Předloni uplynulo 600 let od upálení rektora Univerzity Karlovy Jana Husa. 600 let je velmi dlouhá doba. Myslím, že si nikdo z nás neumí přesně představit, jakými cestami a v jakých podmínkách se ubíralo tehdejší myšlení. Jsme většinou odkázáni na pozdější interpretace událostí. A jak dobře víme, historii píše vždy vítěz, protože ovládnutí minulosti je podmínkou pro ovládnutí budoucnosti.
Historii nepíšou ti, co vládnou. Píší ji historikové, což jsou často děvy prodejné, které dokážou odhadnout, co se bude aktuálním vítězům líbit. Hodnocení Jana Husa se proto v české historii postupně měnilo. Pro někoho byl osvíceným mistrem, pro jiného arcikacířem, který byl po právu upálen, byl velkým Čechem, který nás hájil před západním, především německým tlakem, ale i Evropanem, který vyzdvihoval nadnárodní, všelidské hodnoty. Někdo ho považoval za sociálního reformátora, téměř za protokomunistu, jiný za člověka, který je mravně odpovědný za krvavé období husitských válek.
Chtěl bych se dnes krátce zastavit u aspektů Husova života a myšlení, které jsou podle mne nezpochybnitelné. Jan Hus se postavil tehdejší totalitní moci, kterou představovala římsko-katolická církev a na ni napojená výkonná moc pozemská. Paradoxem Husova postoje je podle mne okolnost, že Husovi nešlo o likvidaci této moci, ale o její nápravu.
Hus podporoval překládání Bible do jazyka prostého lidu, tedy do češtiny a němčiny. Dobře věděl, že představitelé církve, žijící v hlubokém rozporu s Písmem, že pak před lidmi jen těžko obstojí. A odvolával se na Ježíše, který evangelizaci všem svým následovníkům přímo nařídil. Hus se postavil proti kupčení s odpustky, tedy proti ekonomickému zájmu církve. Nejostřeji ve chvíli, když v roce 1412 vyhlásil papež odpustky každému, kdo se zúčastní křížové výpravy. Jan Hus tehdy nazval papeže antikristem.
Hus se tedy postavil proti klíčovým zájmům tehdejší totalitní moci – ohrožoval jejich ekonomické příjmy a autoritu všech údů církve. Podle Husa kněz ve smrtelném hříchu nebyl knězem z milosti boží! Věřící neměl věřit v papeže, ale jen v Boha. Jenže podle učení církve byl papež její hlavou a kardinálové tělem.
Jan Hus se tedy odchyloval od učení totalitní moci, nesouhlasil s ním, svářil se kvůli tomu s jednotlivými preláty, lišil se od zavedených obyčejů. Všechna tato slovesa se dají vyjádřit jediným latinským slovesem – dissidere. Proto je pro mne Jan Hus prvním českým zdokumentovaným disidentem.
V této úvaze je ale možné jít ještě dál. Jan Hus by si byl možná mohl zachovat život, kdyby se byl dál schovával – na hradě Krakovci nebo na Kozím Hrádku, nepleťte si prosím s Hrádečkem. Jenže on se rozhodl přijmout pozvání na kostnický koncil ve snaze diskutovat s jeho členy o jednotlivých článcích svého učení. A protože už dnes víme, jak morálně skončili někteří jiní čeští disidenti, představuje pro mne Jan Hus největšího českého disidenta.
Když se před dvěma lety o Janu Husovi více diskutovalo, nechal se na Parlamentních listech slyšet jeden bývalý disident, dnes vyučující na Teologické fakultě Jihočeské university, který Husovu nauku odmítl jako přímo vedoucí k anarchii a k revolučnímu krveprolití následujícími slovy:
„Hus… popíral legitimitu veřejné autority, když žije v těžkém hříchu. To bylo vtěleno do čtyř artikulů jako požadavek ‚veřejného trestání těžkých hříchů‘. Kdybychom to měli vzít vážně, tak dnes by až na malé výjimky téměř všichni naši potentáti seděli v kriminále nebo byli veřejně bičováni na náměstích.“
Tohle přiznání mne docela dostalo. Hned dvakrát – jednak přiznáním stavu společnosti, jednak tím, že bývalý disident – dneska ovšem v úřadě – tvrdí, že legitimita autority se nesmí zpochybňovat. Trochu mi to připomíná staré heslo „republiku si rozvracet nedáme“! Heslo nefungovalo, nemohlo fungovat – jakmile chybí legitimita, je ztráta legality jen otázkou času!
A tím se podle mne dostáváme k odkazu největšího českého disidenta:
Zaprvé: každá pokroková myšlenka (pro Husa Ježíšovo poselství) může být devastována
institucí. Instituci řídí lidé, jimž může být původní myšlenka lhostejná, kteří
dají přednost prebendám, které funkce v instituci nesou.
Zadruhé: je třeba neustále poukazovat na prohřešky všech údů totalitní
moci proti jejich vlastním formálně deklarovaným hodnotám. A je úplně jedno,
jestli jde o církevní či stranické preláty, pohůnky zahraniční mocnosti
nebo slouhy slouhů velkého kapitálu, dnešní totalitní moci.
Údy dnešní totalitní moci mají sloužit nám občanům. Ne totalitní moci!
Proto jasně říkejme: korumpovaná vrchnost není legitimní!
A mějme na paměti: korupcí nejsou jen přijímané peníze. Jsou to i funkce
v dozorčích radách, nejrůznější výhody pro jednotlivce a spřízněné firmy.
A my musíme stále nahlas opakovat:
Moc korumpuje a totální moc korumpuje totálně!
Milan Neubert, Václavské náměstí, 6. 7. 2017