Poměr našich dnešních politických stran k minulosti vcelku a k poválečné době zvlášť je tendenční a politicky účelový. Pravicové strany vyhlašují uplynulých čtyřicet let za dobu temna, za režim zločinný a zavrženíhodný: světlo pro ně začíná až listopadem 1989 a jejich nástupem k mocí. Komunisté naopak i dnes tvrdí, že to, co zde bylo, byl socialismus a že toto období přes všechny problémy patří k nejlepším stránkám naší historie našeho lidu. Sociální demokraté se k minulým čtyřiceti létům ve svém programu nevyjadřují a tváří se, jakoby současné poměry u nás byly odjakživa a nic jiného jim nepředcházelo. Nekladou si proto ani otázku, zda mnohé z toho, co ČSSD dnes slibuje voličům, u nás nemohlo i dnes být, kdyby se všechno z ,předlistopadové doby” nerozbíjelo hlava nehlava.
Levý blok odmítá přístup k dějinám jako sbírce argumentů v souboji politických stran. Dějiny jsou prožitou zkušeností minulých generací, z jejich práce i boje, z úspěchu i omylů, hrdinství i zločinů, z boje o moc a zisk, ale i z bojů vedených z přesvědčení a po víru v hodnoty, kterým bylo třeba mnohé obětovat. Jedny hodnoty vítězily a jiné zdánlivě zanikaly, aby si po čase vítězové a poražení vyměnili role.
Tyto rozporné zkušenosti jednotlivců, sociálních skupin i celého národa budeme respektovat, a ne využívat pro okamžité politické výhody. Náš poválečný vývoj nechápeme proto ani jako dobu temna a zločinného režimu, ale ani jako „období socialismu” a nejlepší léta našich novodobých dějin. Jsou to léta dramatického střetání nejenom kapitalistických a socialistických tendencí a cílů, ale i léta boje o demokratické nebo naopak totalitní pojetí socialismu a vývoje společnosti.
Po válce vyústil, a to nejen u nás, protifašistický odboj též do silného proudu, který usiloval o novou podobu společnosti, která by vylučovala předválečné krize a jejich katastrofální důsledky. Pro celou poválečnou Evropu platila teze, obsažená dnes mezi zásadami Socialistické internacionály: „Myšlenka socialismu ovládla představy lidí po celém světě; podpořila úspěšná politická hnutí, rozhodným způsobem zlepšila život pracujících mužů i žen a přispěla ke zformováni 20.století”. V Československu se za těchto podmínek už létech 1945-1947 v zásadě uskutečnila socializace v ekonomice a otevírala se možnost vývoje demokratického socialismu. Nebýt studené války a uchopení monopolu moci KSČ v únoru 1948, mohla se dále rozvíjet a uskutečňovat. Druhý pokus spojit socialistickou orientaci s politickou demokracií se začal rodit v roce 1968, kdy nová politika KSČ vzbudila naději na systémovou reformu, která mohla navazovat na československý vývoj před únorem 1948. Zda a jakou měrou se tento pokus mohl zdařit nelze už ověřit, protože byl v zárodku potlačen sovětskou vojenskou intervencí. Hlásíme se k tomuto usilování o demokratický socialismus z let 1945-1945 i z roku 1968, protože vyrůstalo ze zkušeností našeho národa a bylo významnou etapou boje o demokracii. Byl to boj proti totalitní moci, která z ideálů a hodnot socialismu nejenom nevyplývá, ale je jejich popřením.
Konflikt stalinského a demokratického pojetí socialismu u nás nakonec skončil politickou diskreditací socialismu vůbec. To však nemůže změnit skutečnost, že i za „reálného socialismu” se zvyšovala životní úroveň milionů lidí, kteří mohli uspokojit řadu svých životních potřeb, dříve jim nedostupných. Byly vytvářeny hodnoty materiální i kulturní a lidé, kteří tehdy pracovali v nejrůznějších oborech od výroby po vědu, nežili a netvořili nadarmo. Existence protidemokratického režimu nemůže totiž prostě znehodnotit lidský život a práci. Proto také prožitá zkušenost širokých vrstev občanů odporuje dnešnímu paušálnímu zavržení čtyř poválečných desetiletí, v nichž navíc byly různé etapy a fáze vývoje i v politickém klimatu. V životě společnosti se tehdy také prakticky uplatňovaly i některé socialistické hodnoty, které byly stalinským systémem sice deformovány a využívány diktaturou, ale které samy o sobě nebyly vůbec hodné zavržení, protože patří i k socialismu demokratickému. Je to zejména bezplatné vzdělání a zdravotní péče, vyloučení nezaměstnanosti jako sociálního problému, celkový pocit sociální jistoty všech občanů. Dokonce i v politické oblasti existovaly instituce a vztahy, které mohly po odstranění monopolní moci KSČ umožňovat nejenom kontrolu a vliv občanů v procesu řízení společnosti, ale i samosprávu (jak územní, tak na pracovištích). Právě o to se opíraly snahy o demokratický vývoj před rokem 1948 i v roce 1968 a instituce i vztahy, související s těmito hodnotami, se v zájmu lidí neměly bořit, ale reformovat a zlepšovat.
Z minulosti však důsledně odmítáme tradici soustředění monopolní moci v rukou KSČ po únoru 1948. Toto popření pluralitní demokracie nebylo jenom důsledkem studené války, ale odpovídalo zásadnímu pojetí socialismu jako zřízení, jež lze vybudovat jedině pomocí monopolní moci komunistů, která vytvoří a uchrání nekapitalistické poměry v „kapitalistickém obklíčení”. To bylo oficiální (původně stalinské) pojetí socialismu v komunistickém hnutí, jehož jakékoli ideové a politické následnictví v této zásadní otázce Levý blok odmítá.
Pomocí mocenského monopolu a pod silným tlakem z Moskvy zavedla u nás KSČ společenský systém sovětského typu. Ten měl sice zprvu podporu poměrně širokých sociálních vrstev, odmítajících návrat předválečných hospodářsko sociálních poměrů. Tuto oporu včas KSČ brzy spojila s otevřeným politickým terorem stalinské provenience a zhruba do poloviny 50. let udržovala režim, který opravdu používal zločinné metody a politické represe od věznění desítek tisíc politických odpůrců až po popravy nevinných lidí. Náš vývoj tím KSČ zároveň podřizovala ničím neomezovanému vlivu Moskvy, na němž byla sama stále více závislá. I v dalších fázích vývoje, kdy stalinský politický teror přestal být metodou vládnutí, zůstával mocenský systém protidemokratický a prostor pro možné změny u nás zcela závisel na SSSR. To i nadále určovalo vývoj, potlačovalo živé prvky socialismu a umožnilo i vojenskou intervenci v srpnu 1968. Ta umocnila vše, co dosud zdiskreditovalo socialismus, a zároveň utvrdila závislost KSČ na sovětském vývoji. To obojí předurčilo charakter mocenského převratu roku 1989 a zčásti poznamenalo i následné svérázné „státní budování kapitalismu”.
I náš „reálný socialismus“ byl jen částí světového sovětského pokusu vybudovat socialismus jako uzavřený, od hospodářského i společenského vývoje v ostatním světě izolovaný hospodářský a společenský systém antikapitalistické povahy. Tento pokus jako celek vedl zhruba od konce šedesátých let ke stále výraznější stagnaci hospodářského i sociálního vývoje ve všech zemích tehdejšího sovětského bloku a k narůstající nespokojenosti zejména mladších generací. Té se režim snažil čelit omezováním politické svobody a potlačováním občanských práv. Aby čelil světové konkurenci, prohluboval sovětský systém bipolární rozdělení světa a bezperspektivní militarizaci vztahů mezi konkurujícími bloky.
V tomto smyslu představuje sovětský systém slepou uličku vývoje. Jeho rozpad není historickým odsouzením socialistické orientace, nýbrž jen její někdejší sovětské formy. Jeho pád však vyvolal i globální otřes a zánik světové mocenskopolitické rovnováhy. Otevřel vývoj, plny rizikových situací a takových nebezpečí, jaká se v poválečné době už zdála být zažehnána (např. války na území někdejšího SSSR a Jugoslávie). Je to cena za mnohaleté potlačování svobodného vývoje a též cena za neschopnost mocenských elit sovětských systémů provádět včas, postupně a promyšleně systémové změny.
LB odmítá snahu naší pravice, vtělenou i do tzv. protikomunistického zákona (proti kterému hlasovali všichni poslanci LB) prohlašovat KSČ za „zločinnou organizaci“ a činit všechny její členy a funkcionáře paušálně odpovědnými za konkrétní zločiny v uplynulých čtyřiceti létech. LB však uznává historickou odpovědnost KSČ za vývoj v době, kdy měla v rukou monopolní politickou moc. U vědomí této odpovědnosti se politické strany, vzniklé z někdejší KSČ, musí zbavit jakékoli snahy v myšlení, a tím spíše v politice, „obnovit socialismus“ podle komunistické ideologie, ztotožňující ho se systémy sovětského typu, které neobstály v historické zkoušce.
Zhroucení celého systému u nás v listopadu 1989 považuje LB za důsledek souběhu vnitřních i mezinárodních faktorů, mezi nimiž hrála významnou roli neschopnost tehdejšího vedení KSČ, vůbec se po roce 1985 účinně pokusit o řešení vleklé krize režimu. Snaha hledat hlavního viníka v M. S. Gorbačovovi vlastně jen svědčí o tom, že toto vedení se spoléhalo, že v kritické situaci v jeho prospěch znovu zasáhne Moskva.
Pád režimu v listopadu 1989 vnímala veliká většina našich občanů nesporně jako osvobození. Svoboda, od zrušení cenzury až po cestování do světa, od plurality stran až po svobodu podnikání, byla tím rozhodujícím polem, na němž se setkaly historický zvrat (krach sovětských systémů), každodenní potřeby lidí a politika nové vládnoucí skupiny Občanského fóra. Další politický vývoj nepřešel v občanský konflikt, ale vyústil v přijetí Listiny základních práv a svobod, která určuje postavení člověka nejenom jako abstraktního občana, ale vytváří jeho status ve sféře ekonomické a sociální, soukromé i veřejné, politické. Přehlížet to kvůli následným destruktivním krokům pravicové politiky znamená ztěžovat lidem pochopení pozitivního obsahu rozporného dění v listopadu 1989.
V první fázi vývoje Občanského fóra se obrovská většina, která jeho politiku podporovala, utvářela jako většina, která ví, co nechce. Ve druhé fázi, pod vedením ODS, zbyla už jen těsná volební většina koalice, zato však nová mocenská elita dobře věděla, co chce: rozrušit: všechny společenské struktury z doby „reálného socialismu“, změnit vlastnické poměry ve prospěch rozhodující role soukromého vlastnictví a začlenit republiku do západoevropských ekonomických a politických (EU) i vojenských seskupení (NATO). Tak u nás z podpory široké většiny pro OF těžila bojovná, úzce pravicová politika ODS.
V takto vzniklé situaci považuje LB pro tvorbu a odpovědnou orientaci levicové politiky za důležité odpovědět na otázku, jak to bylo vůbec možné? Je nutno si přiznat, že společnost, která byla v listopadu 1989 vysvobozena z totalitního krunýře, na to musila být vlastně připravena - neboť sotva se vše mohlo zrodit za pár měsíců plných zmatku. Domníváme se, že soukromý zájem, oddělený od zájmu veřejného a od sociální solidarity, neboli jinak řečeno egoistická hodnotová orientace, ovládla naši společnost a vytěsnila socialistické hodnotové orientace ještě v dobách „vedoucí úlohy KSČ“. Zejména dvacet let tzv. normalizační politiky zahnalo lidi do soukromí, ale zároveň právě zde, ve svých soukromých potřebách se lidé cítili být režimem ve srovnání s konzumní společností Západu omezováni. Vládnoucí skupině tehdy vyhovovalo odvést občana od věcí veřejných ke každodenním starostem o sebe a svou rodinu, neboť společenství izolovaných jedinců se snadněji ovládalo.
Těmito poměry formovaná společnost otevřela svou svobodnou volbou dveře současné vládní politice sebevědomé moci, která slibuje egoisticky orientovaným lidem zajistit „západní“ styl konzumního života. A když při tom vláda navíc „nadělila“ miliony kupónových knížek a otevřela možnost podnikat (ale i prostě se šikovně obohatit), nemálo občanů je spokojeno s tím, jak si v nových poměrech polepšili a nelze se divit, že ve volbách podporují vládu. Malá část soukromníků se při tom ovšem navíc neslýchaně obohatila na úkor národního majetku. To však není žádný historicky nezvratný proces. Je to politika, kterou udržují u moci značnou měrou sociální zájmy a síly, zformované ještě za starého režimu. Bude se musit měnit podle toho, jak se budou utvářet již nové sociální vztahy. Levicová politika, hájící hodnoty demokratického socialismu tedy u nás nemá právě konjunkturu, ale rozhodně není bez perspektivy.