Už jsem to jednou psal, mně bylo v té době šest let a otevřené dveře do vesmíru byly pro mne výzvou ještě několik let dalších. A ten hlavní dveřník byl pro mne Gagarin, to byl opravdový hrdina. Že pak byl i Hrdinou SSSR a držitelem dalších vyznamenání, to mi bylo tehdy absolutně jedno, stejně jako že Gagarinovi připíjela písnička rudým vínem. Teprve s odstupem času jsem začal vidět věci v širších souvislostech - na pozadí studené války, vojenského využívání vesmíru i prosovětské propagandy.
Když 12. dubna 1961 dorazila do Československa zpráva o prvním letu člověka do vesmíru, brněnský Orchestr Gustava Broma zrovna nahrával v ostravském rozhlase. Jaromíra Hniličku políbila hudební múza a ostravský redaktor Pavel Pácl v mžiku vymyslel oslavný text. Píseň Dobrý den, majore Gagarine byla na světě a stala se šlágrem roku. Tehdy chtěl být kosmonautem snad každý kluk. Ostatně ještě dnes, když si pustím píseň pro Gagarina, dýchne na mne okamžik touhy mládí budovat a překonávat překážky ke hvězdám.
Tím se podle mne ta tehdejší studená válka lišila od té dnešní. Možná špatně naslouchám, možná i dnes je studená válka podnětem k něčemu pozitivnímu. Já to ale rozhodně nevidím. Vidím zlobu, vidím nenávist, vidím chamtivost a sobectví. Spíš se obávám, že tehdy, před těmi 54 lety stále ještě v lidech existovaly strašlivé vzpomínky na předchozí horkou II. světovou válku.
Milan Neubert, 12. 4. 2015
PS: Zkuste si tu písničku pustit. Na mne funguje pozitivně ještě dneska.
![]() (Gustav Brom, Jaromír Hnilička / Pavel Pácl) Celý svět slyšel tu zprávu TASSu, Dobrý den, majore Gagarine Vyřiďte prosím na Měsíci Já to tak zazpívat nedovedu, Vyřiďte prosím na měsíci Já to tak zazpívat nedovedu, |