Stává se však, že se po několika dnech obloha znovu zatáhne, že teploty prudce klesnou a že na dosud neprohřátou zem začnou opět dopadat vločky sněhu a vytvářet souvislou bílou vrstvu.
Tenhle příměr mne napadl, když jsem na únorové obvodní konferenci v Praze poslouchal emotivní vystoupení starého devadesátiletého komunisty, který se dodnes jen těžce vyrovnává s tím, že desítky let jeho nepochybně poctivě zamýšlené práce byly překryty masivním majetkovým převratem, jenž za podpory většiny společnosti úspěšně zlikvidoval velkou část materiálních i nemateriálních výsledků předchozího režimu, který někteří nazýváme prvním pokusem o socialismus.
Náš hlavní problém spočívá jednak v tom, že lidský život je velmi krátký ve srovnání s časovými měřítky typickými pro společenský vývoj, jednak v tom, realita světa je podstatně složitější než slova, jimiž ten svět běžně popisujeme. Můžeme vlastně několik teplých dní na konci zimy nazývat "jarem"? Není naše zklamání z toho, že znovu napadl sníh a že třeba některé první květy stromů zmrzly, dáno jen naší touhou po příchodu jara?
Lidsky je to zklamání zcela pochopitelné. Já bych k tomu jen dodal: to zklamání nemá společenský smysl. Je třeba hledět do budoucnosti. Jaro prostě přijde.
Milan Neubert, 12. 2. 2017