Většina levicové veřejnosti očekávala, že nová vláda nastartuje veřejnou diskusi ke společenským tématům, tato očekávání se však nenaplnila. Český společenský prostor se naplnil násilím a hrozbou násilí, která vede lidi s menšinovými názory do vnitřní ilegality. Násilí se pevně usadilo v televizi, filmech, sportu, arogance prosakuje do mezilidských vztahů, média neodsuzují válečnické myšlenky, levice je očerňována i jako obránce míru.
Nejviditelnější byly zásahy silových složek státu proti squattům[1]. Squatting není bezdomovectví, squatteři nejsou narkomané a kriminálníci, squatterství majetky neničí, nýbrž uchovává a využívá pro organizaci přednášek, besed, koncertů, festivalů, místem pro mladé lidi, knihy, neotřelé myšlenky[2].
Zanedbávané hodnoty - majetky tak naplňuje novým životem, a má tudíž kladné ekonomické, ekologické a sociální dopady. Squatterství je však v hlubokém rozporu s maloburžoazní mentalitou - a tady selhává i levice, která z valné části o squatterství vůbec nic neví a ani se je nesnaží pochopit.
Český stát by měl otevřít diskusi o vlastnictví, jeho charakteru a znacích, o právech a povinnostech vlastníka, o jeho zodpovědnosti za držený majetek. Ten vznikl zpravidla prací mnoha lidí, často několika generací[3]. Majetek je nejen nedotknutelný, ale zároveň zavazuje.
Majitelé objektů, včetně památkových, je zjevně nechávají rozpadat[4] a vyčkávají na vhodný okamžik pro uskutečnění ziskuchtivých developerských plánů bez ohledu na historické, architektonické a urbanistické hodnoty objektu a místa.
Státní moc místo zkoumání příčin a charakteru squattingu, místo zkoumání chování a záměrů majitelů zpustlých budov a místo snahy o systémové uchopení problému zvolila silové řešení, v domnění, že tím dlouhotrvající a vzrůstající trendy zastaví. Nezastaví a medializované tvrzení o extremismu je nepřijatelné, nerozumné a se snahou společnost rozdělit, odvést ji od skutečných problémů, které bude nutné dříve či později řešit.
Individuální terorismus nemá nic společného s levicí, je to reakce zatím malé skupiny občanů na neřešené sociální problémy. Od jakéhokoliv projevu násilí, žhářských útoků, projevů terorismu se levice distancuje a se vší rozhodností takovéto projevy odsuzuje.
Levice nikdy nebyla nakloněna individuálnímu terorismu, její podstatou je respekt k ostatním, uznání jejich potřeb a práv, vždy podporovala důstojnost, spolupráci a solidaritu. Je v mediálním prostoru vytvářen odpudivý obraz údajné teroristické levice[5], aby zakryl xenofobní, rasistickou a fašizoidní extrémní pravici?
Komu tedy slouí podsouvání extremismu levici jako celku?
Nejasný je zásah Policie ČR v Brně a v Mostě. Cenzurování informací o těchto zásazích tak podporuje vytváření negativního mediálního obrazu levice.
Uvedené tendence v České republice jsou znepokojivé. Ještě děsivější je však to, že obdobné procesy vidíme i v dalších zemích na evropském kontinentě a že ve mnohém připomínají období fašizace Evropy před druhou světovou válkou. Události ve světě, chování elit v Evropě a v ČR a celá zastrašující[6] atmosféra ve společnosti se přestávají chovat jako souhra náhod[7] nebo jako neschopnost vlád řešit příčiny společenských problémů[8]. Jednodušším vysvětlením je řízený útok[9] na demokracii, svobody, lidská a občanská práva, na pravdu a spravedlnost, na důstojnost a mír.
Česká, ale i evropská širší levice zatím nevykazují schopnost porozumět současnému světovému, evropskému a tuzemskému dění, jsou spíše jen společenstvím levicového slovníku. Víme, že levice v kapitalistickém centru a semiperiferii nemá snadnou úlohu a že se musí střetávat s maloburžoazní ideologií. Jsme však přesvědčeni, že v dohledné době bude levice postavena před existenční problém. Bude levice skutečnou levicí? Dokáže formulovat koridory řešení a naplnit je skutky? Pokud existující národní a unijní demokratické struktury a vazby nebude schopna naplnit demokracií, důvěryhodností a kvalifikovanými postupy, přenechá je lobbystické ziskuchtivosti, korporátním zájmům nebo dokonce korporátnímu fašismu.
26. května 2015, mluvčí SPaS: Eva Novotná, Jan Kavan, Milan Neubert, Miroslav Prokeš
[1] V případě Cibulky nešlo o první násilné vyklizení squattu policií. Nešlo o první zanedbaný objekt, který squatteři obsadili, uklidili, v mezích svých skromných možností opravovali, udržovali a užívali. Není vyloučeno, že policií vyklizenou usedlost s více než 600letou historií majitel opět ponechá osudu, neobývanou a chátrající. Příkladem jsou bývalé squatty vila Milada nebo činžovní dům na Albertově.
[2] Např. squattovaná žižkovská Klinika.
[3] Je tudíž na zvážení, nakolik právní náležitosti spojené s jeho vlastnictvím mohou obcházet vklad celé společnosti do majetku jednotlivce.
[4] Většina majitelů má prokazatelně dostatek peněz a nepotýká se s právními, např. dědickými problémy.
[5] Policejně vyšetřovaná skupinka, která se k aktům individuálního terorismu skutečně hlásí, je i z hlediska krajní levice marginální. Levičácké výstřelky považuje levice za zbytečnou záminku protilevicové politiky a provokací.
[6] Světová veřejnost je pod silným mediálním tlakem hrozby údajné islamizace a různých teroristických aktů.
[7] Historie poslední stovky let je plná násilných provokací, které velmocenské a fašistické kruhy zosnovaly. Mocné politické a ekonomické kruhy se neštítí ani války, natož diktatur, teroru, policejního státu, bezpráví, špiclování. Občané se proti tomu stavějí, zjišťují a zveřejňují informace, pořádají přednášky a diskuse, organizují protesty a petice. Lidé mají často pochybnosti o skutečných důvodech historických událostí. WikiLeaks a Edward Snowden odhalili intriky proti občanům i v nejvyšších patrech světové politiky, i v proklamovaných baštách svobody a demokracie. Krize důvěry voličů ve stranické programy a sliby vede politické intrikány ke zneužívání základních lidských citů.
[8] Jinak si těžko vysvětlíme jiné výhrady proti občanské komunitě, poukazující na neférové jednání takového majitele pražské restaurace Řízkárna vůči zaměstnancům, kterým se nevyplácejí mzdy, nebo proti komunitnímu centru, které se v regionu s vysokým sociálním a rasovým napětím snaží o jeho zmírnění, o komunikaci s problematickými skupinami, o osvětu a důstojný život obyvatel.
[9] Jde o kroky politiků s nízkou demokratickou legitimitou na evropské úrovni, třeba při přípravě smlouvy o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), ale i faktický návrat ke smetené smlouvě ACTA, snaživší se před pár lety omezit lidská a občanská práv a svobody cestou národních legislativ.