Lubomír Ledl patří k nejvíce světaznalým levicovým politikům. V osmdesátých letech působil ve Světové federaci mládeľe, byl poslancem a praľským zastupitelem. Místopředseda Strany demokratického socialismu, která ve volbách spolupracuje s KSČM, zastává názor, ľe v nadcházejících bouřlivých časech elity budou rády za pravicové Pedigy a haiderovce, které pro ně budou menąím zlem, neľ radikální levice. Vrátíme se tím prý v podstatě do třicátých let.
Rakousko vybírá nového prezidenta. Výsledek nedávného prvního kola, které zcela vyřadilo kandidáty mainstreamových stran, byl podle řady médií ąok. Podle exministra Alexandra Vondry o ąádné překvapení nejde, ale pozornost by tomu prý měli věnovat předevąím Němci. V zemi, kde dosud vládne Angela Merkelová, je navíc dle posledních průzkumů třetí nejsilnějąí stranou protimigrantská a eurokritická Alternativa pro Německo. Můľe v Evropě nastat bouře v podobě nástupu nových, a jak někdo říká, „nesystémových“ stran? Co samotné Německo, bude vůči tomu imunní?
V případě Rakouska by se chtělo připomenout aforismus Karla Havlíčka Borovského „Nechoď, Vaąku, s pány na led…“ Já myslím, ąe to vąechno hodně souvisí s tím, co uľ dlouho kritizujeme ve fungování EU a formulování jejích politik a co zvláą» zřetelně vyskočilo v souvislosti s uprchlickou krizí, migračními politikami EU a jejich uplatňováním. Nakonec vľdycky jsou důleľité zájmy pánů, a periferie reprezentovaná střední a východní Evropou a její zájmy jako by neexistovaly. No a rakouątí vládnoucí politici si nechtějí uvědomit, ľe nepatří mezi pány, ale do té semiperiferie spolu s námi a ostatními zeměmi V4, a „na led chodili s pány“. Vzpomeňme si, jak nás rakouątí politici vloni stále peskovali kvůli tomu či onomu a jak dnes najednou narychlo obracejí. Myslím, ľe tím také hodně nahráli volebnímą výsledkům, ze kterých jsou teď v ąoku.
Problém ale spočívá v tom, ľe to není jenom problém Rakouska. Jako by vąude něco, nebo někdo nutil evropskou politickou věrchuąku jednat v rozporu se zájmy svých zemí i se zájmy EU a Evropy jako takové. A o Německu to platí moľná dvojnásob. A taková politika prohlubuje rozpory a nespokojenost a je vodou na mlýn těch, kdo stavějí na nespokojenosti a negativním programu a nabízejí zdánlivě jednoduchá řeąení.
Pokud by se moci chopily zmiňované nové strany, které jsou některými kruhy označovány jako populistické, extremistické, představovalo by to nějaký druh rizika nebo hrozby? Doąlo by k naplnění černých scénářů o konci liberální demokracie, a tedy současné podoby kontinentu?
Pochopitelně, ľe atmosféře ve společnosti to neprospěje, určitě by to zase o něco prohloubilo uľ tak ąpatnou náladu a obavy z budoucnosti, a» uľ oprávněné, nebo přehnané. Hlavně by to ale zase přispělo k tomu, ľe lidé nebudou přemýąlet o skutečných příčinách a hloubce krize, do které se Evropa a s ní jednotlivé země propadají, protoľe politický diskurs se vybije ve váąnivých, nesmiřitelných a nic neřeąících sporech o to, jak čelit skutečným, nebo dokonce domnělým projevům a následkům.
Ale systém – zájmy skutečných vládců a teplá bydla politických elit – to neohrozí. A navíc v takové situaci bude jistě také snadnějąí zase o něco víc přitáhnout ąrouby, tu něco ubrat ze svobody shromaľďování, tam se více ochránit před vnitřním, nebo vnějąím ąkůdcem, zjednoduąit ąpehování, posílit policii atd.
Případně, jak nástupu radikálně vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik mohou a hlavně nakolik úspěąně mohou mainstreamové strany vstřebávat agendu „extremistů“ a sebrat jim tak vítr z plachet?
Otázkou je, jestli se opravdu chce nástupu takových stran zabránit. Vľdy» mohou často zabránit tomu, aby se nespokojenost ąirąích vrstev projevila v myąlení a chování veřejnosti a posílením levice. Myslím, ľe vládnoucí kruhy dají přednost Heiderovcům a Pegidám a Národním frontám vąeho druhu před tím, aby museli čelit Syrizám, Podemos, Die Linke a podobným spojenectvím ve více neľ jedné zemi současně. Protoľe, jak jsme viděli, se Syrizou v Řecku zametli natotata, protoľe byla jediná a v malém a slabém Řecku. Ale kdyby to bylo ve více zemích, a kdyby si tyto levicové strany a hnutí na základě takových zkuąeností uvědomily, ľe musí daleko více spolupracovat a postupovat společně, tak by to jistě tak jednoduché nebylo. A co se těch stran a hnutí s jednoduchými recepty týče, nakonec se poměrně rychle ukáľe, ľe tyto strany a hnutí vlastně kromě povrchního odmítání něčeho a strachu z něčeho jiného nic nenabízejí.
Nechci to zjednoduąovat a nejde to jen tak srovnávat, ale vzpomeňme si, kolikrát u nás v minulosti odvedla pozornost veřejnosti před volbami nějaká „úplně nová a jiná“ politická strana, zpravidla na jedno pouľití, která ale zabránila tomu, aby se oprávněná nespokojenost se stávajícím establishmentem a jeho praktikami odrazila ve volbách vítězstvím nějaké reálné, nebo alespoň moľné „jiné volby“.
Pokud jde o migrační krizi, na balkánské trase je sice hláąen úbytek běľenců, ale na druhou stranu to směřuje do Itálie, kdy prý dochází ke značnému nárůstu zločinnosti. Merkelová je navíc terčem kritiky za to, ľe se nechá Erdoganem vydírat, a Turecko naléhá, ľe, kdyľ nebudou zruąena víza, pustí migranty volně do Evropy. Povaľujete dohodu EU s Tureckem za funkční? A co dělat, pokud jde o italskou cestu? A co soudíte o snaze Evropské komise protlačit kvóty, a» se nám to líbí, nebo ne?
Vľdy» to jsou vąechno ostudné tanečky, které mají vytvářet iluzi, ľe se něco řeąí a opatření ľe se přijímají a vlk ľe se naľere, aby si nikdo nevąiml, ľe skutečné příčiny, zájmy a cíle se v tichosti přecházejí mlčením.
Tu tzv. balkánskou trasu přece vybudovala, nebo, abych nepřeháněl, pomohla aktivovat sama německá kancléřka. Nebo moľná přesněji, ona vydala pokyn, nebo de facto nepřímo vyhlásila, ľe dublinské protokoly, stanovící pravidla ochrany vnějąích hranic EU, přestávají platit – a hurá do Evropy. A místo desítek tisíc opravdových uprchlíků před bezprostředními hrůzami války a teroru, kteří si zaslouľí mezinárodní ochranu a mají na ni právo, jsme tu měli miliony migrantů, větąinou čistě ekonomických, pokud ne něco horąího. A ľe tohle uľ nemůľe Evropa ekonomicky, bezpečnostně, kulturně ani jinak prostě zvládnout bez katastrofálních následků? ®e se tím vytvořilo neuvěřitelně výnosné a brutální odvětví organizovaného zločinu se vąemi následky – mafie paąeráků lidí? No a co?
Nemůľu si pomoci, ale chování některých rozhodujících vlád a politiků EU k migrační vlně ve mně vyvolávalo dojem, jako by ąlo o ľádoucí, záměrně organizovaný příliv gastarbeiterů, tedy levné pracovní síly a doplnění obyvatelstva pro některé evropské mocnosti, a to zcela bez ohledu na zájmy ostatních členů. A pokud se to někdo, některé vlády snaľily aspoň trochu pojmenovat, nedrľet hubu a krok, nepapouąkovat i jen částečně monology z bruselského scénáře a navrhovat i realizovat nějaká alternativní řeąení, tak byly okamľitě okřikovány, obviňovány z nacionalismu, podrývání evropských hodnot a ocitly se na pranýři. Pochopitelně, ľe to byly hlavně země, které nemají koloniální minulost, ani zkuąenost z vysávání bývalých kolonií, ani jim hospodářský zázrak nepomáhali za hubičku vytvářet gastarbeiteři ze sousedních zemí. Připomínám, ľe hranici nejblíľe k „potřebným“ má z členských zemí EU ©panělsko, a to přímo v Africe. A také vľdycky čelilo největąímu tlaku ekonomické migrace, tedy těch, kdo se pokouąeli dostat do vysněné Evropy jen za lepąím ľivotem.
V lednu loňského roku doąlo dokonce k tomu, ľe při pokusu obeplavat pevninskou hranici po moři se utopilo po zásahu a střelbě plastovými projektily ąpanělských pohraničníků asi 15 uprchlíků. ©panělská hranice Schengenu zůstala i za takovou cenu neprostupná, ale nevzpomínám si, ľe by to vyvolalo alespoň zlomek negativních emocí, které o pár měsíců později způsobovaly jakékoli pokusy omezit naprosto nekontrolovaný pohyb desetitisíců např. přes Maďarsko. Tak kdo tedy vlastně hájí evropské hodnoty a kdo je ignorant a pokrytec, který za vzletnými řečmi skrývá, jaké skutečné zájmy hájí, a evropské veřejnosti prostě lľe?
Pokud nepřipustíme, ľe Německo a klíčové země EU řídí spolek chaotů, tak se logicky musíme ptát: Co je skutečným cílem dohody EU s Tureckem? V lepąím případě ąidítko pro evropskou veřejnost, ľe se něco dělá. A v horąím? A» si kaľdý odpoví sám.
Pedagog Pavel Nováček v LN varuje, že po zimním uklidnění migračního toku nesmíme zapomenout, že problém, proč lidé utíkají, zdaleka nebyl vyřešen a to nejhorší nás teprve čeká. Buď se podle něho z Evropy stane Afrika a Blízký východ, anebo musí Evropa začít mnohem výrazněji investovat do rozvojové pomoci a motivovat lidi, aby neutíkali k nám, ale zůstávali doma. Jak to podle vás dopadne?
Naprosto souhlasím. Musíme se samozřejmě na prvním místě ptát, co bylo cílem, jaké zájmy to vyžadovaly a kdo a proč se podílel na politice, která v posledních patnácti sedmnácti letech (počínaje druhým volebním obdobím prezidenta Clintona) způsobila, nebo alespoň výrazně přispěla k rozvratu některých států, ale i celých oblastí v Evropě, ale především v jejím bezprostředním okolí. Důležité je určitě také, proč měly takovou efektivitu „investice“ do různých protivládních hnutí a organizací a proč bylo tak snadné vyvolání různých povstání a občanských válek, a to všechno pod heslem vývozu svobody a demokracie a našeho tzv. západního způsobu života. A co všechno další bylo motivem toho, že se takové masy daly najednou do pohybu? Jistě se shodneme, že sociální, ekonomické, ekologické a další důvody jsou primární a nějaká prohlášení, záminky apod. mohou hrát významnou roli jako jiskra, nebo katalyzátor, který to někam nasměruje.
Vzpomínám si na doby, bylo to na přelomu 60. a 70. let, kdy jsem žil v Tunisku, kdy tehdejší EHS jako celek (i její jednotlivé státy individuálně) věnovala poměrně značnou pozornost tomu, aby státy v nejbližším sousedství kolem Středozemního moře měly také nějaký prospěch z toho, že sousedí právě s bohatou Evropou, aby se jim část zisků vyinkasovaných na jejich území neokoloniálními praktikami vrátila zpět. Týkalo se to nejen různých smluv v ekonomické oblasti, ale i rozsáhlé spolupráce v oblasti školství, kultury, infrastruktury atd. Pochopitelně, že to nebylo z čistého altruismu, ale jistě to byla rozumnější politika, než ta, která následovala. Týkalo se to samozřejmě především těch, které neměly příjmy z ropy a plynu. Můžeme se samozřejmě přít, co bylo příčinou změny, jaký díl viny mají samotní vládci těchto zemí, ale je fakt, že v posledních dvaceti až třiceti letech se celkově situace těchto, ale i všech ostatních rozvojových zemí zhoršila a jejich vysávání vyspělým Západem se stalo ještě bezohlednější.
Mimochodem, myslím, že když paní Merkelová vyhlásila, že všichni Syřané budou přijati, jistě dobře věděla, že všech 20 milionů nepřijde, že dorazí jen ti, kteří na to mají, tedy ti vzdělanější, bohatší, zkušenější, tedy ti, kdo budou v zemi nejvíce chybět, až dojde k nějakému mírovému řešení a začne rekonstrukce země. Myslíte, že nikoho z think-tanků a poradců, ani ji osobně nenapadlo, že tak Evropa Sýrii ukradne to nejcennější co má, tedy velkou část elity národa? Protože většina těch, kteří se po velkých finančních, ale i osobních, psychických a dalších nákladech v Evropě usadí, ani jejich rodinní příslušníci, kteří za nimi časem přijedou, nebude asi po skončení konfliktu usilovat o návrat do
Ale když neberou ohledy na zájmy a specifika jiných členských zemí EU, proč bychom měli očekávat nějaké ohledy k zájmům těchto ještě vzdálenějších? Věřím však, že máme dost rozumu a zatím i času, abychom si to dokázali uvědomit a včas naše politiky probudit.
Po čase se oživují debaty o transatlantické obchodní dohodě TTIP. Jak tento projekt na základě nových zjištění a dalšího vývoje hodnotit? Unikly dokumenty z jednání o podobě smlouvy, na což upozornily některé zahraniční deníky. Vyplývá z toho, že Američané kladou podmínky, jejichž naplnění by vedlo k omezení práv Evropanů, ať už jde o ochranu životního prostřední, zhoršení zdravotních standardů nebo spotřebitelských a zaměstnaneckých práv, a USA by navíc mohly ovlivňovat unijní legislativu. Nejsou rizika příliš velká? Anebo jde o pouhý alarmismus ze strany některých názorových uskupení?
Stručně řečeno, v oblasti vojensko-bezpečnostní už se podařilo dosáhnout stavu, kdy je EU naprosto závislá na USA, respektive na NATO. Smlouva TTIP by znamenala rozšíření této závislosti, chcete-li podřízenosti, i na oblast ekonomicko-institucionální – i podle toho mála, co se o ní ví a co postupně proniká na veřejnost. A vůbec si nemyslím, že jde o nějaký alarmismus různých aktivistických skupin. Nemusíme se zabývat detaily, řekněme si jen, o co vlastně jde. Jde o to odstranit překážky, které brání dosahování větších obratů, objemů a větších zisků ve vzájemném obchodu a v oblasti investic. Tomu dnes už nebrání takzvané tarifní náklady (cla, poplatky a podobně), ale především mimotarifní nástroje.
To znamená, že jedna strana musí respektovat omezení stanovená stranou druhou. Většinou jsou to různé zákony, předpisy, nařízení a právní postupy, které mají chránit zájmy považované druhou stranou za důležité. No a těch je dnes více na straně evropských států a americké korporace jsou toho názoru, že zbytečně brání dosahování vyšších zisků z obchodu a z investic. Jedná se hlavně o různá omezení v zájmu ochrany spotřebitele, zdraví a bezpečnosti občanů, hygienické a potravinářské normy, které výrobci a obchodníci v USA nemusí dodržovat, a mají tudíž nižší náklady, pracovní zákonodárství, práva odborů a podobně, které také snižují zisky z investic, protože jejich plnění stojí peníze; evropské normy o něco více omezují možnost dosahování zisku a snižování nákladů na úkor devastace přírody a životního prostředí, evropské firmy mají dosud možnost se ve sporech se zámořskými giganty bránit silnějšímu partnerovi u soudu v zemi, kde investice probíhá, Američané se snaží, aby ochrana investic byla absolutní a probíhala u mezinárodních arbitráží, kde jsou zájmy velkých korporací hájeny lépe než u národních soudů – ty musí brát na zřetel národní legislativu.
Je fakt, že zrovna tady by se nás to moc nedotklo, protože naše smlouva o ochraně investic z počátku 90. let je tak špatná, že asi ani TTIP by v tomto ohledu nebyla horší, jen by podobně platila i na ty ostatní, kdo zatím takovou chybu neudělali. Dohoda by měla zřejmě také zjednodušit vnucování právních norem „příznivých“ obchodu a investicím jednotlivým státům i celé EU. A tak dále a tak podobně.
Takže není asi náhodou, že proti smlouvě se podařilo zmobilizovat takový odpor; celoevropskou iniciativu (petici) podepsalo v zemích EU téměř milion občanů, byly splněny kvóty potřebného počtu podpisů v potřebném minimálním počtu zemí. Jsme hrdí, že jednou z nich byla i ČR a nezabránila tomu ani masivní kampaň a obdivuhodně nekompetentní a laciná agitace amerického velvyslance ve prospěch smlouvy. Loňské demonstrace proti TTIP v Berlíně se zúčastnilo čtvrt milionu osob, na demonstraci proti TTIP, která byla narychlo svolána den před návštěvou amerického prezidenta do Hannoveru na letošního 24. dubna, protože v den návštěvy byly demonstrace zakázány, dorazilo znovu skoro 100 000 lidí a tak bych mohl pokračovat.
Je ale pro dnešní EU charakteristické, že peticí se EK odmítla zabývat, protože o takovém tématu nemohou rozhodovat občané, a průběh jednání byl pro evropskou veřejnost tabu. Důležité teď je, aby se veřejnost nenechala „utahat“, aby po několika letech zdánlivě marného úsilí nezvítězila nakonec rezignace, protože o to zřejmě také protagonistům smlouvy na obou stranách Atlantiku jde. Pokud se ale nepodaří „dokopat“ smlouvu k uzavření do konce volebního období stávajícího amerického prezidenta, měla by TTIP skončit podobně jako ta o radarové základně – tichým odpískáním a novým pokusem z jiného konce.
Mnozí kritici TTIP hovoří kupříkladu o „invazi“ geneticky modifikovaných potravin (GMO) do Evropy, která jsou dle některých nebezpečná a varují před nimi. Je na místě se obávat GMO? Jak vysvětlit běžnému laikovi, co to vlastně znamená a jaké to má důsledky?
Může se samozřejmě po desítkách let ukázat, že umělé, nepřirozené a nepřírodní zásahy do genetiky, které vědci provádějí s cílem zvýšit výnosy, odolnost, tučnost a já nevím jaké další vlastnosti produktů rostlinné a zřejmě i živočišné výroby s cílem dosáhnout vyššího zisku jsou naprosto bezpečné a všechny obavy, které tady dnes jsou, se ukážou jako liché. Ale že taková rizika existují a že nikdo nedokáže předem odhadnout, jaké následky, škody a katastrofy mohou takové úpravy v budoucnu způsobit, o tom snad není pochyb.
A člověk ani nemusí být náruživým čtenářem sci-fi. A právě tahle oblast je jednou z těch, kde se evropská a americká legislativa velmi zásadně liší. V Evropě platí pravidlo, že dokud se neprokáže, že je to bezpečné, tak se to nesmí běžně využívat, prodávat zpracovávat atd. Naopak v USA se nejprve musí prokázat, že to působí škody, degeneraci, zdravotní potíže apod. a teprve pak lze začít pracovat na zákazu. A ne vždycky s úspěchem. Příkladem je preventivní podávání antibiotik, nebo růstových hormonů při výkrmu jatečných zvířat. O škodlivosti konzumace takového masa člověkem už dnes nejsou pochybnosti, ale taková praxe v USA vesele kvete dál. A tak bychom mohli pokračovat, ale jak je patrné z minulé odpovědi, takových „maličkostí“ budou tisíce.
Šéf americké CIA John Brennan uvedl, že úřady zveřejní dosud utajovanou kapitolu zprávy Kongresu o teroristických útocích z 11. září 2001, která je známá jako „28 stran“. Stále ještě tajná kapitola, která poslední dobou budila emoce u rodin obětí teroristických útoků, má obsahovat nepotvrzené informace o tom, že útoky finančně pokrývala Saúdská Arábie. Někteří pozůstalí se dokonce měli chystat saúdský režim žalovat. Jakkoli obsah zprávy zatím neznáme, je možné odhadovat, nakolik je to všechno pravděpodobné? A co by případné potvrzení uvedených informací spustilo?
O tom, že někteří z atentátníků měli blízko a dostávali materiální, a hlavně finanční podporu z kruhů vládnoucích rodin Saúdské Arábie, o tom snad není a od počátku nebylo pochyb. Je samozřejmě něco ještě jiného, pokud by se tak dělo s vědomím, nebo dokonce podporou oficiálních míst. Já bych to určitě nevylučoval, nakonec další vývoj a hlavně dění v Sýrii jasně ukázalo, že Saúdové i současný režim v Turecku mají v regionu své zájmy a svou politiku, která se většinou nekříží s tou americkou, takže se o ní mlčí. Jen když se praktické důsledky té politiky v tom kterém konkrétním případě náhodou chtěně, či nedopatřením dotknou USA, zasáhnou jejich občany, nebo se to jinak dostane na veřejnost způsobem, který by mohl ovlivnit veřejné mínění v USA a v Evropě, tak se najednou tváří, jakoby o tom nevěděli.
Text kursivou - redakce PL. Ostatní text Lubomír Ledl, vydaly Parlamentní listy, 15. 5. 2016