Podmínky nové dohody jsou pro Řecko tak přísné a nevýhodné, ľe před nimi eurozónu varoval i Mezinárodní měnový fond. Podle něj by mělo být splácení dluhů Řecka odloľeno o třicet let. Nedojde-li ke změně podmínek, vnitřní předpisy MMF zakazují poskytnout Řecku dalěí záchranný balíček.
Bezprecedentní tlak ze strany členů eurozóny na Řecko tedy s největěí pravděpodobností nejde interpretovat z hlediska ekonomické smysluplnosti. Proto také někteří analytici přirovnávají dohodu Řecka s eurozónou k Versailleské smlouvě, jeľ fakticky představovala poníľení Německa, které ovąem objektivně rozpoutalo první světovou válku. Slovenský premiér Fico označil aktuální stav Řecka za „určitou formu protektorátu“. Řecko bylo v osobě Alexise Tsiprase donuceno pod tlakem kapitulovat a přijít o část suverenity, aby byly výměnou zachráněny řecké banky, jimľ docházejí peníze a které vydrľují jen injekce Centrální evropské banky, pracující v "pohotovostním reľimu".
Když jsem nad vzniklou situací přemýšlel, představil jsem si nejdřív pěkně „počesku“, jak do Atén přijíždí říšský protektor Schäuble a jak důstojně za potlesku všude existujících patolízalů stoupá na Akropoli. A jak jednou jede takhle zrána v Mercedesu… Pak jsem si ale uvědomil, že věcně přínosnější je rozhodně vzpomínka na daleko starší historii brestlitevské smlouvy.
Sovětské Rusko se dostalo chvíli po říjnové revoluci do situace, že odmítlo účast ve válce, tedy další spolupráci s Dohodou a zároveň nemělo sílu bojovat na dvou frontách. Vedení bolševiků tehdy pověřilo Trockého, aby jednal s Němci a Rakušany o ukončení bojů. Jednání probíhala od prosince 1917 v polském městě Brest-Litevsku. Trocký, který skálopevně věřil v propuknutí světové revoluce, se snažil jednání s nepřítelem protahovat a přes Leninův nesouhlas i pokyny vedl rozhovory ve stylu „ani válku, ani mír“.
Podpis smlouvy s Německem a Rakouskem Trocký považoval za zradu západoevropského proletariátu. Napsal o tom: „Mír, který nám vnucujete, je mír násilnický a loupežný. Nehodláme připustiti, abyste Vy, páni diplomaté, mohli říkati německým dělníkům: Vy jste požadavky naše nazývali výbojem a anexemi, ale hleďte: my Vám přinášíme pod těmito požadavky podpis ruské revoluce! - Ano, my jsme slabí, my nemůžeme nyní vésti válku, ale my máme dosti revolučních sil, abychom ukázali, že my z dobré vůle nedáme svůj podpis na smlouvu, kterou píšete Vy svým mečem na těle živých národů. My odpíráme své podpisy!“
Trocký byl sice velmi obratný vyjednavač a manévroval, jak se dalo. Když se ale v únoru rozhodli Němci a Rakušané ukončit příměří a začali rychle postupovat na Moskvu, dostal Trocký od ústředního výboru po Leninově ultimátu rozkaz bezpodmínečně přijmout německé podmínky, i když byly podstatně horší, než co ležely na stole o dva měsíce dříve. Smlouva o příměří byla podepsána 3. března 1918 a sovětské Rusko v ní uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území.
Trocký splnil rozkaz, ale vzápětí podal demisi. Lenin správně očekával, že bude záhy následovat kapitulace Trojspolku. Lenin prokazatelně neměl v úmyslu brestlitevský mír dlouho dodržovat. Popsal ho jako „hanebnou smlouvu“ a po německé kapitulaci v 1. světové válce se ho okamžitě zřekl. Francouzi a Britové tak vlastně porážkou Německa uchránili Rusko před katastrofálními důsledky brestlitevského míru, i když pobaltské státy a část Polska na nějaký čas Rusko ztratilo.
Každá paralela samozřejmě kulhá, Řecko 2015 se s Ruskem 1917 srovnává jen obtížně, i když situaci obou zemí lze v daném období považovat za kritickou. Varoufakisovi se podařilo vést jednání o něco delší dobu než Trockému, taky podal demisi ještě před podpisem smlouvy. Vládnoucí strana měla tehdy i dnes formálně vládu, ale ne skutečnou moc nad kapitálem. Protiútok Německa byl ovšem v obou případech zdrcující – dříve tanky, dneska banky.
Když už jsem citoval Trockého, tak ještě krátce z jeho následného sebekritického textu: „Když před celou zemí a před celým světem tak tragickým způsobem projevila se naše neschopnost v daném okamžiku zabrániti vpádu nepřátel, musilo uzavření míru považováno býti za akt, který nám byl vnucen tvrdým zákonem poměru sil. Bylo by dětinskostí dáti se tu vésti jedině abstraktní revoluční morálkou. Úkolem není ve vší cti padnout, úkolem je nakonec zvítězit.“
Tohle bych řekl, že je dobré připomenout sobě i komukoliv, kdo by dnes hájil principiálnost za každou cenu, zejména když by tu cenu měl platit někdo jiný.