Srpen 1968

Autor: Ivan Sviták <(at)>, Téma: 05. Pasáž, která nás zaujala, Vydáno dne: 27. 08. 2017

Toreador

Idě, v Praze v srpnu 1968



Každý toreador ví, že některý z býků, s nimiž se setká,

bude jeho osudem a že to bude naposled, co tančil před smrtí.

Toto vědomí ho nutí, aby piruety, jež mu zbývají, byly co

nejdokonalejší.

Jeho manévrovací obraty se zdají šíleně odvážné a publikum říjí

rozkoší,

protože tuší tragickou blízkost smrti, intimitu nebezpečí,

jež láká a dráždí jako každý hazard, v němž jde o krev, o život a

smrt.

Riskantní blízkost smrti je nepochopitelná rozumu,

stejně jako je exaktností srdce toreadora, jenž se musí přibližovat

konci proto,

že miluje tanec života před býkem vášní víc než riziko vlastního

konce.

Člověk si hraje se životem stejně jako toreador uprostřed arény

a tančí elegantně k své smrti v zápasu se zlem života.

Ale člověk ví o své smrti a na dně má strach z nezbytnosti zániku,

protože jen člověk je nositelem smyslu o světě a nesmyslnost

smrti nás vyzývá

jako takové - jako lidi - na předem prohraný souboj,

provokuje svou lhostejností k našemu tanci před její brutální

silou,

k tanci, jenž má smysl, jen pokud v něj věříme, ale jinak ne.

Pokud existujeme, jsme vždycky před tváří smrti, tváří v tvář

nebezpečí sebe

v nočním lese, v náručí milence a ztraceni v sobě.

Smrt v nás neodbytně tiká, ale jsme si jí nejisti jako ženou,

která k nám jaksi patří, ale jejíž nevěry se bojíme.

Bojím se její intimní dialektiky, s níž odjíždí vstříc něčemu,

co je nevypočitatelné předem jako pohyb býka před tančícím

mužem,

jenž riskuje krev tím spíše, že jeho piruety jsou stále smělejší,

ačkoliv před publikem dává najevo jen svůj klid.

Právě proto, že riskuje všechno, vždycky všechno, a že hraje

vabank.

Jako si největší herci přáli zemřít na jevišti, a také na něm

umírali - aby potvrdili, že právě faleš hry brali smrtelně vážně,

tak si toreador přeje zemřít ve chvíli své nejdokonalejší piruety

přede všemi,

kteří se domnívali, že přítomnost rizika je jen dráždivým zdáním,

a před nimiž toreador tančil ne proto, aby se líbil,

ale protože tanec před býkem smrti byl jeho osudem a smyslem

bytí.

Toreador přijímá vědomé riziko bytí jako kdokoli z lidí

vzpírajících se moci,

jako každý, kdo ví, že boj se smrtí je předem ztracen, a že tedy

nezbývá než tančit.


(Z knihy Devět životů. Konkrétní dialektika. Vydalo v edici ISIS nakl. SAKKO, Praha 1992.)