Je pochopitelné, že náš pohled na projednávanou problematiku je ovlivněn tím, že žijeme v Evropě, v regionu střední a východní Evropy, a v případě naší strany také tím, že za jeden z klíčových úkolů naší činnosti považujeme stavění mostů mezi naší komunistickou a nekomunistickou levicí.
Souhlasím s tím, co bylo řečeno v úvodu, že každá jen trochu realistická úvaha o socialismu pro 21. století předpokládá v první řadě velice otevřenou, až brutální analýzu chyb a potíží všech variant a verzí socialismu století dvacátého. Proč se zhroutil dosud nejnadějnější, nejrealističtější a dle mého názoru zatím nejúspěšnější pokus o socialismus. Nebo jinými slovy, co bylo příčinou, že pokrokový systém a model společnosti byl paradoxně poražen zpátečnickým kapitalismem.
Pokud ale hovoříme o analýze minulosti, mám na mysli celou historii našeho hnutí. Tedy od roku 1848, od sepsání Komunistického manifestu.
Naší silnou stránkou a charakteristickou pro ta úspěšnější období bylo spíše, když jsme zformulovali cíl, namířili k němu a cestou dialekticky opravovali a upravovali trasu, po které se k němu blížíme. Tedy nefixovali jsme se tolik na nějaký správný, předem do detailu stanovený model.
V takové analýze nemůžeme proto podle mého názoru ponechat stranou ani příčiny a následky rozštěpení našeho hnutí.
Z tohoto zorného úhlu je asi také důležité položit si také otázku, proč jsme v Evropě ve třicátých letech prohráli boj komunistické myšlenky s tou fašistickou.
Nechci vnucovat naše československé zkušenosti, ale myslím, že právě zkušenost naší Komunistické strany Československa z období let 1936 - 1949 ukázala, že taková cesta možná je. A výsledkem nakonec bylo, že přivedla komunistickou stranu a její socialistický koncept ústavní cestou k moci s podporou naprosté většiny obyvatel.
Druhý aspekt, který bych rád zmínil je, že pohlížet na socialismus a jeho perspektivy nelze jinak, než z poměrně velkého odstupu.
Přitom za jeden z klíčových faktorů je zohlednění zájmů těch, kdo vytvářejí společensky užitečné užitné hodnoty. A to dnes není primárně v Evropě ani v takzvaném vyspělém světě.
Z tohoto pohledu je důležité, že jak se zdá, tak pochod globálního kapitálu k totálnímu ovládnutí světa pod vlajkou neoliberalismu zřejmě narazil na své limity. Alespoň nám se to tak jeví - možná z evropského pohledu.
O to více ale možná vzrůstá nebezpečí vážných konfliktů jednotlivých regionálních kapitálových zájmů, nebo skupin mezi sebou. A to přináší nejen nová rizika, ale možná i možnosti pro naše hnutí.
Proto považuji za důležité také pečlivě a bez předsudků sledovat a studovat zkušenosti z dalších dosud probíhajících, nebo nově se rodících socialistických projektů ve světě. A to bez ohledu na to, že na jejich hodnocení máme v našem hnutí často velmi rozdílné názory. A nemám na mysli jen ČLR, nebo VSR.
To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na myžlenku a naději na socialismus, nebo na systémové změny u nás v Evropě. V takovém případě ale není podle mého názoru realistické očekávat, že by taková změna mohla úspěšně a dlouhodobě proběhnout v jedné evropské zemi, nebo v jednom omezeném regionu.
Co to ale potom z našeho hlediska znamená pro naše hodnocení a náš vztah k integraci v Evropě obecně a k budoucnosti Evropské unie (pokud tedy dnes nějakou budoucnost má)?
A upřímně řečeno, my sice máme k EU a jejímu fungování velmi vážné výhrady, ale reálně vzato, skutečným a efektivním protivníkem, chcete-li hrobařem tohoto projektu, zřejmě nakonec budou vládnoucí kruhy USA a jejich politika, která k tomu brutálně zneužívá i NATO. A o možných důsledcích transatlantické smlouvy o obchodu a investicích pro možnost nějaké budoucí alespoň trochu samostatné evropské politiky se zde už včera a dnes také hovořilo.