Démos značí po řecku lid, krató je vládnouti; demokracie tedy je vláda lidu, lidovláda - zřízení politické, v něm veřejnost, tedy lid, sama sobě vládne a samu sebe poslouchá namísto aby jí vládl král, jak tomu je v monarchii, nebo určitá vrstva, určitá privilegovaná skupina lidí, jak tomu je v oligarchii. V demokracii není nebo nemá být privilegovaných skupin lidí; proto hlavní zásady a předpoklady moderních zřízení demokratických jsou rovnost a svoboda vech občanů. Kladu důraz na slovo moderní, protoe uctívaná stará demokracie řecká se týkala jen malé meniny obyvatelstva: otroci a chudáci z ní byli vyloučeni.
I. Člověk člověku ovem roven není: někdo je chytřejí, někdo je hloupějí, někdo má lepí, někdo horí pamě někdo má větí, někdo mení fysickou sílu, obratnost a krásu; s tím se nedá nic dělat, s tím se dá jen počítat - ostatně lidská společnost by se zhroutila v dvou dnech, kdyby vichni lidé najednou z ničeho nic byli stejně chytří, silní a krásní. Příroda nás udělala nerovnými a věděla, co dělá. Vichni lidé vak mají něco společného: lidství. Masaryk vyjádřil tento předpoklad demokracie metafysicky: vichni lidé mají nesmrtelnou dui. Prakticky řečeno: kdyby má posluhovačka měla ducha paní Curiové, Selmy Lagerlöfové nebo básnířky Sapfo, zajisté by mi nevařila čaj ani by mi neklepala koberce. Posluhovačka ta vak můe zplodit druhou paní Curiovou, Selmu Lagerlöfovou a básnířku Sapfo. Lidé si tedy nejsou rovni prakticky, nýbr v monosti, in potentia, jak říkali staří scholastikové; jde o to, aby tato jejich monostní rovnost nebyla duena - aby dcera mé posluhovačky nebyla odsouzena posluhovat jako její matka, i kdyby se jí tajemným boím úradkem dostalo výjimečných, nadprůměrných schopností.
S tohoto hlediska se musíme dívat na rovnost demokratickou. Vichni občané demokratického státu jsou stejnou a rovnou měrou lidmi, mají nebo mají mít stejná, rovná práva a povinnosti. Vichni jsou si rovni před zákonem a vichni jsou si rovni politicky, co znamená, e vichni mají podle svých schopností stejný přístup k vem veřejným úřadům. V tomto ohledu podává ná mladý demokratický stát příklad nejskvělejí: jeho první president byl syn kočího a jeho druhý president byl nejmladí z deseti dětí chudého chalupníka. -Občanská, právní a politická rovnost v demokracii by vak byla papírová, pokrytecká a tudí nemravná, kdyby se nevyvíjela k rovnosti hospodářské jako k svému cíli. Dokud budou chudí a bohatí od narození, praví Durkheim, nebude spravedlivých smluv. Společenská třída, která shromádila ve svých rukou větinu výrobních prostředků, získala tím monost ovládat veřejné mínění, předevím tisk, a kompromituje tak politickou rovnost v demokracii. Třída hospodářsky privilegovaná bude samozřejmě vyhledávat a podporovat talenty pouze ve svých vlastních řadách a z nedostatku talentů bude prosazovat na vedoucí místa i své neschopné syny a dcery, čerta se starajíc o děvče s duchem paní Curiové, Selmy Lagerlöfové a básnířky Sapfo, je se v naem příkladě zrodilo z chudé posluhovačky. Nechci říci, e hospodářská nerovnost staví ve vem vudy vechny demokratické zásady na hlavu a e společnost nesocialistická není a nemůe být demokratická. Jisto vak je, e nespravedlivé rozdělení statků nesmírně krtí a kompromituje základní předpoklady demokratického zřízení a e teprve v hospodářské rovnosti demokracie plně najde sebe samu.
II. Vedle rovnosti, řekli jsme, druhá nejdůleitějí zásada demokracie je svoboda. Jene svoboda je potměilý ptáček. U Aristoteles říkal, e správně chápaná svoboda nezáleí v tom, e kadý dělá to, co chce a e ije tak, jak se mu líbí a s Euripidem řečeno, podle přání srdce svého (Politika, V., 9). Zastánci naprosté svobody vratí při takovém mudrování čelo. Jest první předpoklad svobody, praví, e jsem svoboden rozumět svobodě po svém; svoboda pro mne přestává být svobodou, jakmile mi někdo začne předpisovat, jak mám svobodu chápat. Toto mínění se zdá správným; bohuel lidstvo takovéto svobody dosud mravně nedorostlo a je marné a neuitečné přemýlet, doroste-li jí kdy. To věděl Platon, kdy se ptal, zdali nenasytné uívání této věci (t. j. svobody) a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě (t. j. v demokracii) a nepřipravuje vznik snahy po tyrannidě? Kdykoli demokratická obec v záchvatu ízně po svobodě má právě v čele patné číníky a přes míru se opije jejím silným vínem, trestá své správce, jestlie nejsou zcela povolní a neposkytují jí plné svobody, obviňujíc je jako ohavy a due oligarchické... Jest tedy přirozeno, e tyrannis nepovstává z jiné ústavy ne z demokracie, z největí svobody největí a nejsurovějí otroctví. (Ústava VIII., 14, 15). Není snad třeba připomínat, e to, čemu Platon říkal tyrannis, jmenuje se dnes faismus, respektive nacismus. K převratu neomezované svobody v tyrannidu ovem nedochází u ohromných moderních států tak prostě jako u malinkých států řeckých, u nich se často reimy měnily ze dne na den bez váných změn strukturních, vnitřních. V starém Řecku jsi dnes měl svobodu, zítra jsi jí pozbyl a pozítří jsi ji měl zas; v moderní Evropě je vechno daleko bolestnějí, krvavějí a hlavně delí. Evropský člověk, po tisíciletí postrádající ví individuální mylenkové, náboenské a hospodářské svobody, musil se k demokratické svobodě nového věku pomalu a bědně prokousávat etapami feudalismu a absolutismu a po anglickou revoluci měáckou z druhé půli XVII. věku, revoluci severoamerických osadníků z druhé půli XVIII. věku a revoluci francouzskou, která zavedla právní řád pro vechny občany rovný, svobodu vědeckého bádání, umění a náboenského přesvědčení, zastupitelský systém, dávající vem vrstvám obyvatelstva právo spolurozhodovat o politických osudech státu, a zaručila bezpečnost soukromého majetku - zkrátka poloila základy k oné liberálně-buroasní demokracii, která se v západní Evropě a v Americe udruje dodnes. Nesmíme ovem měřit události z konce XVIII. věku dneními sudidly: jeliko sedláci a do té doby nebyli vlastníky půdy, na ní pracovali, nýbr uivateli, je vrchnost mohla, kdykoliv se jí zlíbilo, vyhnat, bylo ustavení obecného práva na soukromé vlastnictví revolučním útokem městské a zemědělské třídy na vládnoucí třídu feudální. Ovem buroasie tím, e pronikla k moci a vyhlásila celý sloitý systém majetkových práv, poloila základy k budoucí vzpouře proletariátu, který do té doby, ač vykořisován, postrádal vědomí třídní sounáleitosti: jeden to z nejtypičtějích příkladů klikatého vývoje dějin.
III. V buroasních liberálních demokraciích porevolučních tedy byla mimo jiné oficiálně uznána a nadekretována hospodářská svoboda taková, jak si ji v Anglii představovali liberalističtí národohospodáři Smith, Bentham a Ricardo (viz Socialismus, I., té Právo a stát, VIII.) nebo v předrevoluční Francii tak zvaní fysiokraté, předevím Francois Quesnay (16941774) a markýz Victor de Mirabeau (17151789), kteří povaovali bezpečnost soukromého vlastnictví za základní a neporuitelné lidské právo: soukromé vlastnictví, učili, spojené s naprostou svobodou hospodářskou, stane se pilířem blahobytu lidstva. Proto laissez faire, laissez passer, la nature va delle-même - a to běí, jak to běí, příroda ví, co dělá. Fysiokraté, budi poznamenáno pro úplnost, byli sice zaujati pro zemědělství a povaovali obchodníky a průmyslníky za neproduktivní, neplodný stav, ale buroasní společnost porevoluční potlačila tuto stránku jejich nauk a převzala z nich pouze princip nedotknutelnosti soukromého majetku, zatím co zásadu svobody a rovnosti uplatnila prakticky jen vůči království, církvi a lechtě, nikoli vůči lidu.
IV. Vítězné porevoluční měáctvo, zvané - vedle stavu církevního a lechtického - třetím stavem, dovedlo své těce dobyté svobody, o ni usilovalo pět set let, jaksepatří vyuít. Údobí buroasních liberálních demokracií jest věk neuvěřitelného rozmachu industrialismu a kapitalismu; je to éra tak zvaného moderního pokroku, páry, uhlí, elektřiny, mechanisace ivota člověkova a rozvoje věd přírodních. Splnil se Aristotelův starý sen o tkalcovském člunku, který by běhal sám; Baconovy fantasie, zapsané v Nové Atlantidě, se stávaly skutečností. Kdo přitisknuv ucho k zemi, uslyel hukot strojů, pracujících pro člověka, kdo viděl, jak mračna továrních dýmů pohlcují slunce, kdo pozoroval závody parolodí, předhánějících se v slubě člověku, nemohl neehnat krvavě zaplacené svobodě a nemohl si nepředstavovat, e lidský duch, zbavený staletých pout, dovrí zanedlouho svůj úspěný zápas s hmotou konečným vítězstvím, po něm člověk bude jednou provdy zbaven těké dřiny, bude jen uívat a oddávat se ulechtilým zábavám a biblická kletba v potu tváři své chléb jísti bude upadne v zapomenutí.
Zatím co technicista devatenáctého století takto horoval a snil, odehrávala se divná paradoxní komedie. Strojům přibývalo kapacity, i dalo se čekat, e svalová, fysická práce člověkova se zanedlouho stane přeitkem dávnověku; e postačí zmáčknout knoflík a neúnavní elezní dělníci sami automaticky vyrobí vechno, čeho bude třeba. Děl se vak pravý opak. Roku 1821, tedy na samém začátku průmyslové porevoluční éry, otiskl v novinách Robert Owen, průkopník socialismu (viz Utopie, utopismus), tyto překvapující cifry: roku 1790 byla v Anglii zaměstnána námezdnou prací průmyslovou jedna čtvrtina obyvatelstva; byli to výhradně jen dospělí mui. Roku 1821, kdy Owenovy články vyly, byla u námezdnou prací průmyslovou zaměstnána celá jedna třetina obyvatelstva ne pouze dospělí mui, nýbr i eny a děti. Stroje tedy místo aby člověka osvobozovaly od fysické práce, ujařmovaly ho stále více. Průmyslové podniky rostly, potřebovaly dělníků a dělníci se posluně rodili: za třicet let Owenových statistik vzrostlo obyvatelstvo britských Ostrovů z 15 milionů na 18. Produktivních sil Britanie přibývalo neuvěřitelně: roku 1790 připadala na jednoho Angličana jedna produktivní síla. V roce 1821 připadlo na jednoho Angličana dvanáct produktivních sil. Z tohoto rozvoje měli prospěch pouze vlastníci půdy a strojů, kdeto mnoící se masy bezejmenných, kteří jim slouili, chudly: mzdy klesaly, přibývalo bídy, nevědomosti, zločinů a válek. (Beer, str. 310 a n.)
Tyto Owenovy údaje jsou tím zajímavějí, e zachycují začátek rozběhu průmyslové éry jedné z nejprůmyslovějích zemí světa. V ostatních hospodářsky osvobozených zemích byl industrialisační start moná méně bouřlivý, ale celkový vývoj nebyl o nic příznivějí. Stroje chrlily nejen tovary, nybr i chudinu, proletariát. Protoe proletariát neměl peníze, aby mohl skoupit zboí, je sám vyrobil, kapitalisté musili hledat odbytitě v zahraničí, hlavně v zámoří. Bernard Shaw správně poznamenává, e Britská říe se svými ohromnými dravami nevznikla na základě pečlivě uváeného politického plánu, nýbr řadou obchodních dobrodruství, do nich jsme byli vehnáni kapitalisty, které jejich vlastní systém donutil, aby se honili za cizími odběrateli jetě dříve, ne byly potřeby jejich vlasti z jedné desetiny ukojeny. (Průvodce inteligentní eny, kap. 39).
V. Vyvrcholení tohoto světového nesmyslu zaili vichni dnení čtenáři této knihy na vlastní kůi. Industrialismus a kapitalismus ovem nezůstal uzavřen v hranicích zemí demokratických; do zemí, je si zachovaly státní zřízení absolutistické, předevím Německo a Rakousko-Uhersko, pronikl industrialismus také, leč mnohem později; intensivní industrialisace Německa začala a po roce 1871, tedy o osmdesát let později ne v Anglii. A co se stalo v Anglii, stalo se i zde: stroje vyráběly víc ne domácí trh mohl skoupit, bylo nutno hledat zámořská odbytitě - jene zámořská odbytitě u byla vesměs v rukou západních demokracií. Tak dolo k první světové válce, v ní demokratické země, na jejich straně stála také Itálie a absolutistické carské Rusko, jak nepochybně kadému známo, zvítězily. Vítězství toto rozmetalo poslední zbytky absolutismu v Evropě: Rakousko-Uhersko se rozpadlo v řadu samostatných liberálních demokratických republik, zdemokratisováno bylo i Německo a carismus v Rusku byl povalen revolucí, která determinovala vechen dalí vývoj evropského lidstva. Nebo revoluce tato, vyvrcholená ustavením socialistického státu na místě bývalého státu absolutistického, byla prvním vítězstvím proletariátu, onoho čtvrtého stavu, jej industrialisace Evropy a Ameriky - podivná to hra - vyvolávala k ivotu, zmnoovala jej početně, současně jej utlačujíc. Viděli jsme v statistikách Owenových, e během prvých třiceti let industrialisace vzrostlo obyvatelstvo Anglie o tři miliony: ovem nikoli o tři miliony lordů, velkostatkářů a průmyslníků, nýbr o tři miliony nádeníků, dělníků, horníků, bezzemků. Tento překotný vzrůst proletariátu pokračoval stejným tempem a do sedmdesátých let devatenáctého století, kdy se poněkud zpomalil, ani se vak zastavil. V ostatních průmyslových zemích byl vývoj obdobný; zajímavý doklad vlivu industrialisace na populaci podává Japonsko, jeho počet obyvatel po celé století (od roku 17231846) nepatrně kolísal kolem třiceti milionů, ale přijetím moderních hospodářských method skokem vyrostl na 60 milionů. (Wells, Práce, blahobyt a těstí lidstva, II., 13). Popisovat, jak početně rostoucí čtvrtý stav se pod vedením znamenitých vůdců upevňoval organisačně, vnitřně, jak se bránil útisku hospodářsky vládnoucí meniny měanské a jak se domáhal rovnosti nejen politické, nýbr i sociální, vymyká se záměrům i rozsahu této knihy. Nevím a nedovím se, co si hospodářtí vládcové předválečné Evropy a Ameriky v skrytu due myslili, kdy pozorovali tento vývoj, a jak si představovali jeho konce. Není vyloučeno, e doufali, e nenávistné, svých cílů vědomé, hospodářsky bezprávné masy se dají věčně udrovat na uzdě vojskem, policií, systémem výluk a občasným poutěním ílou, to jest válkami. Ale na tom málo záleí; jisto je, e vládnoucí buroasie Evropy a Ameriky byla ruskou revolucí a zrodem socialistického státu sovětského nesmírně poděena, ale nic víc; poučení z ní nevytěila ádné. Hospodářský chod liberálně demokratického světa klidně pokračoval po starých cestách, co znamená, e jakmile se Evropa vzpamatovala z následků první světové války, počaly automaticky vyrůstat předpoklady k válce druhé. Uplynulo deset let a kapitalistická Evropa a Amerika se vyznamenala novým mistrovským kusem svého sobectví a své neschopností, obecně známým jako hospodářská krise, nezaměstnanost a hlad, zaviněné nadbytkem zboí. Tato neuvěřitelná nehoráznost se svými populárními průvodními zjevy pálení obilí a kávy a zalévání ovoce petrolejem sama o sobě prokazuje názorně a dostatečně, e kapitalistické řízení moderních demokracií se neosvědčilo a e musí být vystřídáno řízením jiným. Výrobní kapacita moderního průmyslu je dnes tak veliká, e periodické války se staly nutnými, aby nadbytečné zboí, je lid nemůe skoupit, protoe na to nemá peníze, se čas od času hromadným zničením stalo vzácným.
Ale tato ílená nelidskost přece není v duchu demokratických idejí! Svým půltisíciletým zápasem se středověkým feudalismem a absolutismem raného novověku usilovalo evropské lidstvo o uznání přirozených práv vech jednotlivců a tříd, o princip vzájemného respektu, o spravedlnost kadého ke kadému, o praktické uplatnění zásad humanitních: a k takovým dolo koncům!
VI. Jak vykládá Marx (Die heilige Familie), svoboda, proklamovaná měáckými revolucemi, byla pouze negativní - byla toti negací starých stavovských výsad; její positivní obsah je egoismus osvobozených individuí, zkaených dosavadním vývojem. Nikdy nezapomenu na historku, ji mi vypravoval přítel architekt H. V roce osmadvacátém zvítězil v soutěi na stavbu úředního paláce na kraji ikova. Ti, ji o věci rozhodovali, nebyli zajedno, má-li být stavba provedena z betonu nebo z elezobetonu, Kdyby zvítězila strana, přimlouvající se za elezobeton, měly být dodávkou přísluného materiálu pověřeny vítkovické elezárny, je právě začínaly trpět krisí. Strana protivná, hlasující pro beton, byla silnějí, a tak byl spor de facto rozhodnut dřív ne dolo k závěrečné schůzi. Zástupce vítkovických elezáren byl této schůzi přítomen, ale nezajímal se o její průběh, protoe věděl, jak skončí. Tlustý, zpocený červencovým parnem, netečně seděl, ovíval se reklamním papírovým vějířkem a zdálo se, e neposlouchá, o čem se mluví; nezasáhl do debaty ani slovem. Promluvil k mému příteli teprve kdy jednání, jak se očekávalo, bylo rozhodnuto v neprospěch Vítkovic, To nevadí, řekl, nepřestávaje mávat vějířkem před svým lhostejným obličejem. Za deset let tu máme válčičku a ta nás zase postaví na nohy. Byl, připomínám, rok osmadvacátý; heslo, vyvolané stralivými zkuenostmi světové války, nikdy válku víc, tenkrát jetě platilo. Ale ano, vzpomenete si na má slova, odpověděl ten netečný mu na udivené námitky mého přítele, vyvolané jeho prohláením: Nedá se nic dělat; na lidičky musí být flintičky.
VII. Buroasie respektuje demokratická ustanovení jen pokud slouí k ochraně a rozmnoování jejího vlastnictví. Jakmile jí vak ta ustanovení podle zákonů dialektického vývoje začnou přerůstat přes hlavu, ohroujíce její majetek, namísto aby jej podporovala, bez váhání se postaví proti nim, co se stalo za zmíněné kapitalismem vyvolané hospodářské krise, kdy se zhroutily vratké demokracie italská a německá, aby byly vystřídány reimem ostře protidemokratickým, faismem a nacismem. Nevadilo, e reimy tyto naráz zruily vechnu ideovou nadstavbu, je byla chloubou demokracie XVIII. a XIX. století, úctu k individuu, sympatii lidí a národů, úsilí o mír, právo na ivot a svobodu, respekt k cizí mylence a víře, a e tyto zásady prohlásily za slaboství, vlastizradu a mezinárodní idovský vindl. Nevadilo ani nacistické učení o nadřaděnosti nordické rasy a o jejím světovém poslání, ovládnout vechny národy; nevadil ani antisemitismus, nevadila veřejně hlásaná a prakticky uplatňovaná filosofie uitečné li a lsti, nevadilo pranic: stačilo, e faismus a nacismus vyhlásil boj komunismu, stačilo, e zaměřil nepokoj mas k cílům venkoncem jiným ne k sociální revoluci, aby kapitalistická buroasie přivítala příchod těchto dvou reimů s úlevou a aby jim poskytla finanční i politickou podporu. Dalího důkazu hluboké protidemokratičnosti kapitalismu není třeba.
VIII. Touto podivuhodnou a krvavou cestou se splnila slova Platonova o nutnosti zvratu zneuívané svobody v její opak, tyrannidu. Liberalisticky chápaná svoboda vedla k zotročení, zkrvavění a ochuzení lidstva. Je pravda, e nacismus a faismus, kdy začal svým anonymním podporovatelům a zástáncům přerůstat přes hlavu, byl spojeným úsilím demokracie sovětské a buroasních demokracií západních povalen. Je pravda, e postup socialismu tím byl velmi urychlen - ale pouze urychlen; svého konečného, světového vítězství dosud nedobyl a v tom vězí zárodky nové zkázy. Moderní průmysl dosáhl nejen obrovské výrobní, nýbr i ničivé kapacity; v době, kdy jedna jediná bomba stačí k zničení milionového města, nesmějí být osudy lidstva přenechány zvůli těch, ji se veřejně přiznávají k názoru, e na lidičky musí být flintičky. Věc je zdánlivě prostá: rovnost právní a politická musí být doplněna rovnosti hospodářskou a sociální, jinak řečeno, zásady demokracie musí být spojeny, synthetisovány se zásadami socialismu. Sovětský svaz tuto synthesu provedl po svém, po svém ji provede i ostatní svět, třebae stísněný a svého konce si vědomý nepřítel člověkův, kapitalista, bude tento postup chtít překazit a bude chtít raději zničit celý svět ne by se vzdal svých posic. O tom viz té hesla Socialismus a Dějiny.
Vladimír Neff (* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamté) byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. Pocházel z praské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v enevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v praském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jen vyel na samém sklonku období, kdy byl jetě pluralitní výklad moný - roku 1948. Antigorgias byl vítězným dílem velké literární soutěe, kterou vypsalo Vydavatelstvo Drustevní práce k svému čtvrtstoletí (1947), vylo 1948, náklad 20.000.