1. Panoráma levice v Evropě
Levice jako celek je v Evropě relativně slabá a vůči pravici nepředstavuje politický protipól, kterým by vlastně měla být. Za levici považujeme socialistické, komunistické a částečně také zelené strany, které se považují za alternativu neoliberální politiky v Evropě a které usilují o společnost překonávající kapitalismus. Levice je na mnoha místech roztříštěná. Současně však se však také neustále objevují iniciativy, aby se levicové síly spojovaly.
Levice je poměrně silná v některých zemích jižní Evropy. Třeba v Řecku, kde se SYRIZA stala nejsilnější politickou silou a tvoří vládu. Také na Pyrenejském poloostrově má levice společensky relevantní sílu. V Portugalsku podporuje socialistickou menšinovou vládu. Ve Španělsku byla jako nová levicová strana PODEMOS. Současně existují nové sjednocené formace levice v některých větších městech, jako je Barcelona, a stále se vytvářejí širší a širší aliance. V Itálii je levice po vládě středo-levé koalice velmi roztříštěná. Úsilí o sjednocení nebylo dosud úspěšné. Vývoj na Kypru je pro Evropu velmi důležitý a AKEL zde hraje zásadní roli.
Ve střední Evropě a Skandinávii je levice relativně stabilní a zastoupená v parlamentu. V některých případech je také součástí vlády, např. v Norsku a na Islandu. To pro ně nebylo vždy dobré, jako v Norsku. Místní levicové strany ale opět posilují. Ve Finsku má komunistická strana klesající význam, zatímco Spojená levice představuje rostoucí a stále důležitější sílu, která získala hlasy v nedávných komunálních volbách. V Nizozemsku se ustavila Socialistická strana a v Belgii se rychle rozvíjí Strana práce, která je podle průzkumů nejsilnější politickou silou ve Valonsku.
Zvláště důležitý je vývoj ve Francii. Zatímco někteří jsou připraveni vzdát se Levé fronty, mnozí bojují za její zachování a rozšíření. Mélenchon a jeho hnutí France Insoumise, podporované komunistickou stranou, dosáhlo v prezidentských volbách velkolepého úspěchu téměř 20%. Levice stojí před novým počátkem a je otázkou, zda lze Mélenchonův úspěch použít v parlamentních volbách v červnu jednotnou kampaní. Tradiční stranické struktury levice jsou a zůstávají důležitými, ale měly by v budoucnu uzavírat kolem sebe hnutí a spojenectví.
V Británii se situace na levici vždy vyznačovala tím, že strany nalevo od Strany práce (Labour Party) nehrály žádnou roli a k tomu byly navíc jako komunistická strana rozděleny. Byla založena nová levicová strana Left Unity, ale její vývoj se brzy zbrzdil změnou Strany práce s Corbynem. Ve Skotsku má z levicového pohledu významu Skotská národní strana. V Irsku se do jedné z předních politických sil vyvinula strana Sinn Fein.
Východní Evropa tvoří v panoramatu levice téměř bílé místo z různých důvodů. Levicové strany jsou tam poměrně malé a bojují o svůj význam. Výjimkou je Komunistická strana Čech a Moravy. Velmi zajímavý je vývoj ve Slovinsku, kde jsou v parlamentu úspěšně zastoupeny „Iniciativa za demokratický socialismus“ a „Strana za udržitelný rozvoj Slovinska“ (TRS). V Polsku je zajímavý vývoj Razem.
2. Vývoj sociální demokracie
Pro budoucnost má levice velký význam vývoj sociální demokracie. Ta se výrazně politicky změnila. Za zvláštní bod zlomu lze označit Schröder-Blairův dokument z roku 1999. Jím se sociální demokracie rozloučila s kulturou práce, která byla do té doby v podstatě základem sociálně demokratické politiky, a převzala neoliberální pozice v hospodářské a sociální politice. Tento neoliberální směr nevedl k vzestupu evropských sociálních demokratů, jak doufali, ale nakonec je výrazně oslabil, což rozšířilo terén pro levici. Zvlášť patrné to je v Německu, kde by Levicová strana (Die Linke) v současné době bez Schröderovy Agendy 2010 neexistovala. Na druhou stranu existují protisměrné pohyby i uvnitř sociální demokracie. Nejrozsáhlejší jsou ve Straně práce s volbou Jeremy Corbyna předsedou strany. Také je třeba zmínit „Frondeury“ uvnitř Socialistické strany ve Francii, kteří nepodporují Hollandův směr. Dokonce i v německé SPD existuje alespoň opatrný pohyb od neoliberální politiky.
Celkově představují sociální demokraté roztříštěný obraz sebe samých. Částečně se zmenšily na malou stranu jako v Řecku nebo Nizozemsku; některé z nich stojí před štěpením jako ve Francii nebo ve Španělsku. Sociální demokraté erodují. Jejich samoobnova je velmi nepravděpodobná.
Tento vývoj staví před levici nové úkoly. Sociální demokraté nebudou na jedné straně schopni široce opustit svou neoliberální orientaci samy o sobě, ale na druhou stranu bude levice stěží schopna provést změnu politiky v Evropě bez reformovaných sociálních demokratů. Levice nedokázal adekvátně těžit z poklesu sociální demokracie a z politického vakua nalevo od ní. Bylo to především pravice, které dokázala této politické slabosti využít. Je to úkolem levice, obsadit politické vakuum, zanechané sociálními demokraty, a nabídnout alternativu k převládající politice sociálních demokratů, a tím na ně i vyvíjet tlak. Musí se uspět přimět sociální demokracii - alespoň její rostoucí část - k opuštění jejích neoliberálních pozic, a tím posunout sociální rovnováhu sil doleva. Sociální demokraté by měli znovu bojovat za sociální demokracii. Ale levice to musí udělat ze svého vlastního pohledu a svou vlastní odlišnou společenskou koncepcí politiky.
3. Diskuse o evropské politice
Debata levice o potřebné evropské politice je zaměřena především na otázku společné měny. Mnoho konferencí se konalo v souvislosti s plánem B, který poprvé představil Jean-Luc Mélenchon v září 2015. Plán B se bude realizovat v případě, že nebude proveditelný plán A zásadní demokratizace Evropské unie. Plán B navrhuje, aby země EU měly možnost opustit eurozónu a vrátit se ke svým národním měnám. Diskuse o těchto otázkách musí proběhnout, ale zaměřit se na měnové otázky je spojeno se značnými problémy. Na jedné straně se podceňují rizika spojená s opuštěním společné měny, zatímco na druhé straně je nadhodnocen prostor, který je možné získat. Navíc má tato otázka potenciál levici rozdělovat.
Ačkoliv je otázka společné měny důležitá a debata o ní legitimní, neměla by být naší hlavní prioritou. Do popředí by se měl spíše klást program ekonomické a sociální politiky jako alternativy k dominujícím neoliberálním úsporným opatřením. Důvod nespočívá jen v tom, že tato politická agenda neskončí ani po vyřešení měnového problému, ale v tom, že tvoří mnoho společného základu mezi našimi stranami. Panuje shoda v tom, že neoliberální politika úsporných opatření musí být ukončena. Hlavním východiskem je jiná hospodářská politika, která se zaměřuje na růst a zaměstnanost, snížení pracovní doby a sociální a ekologickou restrukturalizaci ekonomiky.
Nejde o ekonomický růst sám o sobě, ale o společensky smysluplný rozvoj s vytvořením sociálně a ekologicky udržitelných pracovních míst. Tato místa samozřejmě nevytvoří samotný trh, ale je zapotřebí zásahu tvůrců politik. Nezbytné jsou také programy veřejných investic, které podporují hospodářskou činnost v oblastech, které jsou společensky užitečné. Patří sem infrastruktura, energetická a dopravní politika, ale také oblasti jako vzdělávání, kultura, zdraví a bydlení. Investice do EU jsou stále o 30% pod úrovní roku 2007, kdy začala finanční a bankovní krize. V některých zemích je cílem obnovit zničenou výrobní základnu. Proto potřebujeme „evropský Nový úděl“. Taková politika není slučitelná s „dluhovou brzdou“ v Evropě, která byla zavedena jako reakce na tlak německé vlády. Přerušení fiskální smlouvy je naléhavou nutností, protože představuje velkou překážku pro investice. Proto musí být změněna evropská smlouva.
Nezbytné jsou především regulace finančních trhů a zásadní změna úlohy ECB. Cílem je zastavit finanční spekulace, bojovat proti daňovým únikům a vymýtit daňové ráje. ECB by měla fungovat jako „věřitel poslední instance“ a převzít odpovědnost za hospodářský rozvoj a zaměstnanost. Namísto politiky „kvantitativního uvolňování“, která je za současných okolností velmi riskantní a vysoce citlivá na finanční spekulace, ECB by měla financovat nezbytné veřejné investice.
Dalším důležitým prvkem je změna politiky přerozdělování. Namísto snižování mezd a sociálních výdajů je nutné je zvyšovat. To je nutné nejen ze sociálních důvodů, ale také z ekonomických důvodů. Součástí jiné politiky přerozdělování musí být také odlišná daňová politika s vyššími daněmi pro bohaté, movité, banky a velké korporace. Na rozdíl současnosti musí být EU opět spojena se sociálním blahobytem. EU může trvat pouze tehdy, pokud je podporována většinou obyvatel členských zemí.
Pravicový extremismus v Evropě roste. Levice musí energicky nasazovat síly, aby zabránila fašistickému vývoji. Za tímto účelem je nezbytné vytvářet široké aliance, ale také bojovat proti neoliberální politice, které vyvolala vzestup pravice.
Rostoucí tok uprchlíků a migrantů má své důvody. Globalizací ekonomiky se lidé k sobě přiblížili. I sociální otázka se stala globální. Každý rok zemře hladem zhruba 18 milionů lidí, ačkoli světové zemědělství by mohlo nakrmit dvojnásobek světové populace. Genetická manipulace s osivem, aby se zabránilo jeho reprodukci ze strany zemědělců, musí být zakázána. EU nesmí prodávat zemědělské zboží do Afriky tak levně, že africké potraviny jsou dražší, což znamená, takže tam vlastní zemědělství nemůže vzniknout. Jednou z nejdůležitějších otázek boje proti příčinám migrace je zastavit a překonat války. Vývoz zbraní - alespoň do oblastí s politickým napětím a s diktaturou - musí být okamžitě zastaven.
NATO neposkytuje koncept zabezpečení. Mělo by být nahrazeno kolektivní strukturou pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Vztah k Rusku musí být změněn. Rusko je součástí Evropy. Mír a bezpečnost v Evropě nemůže nikdy existovat bez Ruska jako světové moci s jadernými zbraněmi, natož proti němu.
Tím by byly pojmenovány hlavní body minimální agendy, která by mohla tvořit platformu pro Evropskou levici.
4. Funkce EL
Strana evropské levice (EL) hraje v levicové evropské diskusi zatím jen vedlejší roli. Cílem by však mělo být, aby se stalo platformou pro diskusi o evropské politice a aby hrála koordinační roli. Východiska pro to jsou k dispozici. Nejprve je třeba zmínit především každoroční letní univerzitu. Kromě toho existuje řada konferencí a událostí v síti. Příkladem je konference Středomoří a napojení na sociální fóra a „Alter Summit“. Zejména v tomto směru může být významné každoroční Fórum alternativních a pokrokových sil. Nicméně je nutné posílit politický profil. Za tímto účelem je zapotřebí především intenzivnější politická diskuse v rámci struktur EL: v předsednictvu, v pracovních skupinách a sítích.
5. Rozšiřování levicové aliance
Za prvé a především je nutné posílit samotnou EL. To se týká také jejího rozšíření. V současné době má EL více než 30 členských stran, navíc s řadou pozorovatelů. Nicméně chybí řada důležitých levicových stran, např. jako Podemos ze Španělska či PTB z Belgie. Komunistická strana Portugalska (PCP) patří do našeho spektra. Tyto a další strany by měly být získány jako členové. Mělo by se mluvit o jejím zařazení s KSČM. Současně by měla EL fungovat jako katalyzátor pro levicové pohyby v Evropě. Do jisté míry to fungovalo s Fórem alternativ v Paříži v roce 2015. Usnesení berlínského sjezdu o realizaci fóra progresivních sil v Marseille v listopadu tohoto roku je dalším důležitým krokem v tomto směru. Rozšíření dopadu EL je také dáno její schopností tvořit a organizovat široké aliance.
6. Zlepšení fungování
EL je dosud příliš málo razantní. Politický sekretariát byl vytvořen, aby to změnil. Rozhodnutí musí padat rychleji. EL je stále příliš zaujata sama se sebou a svým vnitřním slaďováním. Aniž by se vzdala zásady konsensu, EL musí být schopna rychle reagovat na politické události. To je hlavní úkol politického sekretariátu, předsednictva i předsedy. To však vyžaduje také zlepšení komunikačních struktur. To se týká zejména webových stránek a sítí v sociálních médiích.
Současně musí EL zlepšit svou schopnost vést kampaně. Měla by se soustředit jen na několik důležitých kampaní ročně, ale s cílem vytvoření viditelných a rozeznatelných událostí. V Evropském parlamentu by měly být pravidelné konzultace se skupinou GUE / NGL. Také kontakty s evropskými institucemi jsou nezbytné. To se týká zejména Evropské konfederace odborových svazů (EUTC).
7. Shrnutí
Aby bylo možné bojovat proti pokračujícímu posunu Evropy doprava a vytvořit protiváhu nacionalismu a rasismu, stejně jako neoliberalismu a jeho deregulaci a sociálním škrtům, musí být levice v Evropě zesílit. Proto je třeba překonat její roztříštěnosti a posílit sítě. EL může hrát koordinační roli, kterou musí vykonávat. Fórum v Marseille je důležitým krokem v tomto směru.
Pro změnu politiky v Evropě jsou skutečně zapotřebí sociální demokraté. Ti však budou muset zásadně změnit svůj politický kurz. Je úkolem levice nabízet alternativy k převládající politice sociální demokracie, a tím na ni vyvíjet tlak, aby se změnila, aby přinejmenším rostoucí část sociálních demokratů opustila neoliberální politickou agendu a vrátila se k základní politické orientaci směrem k sociální spravedlnosti.
Nezbytná je minimální program levice jako alternativa neoliberální politiky úsporných opatření. Klíčovými prvky jsou demokratická kontrola finančních trhů, včetně odlišné politiky ECB, odlišná politika přerozdělování s rostoucími mzdami a sociálním blahobytem a zvýšení daní pro bohaté, movité, banky a velké korporace, jakož i odlišná hospodářská politika veřejných investic do sociálně významných odvětví. V takovém kontextu lze také diskutovat otázku společné měny.
EL by měla být platformou pro nezbytnou politickou a programovou diskusí. K tomu však musí posílit svou vlastní politickou diskusi.
EL musí být silnější a efektivnější tím, že bude rychleji přijímat rozhodnutí a že zvýší svou viditelnost a efektivitu navenek zlepšením komunikace.
Pro potřeby SDS přeložil Milan Neubert