Stanovisko působí trochu překotně. Francouzské hlasování je jistě předělem - ten ale pouze otvírá šance, které by neměly zůstat levicí nevyužity. A prvním předpokladem nové iniciativy je analýza hlasovacích motivací -odhalit skutečné jádro problémů, když už ho dostatečně neodhalily věcnější analýzy návrhu ústavní smlouvy.
Již výzkumy předvolebních postojů ve Francii např. ukazují, že z 56% respondentů byla důvodem k NE současná hospodářská politika státu a nezaměstnanost. To ale je voda na mlýn i populistickému nacionalismu. To, že se francouzští nacionalisté nyní nehnali do popředí, byl možná jejich taktický tah - báli se efektu 2. kola prezidentských voleb, kdy levice volila raději Chiraca než Le Pena.
A jestli se ve Francii probudil golistický duch někdejších přístupů imperiální Francie a nebo jde o touhu aby Evriopa pomohla ochraňovat sociální a ekologické standardy je otevřená otázka. Bez toho poznání budou výroky o novém sjednocení jen prázdným žvástem. Pokud je základem nespokojenosti obava ze sociálního ohrožení (konkurence z východu, omezení asistenčního státu), pak nelůze hledat řešení jen v politice - otazník proto kladu nad "leninskou" tezi o prioritě politiky nad ekonomikou.
Zcela mimochodem - Bolkensteinova směrnice je problém, ale s návrhem ústavní smlouvy přímo nesouvisí. A liberálnější přístup ke službám (mylšeno jejich volný pohyb, nikoliv jen jejich privatizace) je obsažen už nynív zakládacích smloubách Evropského společernství.
Pro formulaci nové "euroústavy" je třeba asi formulovat cíle dosažitelné v EU během několika let (tak do roku 2007, 2008) - jinak hrozí opačný efekt. Možná spíše půjde o modifikaci současného textu než o zcela nové dílo, na které zatím asi evropská levice není připravena.

Těch důvodů, proč francouzi řekli "NON" je zřejmě víc. Do první kategorie patřili odpůrci vlády Jeana Pierra Raffarina. Neměla hospodářské úspěchy a každý věděl, že by mu případné odmítnutí smlouvy zlomilo vaz. Do těchto odpůrců patří jak radikákální levice tak naciomalisté. Levice protestovala proti liberální politice vlády a nacionalisté proti přehnanému proevropanství Raffarina a Chiraca.

Další kategorie odpůrců protestovala proti systému rozhodování v EU. Nikdo se jich neptal jestli chtějí rozšíření evropské unie. Nikdo se jich nikdy na nic neptal. Tady se projevuje ten nedostatek demokracie. Lidé odmítají současný kurz EU a při první možnosti to dali najevo.

Třetí kategorii odpůrců vadil budoucí sociální model EU. Hodně diskutovaná byla nezaměstnanost. Francouzi se obávali přílivu pracovníků ze střední a východní Evropy.

Tyto kategorie se navzájem prolínají. Je jasné, že nespokojenost byla jak sociální tak politická a systémová. Určitě v tom byla i obava z něčeho nového. I obava, že teď západní Evropa bude muset platit za tu východní.

Myslím, že EU předcenila své možnosti a svou akceschopnost. Přece jen 25 států je rozdíl než 15.
EU si bude muset znovu sednout a radikálně přehodnotit své cíle a hodnoty na kterých bude dál pracovat. Bude muset důsledněji, odpovědněji a hlavně pomaleji zvažovat a naplňovat každý nový krok.

Nová ústava nebude nebo aspoň se nebude jmenovta ústava. Bude to nějaká nová mezistátní unijní smlouva. Jestli bude mít parametry ústavy to nevím. Jestli bude více sociální a socialistická si nemyslím, protože Nizozemsko zase vytýkalo Ústavě, že je moc socialistická a málo liberální.

Euroústava měla slabá místa i v budoucím nastavení rozhodovacího procesu a v systému přispívání do rozpočtu.

Teď jsou podobné úvahy jaké má SEL předčasné a možná až nepochopitelné.

Souhlasím s tím, že společenství nespokojených je velmi různorodé a vnitřně rozporné. Klíčové ale bude aby energie tohoto bloku nejen bořila ale i stavěla a to ovlivní hegemon takového pohybu. Aspiruje na něj i podivné a hlavně populistické souručenství nacionální pravice a zmateně vlastenčících stalinistů z leva. Jedni volají po návratu k národním státům, druzí vše sabotují nepřiměřenými požadavky (nic menšího neberou než "celoevropský" a "socialistický" obsah integrace). V praxi se pak svým negativismem pasivně přizpůsobují tomu jak agresivně nastoluje evropské téma pravice. a ta dokáže cíle lisabonské strategie zrevidovat i bez ústavy (nejspíš dokonce ještě lépe).
Současná šance nebude asi trvat dlouho - v případném novém návrhu "ústavní smlouvy" zdaleka nemusí dojít k posílení vlivu levice. Souhlasím s tím, že určitě nepůjde o text naplňující ideu (myslím, že M. Ransdorfa) integrace socializující. Spíše půjde o minimalistickou modifikaci, která by měla spravit EU "reputaci" a zastavit "panikářské" návrhy jako např. likvidace eura. Jako vedlejší produkt může přitom vzniknout přitažení i radikální levice k jednacímu stolu a dát jí perspektivu podílu na novém, širším konsensu.
To si ale musí levice uvědomit podstatu své modernity právě na evropském tématu. Po II. světové válce byl ve východním bloku (také pod levicovými hesly) nastolen v podstatě konzervativní režim. Stejně tak konzervativní by podle mne bylo zablokovat další politickou integraci (očividně ideál prezidenta Klause a části ODS) - proto s větší rozvahou, s větším zapojením veřejnosti, ale hlavně vpřed. Jinak se evropský kapitál definitivně vyvlékne s ohlávky politických regulací a na dlouhou dobu to oslabí i levici samotnou.

Na některé otázky už doufám odpoví summit, který zanedlouho bude. Politici budou muset konat. Ústava je v komatu ze kterého už není návratu.
Je jasné, že Ústava byla naprosto odtržená od reality a od lidí. Její text byl moc konkrétní.
Zamysleme se raději nad budocností. EU potřebuje novou smlouvu. Stará pravidla jsou nefunkční a pro takový kolos, kterým se EU stala po rozšeří jsou naprosto nedostatečná. Je potřeba si stanovit nové cíle.
Velice důležitým procesem k naplnění nových cílů je vůbec forma zjišťování nových hodnot. Politická elita si už nemůže vymyslet co se jí zachce. To se jí vymstilo. Není možné sestavit nový konvent a začít pracovat na novém paskvilu. Musíme zjistit chyby, kterých bylo dopuštěno v minulém konventu a vypracovat ucelený návrh na tvorbu nového dokumentu. Hlavně musí proběhnout dostatečná diskuse a všemu dát potřebný čas.

V potřebě analýzy chyb, odtrženosti elit i potřebě dostatečné diskuse jsme za jedno. Za spornou ale už považuji tezi o tom, že je dostatek času (rok, tři roky deset let ?).
Proces tvorby skutečné ústavy bude dlouhodobý stejně tak jako bude dlouho trvat konstituování "evropského lidu" (tady nesouhkasím s V: Bělohradským -tentio lid není a ani neví co chce). A co do té doby ? Integrace by neměla ztratit elán a dynamiku. - sen o EU jako globálním hráči není a nemůže být dosněn
a) zakonzervovat současný stav zmrazením práce na ústavě
b) vícerychlostní integrace a dvojí Evropa
c) revize maastrichtského základu EU směrem zpět
Ani jeden z těchto scénáře nemám za akceptovatelný. Stará pravidla nejsou zcela nefunkční -pouze mají své problémya ty je třeba odstraňovat za pochodu. Odmítnutý návrh vlastně paradoxně evropský sociální stát kodifikoval (i když pro něj bnevytvýřel poltiky).Zdroj obav z jeho demontáže leží z podstatné části mimo ústavu. A o to by v té analýze mělo také jít.
Jde nám nyní o ucelený dokument jednoznačně ústavního typu ? Vždyť netvoříme ústavu ve stylu USA. Evropská integrace je kavlitativně odlišná a etapa federálního završení Spojených států evropských je jasi logická, ale ještě daleko před námi. Proto mám za to, že pragmatická modifikace textu nemusí být nutně paskvilem. Jde o to nenechat se odpůrci EU zatlačit a získat manévrovací prostor rozšířením jednání i o pozitivní (to zdůrazňuji) alternativy z leva (zde se shodnout na tom zda chceme omezit daňový a sociální dumping, maximaliziovat míruochrany lidských práv,zda chceme revidovat systém hlasování atp.).
A propos - klička v podobě obejítí ratifikace - naznačuje to M. Kroh v BL.- asi nebude možné (to jde jen u dokumentu pouze symbolického významu - něco jako deklarace Evropského parlamentu). To už spíše věřím, že vlna úspěšných ratifikací, ústupky ve finanční agendě a změna domácí politické reprezentace ve Francii může otevřít cestu opakovaného hlasování s jiným

Hledejme nové hodnoty, staré chyby, ptejme se co komu vadí a co kdo navrhuje. Otevřme celoevropskou diskusi. Jestli mají být k něčemu kampaně tak právě k těmto otázkám. Diskutujme doma a výsledky prezentujme na summitech atd. (Teď nemluvím za ČR, ale obecně.) Zamysleme nad celých systémem fungování EU. Tvořme novou Evropskou unii a navazujme na to pozitivní co tu bylo a je. Stanovme si skutečně společné nové cíle.
Až seskupíme všechny společné hodnoty, návrhy atd., pak můžeme začít tvořit novou smlouvu, třeba s názvem Ústava.

Problém byl (a je) i vtom, že elity EU mají svůj svět. Mají své úřady. Jsou moc odtržení od normálního života. Vytvořili si dílo, které teď chtěli masovou kampaní protlačit k životu.
V jiném (reálném) světe žíjí prostí evropané a ruzné nevládní a jiné oraganizace (odbory, odborné organizace, atd.). Těm se to samozřemě nezamlouvalo a tak jim řekli stop.

A tyto dva světy by se měli spojit, diskutovat spolu a navzájem se respektovat.

Bruselská nobilita samozřejmě žije v odtrženém světě, ve kterém se jakoby jen popíjí šampaňské během přeletu z jedné evropské konference na druhou. Je to ale svět meritokracie, kde se skládá deformovaný, ale přeci jenom obraz fungování světa a bez toho to nejde.
Dole "v evropském podhradí" lidé žijí uzavřeni ve světě konzumních starostí a všednodennosti ovlivňované ale problémy, které ze své úrovni ani nevnímají, natož aby hledali jak je řešit. Marxova dějinotvorná úloha proletariátu skončila sociální fragmentací postindustriální éry a vědomí proletářů klesá pod úroveň běžného trade unionismu. A máme vůbec konkrétní analýzu o postoji evropských odborářských centrál k euroústavě ? Bude jim při obraně solidarity bližší Brusel nebo se budou chovat nacionalisticky ? Pokud jde o NGO, ty mají svou úlohu spíše na té nižší etáži subsidiarity ui když jejich úloha je jistě nezastupitelná.
Který ze světů je reálnější ? Kdo má víc pravdy - ti co říkají, že euroústava je pro Evropu strategická nutnost, nebo ti, kteří spíše emotivně a také takticky demonstrují obavy při jejím zavádění ? Jaké nové hodnoty chceme hledat ? Většina jich už je včleněna do první, deklaratorní části euroústavy a vcelku pro tuto éru vyhovuje (hodnoty míru, sociálního státu atd.). Naznačuji tím, že debata musí být cíleně moderovaná a musí mít i jisté etapy.
Problém osobně vidím spíše v hierarchii cílů a nástrojích její reralizace než ve změtení hodnot a odcizení. Ale to zase není téma, které by se zvládlo sebeplamenější rétorikou na nějaké evropské agoře. psostě nejde jen o obecnou diskusi, ale i o utváření názorů elit jejich úloha nakonec bude rozhodující. Logos nemá jen význam slova ale také zákonitosti. A to platí i pro utváření evropského vědomí.

To, o čem se bavíme, je už moc velká prognóza. Otevřeli jsme najednou mnoho témat. Můžeme se bavit o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Vyberte si. Ale k tomu, abychom se bavili o budoucnoti musíme znát příčiny chyb z minulosti.

Představte si třeba přední politické špičky. Dali do Ústavy vše. Věřili v její absolutní správnost. Nikdo ani nepomyslel na "plán B". Jisté pochybnosti měli, ale věřili, že to nakonec projde. Poskytovali tolik rozhovorů, vystupovali na tolika seminářích, napsali nesčetně článků atd. Několikaletá celodenní práce. Tolik síly..... A najednou je všemu konec! A tyto elity si mají znovu sednout a říct si, kde oni samotní udělali chybu....už jen to je těžké.

předseda konventu Valéry Giscard d'Estaing byl až výbušný. "Budeme o Euroústavě hlasovat tak dlouho, dokud neprojde." A paradoxem je, že d'Estaing byl francozských prezidentem.

Barroso se zatím tváří jako by se nic nestalo. Schüssel chce (nebo chtěl) celounijní referendum. Prostě ty elity tomu ani nemůžou uvěřit. Chtějí zachránit tuto ústavu. Ještě nemyslí na konec. Nepřipouští si ho. Barroso nevěří, že Blair odložil referendu na neurčito. A takto se dá pokračovat dlouho.

Základní analýza problémů nemusí být až tak složitá (byť ty hlavní chyby byly složitě a rozporně zprostředkovány). Abstrahuji teď od vnějších vlivů, tj. od zájmu mimoevropských velmocí na ovllivňování procesu evropské integrace (vliv různých euroasijských či transatlantických tendencí). Nejde o propagandistické tlachání ani o abstraktní filosofování.
Negativní ratifikace přitom podle mne nevychází ani tolik z kvalifikované oponentury textu, jako z obav - zejména o pozice malých zemí a o sociální stát).
Plán B se nediskutoval zejména proto že by mohl demotivovat ale určitě teď Brusel nějaký předloží. To není až tak důležité (ani euroreferendum ani protlačení nezměněného textu osobně nemám za pravděpodobné). Otvírá se prostor pro modifikaci tzv. ústavodárného procesu a tady je třeba napřít pozornost - ne lidé z ulice, ale odborníci musí formulovat příslušné úpravy aby vyvrátili obavy občanů a zároveń zajistili potřebnou funkčnost rozšířené EU.
Samostatně je pak třeba vést debaty o podmínkách nového rozšíření (Bulharsko, Rumunsko, ale i Chorvatsko atp.) a o refomách evropských politik (počínaje zemědělskou a konče evroskými financemi). To je myslím dost konkrétní - i když vědomí širších dějinných souvislostí je přitom více než vhodné.

Když to přeženu "bohatý" západ se bojí "chudého" východu. Bojí se sociálního kolapsu. Bojí se Turecka. Problém je, že se nemohou "bránit" donekonečna. Nemohou furt zavádět nějaká blokační opatření svého pracovního trhu atd.

To je teď základní problém EU - Strach.

Souhlas, strach a neznalost je základem jakéhokoliv "oblbování". A to by bylo zase základem toho, jak v evropské integrace obrátit kolo dějin zpět. tedy bojujme se strachem informacemi a objektivizující diskusí.
Pouze nerozumím tomu, že bohatý "východ" blokuje chudý "západ". To není o tom bránit se donekopnečna. Evropská integrace musí být ufinancovatelná a politicky udržitzelná - to znamená po etapách. Myslíte si snad, že EU je po francouzském NE zralá přijmout i Moldavii, Ukrajinu či Turecko? S tím souvisí i fakt,že oponu nelze zatáhnout mezi starými a novými zeměmi EU. Rozšíření EU dfanatuicky poznamená smykls pro solidaritu v EU a je to výzva pro evropskou levici.
Solidarita je správná věc, ale nekritická otevřenost pracovních trhů EU vyvolá jen nezvládnutelnou vlnu xenofobie.Takovou živnou půdu pro nové Hitlery jistě nikdo nechce. Půjde-li ve své otevřenosti nejbohatší země dneška USA příkladem, zvažme i solidární "oběť" EU - ale jinak je třeba "přízemně" kalkulovat.

Já vím co je solidarita, ale Le Pen to neví. A bude strašit donekonečna. Pravicový extremismus těží ze špatné informovanosti lidí. Oni se na to dívají takto: "Vybudovali jsme si solidní sociální podmínky a teď se jich musíme vzdát, abychom pomohli Polsku, Česku, Maďaršku, Estonsku, atd."
Já vím, že je to špatný pohled a pro budoucnost zničující, ale bohužel je to fakt. A levice je musí přesvědčit o správnosti vyrovnávat ekonomicky Evropu, protože to nakonec přinese ovoce všem.

Máte pravdu, že je to šance a zárověň veliký úkol pro levici. Ale ten strach z Turecka asi bude přetrvávat. Turecko je kolos, který může ekonomicky a hlavně sociálně položit EU. Tato islámská země bude "oříšek".

Je dobře, že politická integrace se neobejde bez získání lidí. Ale je třeba také získávat elity, inteligenci, představitele kultury - ne jenom úředníky a technokraty. A evropský lid, evropanství zatím má v tomto deficit. Jinak by nebylo možné, že to, co je v základech tohoto sporu, už dávno není více vydiskutované. I proto do toho všichni trochu fušujeme.
V intelektuálním prostředí je třeba např. více diskutovat, že koncepce ODS není "vlastenecká" ale že spojuje trasatlantickou koncepci evropanství s ekonomickým liberalismem. Na druhé straně z názorů rozšířených v KSČM vyplývá velký vliv představ, že evropanství by se mělo dotvářet na spíše euroasijském základě a ideologické krytí tomu dává abstraktní požadavek na socialistickou Evropu. Je naše pravice i levice skutečně evropská ? Stojí za to korigovat evropský kapitalismus ?
Ještě k národní dimenzi problému. De Gaulle jako symbol už prý není ve Francii IN, Evropa nemůže být francouzská (stejně jako ne německá). Přesto profracouzská hesla se nyní postavila proti Evropě. A kdoví jak by to dopadlo v Německu, kdyby tam bylo možné referendum, když vidím vývoj na německé levici před domácími volbami ? Levice těchto klíčových zemí myslím má odpovědnost zase se k Evropě vrátit a nenechat integraci pravici.
V malém to platí i o situaci v ČR i když u nás nikdy nemohou vzniknout imperiální ambice. Liší se radikální a reformistická levice v ČR pouze metodami jak dosáhnout cíle a nebo mají i odlišné pojetí geopolitického zakotvení českého národa ?
Také prakticky : Pomůže protáhnout termín české ratifikace po volbách a nebo si to radši odbuďee hned ?
Témat na nekonečnou diskusi - za tu dosavadní ale díky!