Později jsem měl možnost mluvit s ním ještě mnohokrát, v paměti mi utkvělo zejména naše setkání v lednu 2004 v Berlíně na schůzce evropských levicových stran, která předcházela vzniku Evropské levice. Na „Berlínské výzvě“ k ustavení této strany je Mílův podpis hned vedle mého – a neuplynul ani měsíc, a Míla si to na zasedání ÚV KSČM (kde jsem měl možnost být jako host) za tento podpis pěkně „vypil“. V Berlíně jsem měl také příležitost poznat jeho „hlad po informacích“ když využil přestávky v jednání k tomu, aby zašel do knihkupectví a nakoupil tam hned několik kilogramů knih - od filosofie a politologie až po historii.
Poměrně hodně času jsem s ním strávil během voleb do evropského parlamentu v létě 2009, společně jsme jako kandidáti vystupovali hned na několika předvolebních shromážděních a měl jsem tak dost času zblízka poznat a ocenit jeho obrovský rozhled v nejrůznějších oborech. Dokázal se znalostí věci mluvit opravdu o mnohém, ba téměř o všem.
V posledních letech jsem jej vídal stále méně často, a naše setkání, pokud k nim došlo, bývala kratší a snad i nějak méně srdečná; přikládal jsem to jeho viditelně se zhoršujícímu zdravotnímu stavu a z toho plynoucí určité podrážděnosti, která jej tak trochu izolovala i od lidí, kteří si jej vážili. Stejné důvody jsem hledal i za většinou jeho „skandálů“ - nepochybuji ale ani o tom, že tato „mediální pozornost“ Mílův zdravotní stav dál zhoršovala, a vše se tak dostávalo do jakéhosi „čarovného kruhu“, ze kterého nedokázala uniknout ani osobnost Mílova formátu
V posledních týdnech toho na něj bylo zřejmě už moc, a jeho organismus to odmítl snášet. Nezbývá tedy než dát mu poslední sbohem a věnovat mu tuto vzpomínku.
Jiří Hudeček, 23. ledna 2016