Ve společnosti, kde probíhá třídní boj se stává předmětem tohoto boje mimo jiné i každé významné výročí, pietní akt, pomník či socha historické osobnosti, ba dokonce i názvy obcí a stanic hromadné dopravy. Tím víc to platí o hodnocení takové světodějné události, jakou byla Velká říjnová revoluce,jejíž sté výročí si připomínáme. Na dnešním semináři budou či byly předneseny pohledy na různé stránky a důsledky tohoto procesu. Já se soustředím pouze na jeden, podle mého názoru zásadní a nedostatečně vydiskutovaný aspekt. Mohu ho vyjádřit následující otázkou – O jakou revoluci šlo? Nástup jakého společenského systému odstartovala a jaké je místo tohoto systému v dějinách?
Víme, že nejvíce frekventovanými,ale i krajními odpověďmi na tyto otázky jsou:
1) Podle různých variant buržoasní ideologie šlo o tragické vybočení z dějin, akt svévole „zlých lidí“ zaslepených nenávistí k bohatým a úspěšným, pro které lidský život nic neznamenal. Určitým podbodem tohoto názoru je tvrzení, že šlo prostě o puč financovaný německou tajnou službou a provedený německými agenty, kteří svedli hloupé masy a nastolili antihumánní, krutou a krvavou diktaturu.
2) Podle ideologie minulého systému a současného stalinismu šlo o jedinou možnou formu socialistické revoluce, která nastolila diktaturu proletariátu a přerostla do budování jediné možné formy socialismu. Ten ovšem dočasně zanikl díky tlaku a intrikám kapitalismu, zradě morálně nepevných a poživačných vůdců a lenosti a zbabělosti lidových mas, ale brzy bude obnoven nejspíše ruskými vojsky a čínskými penězi. Případné nedostatky systému byly malé a byly dány především zaostalostí socialistických velmocí, zejména v podmínkách SSSR. J. V. Stalin byl velký vůdce, který včas předělal Rusko, díky tomu vyhrál válku a zachránil lidstvo před fašismem. Chruščov ho nespravedlivě obvinil a zradil socialismus kapitulantskou politikou mírového soužití a zavedením konsumerismu, který demoralizoval masy. Dělnická třída zradila stranu.
V tomto omezeném prostoru si dovoluji prezentovat třetí názor, že totiž nešlo o socialistickou revoluci. Šlo pouze o revoluci otevírající jednu boční variantu objektivně nutné destrukce kapitalismu – tzv. protosocialismus – tedy nedokonalý prototyp socialismu. Ten sice přinesl hodně dobrého (myslím, že to dobré zde nemusím podrobně rozebírat). Nebyl nijak předčasný především vzhledem k nahromaděnému odporu neprivilegovaných mas v řadě zemí proti kapitalismu. Nebylo možné se tomuto vytvoření jednoho z možných prototypů vyhnout. Tento systém byl ovšem limitován historickou úrovní výrobních sil a společenské dělby práce, což se s dalším vývojem civilizace projevovalo stále víc. Systém nebylo možné trvale udržet, podstatně reformovat anebo revolučně změnit na skutečný socialismus. Tato varianta byla slepá. V celkovém kontextu dějin byla však nutná a užitečná, tak jako např. antika a s ní spojená forma otrokářství byla slepou ale nutnou variantou cesty ke kapitalismu. Nedostatky systému však nelze chápat jako nějaké pouze subjektivní chyby nebo dopad zaostalosti konkrétních zemí či provokace a tlak Západu. Podle materialistického pojetí dějin musíme především analyzovat ekonomický systém a jeho jádro – formu vlastnictví a roli jednotlivých tříd a skupin v něm.
I poctivé komunisty a stoupence socialismu, kteří nepopírají systémové nedostatky,však mate fakt, že příliš srostli s představou dějin jako vzestupné přímky, na níž se nad sebou postupně řadí nezvratně stále lepší nutné body – společensko ekonomické formace. Srostli jsme s představou, že se postupně řadily – 1)prvobytně pospolná společnost, 2)feudalismus, 3) kapitalismus, 4)socialismus a pak komunismus. Skutečné pojetí dějin u klasiků, zejména u Marxe, však bylo jiné, což později zjistili i oficiální teoretikové protosocialistických zemí, zejména v SSSR. Šlo o tzv. víceliniové pojetí, kdy sice společnost na celém světě začínala výhradně prvobytně pospolnou formací, později se ale tato linie rozpadla – podle místních podmínek - a vedle sebe existovaly a zkoušely se různé formy soukromého vlastnictví (otrokářství, asijský výrobní způsob, raný evropský feudalismus, městská cechovní republika i prostá individuální zbožní malovýroba).
Z těchto forem, které někdy existovaly vedle sebe v jedné zemi, se jako nejpokrokovější a nejefektivnější prosadil kapitalismus, který pohltil a podle svých potřeb i využil a upravil formy ostatní (viz novodobé otroctví atd.). V určité kritické etapě vývoje kapitalismu praskl řetěz ve svém nejslabším článku a prosadil se protosocialismus, Ten sice zanikl, ale přesto ovlivnil vývoj kapitalismu tak, že by už nic nemělo bránit novému nástupu ke skutečnému socialismu – socialismu samosprávnému, ovšem dotaženému až do nejvyšších poloh do centra řízení a plánování. V tomto systému by se každý mohl reálně podílet na výkonu vlastnických aktivit (nikoliv odborného řízení!!!!) a pro rozdělování a spotřebu by už v první fázi platilo heslo „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce a vlastnické aktivity.“
Tím by zmizel nejzávažnější problém minulého systému a nejzávažnější příčina jeho zániku. Protosocialismus na dané úrovni výrobních sil totiž nemohl splnit to, co sliboval – vlastnickou rovnost (samozřejmě vlastnickou, pokud jde o rozhodování o výrobních prostředcích a práci, nikoli spotřební rovnostářství). Při dělbě práce, kdy měly velké skupiny lidí nestejnou možnost vstupovat do rozhodování např. dělníci jen malou a řídící aparát velkou –neexistovala možnost, jak by dělnická třída i další skupiny mohly usměrňovat řídící aparát a cítit se jako vlastníci ve svém systému a tudíž neměli velkou motivaci k práci i zájem o společenský vývoj. Řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou a parazitní třídou, ale protože své vlastnické funkce vynakládal v různých podnicích a institucích velmi komplikovaně propojených, měly jeho složky řadu specifických zájmů (např. splnit plán podniku bez ohledu na to, kolik to stálo a jak by se to dalo zlepšit vědou a inovacemi, splnit třeba jen formálně, na papíře, „jako“!!). Chyběly účinné ekonomické mechanismy, které by formovaly a pravdivě vyjevovaly společenskou užitečnost a efektivitu vynaložení živé práce i hmotných zdrojů. Rozhodující byly přímé direktivy jako výsledek netržních forem dohadování se aparátu. Subjektivismus v rozhodování zde měl velký prostor.
Při tomto dohadování aparátu mohla být zcela znehodnocena masa práce mrtvé i živé a dělník i celý podnikový kolektiv vlastně nevěděl, zda si svou prací pomůže nebo zda to není práce zbytečná a moc drahá. Aparát si nemohl dovolit demokracii, což lidi dále odrazovalo, i když měli celkem slušnou životní úroveň a sociální jistoty a ve spotřebě nebyly příliš velké diference
Postupně se ukazovala neefektivnost a neperspektivnost systému, lidem vadila zbytečná omezení a v jejich vědomí se usazovala představa vyvolaná buržoasní ideologií – představa o společnosti, kde budou pracovat jako za socialismu, mít životní úroveň části zaměstnanců ve vyspělých kapitalistických zemích. Prohlubovaly se i rozdíly v životní úrovni a zmenšovaly se prostředky pro vyrovnávání sociálních rozdílů, zvyšování životní úrovně jako takové, což byly původně nejvýznamnější přednosti systému. Úzké profily ve výrobě a nedostatkovost luxusnějšího zboží a zejména služeb vytvářela základ pro výjimečné, ve spotřebě privilegované postavení některých skupin pracovníků ve službách a obchodě. Ti zhodnocovali své postavení na úkor společnosti jako celku a řadových zaměstnanců, zejména dělníků, Na tomto základě rostla i kriminalita, především však se prohluboval pocit odcizení od systému a jeho hodnot. Pseudomarxistická ideologie aparátu ztrácela vliv a byla nahrazována buržoasní ideologií. Nedemokratičnost a neschopnost aparátu řešit problémy odrazovala od systému stále širší okruh občanů, z nichž mnozí se začali přiklánět k ideji vlastního podnikání a soukromého vlastnictví.
Mocenské zásahy politické elity SSSR, ale i domácích elit jednotlivých protosocialistických zemí a rozklad mezinárodní soustavy těchto zemí tyto negativní procesy ještě znásobily.
Nespokojenost s nedostatky systému nabyla postupně podoby prohlubujícího se politického rozporu, což nakonec vedlo k tomu, že došlo k politické krizi téměř ve všech zemích, kde protosocialismus existoval, a současně s tím i k jeho zhroucení a obnově kapitalismu. Výhody pro transformaci na buržoasii měl logicky zejména řídící aparát a výše zmíněné, fakticky privilegované vrstvy pracovníků obchodu a služeb, případně kriminální mafie. V některých zemích si elita dokázala moc udržet a odbourání systému probíhá pomalu a postupně při zachování pozic minulých privilegovaných skupin, které se „čínskou cestou“ nenápadně transformují na buržoasii. To zřejmě čeká i země, kde protosocialismus ještě existuje a degeneruje (Kuba, KLDR).
V celkovém hodnocení epochy, ve které na dějinné scéně figuroval protosocialismus jako vedlejší a dočasná alternativa vývoje ke komunistické formaci, je nutné se vyhnout krajním postojům – jak antikomunisticky negativnímu, tak stalinsky nekriticky pozitivnímu hodnocení. VŘSR byla podle mého názoru nikoli socialistická, ale protosocialistická revoluce nastolující určitý nedokonalý prototyp socialismu. Šlo o nedostatečně společenské rovné přivlastňování. Šlo také o specifickou podobu třídní společnosti, zhruba rovné ve spotřebě, ale nerovné, pokud jde o možnost skupin reálně plnit roli celospolečenského vlastníka.
Revoluční potence VŘSR byly značné, ale omezené, což nijak nezpochybňuje její obrovský význam v dějinách lidstva. Současníci – účastníci revolučního procesu a následné generace budování protosocialismu, které se nepodílely na deformacích systému a rozvíjeli jeho humanistické a progresivní stránky, se mohou cítit dotčeni nejen vysloveně negativním hodnocením svého díla, ale i skutečně marxistickou a kritickou analýzou systému. Ve skutečnosti se nemají za co stydět, protože v rámci daných možností jednali objektivně ve směru společenského pokroku a boje proti kapitalismu, kdy i nedokonale společenská protosocialistická soustava porazila extrémní variantu kapitalismu - fašismus, blokovala agresivitu a válkychtivost buržoasie v období studené války a nastolila zatím nejvyšší míru vlastnické rovnosti a sociální spravedlnosti. Revolucionáře a budovatele protosocialismu lze přirovnat k zárodkům proletariátu a masám chudých lidí pomáhajících buržoasii porazit feudalismus, i když jejich zájmy šly mnohem dál a nebyly revolucí zcela naplněny. Můžeme tedy vzpomínat na tuto revoluci, která změnila svět pozitivně a s pocitem hrdosti. Ten by ale nebyl na místě, pokud bychom se nedokázali, třeba jen z osobní nostalgie, poučit z nedostatků systému a vidět správně jeho místo v dějinách.
23. 9. 2017