Politika Levého bloku vychází z těchto základních hodnot: svoboda, spravedlnost a rovnost, solidarita, lidská práva a demokracie, trvale udržitelný způsob života a mír.
Svobodu jednotlivce ve svobodné společnosti chápeme jako základní hodnotu. Svobodou jednotlivce při tom rozumíme nejenom osvobození od politického nátlaku, ale i „mít tu největší příležitost jednat podle svých individuálních cílů a naplnit své individuální možnosti“ (Prohlášení o zásadách SI). Právě svobodu v tomto smyslu postrádali naši lidé před listopadem 1989, kdy snaha jednat podle individuálních cílů narážela obvykle na poručníkování politické moci a ideologie. To po roce 1989 odpadlo a rozhodující význam nabyla omezení individuálních možností, která plynou z nerovných materiálních i kulturních předpokladů a sociálního postavení jedince. LB proto chápe úsilí o svobodu jednotlivce zároveň jako snahu o co největší rovnost předpokladů pro skutečné využití svobody. Obrazně řečeno: svoboda tisku je hodnotou sama o sobě, ale význam má až pro toho, kdo se mohl naučit číst. Také svoboda cestování má smysl teprve pro toho, kdo má na cesty peníze a čas. Zároveň je samozřejmé, že svoboda jednoho začíná být omezována tam, kde se střetá se svobodou druhého. Ze všech těchto důvodů považujeme egoistické chápání svobody jednotlivce za nadřazování sociálně silných skupin veliké většině ostatních občanů. Pro jedince z řad této většiny je svoboda nedosažitelná bez co největší sociální rovnosti.
Pro demokratickou levicovou a socialistickou politiku je ovšem základní hodnotou nejen svoboda jednotlivce, ale i svoboda společnosti. Společnost je svobodná, jestliže má (stejně jako jednotlivec) možnost svobodné volby mezi různými alternativami postupu. To minulý režim znemožňoval a mimo jiné také na to zašel. Svobodná společenská volba však není jednorázový akt. Je to trvalý proces hledání, kdy se stále znova, podle nové situace a nových zkušeností hledá odpověď na otázku, jaký postup nejlépe odpovídá mnohostranným potřebám lidí, od potřeb ekonomických a sociálních až po ekologické a kulturní. LB tedy zásadně odmítá názor, že nějakou jednou volbou byl navždy přijat jeden uzavřený systém („socialismus“ 1948 nebo „kapitalismus“ 1989); jehož logika - a nikoli vůle svobodných lidí - závazně určuje rámec a cíle společenského vývoje. Proto považujeme reálnou možnost stále nové svobodné volby za základní podmínku, aby se i u nás mohly hodnoty demokratického socialismu v praxi uplatňovat.
Spravedlnost a rovnost jako hodnoty, uplatňované v politice, neodstraňují skutečnou nerovnost lidí a její nespravedlivé důsledky, mohou však snižovat jejich význam v životě většiny lidí. LB je zásadně proti politice posilující sociální nespravedlnost, diskriminující lidi (jednotlivce nebo skupiny) podle jakýchkoli příznaků a oklešťující sociální práva a jistoty. Rovnost pro nás znamená stejnou hodnota všech lidských bytostí, nikoli rovnostářství, přehlížející rozdíly ve výkonu a z nich plynoucí různou výši odměn. Podporujeme všechny, kdo dovedou skloubit využití své vysoké kvalifikace (včetně řídících a podnikatelských činností) k lepšímu uspokojení jak osobních, tak i veřejných potřeb. Sociální spravedlnost vidíme především v zajištění rovných šancí pro životní uplatnění bez ohledu na výchozí sociální postavení občana Jako politiku sociální nespravedlnosti naopak chápeme každé zvýšení šancí jednotlivce bez ohledu na jeho schopnosti a nadání, jenom kvůli lepšímu sociálnímu postavení. Typickým příkladem je rozhodující vliv majetkových poměrů uchazeče (či jeho rodičů) pro přístup k vyššímu vzdělání nebo odepření náročné léčebné péče pacientům, kteří ji nemohou zaplatit.
Solidarita jako hodnota v politice „je praktickým výrazem společného lidství a smyslu pro cítění s oběťmi nespravedlnosti“ (Prohlášení o zásadách SI). LB usiluje o účinnou pomoc a lidsky přijatelné podmínky pro život spoluobčanů, kteří upadli do stavu sociální nouze. Za základní při tom považujeme zajistit každému možnost živit se vlastní prací, aby se bez vlastní viny do stavu nouze vůbec nemusel dostat. Jako popření humanismu a solidarity odmítáme pravicovou politiku, která vytváří na jedné straně kruté podmínky pro uplatnění sociálně slabších lidí, a na druhé straně přenáší starost o oběti svého společenského postupu na soukromou charitativní péči.
Tento přístup naší pravice k solidaritě je nejenom projevem egoismu a sobectví, ale také provincionalismu. U nás zatím pojetí solidarity jako svého druhu „chudinské péče“ nevyvolává masový odpor, protože většina společnosti (zejména středních a mladších generací) si ještě setrvačně uchovává pocit sociální jistoty jako samozřejmost: já přece nemohu být odkázán na solidaritu jiných, protože se sám „dovedu ohánět“.
V moderní industriální společnosti západního typu, kam se chce právě tato většina dostat, je však situace jiná. Solidarita tu nemůže znamenat „chudinskou péči“, protože společnost se bez ní neobejde při řešení zásadních sociálních problémů: trvalé strukturální nezaměstnanosti (zejména též mládeže) a bezvýchodného zbídačení zhruba 10 % obyvatel, kteří se prakticky nikdy nemohou vymanit ze začarovaného kruhu bídy, deklasovanosti, kriminality, drog atd. Solidarita je též nezbytná při řešení základního rozporu mezi tzv. Severem (asi jedna pětina bohatých) a Jihem (čtyři pětiny chudých) dnešního světa. V těchto souvislostech sdílíme názor Socialistické internacionály; že pro překonávání důsledků nespravedlností v dnešní industriální společnosti, v níž vzrostla vzájemná závislost celých národů, má politika solidarity „zásadní význam pro přežití lidstva .
Lidská práva a demokracie jsou politické hodnoty, přesahující dělení na pravici a levici, neboť jak levicové, tak pravicové strany je mohou bud' vyznávat, nebo popírat. Tyto hodnoty mají v politice jednak význam formální jako procedurální pravidla (jež jsou zcela nadstranická), jednak význam závazku, že jim bude politika odpovídat i svým obsahem (a ten už je u různých stran rozdílný).
LB se řadí mezi strany, které své politické cíle, metody svého působení i svou případnou politickou moc formálně i obsahově důsledně uvádějí do souladu s hodnotami lidských práv a demokracie. Odmítáme jakékoli snahy o dosažení monopolu moci a je pro nás zcela nepřijatelné dosahovat politických cílů násilím, potlačovat a omezovat práva politických oponentů a protivníků. Uznáváme Listinu základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky za závazný rámec naší politické činnosti:
Podobně jako svobodu chápeme ovšem i lidská práva jako hodnotu, jejíž praktický význam pro život lidí závisí na reálné možnosti jednotlivců i celých skupin svá práva uskutečňovat. Odmítáme politiku, která deklarativně lidská práva přiznává všem, ale zároveň omezuje nebo přímo odnímá mnoha jedincům i sociálním skupinám materiální a jiné nutné předpoklady k reálnému využití těchto práv. Vycházíme z názoru, že stát je povinen zajistit občanům možnost užívat svá práva a účinně je chránit před jejich porušováním (jehož krajní formou je zločinnost). Tento úkol nesmí stát přenášet na jiné instituce nebo na samotné občany, neboť tím by vlastně popíral práva, která sám deklaruje.
LB vychází z toho, že uspokojení základních hospodářských, sociálních i kulturních potřeb lidí je jejich právem, nikoli milodarem vlády. Tak např. podle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který u nás platí od roku 1976, uznává náš stát „právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíc v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a neustálé zlepšování životních podmínek“. Uznat lidská práva jako hodnotu tedy znamená povinnost vlády dělat politiku, která to zajistí.
Také demokracii jako hodnotu v politice chápe LB nejenom jako soubor procedurálních pravidel (konat v termínu volby, respektovat rozhodnutí většiny atd.). Parlamentarismus, který zužuje demokracii na tato pravidla, nemůže zajistit demokracii jako možnost občanů účinně v politice spolurozhodovat a také kontrolovat moc. Vede k tomu, že se vládní koalice v období mezi volbami stává autoritativní „státostranou“, nehledá cesty k souhlasu opozice, ale nakládá se státní mocí jako se svou kořistí. Opozici neuznává jako součást demokratického mechanismu vládnutí a možného příštího držitele moci, ale vidí v ní překážku vládnutí a někdy i „nepřítele“. To považujeme za zneuznání demokracie jako hodnoty ve vládní politice.
LB zároveň nezužuje pojem demokracie jenom na parlamentní systém, ale chápe ji jako souhrn rozmanitých, reálně účinných způsobů, jimiž občané mohou spolurozhodovat o věcech veřejných a účinně kontrolovat jednání moci. Vedle plurality politických stran demokracie předpokládá jak nástroje přímé demokracie (referendum), tak i nezastupitelnou roli celé řady nestátních organizací a institucí občanské společnosti - od územní samosprávy přes sdělovací prostředky až po odborové a jiné zájmové organizace. (Konkrétnější představy o tom viz v dalším textu)
Trvale udržitelný způsob života se stal samostatnou hodnotou v politice (také nejenom levicové) v důsledku rozvoje moderní industriální civilizace. Soudobý západní (euroamerický) způsob života, založený na nadřazení liberálně ekonomických a čistě konzumních hledisek prakticky všem jiným životním potřebám a hodnotám, je trvale neudržitelný. Vede k obrovské spotřebě surovin a energie, k plýtvání hmotnými statky často jen proto, aby se otevřela možnost vyrábět a prodávat s větším ziskem nové, módnější zboží. To vede k poškozování životního prostředí (vody, půdy, atmosféry) i k nenapravitelnému ničení přírody Tento způsob života nemůže být mimo jiné i proto řešením současné bídy obyvatel tzv. třetího světa.
Trvale udržitelný způsob života jako nová hodnota zavazuje politika orientovat se dlouhodobě na hledání rovnováhy mezi lidskou civilizací a přírodou, na úctu k živé i neživé přírodě. Politika, respektující tuto hodnotu, musí působit na ekonomiku, aby nezvýhodňovala plýtvání, zaměřovala se především na úspornost, na využití obnovitelných zdrojů a nezatěžovala přirozené ekosystémy takovými odpady, s nimiž se nemohou vyrovnat. Znamená to nežít způsobem, který je bezohledný nejen vůči přírodě, ale i vůči dnešní většině lidstva a jeho budoucím generacím. Za to se LB plně staví, neboť jinak nejsou trvale uskutečnitelné ani socialistické hodnoty.
Mír byl tradičně uznáván jako hodnota levicovou politikou, byť ovšem v praxi i levice nejednou vážně selhala právě v otázce války a míru. Navíc politika bloků chápala mír jako „rovnováhu strachu“, založenou na závodech v produkci zbraní hromadného ničení, což velmi diskreditovalo mír jako hodnotu, deklarovanou oběma bloky. LB však patří mezi politické strany, které se tím nedává`jí svést k cynismu a hazardování v otázce války a míru. Plně souhlasíme se zásadou SI v této otázce: „Mír je předběžnou podmínkou všech našich nadějí. Je základní hodnotou společenského zájmu pro všechny politické systémy a je nezbytný pro lidskou společnost. Válka ničí lidský život a základy sociálního rozvoje. Jaderná zkáza by mohla znamenat konec lidské existence“.
LB vychází z názoru, že v atomovém věku nesmí být válka prostředkem řešení politických konfliktů. Ať už by došlo k použití jaderných zbraní nebo k zasažení jaderných elektráren třeba jen při konvenčním bombardování, mohlo by to ohrozit nejenom celou civilizaci, ale prakticky život na Zemi vůbec. Odmítáme jakékoli politické kroky, které toto nebezpečí přehlížejí nebo zastírají a považují jaderné zbraně za možný prostředek obrany nějakých hodnot.
Levý blok považuje politiku, důsledně prosazující celý tento soubor hodnot, za levicovou, socialistickou politiku, která se poučila z krachu „reálného socialismu“. Tato politika nechápe demokratický socialismus jako uzavřený společenský systém, kapitalismu prostý a od „nepřátelského světa“ izolovaný. Vývoj k demokratickému socialismu představuje jednu z hlavních tendencí ve vývoji moderní industriální civilizace. Vyspělé společnosti současné západní Evropy jsou otevřené společnosti, jejichž hospodářský, sociální, politický i kulturní život je výsledkem stále znovu probíhajícího střetu tendence kapitalistické a nekapitalistické. První se snaží podřídit vše zájmům zisku a zhodnocování kapitálu, druhá proti tomu brání jiné hodnoty lidského života. Nevznikly z toho dvě oddělené „společenské formace“, ale vývojový proces, jehož výsledkem bude v kladném případě (tj. pokud se lidstvo samo nezahubí) nový typ civilizace, v níž bude působení kapitálu pod demokratickou společenskou kontrolou.
Zatím v dnešních vyspělých zemích dominuje tendence kapitalistická, což však vede nejenom k dynamickému hospodářskému rozvoji, nýbrž i k vyhrocení civilizační krize, k trvale neudržitelnému způsobu života. Levý blok se řadí mezi ty levicové proudy, které předpokládají, že překonat tuto krizi nebude nakonec možné v rámci „humánní údržby kapitalismu“. Civilizace budoucnosti, která přinese řešení, nebude ani dnešním vyspělým kapitalismem, ale samozřejmě ani někdejším „reálným socialismem“. Na rozdíl od komunistického hnutí odmítáme názor, že nějaká politická strana ví, jak bude toto řešení vypadat a zná k němu „jedinou správnou cestu“. Odpovědi na podobné otázky je nutno přenechat lidem, kteří o nich budou v budoucnu rozhodovat. Ideologické spory a hypotézy tohoto druhu by však v žádném případě neměly znemožňovat politicky účinnou spolupráci celé levice.