Evropští politici, snad s výjimkou Poláků, odmítají dodávku zbraní Ukrajině v obavě masivní eskalace konfliktu dalšího krveprolití. Prezident Porošenko sice zbraně ze Západu úpěnlivě žádá, druhým dechem je ale prý otevřený mírovému plánu Merkelové s Hollandem. K tomu se v Evropě stále množí názory, že Ukrajina by neměla nikdy vstoupit do NATO. Jak při vědomí toho všeho odhadovat možný budoucí vývoj?
Myslím, že charakteristickým rysem všeho posuzování stávající situace je většinou krátká paměť, nebo rovnou její ztráta. Nebo jinak – každý si pamatuje jen to, co se mu hodí a co může propagandisticky využít. Vzpomeňme si, co následovalo po prezidentských volbách. Porošenko nejdříve mluvil o řešení problému jednáním. Pak mu »někdo« domluvil, a najednou měly být problémy vyřešeny do několika týdnů vojensky. Výsledkem sice bylo, že se separatisté stáhli na daleko menší území, než to, které v červnu ovládali, ale situace ukrajinské armády je od té doby jen stále horší a horší. A to přesto, že techniky i vojáků má bezesporu více, než domobrana. A mluvit dnes vážně o vstupu Ukrajiny do NATO snad může jen pomatenec, nebo politik, který ví, jaké by to mělo následky, a který si takové následky z nějakého důvodu přeje.
Ukrajina to s vlastní armádou nemá jednoduché. Přestože gruzínský exprezident Saakašvili tvrdí, že ukrajinská armáda má na to, aby obsadila celé Rusko, realita je taková, že stále více mužů odmítá narukovat, tisíce se jich skrývají, jejich matky a ženy demonstrují a odmítají je »vydat« do bojů. Kyjev navíc každý den války stojí prý pět až deset milionů dolarů. Pokud nakonec skutečně nedojde k dodání zbraní Ukrajině třeba z USA, jak dlouho podle vás bude Kyjev schopen separatistům vojensky odolávat?
Znovu říkám – zbraní je na Ukrajině dost, a to na obou stranách. A také na obou stranách prakticky stejných, všechny pocházejí ze stejných skladů Ukrajinské armády a jsou také stejně zastaralé, nebo stejně moderní. Hodně se mluví o dodávkách zbraní z Ruska – pokud takové dodávky existují (jestli ano, či ne, to teď neřeším), tak jsou to zase jen dodávky zbraní, které jsou ze stejného období. A vojenské výsledky jsou takové, jaké jsou. Tak proč Rusové nedodávají zbraně lepší, modernější, takové, které by bleskově změnily poměr sil? Myslíte si, že takové nemají?
Pokud by teď někdo začal dodávat Ukrajině nové kvalitativně lepší zbraně, pochybuji, že by to přineslo jiný efekt, než eskalaci, protože Rusové by jistě našli cestu, jak rovnováhu obnovit, jen by se tak stalo na daleko nebezpečnější úrovni. A ti, kdo volají po dodávkách moderních, lepších, sofistikovanějších atd. zbraních, ti to velice dobře vědí. A vůbec jim nejde o pomoc Ukrajině, ale právě o tu destabilizaci a celkové oslabení Evropy a EU zvlášť.
Problémem ukrajinské armády je především morálka a všudypřítomná korupce. Tak například hned na počátku kampaně začali Ukrajinci, zblblí »vlasteneckou« propagandou a pod dojmem toho, jak nuzně jsou branci vystrojeni, organizovat sbírky (a velmi úspěšné sbírky) na zlepšení výstroje pro vojáky. Entuziasmus ale po několika málo týdnech výrazně polevil, když se ukázalo, že tyto sbírky jsou téměř z poloviny rozkradeny ještě před tím, než se k řadovým vojákům dostanou. Hned první demonstrace na toto téma byly sice v zárodku umravněny, ale na náladě a morálce to pochopitelně nepřidalo.
Ke konfliktu na východě Ukrajiny se po dlouhé době vyjádřili i Číňané. Mluvčí ministerstva zahraničí ČLR Hua Chunin oznámila, že Peking je proti dodávkám zbraní a podporuje schůzku v Minsku ve složení Hollande, Merkelová, Putin, Porošenko. Do jaké míry se dá říci, že jasně vymezené čínské stanovisko může ovlivnit rozhodování velmocí, kteří Čínu ke svému ekonomickému růstu často nezbytně potřebují?
Určitě může. Jednak proto, že na rozdíl od jiných světových politiků do výbavy těch čínských patří to, že mezinárodním vztahům a jejich zpětnému vlivu na politiku Číny věnují náležitou pozornost a takový přístup je i součástí jejich vzdělání. Číňané jsou také velice trpěliví, ale chtějí, aby role jejich země v mezinárodních vztazích odpovídala jejich postavení v ekonomické oblasti. A to samozřejmě nemůže být na škodu v úsilí přivést k realističtějšímu chápání vlastní role i některé další významné, nebo zatím ještě významné světové hráče.
Europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina kritizuje přístup EU k Ukrajině. Podle něho se nad unií vznáší duch paktu Molotov - Ribbentrop a závan mnichovanství. Jediná Litva je podle jeho slov statečná a dodala Ukrajině zbraně. Jak se na to díváte?
Nevím, jestli má smysl komentovat cokoli, co říká pan poslanec Štětina. Vždycky, když ho poslouchám, vzpomenu si na jeho minulost, vzdělání, úžasné vztahy, které měl s významnými činovníky sovětské KGB a jeho dosavadní přínos. A pak mi, nevím proč, jen tak vytane na mysli František Filipovský ve filmovém Švejkovi, jak si nasazuje paruku a plnovous a začíná v davu vykřikovat prosrbská a protirakouská hesla. Zřejmě si ale nevybral špatně, asi to nese.
Na rozdíl od evropských lídrů to mnoho politiků ve Washingtonu s Ukrajinou a Ruskem vidí poněkud odlišně. Ze strany republikánů jsou stále slyšet výzvy k vyzbrojení Kyjeva, ostré odsudky vůči Rusku a Putinovi a potřeba se »zločinným« Kremlem zatočit. Lze věřit tomu, že německá kancléřka přesvědčí Baracka Obamu při jejich společném setkání, aby dodání těžkých zbraní Ukrajincům definitivně zamítl?
Ale na tom přeci není nic divného. Mezi přístupy vládnoucích kruhů USA a Evropy (potažmo EU) vždycky byl rozdíl, a oba také hájí trochu jiné zájmy. Zjednodušeně řečeno, když chtějí oživit ekonomiku v Evropě, začnou stavět dálnice. Když chtějí totéž v USA, zahájí, nebo vyprovokují válečný konflikt (samozřejmě co nejdál od vlastních humen). Mimochodem právě fakt, že se Merkelová a Hollande jako představitelé dvou nejvýznamnějších členských států EU konečně probudili a začali něco dělat (jistě nejen z vlastní iniciativy), považuji za událost. Vždyť už to vypadalo, že EU a zejména Německo zcela rezignovaly, že se smířily s tím, že EU bude jen poslušně papouškovat pokyny zpoza oceánu a že už se nedokážou postavit za vlastní zájmy. Že už zbývá jen odkývat smlouvu TTIP v americké verzi, a EU se může spokojeně dále rozvíjet obrazně řečeno jako další stát Unie, byť s rozsáhlou autonomií.
Nechápu dost dobře, proč se stále zaklínáme Západem a odmítáme si přiznat, že pro vládnoucí kruhy USA představuje Evropa a potažmo EU v první řadě protivníka, a teprve potom spojence. Přece musí být každému jasné, že všechny americké agrese a politické kampaně v Evropě a v jejím bezprostředním okolí za posledních 20 let, které přinesly jen destabilizaci Evropy a rozvrat jejího bezprostředního okolí, oslabení eura, zbezvýznamnění EU jako politického subjektu nebyly jen důsledkem dobrých amerických úmyslů, které se prostě trošku vymkly z rukou. Ať už šlo o prosazení posílení a rozšiřování NATO na východ, rozvrat v bezprostředním okolí EU, agrese v Jugoslávii, Iráku, Libyi, Sýrii, investice do »arabského jara«, miliardy investované do protiruské »transformace« Ukrajiny, nebo různé menší akce uvnitř zemí EU.
Dokáže se tomu ještě někdo postavit?
Musím se přiznat, že jsem tomu už moc nevěřil. Ale v poslední době bylo zřejmé, že si to začínají jednotlivé vlády uvědomovat, i když si to zatím spíše jen brumlají pod vousy. Musely to být přece v první řadě německé vládnoucí kruhy, kterým bylo stále zřejmější, že jejich idea Evropy pod jejich taktovkou se jim stále více vzdaluje. Jen mi nebylo jasné, co je nutí k takové poslušnosti. Vždyť zejména poslední rok, od dokonání protiruského převratu v Kyjevě a sestřelení malajsijského letadla se chovaly jak ovce, které vedou na porážku. Zřejmě právě katastrofální vývoj situace na Ukrajině a nespokojenost některých států se situací, do které se nechala EU vmanévrovat, se mohl stát impulsem pro poslední pokus o jakési evropské a tudíž neamerické řešení. Uvidíme samozřejmě, jak to nakonec dopadne, ale nezbývá než doufat, že ještě není pozdě.
Myslím, že pozitivní roli mohlo sehrát i to, že nová řecká vláda se od počátku netají tím, že na to má diametrálně jiný názor než Američané a Poláci – trochu zjednodušeně řečeno. Pak by se mohly osmělit i ty státy, které se to doposud říci obávaly. Ale nedělám si velké iluze, že Jestřábi v čele s těmi americkými složí ruce do klína a budou pasivně přihlížet nějakému uklidňování situace.
A to nemluvím o protagonistech ukrajinské ultrapravice, kteří ve volbách sice neuspěli, ale pozice obsadili hodně vysoké, důležité a dobře placené. Ti také velice dobře vědí, že jejich cena na trhu je nepřímo úměrná napětí a že si žádné uklidnění nemohou dovolit. A prostředky na to mají.
Jakkoli jde o hypotetickou úvahu, představme si, že Američané nakonec dle potřeby Kyjevu zbraně dodají a ukrajinská armáda začne výrazně drtit vzbouřenecká vojska na ruskojazyčném východě. Jaká reakce Moskvy se dá předpokládat? Patříte k těm, kteří v rámci takového scénáře varují před možným otevřeným vstupem ruské armády do války? Zůstaneme-li nohama na zemi, jaký nejhorší scénář může hrozit?
Myslím, že ani v takovém případě nezačne nikdo nikoho drtit. Jen Rusové pomohou podobně druhé straně, znovu se ukáže, že situace je patová, jen na úrovni větších ztrát, neštěstí a utrpení na obou stranách a s větším rizikem, že se to nějakou nepředložeností vymkne politikům z rukou. A to samozřejmě nepopírám, že »váleční štváči« nejsou jen na ukrajinské straně. Jistě by se i na straně proruských sil našel leckdo, komu by se líbilo přímé, otevřené zavlečení Ruska do ozbrojeného konfliktu.
Vladimir Putin podle agentury TASS prohlásil, že Rusku nevyhovuje světový pořádek po rozpadu SSSR, který chce v podstatě zakonzervovat jednopolární svět v čele s USA. Podle Putina je to v podstatě polookupace, ale Rusové kvůli tomu válčit nebudou. Má Putin ohledně onoho světového uspořádání v čele s Amerikou pravdu? Nakládá podle vás západní svět s Ruskem coby velmocí odpovídajícím způsobem, anebo by se něco mělo výrazně změnit?
Já myslím, že je zřejmé, že takový pořádek, tedy stav, kdy jen a jen USA určují co je a co není správné a v souladu s mezinárodním právem, kdo smí a kdo nesmí hájit své zájmy, nemůže vyhovovat téměř nikomu – určitě kromě Ruska také ne evropským státům, ale ani dalším světovým mocnostem. O Rusku platí naštěstí zatím to, že jeho politické vedení hodnotí mezinárodní situaci a vlastní postavení v nich poměrně střízlivě, nepřeceňuje své možnosti, ale je přitom dostatečně sebevědomé. Současně má, zřejmě na rozdíl od některých jiných hráčů pod kontrolou armádu a své tajné služby. Z tohoto hlediska si myslím, že existuje naděje, že jim ten realismus a trpělivost vydrží a mezinárodní vztahy by se postupem času mohly stát méně jednostranné.
Americký finančník George Soros na mnichovské bezpečnostní konferenci řekl, že Evropa Ukrajinu zradila a ta je nyní kvůli nedostatku podpory z EU na pokraji kolapsu. Podle Sorose je třeba okamžitě reagovat, aby se tomu zabránilo. Jak to je s tou podporou či nepodporou Ukrajině ze strany EU? A z druhé strany, neměla by být jistá odpovědnost připisována rovněž i Spojeným státům? Jak lze nyní vidět možnost eurointegrace Ukrajiny, což byla před téměř rokem a půl rozbuška Majdanu?
Americká místa přiznala fakticky oficiálně, že dlouhodobě »nainvestovala« do postupné demokratizace Ukrajiny přibližně šest miliard USD. Výsledkem byly zřejmě už tzv. barevné revoluce, otevřený loňský protiruský převrat, ale i řada dalších vymožeností. Právě pan Soros a jím podporované instituce se přece na těchto aktivitách dlouhodobě podílí. A to nejen na Ukrajině. Takže jeho stanovisku se není co divit.
Spíše by stálo za zamyšlení, pokud byly takové částky vynaloženy na Ukrajině, kolik a prostřednictvím koho bylo vynaloženo na »kultivaci demokratického prostředí« třeba u nás v České republice. Institucí po vzoru různých Sorosových nadací, protikorupčních fondů, dobročinných a vlivových organizací, které se ve skutečnosti věnují bůhvíčemu, tady máme také dost. Ale na to přece máme BIS, ta určitě pečlivě sleduje všechny pokusy o kopírování takových metod a majdanů, takže se jistě nemáme čeho obávat.
Otázky pro Haló noviny kladl Zbyšek Kupský