Pokračujeme ve své připomínce vývoje před 50 lety výňatkem z Rudého práva, které vyšlo ve čtvrtek 8. února 1968. První straně dominoval článek o zasedání Předsednictva ÚV KSČ, na němž bylo rozhodnuto vypracovat jednací řád pléna ÚV strany. Z komuniké se veřejnost také dozvěděla o zahájení prací na "akčním programu strany, jehož pojetí, obsah a struktura mají vytvořit předpoklady pro kvalitní přípravu XIV. sjezdu KSČ."
Významný - a pro čtenáře asi nápadnější - byl ovšem nepodepsaný rozsáhlý "úvodníkový" článek (kromě tří sloupců na první straně pokračoval ještě na sedmi sloupcích strany druhé) s výrazným titulkem Čím začít? (a nadtitulem Po lednovém zasedání ÚV KSČ). Článek, z něhož přinášíme tři úryvky, musel mnohým znít opravdu neotřele: poprvé se tu hovořilo o nutnosti vymezit a omezit postavení aparátu strany (a tentokrát už nejen mezi řádky), na jiném místě se rozebíral význam přípravy akčního programu (ještě takto, s malým písmenem na začátku) a ještě jinde se naplno mluvilo o nutnosti dokončit proces rehabilitací nezákonně odsouzených.
Závěrečné obecnější pasáže pak - podle mého soudu - neztratily dosud nic na své platnosti, a tedy by mohly být chápány i jako východisko pro radikální levici v její dnešní situaci. (jh)
Již delší dobu jsme pociťovali nedostatky plynoucí z toho, že četné nové úkoly chceme zajistit metodami řízeni a politické práce, na které jsme si navykli v minulosti, v době, kdy jsme řešili základní mocenské úkoly socialistické revoluce, kdy se odehrávaly velká třídní přeměny naší společnosti a postupně dovršoval třídní zápas o plné vítězství socialismu. Naše socialistická společnost má nyní před sebou cíle — na poli hospodářského rozvoje, vědeckotechnického pokroku a kulturního rozmachu — jejichž dosažení má své předpoklady ve velmi náročné a svou povahou kvalitativně nové politické a řídicí práci.
Nebylo náhodné, že se v říjnu loňského roku ústřední výbor strany zabýval v plném rozsahu problematikou stranické práce, otázkou úlohy a postavení strany v současné etapě vývoje naší společnosti a že došlo k diskusím, k výměně různých názorů a stanovisek, v níž se pokračovalo na prosincovém a lednovém zasedání. Se závěry posledního pléna ústředního výboru strany byla celá strana i naše veřejnost seznámena. Ohlas, který jednání vyvolala, jednoznačně potvrdil, že Ústřední výbor získal svým jednáním velkou autoritu. Všeobecné se oceňuje především nebývalá míra otevřenosti v diskusi, kritičnost, s jakou ÚV jednal o všech problémech, a také demokratický způsob, kterým se řešilo rozdělení dvou vrcholných funkcí. V celé straně se zvlášť přivítalo, že ústřední výbor nalezl potřebnou sílu k přezkoumání vlastní práce. Tím, že začal od sebe, dal podnět pro všechny stranické organizace. Otázka dodržováni a rozvíjeni leninských norem stranického a státního života, zejména vnitrostranické demokracie a správného chápání kolektivnosti v rozhodování volených orgánů, se týká celé strany.
Plénum ústředního výboru sírany prokázalo, že mezi sjezdy skutečně rozhoduje a že každý, koho pověřilo funkcí, musí se mu odpovídat. Není přípustné, aby kdokoli rozhodoval z osobní pozice; pod kontrolou pléna musí pracovat jeho řídící orgány — předsednictvo a sekretariát ÚV.
Rozhodnuti odstranit přílišné hromadění funkcí, zejména pak kumulaci dvou nejodpovědnějších funkci v rukou jedné osoby, bylo motivováno jednak nezbytností zajistit účelnou dělbu práce, zvýšit objektivnost rozhodování, vymezit pole stranické a státní činnosti, jednak ale i potřebou chránit demokratický princip, aby nedocházelo k přílišnému soustřeďování pravomocí u jednoho člověka. V politickém vedení se důraz na osobní odpovědnost - a to je zvlášť důležité, jde-li o významné funkce v ústředí — musí vždy spojovat s důrazem na plnou možnost kontroly a demokratický, kolektivní způsob jednání.
Bylo-li na počátku jednání ústředního výboru první starostí, jak odstranit některé zábrany, které se stavějí do cesty plnění směrnic XIII. sjezdu, pak v průběhu diskusi bvlo stále zřejmější, že jde o víc: že je vůbec zapotřebí přezkoumat podmínky a meze dosavadní práce strany, a to jmenovitě v ústředním výboru strany, řídicí práce ve státních a hospodářských orgánech., celého systému společenského řízení a že je nezbytné dospět na základě kritického přehodnoceni k takovým praktickým opatřením a k takovému obratu v politické práci, který by vedl k vytvořeni potřebného prostoru pro další postup strany - pro rozvinuti její aktivity i plně samostatné a iniciativní uplatněni všech svéprávných článků soustavy socialistického demokratismu.
Tyto změny měly by postupně zasáhnout kořeny administrativně direktivního centralismu a vytvořit příznivější podmínky k tomu, aby se důsledně prosadily zásady nové soustavy plánovitého řízení národního hospodářství.
Nemůže se tedy jednat o pouhé "zdokonalení" dosavadního politického řízeni, nýbrž o jeho postupnou přestavbu. O takovou přestavbu, která ve svém prvním období měla by odstranit ta napětí a ty těžkosti, jež vyvolává a opětně oživuje rozpor mezi dosavadním způsobem politického řízení z centra a potřebami socialistického hospodářství, které vychází z plného přiznáni úlohy socialistické zbožní výroby. Nová soustava řízení hospodářství se do praxe zavádí se značnými potížemi, kromě jiného právě proto, že narážíme na překážky, které stále ještě přespříliš omezují samostatnost a vlastní odpovědnost podniků. Zůstává stále — přes opatření, k nimž došlo — v mnohém poplatná administrativnímu centralismu.
Přestavba systému politického řízení, která směřuje k hlubokému rozvoji socialistické demokracie, má své předpoklady a není možno jí nadekretovat nebo "zavést" na základě jednorázových opatřeni. Nebylo náhodné, že kritický pohled na skutečnost provázelo zasedání ÚV sebekritickou analýzou řídící činnosti samotného Ústředního výboru strany, Šlo jednak o přesné vymezení obsahu této činnosti (tak, aby nedocházelo k záměně politického vedení za vlastní řízení, aby činnost ÚV nebyla směšována s prací vlády, Národního shromáždění atd.), jednak o vytvoření všech formálních a organizačních předpokladů pro takovou práci ústředního výboru. která bude odpovídat tomuto zaměření i nárokům, jež z něho pro činnost všech orgánů ÚV plynou.
Pozitivní návrhy vyslovené na zasedání ústředního výboru strany mířily vesměs k závěru, že strana ve svém celku, a tedy i orgány strany na všech stupních řízeni, musí zajišťovat svůj vliv a vedoucí úlohu strany především prostřednictvím práce komunistů v orgánech a institucích státu, hospodářství a společenských organizací, a nikoli přímými direkcemi. Praxe přímého stranického řízení — jak zkušenost prokázala — působí rušivě na řídící procesy, znamená faktické přejímání nebo omezováni odpovědností a je výrazem nedůvěry k zákonným, kompetentním orgánům řízení. Tato praxe byla a zůstává kořenem tolik rozšířeného alibismu, v němž tkví i značná část nedostatků naší politické morálky.
S "přímým řízením" souvisí i přenášení rozhodovací pravomoci na aparát strany. Systém takového řízení vytváří nebezpečí omezováni demokracie, činnosti volených orgánů, posílení anonymního rázu řídící práce a zformalizování plenárních jednání. Bylo by povrchní a nesprávné vyvozovat z těchto skutečností jednostranně kritické závěry proti aparátu. V aparátu strany pracuje velká část velmi obětavého, zkušeného a vyspělého aktivu strany, o jehož každodenní činnost se strana opírá. S povšechným růstem nároků na řídící práci rostou také nároky na práci stranického aparátu. Jeho povinností je připravovat objektivní informace a podklady k rozhodování volených orgánů a zajišťovat materiálně technické předpoklady života stranických organizaci, chod jejich běžné práce. Musí být ve své činností obrácen především dovnitř strany, zabezpečovat akceschopnost stranických organizaci, dbát o to, aby návrhy stranických orgánů na opatření vycházely z objektivnich potřeb společnosti; musí zkoumat, pečlivě sledovat politické aspekty hospodářského a společenského dění, strukturu a úroveň myšlení lidí a z tohoto hlediska orientovat se zejména na ideově politickou práci, na vytváření podmínek pro růst vyspělosti komunistů, jejich schopnosti chápat a prosazovat progresivní požadavky. V žádném případě aparát strany nemůže nahrazovat komunisty pracující v hospodářských a státních řídících orgánech.
Přisvojování mocenských pozic, zejména činí-li tak lidé, kteří by rádi nahradili nedostatek autority plynoucí ze schopností vnější autoritou samotné funkce, musí poškozovat jméno strany
***
Budeme v příštích dnech připomínat význam Února a bude na místě, když si uvědomíme, že cesta, kterou jsme za poslední dvě desetiletí ušli, nebyla snadná a že nesporné úspěchy byly vykupovány i nemalými chybami a omyly. Skutečnost, že si toho chceme dnes být plně vědomi, dosvědčuje, že navazujeme na tradici počátků naši revoluce,
Jedním a největších historických poučení našeho vývoje musí být zkušenost, že tam, kde socialismus přehlíží povinnost dbát záruk demokracie, kde se socialismus bytostně nespojuje s myšlenkou svobody pracujícího člověka a jeho nezadatelných práv, kde se pomíjí zákonnost a dopouští narušováni zákonů, tam nutně dochází k diskreditaci velikých ideálů socialismu, Nesmíme zapomínat, že tyto ideály neexistuji mimo lidskou praxi a že jen z ní, z toho. jak se sama tato praxe dovede vypořádat s vlastními slabostmi čí zda jim podlehne vyvěrá i přitažlivost myšlenek socialismu. Proto se ani nemůžeme jinak distancovat od chyb minulosti, než že je nejen odsoudíme, ale že také vyvineme úsilí o jejich "zapomenuti" pro praxi, o jejich překonáni novou praxí. Trvá -li, co stále poutá k překonanému stavu, nemůže ovšem existovat ani důvěra v nová prohlášení.
Poukazuje se, že ne všechny případy zvůle a narušení zákonnosti vůči poctivým soudruhům a občanům byly prozkoumány, že rehabilitace z let kultu osobnosti nebyly zcela dokončeny. Chceme-li nyní uskutečnit záměry další hluboké demokratizace, musíme se k této věcí, byť byla jakkoli komu nepříjemná, vrátit a skutečně už jednou napravit, co se ještě napravit dá.
***
Jsme si vědomi, že se další vývoj neobejde bez srážek a bojů, bez různých střetnutí stanovisek "zprava" i "zleva". Není tomu tak dávno, kdy mnozí považovali za normální stav klid a myšlenkovou nehybnost, a kdy se za normální považoval bezvýhradný souhlas s tím, co se předkládá "shora". Normální a zdravá situace musí se naopak vyznačovat živou výměnou názorů, diskusi a polemikou, z níž se rodí společné platforma pro uskutečňování našich závěrů. K tomu musíme vytvářet potřebné ovzduší, v němž se nebude dařit demagogii a laciným, rádoby populárním postojům, ale věcnosti a argumentovaným závěrům. S tím také souvisí i potřeba mnohem otevřenější informovanosti, která je jedním z hlavních předpokladů demokracie, jež vyzývá k odpovědnosti v rozhodování. Podaří-li se nám dosáhnout úspěchů v tomto úsilí, pak se nemusíme ničeho obávat: strana nejen zvládne náročné úkoly, které vyplývají z palčivých potřeb, ale bude moci i založit dobrou práci pro zítřek.
Rudé právo, 8. 2. 1968
(připravil jh)