To potom vede k tomu, ľe lidé volají policii, kdykoli pojmou podezření, ľe uľ je to tady. Policie potom kontroluje folklorní soubory ze zahraničí, protoľe jsou to černoąi, fotbalisty místního prvoligového týmu, protoľe jsou z Afriky, případně pronásleduje na popud občanů kominíky, protoľe jejich pracovní oděv nápadně připomíná černé kombinézy gangsterů prohlaąujících se za bojovníky jakéhosi islámského státu.
Druhý extrém zase spočívá ve frenetickém nadąení, s jakým vítáme jakoukoli moľnost dát najevo radost, kterou nás naplňuje proud uprchlíků ze zemí zmítaných válkami a násilím, protoľe nic lepšího nemohlo náš kontinent potkat. Navíc tím můľeme celému světu i sami sobě dokázat, jak hluboko jsou v nás zakořeněny hodnoty jako soucit, solidarita a láska k bliľnímu. No a protože uprchlíci, jakoby se naší zemi vyhýbali, nezbývá než nakoupit vody a sendviče, sednout do auta a vyrazit někam do ciziny, kde je jich víc.
Dokonce to někdy vypadá, že o to skutečně tvůrcům veřejného mínění jde – donutit Evropany, aby uvažovali jen o těchto dvou možnostech, do krve se dohadovali, která je ta správná, a zabránit jim zamyslet se také trochu nad příčinami, které Evropu a Evropskou Unii zvlášť do této situace postupně přivedly. A zdůrazňuji, že vůbec nejde jen o uprchlíky, krize je daleko hlubší a uprchlická krize je jen vrcholkem, který je vidět a díky němuž si konečně evropská veřejnost všimla neutěšeného stavu EU, ale i neschopnosti, nebo dokonce neochoty evropských politiků to řešit.
Asi bych si netroufl tvrdit, že jedinou příčinou tohoto stavu je politika USA a zneužívání NATO k jejímu vnucování evropským členům, ani že hlavním cílem americké zahraniční politiky je rozdělovat Evropu, destabilizovat Evropskou unii a oslabit Euro. Co je ale nepochybné, je fakt že od chvíle, kdy se reálné vlády ve Washingtonu ujali neokonzervativci – to znamená zhruba od druhého volebního období prezidenta Clintona (1997 – 2001) jsou důsledky této politiky takové, že by tomu všechno nasvědčovalo.
Hodně másla na hlavě mají jistě samy některé evropské „mocnosti“, dlouhodobě máme také vážné výhrady k EU a jejímu vnitřnímu fungování i směřování a tak dále. Nikdo ale asi nebude zpochybňovat, že bombardování Jugoslávie, válka v Iráku, Libyi a v Sýrii, stejně jako masivní podpora opozice a přilévání oleje do ukrajinského požáru, který vyvrcholil státním převratem a občanskou válkou výrazně oslabily Evropu, evropskou integraci a významně přispěly k dnešní hluboké krizi EU.
A to nemluvím o stovkách tisíc mrtvých civilistů, o milionech zničených osudů, o dramatickém nárůstu protizápadních nálad v islámském světě a faktické materiální podpoře islámského extremizmu. O odpovědnosti za uvedení vlny uprchlíků do pohybu – milionů v regionu a zatím statisíců do Evropy ani nemluvě. Stručně řečeno: za politikou Washingtonu v Evropě a jejím nejbližším okolí zůstávají trosky rozvrácených států a Evropa je má uklízet a Evropská unie to má všechno zaplatit. A nic na tom nemění fakt, že se všech těchto katastrof organizovaných USA více či méně aktivně, dobrovolně či pod nátlakem vždycky zúčastnil někdo z evropských členů NATO, pokud hned ne všichni.
A ve všech těchto případech to bylo právě NATO, které sloužilo buď jako zástěrka hrubého porušování mezinárodního práva – jako třeba v Jugoslávii, nebo jako prostředek nátlaku na evropské státy, aby se podřizovaly zájmům americké politiky. Dá se dokonce říci, že existuje jakési hypotetické ministerstvo obrany EU, dokonce se nachází v Bruselu, ale ne v sídle EU, ale o několik kilometrů vedle – v sídle NATO. A dá se také říci, že v otázkách bezpečnostní politiky se EU a její představitelé stali fakticky nesvéprávnými.
Jak je možné, že se bedlivě sleduje, jestli politici v Evropské komisi neupřednostňují zájmy svých vlastních zemí, ale nikomu nevadí, že někteří evidentně hájí otevřeně zájmy Washingtonu a ignorují zájmy EU a dokonce i evropských vládnoucích vrstev.
Ve všech těchto případech Hrálo a hraje NATO evidentně roli a úlohu, která je v rozporu s evropskými zájmy, ať je formulujeme z jakéhokoli pohledu.
A pak je nakonec jedno, jestli katastrofální důsledky americké politiky pro Evropu byly také jejím cílem a jsou záměrné, nebo jde o původně nechtěné, neplánované vedlejší , nebo jak se dnes vzletně říká – kolaterální dopady.
Pokud jsou neplánované, je možné po nás chtít, abychom se bezmyšlenkovitě a slepě podřizovali Washingtonskému vedení, které 20 let vrší jednu strategickou chybu na druhou jen proto, že NATO je prý pro Evropu jedinou bezpečnostní alternativou? A členství v NATO bohužel nic jiného než takové podřizování neznamená.
A pokud je to záměr, tak je to o důvod víc, proč hledat cestu, jak z NATO odejít.
Proto je třeba co nejrychleji obnovit diskuzi o nové bezpečnostní architektuře v Evropě a o rozpuštění NATO, diskuze, která byla před dvaceti lety po rozpuštění Varšavské smlouvy rychle násilně ukončena.
Lubomír Ledl, místopředseda SDS