Předběžný portrét Václava Klause, naprostého politického praktika
Není příliš pravděpodobné, že by nám Václav Klaus někdy o situaci, v níž se nacházíme, řekl něco „masarykovsky“ ostrého - a zároveň pravdivého. Spíše nám nabídne, abychom se společně s ním kochali vlastní fasádou.

Kniha depeší z konce roku 1989 více než zajímavě dokresluje tehdejší dění v Československu
V objemném svazku nazvaném Praha - Washington - Praha, který jako svoji první publikaci vydala Knihovna Václava Havla, znovuožívá příběh listopadu a prosince 1989 ve známých obrysech, ale z neobvyklého úhlu pohledu.

Antonín Novotný se kdysi vyjádřil na adresu bývalých vysokých funkcionářů KSČ a bezpečnostního aparátu, jako např. Rudolfa Slánského nebo Bedřicha Reicina, kteří se v padesátých letech stali obětmi nezákonných procesů, že je semlely stejné mlýny, které pomáhali roztáčet.

„Všichni, kteří se někdy věnovali důkladněji nějakému problému, brzy vycítili, že ať jsou, kde jsou, bez pohledu nebo dokonce pomoci zvenčí se v určitém momentě už dál nedostanou.“

téze k diskusi, upravený materiál z března 1998

Zprostředkovat pohled člověka zakořeněného v přírodních vědách na filozofii není de facto možné. Přírodní vědci obecně jsou velice rozmanitou skupinou lidí a v zásadě nelze vytknout snad skoro žádné náboženství, metafyziku či světový názor, který by nikdy nemohli zastávat. To, co je spojuje, není explicitní idea, nýbrž spíše procedura, tedy idea implicitní.

Poznámky k monitoru Jana Paula „Volná soutěž idejí v boji o moc končí, rozhodovat napříště budou jen peníze“.
Sdílím nechuť Jana Paula k naší současné politické „elitě“ a politické „kultuře“, i ke konzumnímu oblouzení, kterým je chronicky nemocná naše společnost a které - dodávám já - nějakým způsobem postihuje nás všechny. Nesouhlasím ale s některými Paulovými vývody. Je v nich příliš mnoho pesimismu, což podle mého názoru plyne z nepochopení situace.

Kromě Štefánika asi žádný Slovák neovlivnil český život jako on. Dubčekova éra byla v šedesátých letech krátká, zanechala však hlubokou stopu. Je to zvláštní: lidský život sice nejvíc ovlivňují nové myšlenky, ale k těm, kdo je přinesli, obyčejně cítíme jenom chladnou úctu, která se s odstupem času rovná zapomnění. Na koho nezapomínáme, to jsou spíš lidé naděje a vize.

Vítám každou vnitrostranickou diskusi, která je vyargumentovaná, bez zbytečných emocí a předpojatostí. Jedině diskusí a nikoliv okřikováním názorů můžeme posunout naše poznání. S takovou vnitrostranickou diskusí se nemusíme bát jít ani na stránky novin. Naopak, veřejnost se alespoň na vlastní oči může přesvědčit, že v KSČM jsou myšlenky, o kterých stojí za to diskutovat a že zvládáme i kulturu diskuse, k níž mj. patří tolerance k jiným názorům a schopnost věcné reakce. Obávám se však, že článek Václava Věrteláře, člena ÚV KSČM, nazvaný Ten říká to, ten zas tohle a dohromady neříkají nic (Haló noviny 7. 1. 2005) tyto parametry nesplňuje.

Napadla mě tato parafráze písničky z filmu Císařův pekař po přečtení rozsáhlého rozhovoru Ireny Ryšánkové s místopředsedou ÚV KSČM Jiřím Dolejšem na internetových stránkách Česká média (4. 1. 2005) pod názvem Dolejš: Haló noviny nepovažuji za komunistické. Následující řádky nepíšu rád, protože vím, že mnozí naši čtenáři a členové KSČM těžce nesou kritiku nebo polemiku mezi funkcionáři KSČM.