoj teprve tehdy, a se stane produktem svobodného společenského sdruení lidí a bude pod jejich vědomou plánovitou kontrolou.[15] Právě neprůhlednost vztahů zaloených na odcizené práci je kadodenním zdrojem reprodukce společenské iracionality a společenská racionalita zaloená na odcizené práci musí nutně vyadovat jako svůj zprostředkující protiklad společenskou iracionalitu.
Kult rozumu hlásala buroasie potud, pokud se drala k moci a likvidovala překáky kapitalistického vývoje. Porevoluční buroasie u pokládá za módní iracionalitu. Současné Spojené státy jsou toho výmluvným dokladem. I kdy výstřelky doby Josepha Mc Carthyho jsou u pryč, přesto se dostává sluchu reverendu Billymu Jamesu Hargisovi, který tvrdí, e komunismus je satanovým dílem (a pro Ronalda Reagana byl komunismus říí zla). V USA existovala v 80. letech faizující Satanova církev (ji vedl velekněz La Vey), nejméně 10 milionů Američanů se zabývalo okultismem a magií,[16] církve ve Spojených státech disponují stále obrovským veřejným vlivem. Krizové otřesy kapitalistického světa vdy zvyují hladinu iracionality ve společnosti.
V Německu, kde vítězství buroasie dlouho nebylo úplné, kde dolo k třídnímu kompromisu, k zachování politické moci předchozích vládnoucích elit, měla iracionalita výsostné postavení. V opozici proti zdánlivě rozumné vládnoucí skutečnosti poloili romantikové důraz na cit (Gefühl); cit je to původní na člověku Iracionální mýty vládnoucích tříd se vzájemně doplňovaly a jejich ivnou půdou byla konzervativní romantika. Existoval tu pevně zakořeněný mýtus prusství (Preußentum). Jak říká Oswald Spengler: Prusství je ivotní cit (Lebensgefühl), instinkt, nemonost konat jinak (ein Nichtanderskönnen)... Důstojnický sbor, úřednictvo, dělnictvo Bebelovo, konečně Ťtenť národ z roku 1813, 1870, 1914, cítí, chtějí, jednají jako nadosobní jednota. To není stádní cit; je v tom něco nekonečně silného, svobodného, co ádný nepřísluející k tomu nechápe. Mýtus prusství se spojoval s jiným mýtem, s mýtem Říe.[17] Říe nebyla v podání tohoto mýtu obyčejným státem, byla něčím nesrovnatelným, něčím, co převyuje jakoukoli státoprávní skutečnost. Říe měla na rozdíl od státu na sobě peče celkovosti. U středověkému císaři patřilo přece teoreticky dominium mundi. I druhá Říe, vzniklá 18. 1. 1871 (přesně 170 let po vzniku pruského království) chtěla mít univerzalistický charakter. Na rozdíl od středověké Říe vak měla spočívat na národní (volkisch) bázi. Ale ani druhá Říe nebyla v očích tvůrců třetí Říe dostatečně völkisch, byla prý příli poplatná běnému liberálnímu pojetí státu.
Výbuch nacionální a ovinistické hysterie byl spojen s první světovou válkou a s poníením versailleského míru; tento vývoj zároveň znamenal opovrení vůči rozumu a demokracii. záplava knih, brour, článků oslavovala válku a hanobila parlamentní demokracii ŤVýmarské republikyť, ířila silně konzervativní názory. Útok na demokracii byl spojen s útokem na racionalitu. Oívaly romantické vize středověké Říe jako pravého státu, zvlátě mezi katolickými intelektuály , na severu Německa se obnovoval mýtus prusství. Tyto dva vlastně protikladné mýty, katolicko-universální a prusko-nacionální dokázal nacismus vyuít a skloubit v účinnou syntézu.
Iracionální opojení silou, válkou je vlastní řadě německých myslitelů první poloviny 20. století. Max Scheler roku 1915 říká: pravý kořen vekeré války spočívá v tom, e vekerému ivotu samému... je vlastní tendence k vzestupu, k růstu, k rozvoji ...Ve mrtvé, mechanické se snaí jen Ťudretť... zatímco ivot roste nebo zaniká.[18] ivot je válka, ivot je násilí, ivot je popření rozumu.
Útok na rozum je spojen jasně s pokusem o konstrukci nového společenského zprostředkování. Krok v tomto směru učinil Ludwig Klages. Podle něj se člověk odedávna podílel na universálním, kosmickém ivotu. Smysl ivoucího těla je due, která se musí stát kvůli sdělnosti obrazem (das Bild). Smysl je vnitřní, jev vnějí v procesu zvnitřňování a zvnějňování se odhalují póly skutečnosti.[19] Ale zákon ducha prý odděluje od rytmu kosmického ivota. Klages odmítá mechanické chápání vývoje, které přisuzuje Marxovi.
Jünger přenáí témata filosofie ivota na třídní konflikty doby. Jünger vytváří jakousi mytologii (ústředním pojmem je Gestalt, tvar) a stylizuje ji jako revoluční akt.[20] Jde o spoutání ivelného, kterým je dělnictvo. Jeho iracionalismus útočí proti velezradě ducha, proti rozumu v dějinách. Dějiny nejsou objektivním procesem, nýbr mýtem, přičem vítěz tvoří mýtus dějin. Buroasní mylení bezpečnosti (Sekurität) je mrtvou literou, jde o nové, ivé mylení. To vychází z otřesu jistoty v kadém člověku.
Jünger útočí proti objektivitě dějinného procesu. Cynicky se o tom vyjadřuje mnohokrát, jeho svět zná jen prosté trvání. Tvar (Gestalt) je, a ádný vývoj ho nezvětuje nebo nezmenuje. Dějiny vývoje tedy nejsou dějinami tvaru. Dějiny jsou potom mýtem. Svět, v něm dojde k vítězství tvaru dělníka se přemění v plánovou krajinu, v imperiální prostor. Tím je v podstatě řečeno ve: jde o zataení dělníka do imperialistické války. Jünger vidí v buroasním světě mrtvé muzeum.
I Baeumlerův svět je plný protikladu mezi ivoucím a mrtvým Dějiny jsou mýtizovány, a to znamená zruení skutečné dějinnosti, protoe mýtus je nedějinný, sahá do prazákladů lidské due.[21] Mýtizované dějiny tak vrcholí v kontrastní protiklady: ivot - smrt, němectví - neněmectví, válka - mír, nacistický - buroasní atd. Jednání se zakládá nikoli na securitas (je předpokládá rozum), nýbr na certitudo (tato jistota předpokládá slepou víru). Hitler pro Baeumlera není méně ne idea; - je více ne idea, nebo je skutečný.
Ernst Krieck pracuje se symboly rasy a krve, kterým přikládá ústřední význam.[22] Oblast ivota, antropologie je jedinou skutečností, a proto tato antropologie nastupuje na místo uité filosofie. Skutečnost ivota hrdinného člověka vyaduje čest, která se postaví k jakémukoli rozkazu. Rozkazem se dostáváme k osobnosti vůdce. Osobnost povolaného vůdce je pak jevitěm, kde se rozhoduje osud celku. Bůh mluví, ale bezprostředně v nás v národním průlomu (im völkischen Aufbruch).
Faistickou teorii společnosti připravovaly koncepce Hanse Freyera a Carla Schmitta i Hugo Fischera.174[23] Hans Freyer oslavuje dobyvačnou válku jako to, co zakládá stát a v krvi rasy vidí svatý materiál, z něho se utváří národ. Zachování svatosti rasy je hlavní úkol státu. V čele státu je vůdce, který vytváří beztřídní, ale mnohovrstevnatý národní útvar. Freyer odmítá buroasní sociologii jako statickou, chce do sociologie zavést dynamiku. Ta ukazuje směrem k revoluci zprava, k faistické organizaci společnosti. Vůdce má formovat tak národ, aby jeho Říe byla jeho osudem.
Podobně hovoří Carl Schmitt, který vidí ve výjimečném případu moc, v ní prolamuje síla skutečného ivota krunýř mechaniky ustrnulé v opakování.[24] Schmitt opovrlivě odmítá parlamentarismus, který se snaí konzervovat nesmyslný status quo. Stejně tupí i socialismus, který je prý inferiorní mytologií, zatímco silnějí mýtus spočívá v nacionálnu. Nacionální mýtus vrcholí ve válce. Ve válce vězí jádro věcí. Od způsobu totální války se určují způsob a tvar totality státu. Totální válka ale dostává svůj smysl skrze totálního nepřítele.
Tohoto totálního nepřítele dodává nacistická rasová teorie, kterou i sám Hitler pokládal za podvod vhodný k manipulaci lidí, k vytvoření antihistorického řádu.[25] Její základy nalezli nacisté u hraběte Josepha Arthura de Gobineau a u Houstona Stewarta Chamberlaina.[26] Oba viděli v rasovém boji klíč k pochopení dějin. Chamberlain tvrdí, e cokoliv není na současné kultuře germánské, je zdrojem nemoci. Ostatně jiné rasy nejsou lidmi ve vlastním slova smyslu. Chamberlain vyznává kult alogičnosti a rasu nelze racionálně definovat, je věcí bezprostředního (tj. mimoracionálního) vědomí. O méněcennosti idů Chamberlain vůbec nepochybuje, stejně jako o oprávněnosti nároků Německa na světovládu.
Dějiny se pro Hitlera přeměňují v tomto podání a pod tímto zorným úhlem v nevědecký ahistorický mýtus, který má pomoci nasměrování lidí. Dokonce na otázku, chce-li nacismus vyhubit vechny idy, odpověděl Hitler: Ne. Jinak bychom je musili zase vynalézt. Je podstatné, abychom vdy měli viditelného nepřítele, ne pouze nějakého abstraktního.[27] Celá válka byla tak interpretována jako idovská válka a nikoli jako imperialistický zápas o světovládu. Při tom se vyuily vechny antisemitské tradice německých dějin od Luthera přes Arndta (ŤFantazie ke zprávě o budoucích německých ústaváchť, 1815 - 1816) a po Treitschkeho, který roku 1879 prohlásil: idé jsou nae netěstí.
Hitlerův hlavní zájem byl zpracování lidí; jediná věc, kterou systematicky vykládá ve svém hlavním spisu, jsou metody masové sugesce. Zde se ukazuje jako ák Gustava Le Bona (a jeho díla ŤPsychologie masť[28]) a Scipiona Sigheleho.[29] Masa je podle nacistického vůdce zaloena v zásadě jako ena, citově a při jejím získávání se musí působit ne na rozum, ale na cit.[30] Vůbec Hitler vyjadřuje svůj opovrlivý názor o masách zcela nepokrytě; podle něho blaho pro lidstvo nikdy nespočívalo v mase, nýbr v jejích tvůrčích hlavách, je jsou tedy povolány k neomezené vládě. Ve jménu vlády osobností, nejlepích hlav útočí nacionální socialismus na demokratickou vládu mas. Proto je hlavním politickým nepřítelem nacistů marxismus, který je prý do čisté kultury dovedený pokus ida, vyřadit ve vech oblastech lidského ivota převaující význam osobnosti a nahradit ho počtem masy. Tomu prý odpovídá politicky parlamentní vládní forma a hospodářský systém odborového hnutí. Tedy útok na demokratické instituce, kde mohou pracující hájit svá práva. Aby toto bylo mono uskutečnit, musel nacismus zmanipulovat masy; nacionalizovat je prohlásil Hitler za nejvyí cíl německých faistů. K tomu je třeba uít apel na emoce. iroká masa lidu nesestává ani z profesorů, ani z diplomatů. Nepatrné abstraktní vědění, je má, odkazuje její pocity spíe do oblasti citu Kdo chce získat irokou masu, musí znát klíč, který otevírá bránu k jejímu srdci. Ten se nazývá ne objektivita, tedy slabost, nýbr vůle a síla, vdy iroká masa je jen kusem přírody ... A být kusem přírody, znamená být manipulovatelný.
Zaměření mas lze dosáhnout tím, e se zaměří jejich pozornost na jednoho nepřítele. To můe dosáhnout rasismus. Rasová otázka dává nejen klíč k světovým dějinám, nýbr také k lidské kultuře vůbec. Tato jednoznačnost zaměření vyaduje ovem vyhlazení vech odliných ideologií a kulturních prvků, je rozptylují pozornost mas. Jak ukazuje Tadeusz Kronski, síla faismu je v tom, e zuuje horizont lidí; rozíření zorného pole toti faismus oslabuje, znemoňuje účinnou manipulaci.[31] Jde o zlomení odporu vůle působením řečnického umění ovládající apotolské přirozenosti. K soustředění pozornosti musí faismus rozpoutat vechny triky a techniky reklamy a uplatnit je v masové demagogii a sugesci, orientovat vůli lidí k násilí a agresi na Východ. Je třeba přeměnit lidi v nejdisciplinovanějí, nejvíc slepě posluný, nejlépe drilovaný oddíl.
Antihistorismus a antiracionalismus jdou ruku v ruce; umoňují sugerovat masám dojem absolutně nového začátku.[32] Omladíme svět, volal Hitler. Tomu slouil mýtus o Třetí Říi. Nordická due začíná ze svého centra - z vědomí cti - působit znovu Nová doba německé mystiky začala, mýtus krve a mýtus svobodné due se probouzejí k novému vědomému ivotu. Čest? Z Kriecka u víme, co je čest: Osud vyaduje od hrdinného člověka čest, je se postaví vůči kadému rozkazu. Nová doba tedy znamená bezuzdný revoluční aktivismus, který se orientoval k obrazu válečnickonásilné akce, poadoval poslunost mrtvoly a tuto poslunost vázal jen na rozkaz, ale nikoliv na ádnou legalitu. Nacistům jde o mobilizaci rezerv fanatismu ve prospěch války a násilí. Proto získává slovo fanatický kladný obsah; fanatismus je jedna z největích ctností nacisty, stejně jako slepá víra, fanatická víra.
Lidi nemá smysl racionálně přesvědčovat, tvrdí Hitler, jde o to, je ovlivnit, omezit svobodu vůle lidí. K tomu je třeba volit účinné prostředky, a to do nejmeních detailů. Jako ukázku lze uvést to, e Hitler odmítá konat agitační shromádění ráno a přes den, protoe svěí lidé se brání indoktrinaci, naproti tomu večer podléhají snáze ovládající síle silnějího chtění. Iracionalita prostupovala kadodenní jednání lidí, kadodenní ivotní styl obyvatel Třetí Říe; iracionalita formovala jazyk nacisty ovládané společnosti. Proto Weltanschaunug stojí výe ne filosofie, která je příli racionalistická. Nacionálně socialistický světový názor funguje jako náhraka náboenství; to má vyústit ve vytvoření německé církve, co je prý největí úkol doby.[33] Iracionální rasismus a ovinismus prostupovaly výchovu, kulturu, společenský ivot, mylení i jednání lidí. A v pozadí toho veho násilí a strach. Protoe rasu nacisté přesně nedefinují podle objektivních znaků, lze stroj teroru spustit proti komukoliv. Regulující, zprostředkující funkce nacistického teroru bývá srovnávána s inkvizicí, ale byla mnohem účinnějí. Vyaduje se totální odevzdanost celku, vdy rasa se měří podle druhu a stupně schopnosti výkonu pro rasově-národový ivotní celek (das rassischvölkische Lebensganze). Tato slepá odevzdanost se vydává za základní germánskou ctnost - Treue.
Teror je základní, samozřejmou slokou vědomí nacisty a je spojen s vědomím rasové nadřazenosti. Tak byla pro vytvoření vyích kultur jedním z nejpodstatnějích předpokladů existence niích lidí Jistě spočívala první kultura lidstva méně na zkroceném zvířeti, ne spíe na uití niích lidí. Proto je třeba se zříci humanity. Dějiny světa jako rasové dějiny jsou dnením odřeknutím se tohoto zanikajícího učení humanity. Zřeknutí se humanity je příznačné, kult barbarství a násilí rovně. Obojí ústí v plán germanizace prostoru, protoe germanizace lidí není moná. To znamená vyhubení neněmeckých, resp. negermánských národností.
Nástrojem k uskutečnění těchto cílů, které by znamenalo obrovské zisky pro německé monopolisty, [34] měl být stát. Zde se lií italský a německý faismus nejvíce. Na Mussoliniho měl velký vliv Georges Sorel, který ukázal na to, e politika musí pracovat s mýty.[35] Mýtus má sjednocovat lidi ve víře v budoucí řád, toto sjednocení zaloené na víře směřuje k politickým činům. Mýtus pracuje se zjednoduením světa, a to je nutné pro čin. Čin se stává prvním zákonem faistů. Pravý vůdce davů říká Mussolini se vak musí umět rychle rozhodovat a sám svá rozhodnutí vzít do ruky. Nový řád je tak zaloen na víře mas a činech vůdců. Stejně jako němečtí faisté, i italtí nenávidí demokracii. Společenské zřízení bylo budováno na korporativistické zásadě.[36] Italský národ je organismus, který má delí ivot, vyí ivotní cíle a prostředky k činnosti neli jednotlivci nebo skupiny jednotlivců, z nich se národ skládá. Je to mravní, politická a hospodářská jednota, je se plně uskutečňuje ve faistickém státě. Mussolini hlásá totální stát jako klíč k faistické doktrině. Ve pro stát, nic proti státu, nic mimo stát. Svoboda a rovnost lidí je zavreníhodná zásada, ale přesto Mussolini apeluje k masám. Faismus chce silný a organický stát, opřený zároveň o irokou lidovou základnu. Faistický stát je prý organizovaná, centralizovaná a autoritativní demokracie. Heroický boj, heroická sluba státu slouí jako mýtus spojující lidi. Národ je tak výtvor státu: Národ jako vyí osobnost je ovem národem, pokud je státem národ je vytvořen státem, který dává lidu, vědomému si vlastní mravní jednoty, vůli, a tedy opravdovou existenci. Stát je tvůrcem dějin, a člověk mimo dějiny není ničím; i Mussolini odmítá mýtus pokroku. Faista zavrhuje veobecná objetí, a ačkoliv ije v pospolitosti civilizovaných národů, dívá se jim pozorně a s nedůvěrou do očí Zavrhuje pacifismus, který skrývá útěk před bojem, zbabělost před obětováním. Válka jediná napíná vekeré lidské síly a zulechuje národy den, kdy by u nebylo boje, by byl dnem trudnomyslnosti, smutku, úpadku.
Tato nedvojsmyslná orientace na válku se pojí s tím, e faismus odmítá mylenku rovnosti a proti ní klade vůdcovský princip, co je společné jeho italské i německé versi. Faismus je proti demokracii, která klade na roveň lid a větí číslo a sniuje tak úroveň větiny, ale je nejryzejí formou demokracie, chápeme-li lid, jak také má být chápán, kvalitativně a nekvantitativně. Potud Mussolini. I Hitler hovoří o germánské demokracii zaloené na vůdcovském principu. Jaká je to demokracie, o tom mluví sám Hitler: autorita kadého vůdce dolů a odpovědnost nahoru. Oba, Mussolini i Hitler vyuili rozčarování mas ze zkorumpované buroasní demokracie. Oba hrají na populistické nálady, tvrdí, e nechtějí dát dělníkům jen chléb, nýbr i účast na moderní civilizaci, organizují volný čas, rekreaci atd. V organizaci volného času faismus objevil výhodný zdroj manipulace lidmi Zejména v Německu se pojí aktivní i pasívní poslunost vůči reimu s počínající konzumní orientací mas.[37] (V tom směru i kdy v mením rozsahu se tu uplatňuje podobný princip jako v USA). Faismus se tváří přitom jako revoluční, antikapitalistický. Zejména v Třetí Říi (kde nacisté zneuili tradic německé romantiky) bylo vyuito romantického antikapitalismu, který il mezi maloburoasií, je skýtala hlavní masovou základnu nacistů. Romantický antikapitalismus dal irokým masám iluzi nového začátku.
Jestlie ale italský faismus stavěl na absolutní převaze státu, německý faismus staví do popředí národní pospolitost (Volksgemeinschaft). Stát je prostředek k cíli. Jeho účel spočívá v udrování a podporování pospolitosti fyzicky a duevně stejnorodých bytostí. Na národu spočívající stát (der völkische Staat) musí postavit do středu veobecného ivota rasu. Má se starat o udrení její čistoty. Jde o stát, který staví na masové základně. Pracovní řád v Německu nebyl proto budován jako v Itálii shora (od státních korporací), nýbr zdola, od podniku. To umonilo stupňovat iluzi o lidovosti systému a třídní spolupráci.[38] Jiný je také vztah mezi státem a faistickou stranou. Zatímco v italském faismu má v politickém systému hlavní místo stát, jeho převaha se prosazuje vude, v nacistickém politickém systému přísluí rozhodující místo NSDAP. Nacistická strana se toti stala jakýmsi zastupitelským sborem ve svých vrcholných orgánech vech mocenských sil společnosti, které jsou tu reprezentovány vedle byrokracie NSDAP v uím smyslu. Politická strana tohoto typu představuje universální organizaci, pokrývající celou společnost, v ní se stýkají zájmy vech typů byrokracie: vojenské, bezpečnostní (SS), hospodářské, státní, stranické, stejně i zájmy podnikatelů a monopolistů. Těmto dílčím zájmovým seskupením propůjčuje účast na vedení NSDAP účast na totální moci, kterou by jinak nemohly dosáhnout, a u díky odporu ostatních mocenských uskupení, nebo díky tomu, e jsou profesionálně a zájmově výlučné. Naproti tomu je NSDAP zvlátní organizací, která má universální dosah a tak je schopna (m. j. i pro svou masovost) nejlépe zprostředkovat mezi vládnoucí elitou a ovládanou společností Třetí Říe. Zpětná vazba, která je takto zajitěna, nemůe nikdy nabýt destruktivního rozsahu a je plně pod kontrolou elity. Proto je nakonec formálně celý společenský ivot totálně zpolitizován, i kdy ve skutečnosti je depolitizován. Nacistická ideologie zároveň poskytuje vem obyvatelům alibi, vak pinavé a nízké se mění mávnutím proutku ve věc s historickým posláním. Vládnoucí postavení NSDAP umoňuje také ířit mýtus lidovosti.
Italský faismus si tak účinné politicko-institucionální zprostředkování nevytvořil. Vyuívá spíe ne mýtu lidové pospolitosti a rasy při svém kultu silného státu mýtu vůdce (Duce), který má bezprostřední kontakt s masami. Mýtus je víra, váeň. Nemusí být ádnou skutečností. Tvoří skutečnosti tím, e ene vpřed a e se stává nadějí, vírou a odvahou. V mýtu vůdce se slučovala minulost římského impéria, mýtus latinské kultury, risorgimenta i nové Itálie. Duce se stal předmětem kultu: vystupoval ve stále nových rolích, v nesčetných převlecích, jako neúmorně pracovitý, skromný, prostý a přitom geniální člověk. Duce se staral o roziřování přímého styku s lidmi pomocí dopisů, audiencí, atd., je dávaly iluzi lidovosti reimu. Zprostředkování racionality iracionalitou v Itálii ovem nebylo tak důkladné jako v Německu a válka (počínaje 10. 6. 1940) znamenala krach mýtu Duceho.[39] Totální státní moc se ukázala být slabí ne v Německu, kde dokázala organizovat barbarskou válku a do zhroucení na jaře 1945.
Nacisté se staví odmítavě k liberalismu[40] a odmítají buroasní demokracie s jejich individualismem. Člověk nemá hodnotu sám o sobě, je osobností jen potud, pokud je vřazen duchovně-duevně do organické řady předků tisíců rodů. (Toto zakotvení dává faistická mystika krve a půdy, Blut und Boden.) Individualismus zná jen svobodu Ťod čehoť. Ve skutečnosti je to bezuzdnost a libovůle, které vedou k anarchii. Jen svoboda ŤK čemuť je svoboda tvůrčí, svoboda osobnosti, svoboda člověka tvůrčího pro pospolitost.[41] Faisté demagogicky vyuívají nespokojenosti lidových mas s prázdnou, formální buroasní demokracií. Faisté odmítají, e by existoval rozpor mezi individuem a společností na straně jedné a státem na straně druhé, odmítají osobní právní garance. Jde prý jen o to, e nacionální socialismus se zmocňuje pozemské existence (das irdische Dasein) německého člověka obsaným způsobem. Podobně Robert Ley: My počínáme od tří let. Jakmile dítě začíná chápat, vtiskneme mu do ruky praporeček. Dále kola, organizace Hitlerovy mládee, úderný oddíl, vojenská sluba. Ani na okamik nenecháme je sobě samému. A kdy prolo vím tím, tak je tu svým pořádkem uchvátí Ťdělnická frontať a nepustí je - u jako dospělé - do samé smrti, a se mu to líbí nebo ne.[42] Proto odmítají faisté formální pojem ústavy. Říe u neměla být právním státem, nýbr na německé mravnosti (Sittlichkeit) spočívající světonázorový stát (Weltanschaungsstaat). Stát je vědomým vojákem nacionálně socialistického světového názoru. To znamená totálnost ideologického zprostředkování. Také totální ideologické zprostředkování (jako poslední svorník celé společenské stavby) vyaduje odpolitizování veřejného ivota pod heslem úplného zpolitizování. Nacionální socialismus neádá po jednotlivci, aby pěstoval politiku. Toto umění zůstává vyhrazeno malému počtu k tomu povolaných a vyvolených. Ale poaduje po kadém jedinci v německém národu, aby politicky myslil a cítil. Stačí tedy pasívní loajalita, pragmatická podpora reimu. Sebeidentifikace národa je věcí krve. Ideologické zprostředkování je ovem vědomě vázáno na brutalitu, na brutální sílu, strach, barbarství, kult pohrdání smrtí. Kultem činu, slepé aktivity měla být získána zejména mláde, neznající slabost, mírnost; čin musí být slepý, nesmí být důsledkem vědění a reflexe: vědění je pro mé mladé lidi zkázou, říká Hitler. Tato slepá aktivita má vyústit v teror, protoe teror je nejúčinnějím nástrojem politiky Masy to potřebují. Ony mají zapotřebí něčeho, co je přinutí třást se hrůzou Hitler dodává: Duevní zmatek, vzájemně si odporující city, neřeitelnost, panika, to jsou mé nástroje Svět je moné ovládnout jen strachem. Nač volat po krutosti a rozčilovat se nad týráním.
Iracionalita zprostředkovala racionalizaci produkce zisku, která nala svůj nejotřesnějí výraz v ekonomickém zhodnocení mrtvých vězňů v koncentračních táborech, v racionalizaci poprav atd.[43] Pohádkové zisky německých monopolů se zakládaly na iracionalitě vech dílčích struktur. Ale zprostředkování společenské racionality ztělesněné v maximalizaci zisku iracionalitou nezaniklo s faismem. Současný kapitalismus uívá ovem jemnějích a účinnějích metod, ale přesto masově produkuje iracionalitu, kterou vyuívá jako zprostředkujícího činitele. S velkou vlnou iracionalismu se dnes potýká lidstvo v době globálního nástupu restauračních tendencí, soupeřících s tendencemi postkapitalistickými.
Po druhé světové válce se prosadil americký model kapitalismu jako řeení systémové krize buroasní společnosti v celosvětovém rámci. Faismus jako alternativa společenského vývoje se ukázal pro světový kapitál méně efektivní ne rekonstrukce buroasně-demokratických principů v oblasti ekonomické, politické i kulturně ideologické. Extrémní invazi iracionality tento nový kapitalismus odzvonil. V nejvyspělejích zemích místo populistické pravice zaujala moderní, údajně nepopulistická pravice (recidiva pravicového populismu se objevila v USA v době studené války v maccarthyismu a populistické rysy má i americká nová pravice, Berlusconiho ŤForza Italiať atd.); strany a hnutí tohoto typu byly nositeli neokonzervativní vlny 80. let.
Teorie socialismu odmítá zprostředkování společenské racionality iracionalitou, i kdy k tomu v době stalinismu a poststalinismu docházelo. Moderní socialismus se snaí vyloučit ze společenského vývoje produkci iracionality, usiluje o zprostředkování společenské racionality nejen moralitou, ale i vyuitím vech civilizačních zpětných vazeb. Je ověřenou pravdou, e reimy s charismatickými vůdci vznikaly tam, kde sféra zprostředkování, soustava zpětnovazebních prvků, základní infrastruktura moderní společnosti buď nebyla jetě vytvořena (Rusko, Latinská Amerika, arabský svět), nebo tam, kde se pod vlivem krizových otřesů rozpadala (Itálie, Německo atd.). Charismatičtí vůdci a systém s nimi spojený jsou překákou vytvoření nebo rekonstrukce občanské společnosti; tento typ odcizených mocenských struktur vyaduje amorfní stav, společnosti, její kaovitou, nevyzrálou podobu. Analýzy těchto mocenských struktur a jejich ideového zázemí jsou varováním a produktivním poučením zvlátě dnes, kdy přechod od autoritativních reimů k demokracii a trní ekonomice se stal dějinným procesem zahrnujícím celou východní část evropského kontinentu.
Odkazy:
[1] G. W. F. Hegel, Wissenschaft der Logik II, Berlin 1975, s. 409.
[2] Srv. G. Lukács, A tragédia metafizikája, v: Utam Marxhoz I, Budapest 1971, s. 68, 69 (Metaphysik der Tragödie, Logos II, 1911 - 1912).
[3] G. W. F. Hegel napsal, e jen do té míry, do jaké má něco v sobě rozpor, má pohyb a činnost (Werke in zwanzig Bänden, Bd. 6, s. 74 n.). Ale mohou rozpory plnit tuto roli, přecházejí-li protiklady libovolně ve svůj opak, jsou-li vzájemně lhostejné?
[4] J. W. Goethe, Faust, Praha 1965, s. 80 (Faust, Poetische Werke, 3. vyd., Berlin und Weimar 1970, s. 464).
[5] Ze západní literatury srv. např. H. Arendt, The Origins of Totalitarianism, New York 1951; R. Aron, The Century of Total War, Garden City, New York 1954, Boston 1960; C. J. Friedrich (vyd.), Totalitarianism, Cambridge, Mass. 1954; C. J. Friedrich - Z. Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, Cambridge Mass. 1956; W. Gurian, The Rise of Totalitarianism in Europe, American Historical Association, Proceedings: Report, 1942, vol. 3, s. 297 - 304; C. J. H. Hayes, The Novelty of Totalitarianism in the History of Western Civilization, v: Proceedings of the American Philosophical Society, 82, 1940, s. 91 - 102; Peter C. Ludz, Offene Fragen in der Totalitarismus-Forschung, Politische Vierteljahresschrift, 2, 1961, s. 319 - 348; Bertram D. Wolfe, Communist Totalitarianism, Boston 1956, revid. vyd. 1961. Kritický vztah k těmto západním pracím ale neznamená, e bych ve sféře formy a fungování moci nenalézal mezi stalinismem a faismem určité obdoby: základní je shoda mechanismu ovládání: despotická moc roste z atomizace společnosti. Základní cíle hodnoty a ideologie obou systémů ale byly i v době nejhorích výstřelků stalinismu jiné, stalinismus nepopíral humanismus a racionalismus (hlásil se k humanistické a racionalistické ideologii), nehlásal vyhubení celých ras a národů, nepraktikoval genocidní program a systém rasové nadřazenosti; stalinský protosocialismus i v těch nejsloitějích podmínkách přinesl sociální a kulturní vzestup větině společnosti. Dnení marxistická historická věda otevřeně o vech těchto věcech píe, včetně určité viny stalinismu na roztěpení dělnické třídy (doktrína sociálfaismu), které usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.
[6] Srv. F. Neumann, Behemoth: The Structure and Practice of National Socialism, 1933-1944, 2. vyd. New York 1944.
[7] G. Lukács, Die Zerstörung der Vernunft. Der Weg des Irrationalismus von Schelling zu Hitler, Berlin 1955. Srv. György Lukács, A humanizmus és a barbárság harca (1943), Lukács Archívum, Budapest 1985, O Lukácsově boji s faismem L.Sziklai, Lukács és a fasizmus kora, Budapest 1985.
[8] G. W. F. Hegel, Phänomenologie des Geistes, Stuttgart 1932; Grundlinien der Philosophie des Rechts, Berlin 1981.
[9] M. Weber, Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus, v: Die protestantische Ethik I, Hamburg 1969; srv. mou knihu Z mylenkového světa reformace, Praha 1989.
[10] Srv. M. Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s.156. W. J. Mommsen, Rationalisierung und Mythos bei Max Weber, v: Mythos und Moderne, vyd. K.H.Bohrer, Frankfurt am Main 1983; s. 382-402;W.J.Mommsen, The Age of Bureaucracy. Perspektives of the Political Sociology of Max Weber, Oxford 1974, s. 91; G. Lukács, Die Zerstörung der Vernunft, s. 474 nn.; Současná buroasní politická věda, Praha 1985, s. 49 nn.
[11] M. Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s. 768. Srv. M. Weber, On Charisma and Institutions Building, v: Selected Papers, ed. S. N. Eisenstadt, Chicago - London 1968, s. 169 nn.
[12] Srv. J. Válka, Česká společnost v 15. - 18. století. II. Bělohorská doba. Společnost a kultura manýrismu, Praha 1983 (skripta FFUJEP). Zamlení podstaty barokní kultury přináí kniha J. P. Kučery a J. Raka, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha
[13] Srv. i J. Hanzal, Od baroka k romantismu. Ke zrození novodobé české kultury, Praha 1987; Z. Kalista, České baroko, Praha 1941; tý, Tvář baroka, Praha 1992.
[14] D. Bell, The Cultural Contradictions of Capitalism, London 1976.
[15] K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 97 (= MEW 23, s. 94).
[16] J. Polienský, doslov k I. R. Grigulevič, Dějiny inkvizice, s.365.
[17] Srv. Lothart Kettenacker, Der Mythos vom Reich, v: Mythos und Moderne, s. 261-289.
[18] Max Scheler, Der Genius des Krieges und der deutsche Krieg, Leipzig 1915, s. 42.
[19] L. Klages, Vom kosmogonischen Eros, München 1926, s. 63.
[20] E. Jünger, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt, Hamburg 1932.
[21] A. Baeumler, Der Mythos vom Orient und Occident, Einleitung für Bachofen - Ausgabe, München 1926, s. XC n.
[22] Ernst Krieck, Völkisch politische Anthropologie, Bd. I; Die Wirklichkeit, Leipzig 1936, s. 74.
[23] H. Freyer, Prometheus, Jena 1923; tý, Der Staat, Leipzig 1925, tý, Theorie des objektiven Geistes, Leipzig 1938; H. Fischer, Marx, Jena 1932; tý, Soziologie als Wirklichkeitswissenschaft, Leipzig - Berlin 1930;C. Schmitt, Politische Theologie, München - Leipzig 1934; tý, Der Begriff des Politischen, München - Leipzig 1932; tý, Positionen und Begriffe, Hamburg 1940; tý, Legalität und Legitimität, München-Leipzig 1932. H. Freyer, Der Staat, s. 146.
[24] C. Schmitt, Politische Theologie, s. 22, srv. tamté, s. 11.
[25] H. Rauschning, The Voice of Destruction, New York 1940, s. 232.
[26] Srv. např. J. A. de Gobineau, Die Ungleichheit der Menschenrassen, Berlin 1935; H. S. Chamberlain, Wehr und Gegenwehr, München 1912; tý, Politische Ideale, München 19263; tý, Die Grundlagen des 19. Jahrhunderts I-II, München 19002; tý, Kant, München, 19092; tý, Die Weltanschauung, München 19122.
[27] Srv. V. Klemperer, LTI, Leipzig 1985.
[28] G. Le Bon, Psychologie der Massen, München 1908 (La psychologie des foules, 1895). Srv. Mc Dougall, The Group Mind, 1920; Ch. Blondel, Psychologie collective; Fanersworth, Social Psychology, 1936.
[29] Scipione Sighele, Psychologie des Auflaufs und der Massenverbrecher, 1897.
[30] A. Hitler, Mein Kampf, München 1942, s. 201.
[31] T. Kronski, Faismus a evropská tradice, Praha 1967. K chudobě jazyka nacistické propagandy V. Klemperer, s. 25 nn.
[32] Srv. K. Pätzold - M. Weissbecher, Hakenkreuz und Totenkopf. Die Partei des Verbrechens, Berlin 1981, passim. a zvl. oficiální populární dějiny nacistického hnutí Dokumente der Zeitgeschichte (F. Maier - Hartmann, Dokumente des Dritten Reiches, München 1940). K volbám v Německu S. M. Lipset, Political Man. The Social Bases of Politics, Garden City, New York 1963, s. 138-152. Ideologii nacismu analyzoval uHans Günther, Der Herren eigner Geist. Die Ideologie des Nationalsozialismus, 1935, nové vyd. Berlin 1984. Dojem nového začátku je vyuíván i v jiných politických strukturách: srv. A. Gedö, Krízové vedomie a filozofia, Bratislava - Praha 1984, s. 112: v USA také kadý president vyhlauje novou éru - Roosevelt New Deal, Truman Fair Deal, Kennedy New Frontiers, Johnson Great Society, podobně postupoval ve svých dvou presidentských obdobích Ronald Reagan a dnes vůdce republikánů Newt Gingrich se svou smlouvou s Amerikou.
[33] A. Rosenberg, Der Mythus, s. 614-615.
[34] Srv. portréty některých z nich v Sturz ins Dritte Reich, Historische Miniaturen und Porträts 1933/35, Leipzig - Jena-Berlin 1985.2
[35] Georges Sorel, Réflexions sur la violence (1907), Paris 19368. Srv. k vlivu Sorela na Mussoliniho G. Gentile, Grundlagen des Faschismus, Stuttgart 1936, s. 20.
[36] Srv. B. Mussolini, Der Faschismus, Lehre und Grundsätze, Rom 1935; B.Mussolini, Řeči o Itálii a faismu, Praha 1935, zvl. s. 181 nn. Srv. i J. Kapras ml., Faismus, Praha 1936.
[37] Jistá nedostatkovost trhu přitom nevede ke zhroucení, nýbr ke stabilizaci systému, protoe je spojena s preferencí angaovaných skupin a zvyuje tak masovou snahu po integraci do systému a dosaení těchto výhod.
[38] Srv. E. R. Huber, Verfassungsrecht des Großdeutschen Reiches, Hamburg 19392, s. 158 nn.
[39] Podrobně Jens Pedersen, Mussolini: Wirkichkeit und Mythos eines Diktators, v: Mythos und Moderne, s. 242-260. R. de Felice, Mussolini il duce I-II, Torino 1981; tý, Mussolini il fascista I-II, Torino 1966, 1968;Ph. Cannistaro, La fabbrica del consenso. Fascismo e mass media, Bari 1975; A. Tasca, Nascita e avvento del fascismo, 1-2, Bari 1965.
[40] A. Rosenberg, Blut und Ehre, München 1939, s. 71.
[41] Otto Diettrich, Revoluce v mylení, Praha 1940, s. 29.
[42] Cituje A. Kolman, Ideologie německého faismu, Praha 1946, s. 24.
[43] Wilhelm Reich, Die Massenpsychologie des Faschismus (pracuji s fin. př. Fasismin massapsykologia, Helsinki 1982) vysvětluje iracionální rysy faismu a sám faismus z psychické struktury mas v Německu (zvlátě pokud jde o maloburoazii), kde prý autoritářská sexuální kontrola ze strany otce vede k destrukci osobnosti a tím i k sebeidentifikaci mas s Vůdcem. Reich potom roziřuje platnost faismu na řadu historických údobí a společností, protoe je to prý nemoc objevující se prakticky vude, kde se vyskytuje destrukce osobnosti podloená sexuální kontrolou. Masy se pak prý přirozeně podřizují Vůdci, jsou přirozeně reakční. Je iracionalita nacismu jenom věcí hlubinných pudových struktur, jak předpokládá Reich? Ne. Historický a sociální kontext vzniku nacismu byl rozhodující, stejně jako při vzniku jiných forem faismu.